Do hloubi nepřátelského území (2): Bojový průzkum za druhé světové války

Některé armády, jako třeba sovětská, považovaly za prvořadý úkol průzkumné hlídky sběr informací, vojáci se měli za každou cenu vyhnout kontaktu s nepřítelem, byť slabým. Britové a Američané se řídili mnohem agresivnější doktrínou a útoku na nepřátelskou hlídku se nijak nevyhýbali, pokud bylo možné ji zničit bez hrozby vlastních ztrát. Američané, Japonci a Britové dokonce v noci vnikali do pozic nepřítele, prováděli sabotáže, kladli miny na cesty a tiše zabíjeli vojáky v obranných postaveních, což velmi podlamovalo morálku. 

Úvodní část: Do hloubi nepřátelského území (1): Bojový průzkum za druhé světové války

Průzkumníci se však museli mít vždy na pozoru, aby se nedostali do boje s mnohem silnějším nepřítelem a aby neuvázli v otevřeném prostoru. V některých případech si sice mohli vyžádat dělostřeleckou podporu, ale většinou nešlo pro jejich záchranu udělat vůbec nic.

Do pěší průzkumné hlídky mohl být zařazen prakticky kterýkoli voják z bojové jednotky, protože pro běžnou hlídkovou a průzkumnou činnost nebyly nějaké zvláštní schopnosti třeba. U všech bojujících armád bylo zvykem, že průzkumná hlídka měla sílu pěšího družstva, ovšem se zvýšenou palebnou silou. Pokud to bylo možné, vojáci se místo opakovaček vyzbrojili samopaly nebo samonabíjecími puškami a pro posílení s sebou brali i kulomety nebo lehké minomety, k nimž však bylo možné nést jen omezené množství munice. Průzkumné akce netrvaly nijak dlouho, hlídky se pohybovaly v okruhu několika kilometrů od svého postavení.

Výstroj a výzbroj

Hlídku většinou vedl poddůstojník, někdy, pokud si chtěl ověřit některé skutečnosti na vlastní oči, se jí zúčastnil i důstojník. Tato praxe však nebyla nijak vítána, protože v případě jeho zajetí by nepřítel získal potenciální zdroj důležitých informací. Vojáci s sebou brávali pouze zvýšenou dávku munice a vodu, velitel hlídky míval ještě dalekohled, mapu a busolu pro zaměření terénních bodů a osy postupu.

Z důvodu utajení se do mapy nic nezakreslovalo přímo, vojáci provedli záznam buď po skončení hlídky, nebo kreslili na průsvitný papír položený na mapu a nošený zvlášť. Vojáci odkládali vše nepotřebné, často místo přileb nosili polní čepice, nejen pro své pohodlí, ale hlavně kvůli tomu, že přilba zhoršuje naslouchání a vytváří typickou siluetu. Většinou neměli k dispozici maskovací oděvy, a to ani zimní. Přibližně v polovině války se začaly objevovat maskovací převlečníky a uniformy, rozhodně se ale nedostaly ke všem mužům.

Specifika jednotlivých bojišť 

Za druhé světové války se bojovalo ve všech podnebních pásech a za každého ročního období, a proto se i vybavení průzkumníků lišilo. Australané, kteří vyráželi na noční hlídky z obleženého Tobruku, si s sebou brali pouze vodu, pistole a kulomety Bren. Kontrolovali svá minová pole a zátarasy, ověřovali si za dne kvůli maskování a vlnění vzduchu nad pouští téměř neviditelné pozice nepřítele a občas přivedli i nějakého zajatce. Naproti tomu v ruské zimě vyráželi Němci na průzkum většinou na lyžích, navíc s sebou často táhli lehké saně na převoz kulometů a munice, které také mohly sloužit k evakuaci raněných, jež by jinak byla v hlubokém sněhu nemožná. Finští vojáci, kteří byli často v civilu lovci, se nebáli do zmrzlých lesů vydávat sami. Často urazili na lyžích desítky kilometrů, aniž by je kdokoli spatřil, neměli problémy ani s orientací, ani s fyzickou kondicí. 

Důležitou roli hráli při činnosti průzkumníků místní obyvatelé, sloužící jako průvodci. Němečtí a japonští okupanti měli v tomto směru ztíženou situaci, i když to neplatilo všude. Při postupu Ukrajinou si Němci mohli pomocníky vybírat, protože zde byli ze začátku vítáni jako osvoboditelé od Stalinovy krutovlády. Většinou však stálo místní obyvatelstvo na straně Spojenců. Americkou námořní pěchotu na Guadalcanalu podporovali domorodci, kteří se pohybovali neslyšně džunglí, přinášeli zprávy, pátrali po sestřelených letcích a občas přinesli i nějakou japonskou hlavu, protože „zajatec“ pro ně byl neznámý pojem.

