Dokonalý šéf: Raketový konstruktér Valentin Gluško (1.)

15.09.2019 - Karel Pacner

Valentin Gluško si od mládí potrpěl na korektní vystupování. Při poradách byl dokonale připraven. Mluvil tiše, argumentoval logicky. Na pracovišti neměl žádnou spřízněnou duši. Dokonalý šéf. Proč právě on stanul v čele kanceláře v Podlipkách? Byl talentovaným organizátorem a konstruktérem. A přátelil se s ministrem raketové techniky

<p>Superraketa Energija před prvním startem v květnu 1987 s portrétem Valentina Gluška</p>

Superraketa Energija před prvním startem v květnu 1987 s portrétem Valentina Gluška


Reklama

Vpodvečer 15. května 1974 telefonoval hlavní konstruktér systémů řízení raket Nikolaj Piljugin do Podlipek náměstkovi hlavního konstruktéra raketokosmických systémů Borisi Čertokovi: „Mišin od vás odchází. Dostanete nového šéfa.“ „Koho?“ „Gluška! Ty mi nevěříš? Už jsem s ním konzultoval další osudy N-1. Řekl, že s ní nechce pokračovat.“

Na likvidaci lunární rakety N-1 se Gluško domluvil již dřív v Kremlu. „Musíme soustředit všechny síly, abychom rozpracovali novou rodinu silných nosičů místo N-1,“ vysvětloval Čertokovi ve své pracovně. „Vysadit jednoho kosmonauta na Měsíci, možná deset let po Američanech, by byla hloupost. Musíme tam postavit stálou základnu.“

Mnoha někdejších spolupracovníků Sergeje Koroljova se toto jmenování dotklo. Dobře si pamatovali na konec spolupráce obou konstrukčních kanceláří na lunární raketě, za který mohla Gluškova neschopnost vyvíjet velké motory, jež by nepoužívaly jedovaté palivo.

Nakažen vesmírem

Valentin Petrovič Gluško se narodil 20. srpna 1908 v Oděse. „Oděská léta byla nejšťastnějším obdobím mého života,“ vzpomínal později. „Tam jsem se ‚nakazil‘ myšlenkou vesmírných cest, zejména pod vlivem verneovek. Určitý podíl na tom měla místní hvězdárna. Pracoval jsem jako amatérský astronom. Od patnácti let jsem v bulletinech a časopisech astronomické společnosti publikoval své články. Napsal jsem také knihu, která měla vyjít někdy v roce 1924, ale nakonec z toho sešlo.“

Na podzim 1925 poslali Valentina Petroviče studovat na matematicko-fyzikální fakultu do Leningradu. V diplomové práci se věnoval helioraketoplánu – kosmickému dopravnímu prostředku poháněnému elektrickými raketovými motory, které by využívaly energii slunečních paprsků. Odborníkům se myšlenky mladého inženýra zamlouvaly. Kosmické lety však byly ještě daleko a reaktivními motory se zabývala pouze leningradská Laboratoř pro výzkum dynamiky plynů – GDL. V květnu 1929 tam Gluško nastoupil.

V lednu 1934 se pracovníci GDL přestěhovali do Moskvy. Spojením leningradské laboratoře a moskevské Skupiny pro výzkum reaktivního pohybu (GIRD) vznikl Reaktivní vědecko-výzkumný ústav (RNII). V této instituci se také poprvé sjednotilo úsilí Sergeje Koroljova a Valentina Gluška směřující k opanování vesmíru.

Jste špion a sabotér!

Ve druhé polovině 30. let rozpoutal sovětský vůdce Josif Stalin novou vlnu teroru. Chtěl tak upevnit svou pozici a zlikvidovat možné konkurenty a kritiky. Jeho pozornosti přitom neušla ani armáda a její organizace. Zatýkalo se i v RNII. Nejprve zmizeli vedoucí pracovníci, poté přicházela policejní komanda NKVD rovněž pro zaměstnance na nižších úrovních. Na dveře u Glušků zabušili policisté v noci z 22. na 23. března 1938. Třebaže už začínalo jaro, jeden z tajných Gluškovi poradil: „Oblečte se tepleji!“ Naznačoval tak, že ho čeká dlouhé vězení.

