Reklama


Druhoválečné kuriozity: Zbraně třetí říše v občanské válce v Sýrii

03.08.2018 - Lukáš Visingr

V nepřehledném konfliktu mezi vládními a opozičními skupinami v Sýrii a Iráku někdy přicházejí ke slovu dnes už málokde vídané zbraně. Značný zájem svého času vzbudil fakt, že se do bojů zapojila i technika z arzenálu hitlerovského Německa. Její část se dostala na Blízký východ rovněž z Československa

<p>Povstalci v Sýrii objevili i uskladněné sturmgewehry StG 44, tomuto džihádistovi však chybí zásobník.</p>

Povstalci v Sýrii objevili i uskladněné sturmgewehry StG 44, tomuto džihádistovi však chybí zásobník.


Reklama

Supermoderní, elektronicky naváděné zbraně i katapulty či obří praky jakoby ze středověku, špičkové produkty současných zbrojovek a upravené drony i prapodivné a pro obsluhu velmi rizikové improvizace jako děla a minomety ze silnostěnných trubek – to všechno lze objevit ve výbavě desítek ozbrojených milicí nejrůznější orientace. V rukou syrských opozičních skupin můžeme ojediněle spatřit i výzbroj, která má nemalou historickou cenu, protože kdysi sloužila mužům německého Wehrmachtu či jednotek SS. Náležela by tedy spíše do muzea, avšak v některých případech přečkala zakonzervovaná v záložních skladech režimní Asadovy armády a pak se jako válečná kořist po desítkách let znovu objevila na bojišti.

Škoda to vyhodit

Po skončení druhé světové války se v Evropě nalézaly obrovské počty už nepotřebné výzbroje včetně německé, přičemž třetí říše měla v řadě ohledů opravdu velmi kvalitní vybavení. Tudíž se jevilo jako krátkozraké poslat všechny tyto zbraně do šrotu jenom proto, že už se většinou dál nevyráběly a mohly by pro ně časem chybět náhradní díly. Řada států je proto převzala a roky udržovala v bojeschopném stavu, což se netýkalo jen zemí střední a východní Evropy, ale též například Francie nebo Španělska.

Postupně ale přicházely nové moderní typy techniky západního i sovětského původu a výbava bývalého nepřítele zastarávala – příslušné země proto hledaly cesty, jak se jí zbavit, a pokud možno přitom ještě něco utržit. A ty se v určitých případech skutečně našly, když se německé zbraně v 50. letech staly předmětem zájmu arabských zemí, především Egypta a Sýrie.

Z říše do arabských zemí

Záhy proto na Blízký a Střední východ zamířily značné objemy výrobků, na kterých se ještě poměrně nedávno skvěly trámové kříže, jména německých zbrojovek a signatury nacistické éry. Významným dodavatelem se stalo také Československo, které v rámci unifikace se sovětskou výzbrojí poslalo Sýrii krom jiného svoje nadbytečná obrněná vozidla německého původu. Další kusy přišly z Francie či Španělska, dále tam Praha exportovala dělostřeleckou a pěchotní výzbroj, zejména pušky a samopaly.

Na ideové čistotě svých dodavatelů a zprostředkovatelů tehdejším vládcům v Damašku, Káhiře a jinde nezáleželo. Nepřekvapí proto, že třeba do organizování kontraktů mezi Damaškem a Madridem se zapojil i někdejší příslušník jednotek SS a velitel zvláštních operací Otto Skorzeny. Ten udržoval a zúročil těsné styky s řadou prominentních nacistů, kteří našli v arabských zemích azyl.

Schmeissery a sturmgewehry z NDR 

Přestože si arabské režimy pořizovaly od 50. let obrovské objemy nové výzbroje sovětské (a rovněž československé) výroby, několik typů druhoválečné německé techniky se prokazatelně objevilo ještě v šestidenní válce v červnu 1967. Na Golanských výšinách se tak izraelští vojáci střetli krom jiného s tanky PzKpfw IV či samohybnými útočnými děly StuG III. Jakkoli podivně to může znít, podle výpovědí Izraelců se německé kanony ráže 75 mm daly stále ještě považovat za dost efektivní zbraně. (Ostatně samotní Izraelci tehdy užívali francouzskou verzi německého 75mm děla na svých modernizovaných tancích Sherman.)

Posléze však německou techniku i její arabští uživatelé vyřadili, ale jak se zdá, rozhodně ne všechnu, jelikož řada typů se opakovaně objevovala v různých konfliktech, do nichž Sýrie, Irák, Egypt a další země zasahovaly. Například v Somálsku či Libyi nebyly vzácností samopaly MP40 ráže 9 mm. Dalo se narazit též na útočné pušky StG 44 ráže 7,92 mm, ačkoliv u tohoto typu nastává problém kvůli nestandardní munici 7,92 × 33 mm, která se dnes běžně nevyrábí.

