Duel ZB 26 vs. MG 34: Souboj dvojice legendárních kulometů

První světová válka ukázala ohromnou důležitost kulometů, jež se projevily jako velmi účinné obranné zbraně, armády však zavedly do služby i lehké typy, jež se osvědčily také v útoku. Po skončení Velké války vývoj v této kategorii pokračoval a vynikajících výsledků dosáhl mimo jiné i obranný průmysl Československé republiky, jehož lehké kulomety se bez jakékoliv nadsázky zařadily mezi světové bestsellery. Nový lehký kulomet chtěla i německá armáda, ale její ambice byly větší, jelikož  požadovala zároveň zbraň schopnou fungovat jako těžký kulomet na trojnožce. Výsledný typ MG 34 se osvědčil a dočkal se značné obliby, byť postupně vycházely najevo také některé nedostatky.

Pro domácí vojsko i export

V arzenálu armády nově vzniklého Československa se nacházela skutečně pestrá směs zbraní, kterou bylo třeba značně zúžit a sjednotit. Ministerstvo národní obrany proto  hodlalo zavést do služby mimo jiné jeden standardní typ lehkého kulometu a v roce 1923 vyhlásilo soutěž, do které se vedle renomovaných zahraničních značek zapojila také zbrojovka Praga. Z testů vyšel nejlépe belgický kulomet FN Browning a proběhly první kroky k jeho licenční výrobě, ovšem pražská společnost se nechtěla vzdát a nabízela další upravené vzory. Na kulometech pracoval nadaný konstruktér Václav Holek, pod jehož vedením vznikl v roce 1924 nový kulomet, který úspěšně absolvoval testy. Po několika dalších úpravách se zrodila zdokonalená varianta, jež vstoupila do služby jako vz. 24. Vznikl však jen malý počet této zbraně, jelikož záhy došlo na další konstrukční úpravy a konečným sériovým standardem se stal až lehký kulomet vz. 26. 

Ačkoliv byl tento typ původně vyvinut v podniku Praga, sériová produkce měla běžet v nové továrně, jež se budovala v Brně pod názvem Československá zbrojovka, později se však proslavila spíše jako Zbrojovka Brno. Nový kulomet s firemním označením ZB 26 rychle vzbudil pozornost za hranicemi, a proto se první série vyrobily na export, a sice pro Litvu a Jugoslávii, kdežto první exempláře pro domácí armádu byly dodány až na jaře 1928. 

Ministerstvo následně zadávalo další kontrakty a výroba pokračovala, takže v září 1938 vlastnila armáda přes 35 000 lehkých kulometů vz. 26 a v období druhé republiky získala ještě asi 10 000 kusů. „Šestadvacítka“ se stala též ohromně úspěšným vývozním artiklem, jelikož desítky tisíc kusů zamířily do mnoha států světa. Kromě již zmíněné Litvy a Jugoslávie se mezi hlavní zákazníky řadily armády Rumunska, Bulharska, Lotyšska a zejména Číny, která odebrala kolem 30 000 exemplářů. Opravdu výborný kulomet poté vzbudil dokonce zájem armády Velké Británie.

Jednoduchost a spolehlivost

Lehký kulomet vz. 26 využíval systém poháněný prachovými plyny odebíranými z hlavně. Ty tlačily na píst, který  vykonával dlouhý pohyb a byl spojen s nosičem závorníku. Sám závorník se vyklápěl vertikálním pohybem a zbraň střílela z otevřeného závěru. Shora se do ní vkládaly schránkové zásobníky pro 20 nábojů ráže 7,92×57 mm. Na hlavni se nalézala charakteristická žebra, která přispívala k jejímu chlazení, a pokud přece jen došlo k přehřátí, dala se hlaveň díky manipulační rukojeti snadno vyměnit. Kulomet disponoval dvojnožkou a nastavitelnými mířidly asymetrické konstrukce, kterou si vynutilo zasouvání zásobníků shora. 

Václav Holek kladl při vývoji největší důraz na jednoduchá řešení, vysokou spolehlivost a snadnou údržbu, což určitě přispívalo ke komerčním úspěchům, protože brněnské kulomety si vedly skvěle i v náročných podmínkách Asie, Afriky či Latinské Ameriky. Na základní verzi ZB 26 posléze navázal vylepšený ZB 30, který také zaznamenal velké exportní úspěchy. 

Zbrojovka Brno se odvážně zapojila též do výběrového řízení britské armády, kam poslala upravený typ ZB 27,  jenž přesvědčivě zvítězil. Po několika dalších změnách vznikl model ZGB 33, který byl konstruován pro britské střelivo 7,7×56 mm neboli .303 British. Šlo v podstatě o prototyp legendární zbraně BREN, jež se stala standardním lehkým kulometem Velké Británie a Commonwealthu během druhé světové války. 