Tajná policie měla několik důvodů k zatčení: Gluško si dopisoval s Hermannem Oberthem – byl tedy německým špionem. A také se mu nevydařila řada zkoušek motorů – což představovalo vědomou sabotáž! Výslechy v podzemí Lubjanky byly tvrdé. Po dvou dnech Gluško podepsal protokol, v němž se doznal, že byl „členem antisovětské organizace“ a že se „účastnil špionážní činnosti ve prospěch Německa“. Při mučení prozradil i svého „spolupachatele“ – Koroljova.

Konstruktér za mřížemi

Soud Gluškovi vyměřil osm let v „nápravně-pracovním táboře“. Na Sibiř ho však neposlali. Ve věznici sdílel celu s několika vynikajícími osobnostmi, mimo jiné s odborníkem na termomechaniku Borisem Stěčkinem, který věděl o existenci „šarašek“ – výzkumných ústavů a konstrukčních kanceláří tajné policie. A poradil mu: „Nabídněte, že byste tam mohl pracovat jako specialista.“

A tak začal vězeň Gluško pracovat v továrně na výrobu leteckých motorů v moskevském Tušinu. V roce 1941 ho přeložili do Kazaně, do nově vznikajícího leteckého podniku. Založil tam Zkušební a konstrukční kancelář číslo 16 (OKB-16 NKVD). Všichni vězni měli dost jídla, ale dřeli do úmoru a měli zakázány návštěvy i vycházky. Gluško postavil raketový motor RD-1 s tahem 2 940 N. Od léta 1943 jej pak zkoušeli na lehkém bombardéru Pe-2, který se vyráběl ve vedlejší továrně. Testy vedl Gluškův zástupce, rovněž vězněný Koroljov.

Výzkumy v Kazani měly pro Gluška rozhodující význam. Stal se tam hlavním konstruktérem, získal svou výrobní základnu, vlastní zkušební stavy. A také se tam zrodil kolektiv budoucí velké konstrukční kanceláře raketových motorů. V Kazani se skutečně projevil i Gluškův organizační talent, vytříbil se styl jeho práce. Byl neustále soustředěný, velmi přesný, až puntičkářský. Naslouchal názorům druhých, ale rozhodoval sám. Zpříma jednal jak s nadřízenými, tak s podřízenými.

Z vězně národním hrdinou

Dne 27. srpna 1944 byli konstruktéři podmíněně propuštěni. Brzy nato oblékl Gluško vojenskou uniformu a v letech 1945–1946 navštívil se skupinou odborníků Německo, Československo a Rakousko, aby se seznámili s ukořistěnou německou raketovou technikou. Po návratu do Moskvy se Gluško pustil do vývoje nových kapalinových raketových motorů. Byl hlavním konstruktérem OKB-456 v Chimkách, severně od Moskvy.

Za svou práci obdržel mnohá vyznamenání. V létě 1953, po skončení série letů geofyzikálních a biologických raket, ho zvolili členem-korespondentem sovětské akademie věd a o pět let později se stal akademikem. Za motory pro bojovou raketu středního doletu R-5M Pobeda (SS-3 Shyster), která úspěšně odstartovala 2. února 1956, dostal zlatou hvězdu hrdiny socialistické práce. V květnu 1956 ho úřady rehabilitovaly, téhož roku vstoupil do komunistické strany a už začátkem roku 1959 byl delegátem XXI. mimořádného sjezdu KSSS.

Mohutné pohonné jednotky vyvíjel Gluško nejen pro Koroljova, ale i pro další konstruktéry. V dubnu 1953 Kreml schválil, aby se tři týmy pustily do vývoje mezikontinentálních raket, jež by mohly dopravit atomové hlavice na americkou půdu. Zvítězil Koroljov s nosičem R-7, který měl v prvním stupni Gluškovy motory RD-107 na klasické pohonné hmoty – kyslík a kerosin. V říjnu 1957 vynesla raketa R-7 první umělou družici Země, v dubnu 1961 s ní startoval Jurij Gagarin. Za prvního kosmonauta si šel Gluško pro další zlatou hvězdu.