Rychlost postupu hlídek závisela na terénu a počasí. Průzkumníci v lehkém terénu postupovali rychlostí do tří, na lyžích až pěti kilometrů za hodinu. V nepřehledném terénu, v džungli a v noci se postup počítal na stovky, nebo jen na desítky metrů. Někdy bylo potřeba vyslat hlídky na větší vzdálenost, nebo se přesouvat vpřed spolu s postupujícími vojskem. Na tyto úkoly už pěší průzkumníci nestačili a musely být nasazovány mobilní jednotky.

Koně a jízdní kola? 

Nejstarším a dlouho i jediným mobilním prostředkem průzkumných jednotek byl kůň. Jednotky lehké jízdy sloužily k průzkumu už ve starověku, a i když od začátku 20. století význam koně v armádě začal upadat, jízdní jednotky se ještě ve druhé světové válce stále ještě používaly. Koně sice na jedné straně umožňovali hlídce rychlejší pohyb, ale zároveň museli často pít, jízda na nich vyžadovala delší cvik a jejich pohyb se nedal zamaskovat. Naproti tomu procházeli i terénem nesjízdným pro automobily, bez obtíží zdolávali i vodní toky a nedělali velký hluk.

Diskutabilním, i když v některých armádách rozšířeným prostředkem, bylo jízdní kolo. Velmi dobře se dalo použít v obydlené krajině protkané silnicemi a cestami. Voják na něm buď jede, nebo jej tlačí, přičemž na něm veze výstroj, takže rychlost pohybu při jeho využití byla obvykle vyšší než při pěším průzkumu. Na druhou stranu je obtížné se s ním pohybovat mimo cesty v nesjízdném terénu. Německá armáda kola běžně používala, naproti tomu Sověti a Američané o jejich nasazení v armádě prakticky neuvažovali.

Motorizované jednotky 

Německá armáda na začátku války hojně používala motocykly, a to jak sólo, tak s přívěsným vozíkem. Sloužily k rychlému průzkumu na silnicích a v lehkém terénu tam, kde se nepředpokládal rozsáhlý střet s nepřítelem. Motocykly byly velmi rychlé, mohly nést kulomety a lehké minomety, takže hlídka na několika strojích disponovala slušnou palebnou silou. Jejich použití v těžkém terénu bylo prakticky nemožné, kvůli motorům příliš slabým na dlouhodobější jízdu v bahně. Rovněž osádky musely snášet nepříznivé počasí, ať již šlo o mráz, deště nebo africké slunce. Proto byly v druhé polovině války stahovány od prvosledových jednotek a nahrazovány lehkými automobily. Motocykly se používaly i v dalších armádách, ale jen v menším rozsahu pro spojky a kurýry. 

Všechny bojující strany nasazovaly lehké čtyřkolové automobily, ať to byl americký džíp, či jeho německý ekvivalent Kübelwagen. Tyto vozy se vyznačovaly velkou průchodností terénem, mohly být také vyzbrojeny kulometem a měly lepší jízdní vlastnosti než motocykly. Objevovaly se ve velkém množství u všech jednotek, a proto nebyl problém je zajistit i pro průzkumníky. Existovaly i obojživelné verze, byť ne tolik rozšířené. Absence pancéřování nepředstavovala větší problém, protože boji se průzkumné hlídky vyhýbaly a jejich hlavní zbraní byla rychlost pohybu. V případě potřeby mohli průzkumníci sesednout, propátrat pěšky cílové území a zase se rychle vrátit

Schováni pod ocelí

Pancéřované automobily nebyly běžně na úrovni praporů k dispozici. Německé průzkumné jednotky divizí (Aufklärungsabteilung) však používaly šesti- a osmikolové průzkumné vozy vyzbrojené kanony nebo kulomety. Na americké straně sloužily výborné šestikolové obrněné transportéry M8 Greyhound. Nejtěžšími mobilními prostředky byly pancéřované pásové a polopásové transportéry, britské brencarriery, americké halftracky a německé hakly. Hlídky na těchto strojích už spoléhaly výlučně na palebnou sílu a rychlost, protože jejich pohyb se nedal nijak skrýt a hlučnost při přesunu byla značná.

TIP: Za volantem legendárního GAZ 69: Sovětský džíp do drsných podmínek

Sebelépe provedený průzkum sice veliteli nezaručí vítězství, ale může ho zachránit před porážkou. Přes nejnovější technologie družicového sledování a počítačových analýz i dnes musí vyslat velitel roty několik mužů, aby se podívali za další kopec nebo do husté džungle, zda tam na něj nečeká nepřátelská obrana nebo zrádný terén, který může zastavit útok sebedokonalejší vojenské techniky.