Kvalit „šestadvacítky“ si cenili také Němci, kteří po obsazení českých zemí provedli náročné zkoušky této zbraně a nešetřili pochvalami. Výroba v Brně proto běžela dál pro jejich potřeby, jelikož ZB 26 s novým jménem MG 26(t) získal roli standardního kulometu německé policie. Rozsáhle jej používaly také jednotky Waffen-SS, které měly zpočátku  pouze omezený přístup k běžné německé výzbroji. Brněnský kulomet značně ovlivnil některé další typy, dodnes patří mezi nejlépe hodnocené zbraně své kategorie a nelze vyloučit, že některé armády v zemích třetího světa „šestadvacítky“ vlastní dodnes.

První univerzální kulomet

Práce na nových kulometech začaly krátce po první světové válce také v Německu, avšak tamní snahy brzdila Versailleská mírová smlouva. Ta totiž Berlínu zakazovala vývoj a výrobu některých kategorií techniky včetně kulometů. Německé společnosti nicméně dokázaly toto ustanovení snadno obejít, protože své vývojové a výrobní programy odstěhovaly do zahraničí. Nové kulomety zbrojovky Rheinmetall se proto rodily ve švýcarském městě Solothurn, kde konstruktér Louis Stange v roce 1929 vytvořil zbraň, jež poté dostala označení MG 30. Zavedlo ji několik armád a její modifikace MG 15 a MG 17 se zařadily mezi základní vzory palubních kulometů Luftwaffe. 

Německé pozemní síly měly ovšem náročnější požadavky, neboť chtěly takzvaný Einheitsmaschinengewehr: univerzální zbraň, která zastane funkci lehkého kulometu na dvojnožce i těžkého kulometu na trojnožce. Vedle toho poptávaly možnost rychlé změny hlavně či schopnost střílet i jednotlivými ranami. Konstrukci „třicítky“ tudíž jako základ dalšího vývoje použil Heinrich Vollmer ze společnosti Mauser, z jehož snah vzešel slavný Maschinengewehr 34 alias MG 34, jenž se obvykle pokládá za první univerzální  kulomet zavedený do služby. 

Obdobně jako jeho předchůdci stojí na principu mechanismu poháněného krátkým zákluzem hlavně a závěru s otočným závorníkem. Zajímavý prvek představovala spoušť, jejíž dva segmenty umožňovaly kromě nepřetržité palby i jednotlivé výstřely. Tak jako u většiny zbraní této kategorie existovala možnost snadné výměny zahřáté hlavně. Poměrně málo známý fakt je, že prvních 2 300 vyrobených „čtyřiatřicítek“ disponovalo i zařízením pro nastavení kadence na rukojeti, ovšem kvůli zjednodušení produkce v podmínkách blížící se války byl tento prvek odstraněn. Konstruktéři tak zareagovali na požadavky armády na zvýšení tempa dodávek, protože MG 34 reprezentoval poměrně složitou zbraň, jejíž výroba vyžadovala množství přesných obráběcích operací.

Příliš komplikovaný design

Na relativně pomalé sériové produkci se podepisovala rovněž široká škála příslušenství, jež pro kulomet vzniklo: MG 34 byl standardně vybavený dvojnožkou, existovalo však i několik konstrukcí lafet, zejména trojnožka Lafette 34. K ní se dodával i periskop pro palbu ze zákopu či jiného úkrytu. Jelikož MG 34 sloužil též jako protiletadlová zbraň, mohl se namontovat i na trojnožku Dreibein 34, která nabízela větší rozsah náměru. Vyráběly se rovněž lafety pro instalaci kulometů do tanků a jiných obrněnců a v neposlední řadě dosti složité pevnostní montáže. 

Co se týče zásobování zbraně municí, nejdříve se počítalo primárně s bubnem Patronentrommel 34  na 75 nábojů, jenže ten se kvůli citlivé pružině ukázal jako příliš choulostivý pro frontové podmínky. Brzy se tudíž přešlo na kovový pás na 50 nábojů. Ten se dal umístit do bubnu Gurttrommel 34 a vojáci mohli jednotlivé pásy též propojovat: standardní bednička jich pojala pět. 

Mezi německými vojáky obecně panovala s MG 34 spokojenost, ačkoliv občas zaznívaly stížnosti na složitou konstrukci, která komplikovala rozebírání a údržbu v polních podmínkách. S tím koneckonců souviselo také již zmíněné tempo výroby, které Wehrmacht považoval za nedostatečné. Požadovalo se i zvýšení kadence na hodnotu zhruba 1 200 ran za minutu, což logicky vyplývalo zejména ze zkušeností z východní fronty, kde němečtí vojáci často museli vzdorovat velké přesile. Začaly tedy práce na rekonstrukci MG 34, ze kterých vyšlo několik variant, jenže některé vykazovaly tolik rozdílů, že už šlo prakticky o nové zbraně. Týkalo se to například kulometu MG 34/41, jenž se pak stal základem pro legendární zbraň MG 42. Sériová výroba osvědčených MG 34 nicméně běžela až do konce války – mimo jiné i ve Zbrojovce Brno. 

---

Čtěte také:

Spolehlivé půlpalcovky chrlící olovo: Duel kulometů M2HB vs. NSV

Před více než sto lety se rozběhla sériová výroba kulometu Browning ráže 12,7 mm, jehož pozdější verze se staly vskutku legendárními. Pořád spolehlivě slouží a na bojišti se často střetávají i s...