Dokonalý šéf: Raketový konstruktér Valentin Gluško (2.)

22.09.2019 - Karel Pacner

Valentin Gluško si od mládí potrpěl na korektní vystupování. Při poradách byl dokonale připraven. Mluvil tiše, argumentoval logicky. Na pracovišti neměl žádnou spřízněnou duši. Dokonalý šéf. Proč právě on stanul v čele kanceláře v Podlipkách? Byl talentovaným organizátorem a konstruktérem. A přátelil se s ministrem raketové techniky

<p>Sestava Energija–Buran na Bajkonuru před startem v listopadu 1988</p>

Sestava Energija–Buran na Bajkonuru před startem v listopadu 1988


Reklama

„Vytvoříme celou rodinu raketových létajících aparátů RLA,“ oznámil Gluško na zasedání Vojensko-průmyslové komise 13. srpna 1974. Tajemník ÚV KSSS Dmitrij Ustinov a ministři však s Gluškovými návrhy nesouhlasili – považovali je za velikášství. Předpokládaná cena ve výši 12,5 miliardy rublů podle nich nepředstavovala realistický odhad, a navíc se zapomínalo na vývoj raketoplánu vhodného pro vědecké i vojenské úkoly, zatímco Američané jej preferovali!

Čtěte také: První část článku

Stroj pro mnoho použití

V únoru 1976 Kreml nařídil „vyvinout a zkonstruovat mnohonásobně použitelný kosmický systém 1K11K25“, tedy včetně nosiče, orbitálního letadla, orbitálního tahače a nezbytných pozemních zařízení. Hlavním cílem bylo dopravovat 30 t užitečného nákladu na dráhy ve výšce 200 km a vracet se s nákladem o hmotnosti 20 t. Ve spisech se poprvé objevil název raketoplánu – Buran neboli „sněhová bouře“. Rovněž se začala projektovat bojová orbitální stanice.

„Gluško byl proti Buranu,“ vzpomínal později Čertok. Nakonec se však generální konstruktér disciplinovaně podrobil a vymyslel zajímavou fintu: „Postavíme univerzální raketu, která bude dopravovat do vesmíru nejen raketoplán, ale i jiná tělesa. Američané připojí ke svému raketoplánu palivomotorové bloky určené pouze pro něj. My chceme něco víc!“

Úvodní projekt této univerzální rakety s názvem Zenit, založené na tradiční sovětské koncepci centrálního bloku a postranních bloků, podepsal Gluško 12. prosince 1976. Postavit ji měl takřka stejný tým, který předtím vyvíjel N-1. A Gluško se přiklonil ke kapalným pohonným látkám, jež do té doby odmítal. Velké motory na tuhé palivo, jimiž disponoval americký raketoplán, Rusové vyrábět neuměli. Zenit měl vynášet na orbitu 100 t nákladu a po přidání dalších pobočných motorů až 200 t.

Na Zenit a Buran se nejvíc těšili generálové, neboť chtěli na oběžnou dráhu umístit různé typy bojových prostředků. Buran by tam mohl dopravovat třicetitunové stanice, které by střežily nepřátelská raketová sila a v případě útoku by cizí balistické střely včas zničily. Z několika modulů Saljutu by zase mohla vzniknout základna určená k bombardování pozemních cílů. A samotný raketoplán by se mohl přestavět na kosmickou stíhačku vybavenou raketami.

Premiéra superrakety

Už po třech letech se ukázalo, že Gluško na své dvě funkce nestačí. Ministr Afanasjev jej v červnu 1977 křesla ředitele zbavil a ponechal mu titul generálního konstruktéra. Jeho novým nadřízeným se stal osmačtyřicetiletý Vachtang Vačnadze, do té doby náčelník jedné z hlavních správ Ministerstva všeobecného strojírenství – tedy ministerstva raketového a kosmického průmyslu i výzkumu.

O deset let později byly dokončeny práce na superraketě Energija. Na rampě se tyčila do výšky 58,7 m, dosahovala průměru 16,1 m a hmotnosti 2 398 t. Na vývoji nosiče i Buranu se podílelo přes milion lidí v 1 286 továrnách a institucích. Celý projekt stál přes 15 miliard rublů. Na kosmodromu Bajkonur upravili dvě rampy, jež zbyly po N-1, a navíc postavili třetí jako mnohoúčelový zkušební stav, kde testovali motory.

