Mezi přednosti bombardéru Dornier Do 17 patřila jednoduchost výroby a bezproblémové letové vlastnosti
Letoun Dornier Do 17 (přezdívaný pro svůj protažený a tenký trup „tužka“ nebo „létající tužka“) patřil společně s Heinkelem He 111 a Junkersem Ju 88A mezi trojici dvoumotorových bombardovacích typů, s kterými Luftwaffe u svých bombardovacích jednotek vstupovala do války. Poprvé se ocitl v boji ve Španělsku roku 1937 a vrcholu svého bojového nasazení dosáhl během letecké bitvy o Británii. Z prvoliniové výzbroje Luftwaffe zmizel roku 1942.
Od roku 1932 vyvíjený Do 17 byl zprvu deklarován jako civilní rychlý poštovní letoun. Jelikož Německo v té době ještě formálně dodržovalo zbrojní omezení vyplývající z versailleské mírové smlouvy, bylo jeho primární vojenské užití utajováno. První prototyp Do 17c (později Do 17 V1) vzlétl 23. listopadu 1934.
Sériové letouny, bombardovací Do 17E a průzkumné Do 17F, začaly montážní haly opouštět od jara 1936. K dosti významné změně došlo koncem roku 1938, kdy se objevilo přepracované prostornější provedení přední části trupu, zavedené u bombardérů Do 17Z a Do 17U i u průzkumných strojů Do 17S. V roce 1940 byly do výzbroje zavedeny modifikací vznikající noční stíhací verze Do 17Z-6 a Z-10 (Kauz I a II).
Sériová produkce dala necelých 2 000 letadel všech verzí a výroba nejpočetnější verze Do 17Z skončila roku 1940 po dohotovení zhruba 900 exemplářů. V létě 1940 již byl Dornier Do 17Z u Luftwaffe považován za zastarávající letoun. V bojích dorniery trpěly většími ztrátami než He 111 i Ju 88A a jejich bojovou hodnotu limitovala omezená pumová nosnost i nedostatečný akční rádius.
VesmírPodle bulharských matematiků je chování Sluneční soustavy je velice stabilní. Jsou proto přesvědčeni, že náš planetární systém vydrží nejméně 100 tisíc let. (ilustrace: NASA, CC BY-SA 4.0)
VálkaSověti nasadili tanky T-54 (na snímku) a T-55 také během okupace Československa v srpnu 1968. (foto: Wikimedia Commons, František Dostál, CC BY-SA 4.0)