Oba typy pěchotních zbraní se tak v menším množství objevily i v konfliktu, jenž propukl v roce 2011 v Sýrii. V dubnu 2012 se totiž síly takzvané Svobodné syrské armády ve městě Aleppo zmocnily skladu, jenž obsahoval mimo jiné 5 000 pušek StG 44, patrně dodaných v minulosti v rámci pomoci spřátelenému Asadovu režimu z komunistického Československa, ale především východního Německa. Povstalci je ale užívali jenom krátce, protože jim záhy došla munice. Nejkurióznější aplikaci StG 44 pak představovala jeho montáž na střeliště, které se ovládalo dálkově za pomoci tabletu, což byla skutečně bizarní kombinace desítky let staré zbraně a moderní technologie. 

Kopie emgéček

Kromě Sýrie a Egypta se jistý počet německých zbraní dostal také do Iráku. V současné době se často vyskytují snímky bojovníků milicí Pešmerga (tedy iráckých Kurdů) se zbraněmi, jež jsou popisovány jako německé kulomety MG42 kalibru 7,92 mm. Ve většině případů se však už nejedná o německé originály ze čtyřicátých let, nýbrž o novější kopie, které pod jménem M53 neboli Šarac vyráběla komunistická Jugoslávie. Zachovala dokonce i původní, se sovětskou výzbrojí nekompatibilní ráži 7,92 × 57 mm Mauser.

Kopie lze proto od originálů rozeznat velmi obtížně. Mírně se odlišuje jen provedení mířidel a úprav doznal i funkční mechanismus, který dosahuje rychlosti „jen“ 1 200 ran za minutu, kdežto původní MG42 (kvůli svému zvuku přezdívaný také „Hitlerova pila“) pálil s kadencí až 1 600 ran za minutu. Hlavním odběratelem exportních kulometů Šarac byl svého času Irák Saddáma Husajna, a právě tyto ve skladech zakonzervované zbraně později přešly do vlastnictví iráckých Kurdů.

Hitlerovy kanony

Velkou část vzhledově velmi podobných „emgéček“ však už v Iráku tvoří navíc novější, přímo z Německa dodávané varianty MG3, které však už používají standardizovanou ráži 7,62 × 51 mm NATO. Z těžší staré německé výzbroje v Sýrii je doloženo užívání tažených houfnic leFH 18M ráže 105 mm. Například jeden exemplář padl do rukou islamistů ze skupiny Ahrar al-Sham a ostřeloval pozice vládních vojáků u města Idlib.

Objevují se také informace, že v Sýrii došlo k nasazení 75mm protitankových kanonů PaK 40 či protiletadlových zbraní FlaK kalibru 88 mm. Nelze však vyloučit, že se v těchto případech jednalo spíše o záměny s některými poválečnými typy sovětských kanonů, jejichž konstrukční řešení se zmíněným německým zbraním podobá. 

Výcvik díky Panzerwaffe? 

Pravděpodobně největší intenzitu ovšem nabraly debaty, zda syrská armáda ještě dnes provozuje nějaká obrněná bojová vozidla z éry třetí říše. V červnu 1967 sice použila tanky PzKpfw IV a útočná děla StuG III. Také se ví, že Syřané vlastnili určitý počet samohybných houfnic Hummel ráže 150 mm a stíhačů tanků Jagdpanzer IV s kanony ráže 75 mm. Mělo se za to, že nejpozději v 70. letech všechny tyto „relikvie“ vyřadili a sešrotovali, různé indicie však napovídají, že se vyskytly výjimky.

Existuje totiž i několik čerstvých fotografií zachycujících útočné dělo StuG III Ausf. G kdesi v Sýrii; na jednom snímku u něj pózuje voják syrské armády. Sice se zdá, že vozidlo není v plně funkčním stavu, avšak onen obrněnec se patrně nachází ve výcvikovém areálu nějaké syrské vojenské školy. Objevily se tedy spekulace, zda Syřanům přece jen nezůstaly v záložních skladech nějaké „panzery“ a „stugy“ pro všechny případy.

TIP: Válka v Sýrii: Ze čtyřicetitisícového města zbyla jen hromada trosek

Střelivo pro jejich zbraně se sice už nevyskytuje, pokud ovšem některá vozidla zůstala v provozuschopném stavu, dají se používat mimo jiné pro školení řidičů či základní taktický výcvik vojsk. Tím by se modernější technika uvolnila pro nasazení ve skutečném boji. Ačkoliv jde tedy zatím jen o nedoloženou spekulaci, nedá se vyloučit, že v Sýrii v malém množství ještě dosluhuje a používá se i technika německé Panzerwaffe. 

  • Zdroj textu:

    Zbraně

  • Zdroj fotografií: Pinterest

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Archeolog s mobilním radarem a radarový snímek pohřbené lodi

Věda

Astronomům se podařilo zachytit supernovu již v prvních hodinách exploze. Při pozorování využili zařízení Intermediate Palomar Transient Factory (iPTF) observatoře Palomar v Kalifornii. Snímky zachycující supernovu iPTF 14gqr před, během a po explozi. 

Vesmír
Zajímavosti
Revue
Historie
Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907