Sovětský vůdce Michail Gorbačov přiletěl na Gluškovo pozvání na letovou premiéru. V pondělí 11. května 1987 vystoupil na bajkonurském letišti z vládního speciálu. Večer chtěl sledovat vypuštění superrakety a v dalších dvou dnech se projet po kosmodromu, seznámit se s připravovanými projekty a s životem tamních pracovníků. Gluško však hostovi oznámil: „Michaile Sergejeviči, musíme start odložit o pět dní. Máme potíže, které dřív neodstraníme…“

Tak dlouho samozřejmě nejvyšší představitel státu čekat nemohl, generálům a konstruktérům však vynadal. K raketě byla připevněna maketa orbitální stanice Poljus, jež měla disponovat laserovým dělem. A Gorbačov „hvězdné války“ odmítl. Nicméně k demontování makety by bylo nutné odtáhnout nosič do haly a zdržet start o několik měsíců. Energija nakonec vzlétla po čtyřech dnech, 15. května. Poljus se předčasně uvolnil a zřítil se do Pacifiku. Gorbačovovi se ulevilo.

Konec smělých vizí

Když Gluško zahájil vývoj superrakety Energija, chtěl ji využít i pro mise k Měsíci. Jeden nosič měl na dráhu okolo Země dopravit výsadkovou kabinu, druhý pak lunární orbitální plavidlo pro čtyři lidi. Jakmile by se soulodí usadilo na oběžné dráze okolo Měsíce, přistávací modul s třemi kosmonauty by zamířil na 5–12denní výpravu na lunární povrch. Katastrofální stav sovětského hospodářství a následný rozpad impéria však podobné plány zhatily.

Gluškovi se blížila osmdesátka, byl vážně nemocný a své neduhy se snažil skrývat. V pátek 8. dubna 1988 dlouho nevycházel z pracovny, netelefonoval… Až po čtyřech hodinách jej našli ležet na zemi – prodělal mozkovou mrtvici. Druhý den ho operovali přední neurochirurgové a celý měsíc k němu nesměl nikdo kromě manželky a dětí. Teprve 18. května ho navštívili kolegové: Z nemocnice nemohl tak velkou firmu řídit, nechali tedy zhotovit razítko s jeho podpisem, aby mohl první náměstek Jurij Semjonov signovat listiny jeho jménem.

Páteř raketové techniky

S vypuštěním soulodí Energija–Buran se počítalo 29. října 1988. Technici odhalili na raketě a pozemních zařízeních patnáct závad, odstranili je, ale 51 sekund před startem automatický systém odpočítávání přerušil – na nosiči se objevila další porucha. Stroj nakonec zamířil do kosmu vpodvečer 14. listopadu a po dvou obletech Země dosedl na pětikilometrovou ranvej, postavenou speciálně pro něj. Jednalo se o ohromný úspěch konstruktérů, Gluško upoutaný na lůžko si ovšem jeho dosah už příliš neuvědomoval. V nemocnici zůstal dlouhé měsíce. Zemřel 10. ledna 1989 na mozkovou mrtvici.

S koncem studené války nebylo třeba zbrojit pro konflikt ve vesmíru. Strategický obrat, který udělal Gluško se souhlasem Ustinova a s podporou armády v 70. letech, byl nedomyšlený. Kosmická laserová děla ztratila smysl a těžké civilní náklady nikdo nepožadoval. Navíc byl provoz nosiče mimořádně drahý. Ovšem Gluškovy motory tvořily po mnoho desetiletí páteř sovětské a poté zčásti i ruské raketové techniky.

  • Zdroj textu:

    Tajemství vesmíru

  • Zdroj fotografií: Wikipedie, archiv autora

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Za světlou kůži vděčí populace Evropy neandertálcům. Bez jejich genů by její vývoj trval déle.

Zajímavosti

Laboratorní potkani jsou zdatní řidiči. S pomocí vozítek si v experimentu opatřovali pamlsky.

Věda

Zastavení projektu Airborne Laser (s laserovým komplexem na „nose“ Boeingu 747) zbrzdilo úvahy o sestrojení ničivé superzbraně v brzké budoucnosti.

Válka

Srážka galaxií NGC 4676, které se přezdívá Myšky

Vesmír

Karel Kludský starší, Antonínův syn, se svými slony a zebrami roku 1910.

Historie

Ztracené město neboli Ciudad Perdida v Kolumbii

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907