Konstruktér však nedokázal vyřešit potíže se stabilizací hoření u velkých raketových motorů. Proto chtěl u mohutného nosiče N-1, který měl na Měsíc dopravit sovětské kosmonauty, využít motory na netradiční palivo. Koroljov ovšem odmítl použití jedovatých látek, jež by mohly v případě havárie posádku usmrtit. Uražený Gluško nakonec zvažovaný motor nabídl konkurentovi Sergeje Pavloviče – Vladimiru Čelomejovi.

Kolonizace Měsíce

Dne 22. května 1974 přijel šestašedesátiletý Valentin Gluško do Podlipek. Stal se ředitelem a generálním konstruktérem dvou velkých konstrukčních kanceláří: Ke své firmě na stavbu raketových motorů KBEM (Konstrukční kancelář energetického strojírenství) přidal ještě CKBEM (Ústřední konstrukční kancelář experimentálního strojírenství). Jejich sloučením vzniklo ohromné Vědecko-výrobní sdružení (NPO), které dostalo na návrh nového šéfa název Energija. Gluško chtěl sovětské raketové technice vtisknout novou tvář – svou tvář! A za nejbližší úkol považoval kolonizaci Měsíce.

Podle jeho názoru byly nosiče R-7 a UR-500 zastaralé. Bylo nutné je vyměnit za druhou generaci – modernější, efektivnější a silnější. A postavit supertěžkou raketu Vulkan. Jelikož ovšem Gluško neuměl konstruovat velké kapalinové motory, jako obvykle se uchýlil k paralelnímu přiřazení osmi čtyřkomorových motorů okolo druhého centrálního stupně se čtyřmi pohonnými jednotkami – tedy ke stejné koncepci, podle jaké vznikla R-7. Tento kolos o startovní hmotnosti 6 000 t měl dopravovat na nízkou dráhu okolo Země 230–250 t užitečného nákladu, k Měsíci pak 60 t a na jeho povrch 22 t.

„Vytvoříme celou rodinu raketových létajících aparátů RLA,“ oznámil na zasedání Vojensko-průmyslové komise 13. srpna 1974. Tato stavebnice měla mít tři základní typy: Dvoustupňová RLA-120 měla vynášet 30 t nákladu na nízkou dráhu a od roku 1979 by dopravovala do kosmu jak výzvědné družice, tak moduly zvažované orbitální stanice. Silnější RLA-135 se měla od roku 1982 využívat pro stavbu lunární základny. Šest či osm přídavných palivomotorových bloků okolo prvního stupně RLA-120 by pak vytvořilo nejmohutnější nosič RLA-150 čili Vulkan, jenž by dokázal do vesmíru vynést 250 t. A vzniknout měla i mohutná kosmická loď určená k mnohonásobnému použití.

TIP: Utajený sovětský hrdina: Raketový konstruktér Sergej Koroljov

Tajemník ÚV KSSS Dmitrij Ustinov a ministři však s Gluškovými návrhy nesouhlasili – považovali je za velikášství. Předpokládaná cena ve výši 12,5 miliardy rublů podle nich nepředstavovala realistický odhad, a navíc se zapomínalo na vývoj raketoplánu vhodného pro vědecké i vojenské úkoly, zatímco Američané jej preferovali!

Pokračování příště

  • Zdroj textu:

    Tajemství vesmíru

  • Zdroj fotografií: Wikipedie, archiv autora

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Ocenění za chemii si odnesl japonský tým, jenž vyzkoumal, že pětileté dítě denně vyprodukuje až půl litru slin.

Zajímavosti

Apačský náčelník a šaman Geronimo se dožil 79 let. Zemřel 17. února 1909 na zápal plic. Způsobil si ho sám, neboť značně opilý spadl z koně do ledové vody a nastydl. 

Historie

Šéf NASA Jim Bridenstine představuje nové skafandry.

Vesmír

Slabě pancéřované tančíky PzKpwf I vyzbrojené pouze kulomety nevyhovovaly už na počátku druhé světové války

 

Válka

Některé ledovce vypouštějí do okolí chlor-36

Věda

Mladá samice přistává na suchou jalovcovou větev trčící nad údolí. Ne zcela vybarvené letky v křídlech jsou znakem mladého ptáka.

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907