Spolehlivé půlpalcovky chrlící olovo: Duel kulometů M2HB vs. NSV

Kulomety ráže .50 (12,7 mm) náleží mezi nejužitečnější druhy samočinných palných zbraní, a to na zemi, ve vzduchu i na vodě. Do služby vstoupily v období mezi světovými válkami a od té doby jejich význam jen rostl. Byly a dosud jsou výtečnými nástroji v bojích pěchoty, ale mohou si poradit i s lehce pancéřovanými vozidly. Často se objevují na vrtulnících, dříve byly standardní výzbrojí letounů a setkáváme se s nimi také na palubách lodí. Zajisté nejznámějším typem je americká „padesátka“ neboli kulomet M2HB, zatímco na straně SSSR to kdysi býval vzor DŠK, po něm typ NSV a nově kulomet Kord.

Nelehká cesta k těžké hlavni 

Kořeny amerických kulometů ráže 12,7 mm sahají až do první světové války, jelikož už tehdy se objevil požadavek na zbraň, jež by mohla ničit obrněná vozidla a pancéřovaná letadla. Jako základ se použil 7,62mm kulomet firmy Browning, jenž absolvoval přestavbu na kalibr 12,7 mm, první experimenty z podzimu 1918 však nepřinesly úspěch. Náboj neměl dostatečný účinek a zbraň nabízela příliš nízkou kadenci a špatně se ovládala. Pokrok proto znamenala až možnost seznámit se s německou 13mm municí. 

Přepracovala se i konstrukce kulometu, takže v roce 1921 se mohl začít sériově dodávat první americký „půlpalcový“ kulomet, jenž obdržel jméno M1921. Užíval ještě vodní chlazení, pracovalo se však i na takzvané těžké hlavni, díky které by tento zastaralý prvek vymizel. Kulomet M1921 byl zkonstruován především coby letecká a protiletadlová zbraň, ale po další rekonstrukci vznikla univerzální „rodina“ kulometů, jež byly postaveny okolo shodného základu, k němuž se připojovaly různé hlavně a jiné součástky. Do sériové výroby se toto provedení dostalo roku 1933 pod názvem M2 a zajisté největší význam záhy získala varianta s těžkou hlavní M2HB (Heavy Barrel). Sama zbraň vážila 38 kg, což byl dramatický posun oproti původní 55kg podobě s vodním chlazením. 

Kromě toho přibylo provedení AN/M2, kde zkratka znamenala „Army/Navy“ a odkazovala k faktu, že tato verze je určena pro letouny armádního i námořního letectva. Obdržela odlišnou lehkou hlaveň s velkým počtem chladicích otvorů a stala se nejpoužívanějším typem kulometu v amerických letadlech druhé světové války, kdežto pozemní podoba M2HB představovala základní či vedlejší zbraň nespočetných typů vozidel. „Fifty-cal“ či „Ma Deuce“, jak se této výborné zbrani běžně přezdívá, si získala obrovskou popularitu mezi prostými vojáky, kteří rychle pochopili, že se jim dostala do rukou mimořádně účinná a víceúčelová konstrukce.

Proti tankům i letadlům 

Na opačné straně fronty se americké „půlpalcové“ kulomety záhy staly zdrojem obav, a to tím spíše, že Wehrmacht podobnou zbraň neměl. 13mm kulomety se totiž užívaly jen na letadlech a pozemní technika si musela vystačit se zbraněmi ráže 7,92 mm. Na konci války se odehrály i pokusy s montáží 13mm kulometů na tanky, avšak ty již neměly praktický význam. 

Kulomety americké armády byly ohromně efektivní nejen proti pěchotě, ale také proti lehkým obrněným vozidlům. Probíjely dokonce i boční pancíře některých středních tanků. Uplatnily se také jako výtečné zbraně proti nízko létajícím letadlům, k čemuž obvykle sloužily vícenásobné lafety na obrněných transportérech. Někteří vojáci umístili na tyto kulomety i optiku a používali je jako provizorní odstřelovačské pušky. 

Úspěšné pokračování služby 

M2HB pokračoval ve službě i po válce, a to navzdory faktu, že jeho funkční mechanismus s pohonem krátkým zákluzem hlavně byl někdy popisován jako poněkud archaický. „Padesátka“ se ale ukázala opravdu výjimečně spolehlivou a dlouhověkou konstrukcí, k čemuž přispěla též velice účinná munice, a proto se M2HB nadále montovaly na nejrůznější pozemní, letecké i námořní platformy. Pochopitelně se objevily různé odvozené či modernizované varianty, například kulomet M3M neboli GAU-21/A pro vrtulníky či M2A1, který dovoluje rychlejší výměnu hlavně. Na standard M2A1 se tak postupně upravuje většina zbraní v arzenálu US Army i US Marine Corps, zatímco nové kulomety se vyrábějí už přímo v tomto provedení.

Sériovou produkci v minulosti zajišťovala primárně firma Colt, k níž se posléze připojily další americké podniky (zejména General Dynamics) a také zahraniční firmy, zvláště belgická zbrojovka FN Herstal. „Padesátky“ stále najdeme ve výzbroji desítek zemí, a ačkoliv se vyskytlo několik pokusů o výrobu moderní náhrady, žádný z nich se neujal, takže americké ozbrojené síly s touto legendou i nadále počítají.

Američané svůj první „půlpalcový“ kulomet vyvíjeli ve 20. a 30. letech minulého století. Požadavek na obdobnou zbraň se ale objevil též v SSSR, kde v roce 1929 vstoupil do služby 12,7mm kulomet DK konstruktéra Vasilije Alexejeviče Děgťarjova. Jednalo se sice o slibnou konstrukci, vadila však nízká kapacita bubnového zásobníku, a tak inženýr Georgij Semjonovič Špagin přidal systém zásobování z pásu. Výsledkem se stal slavný kulomet DŠK, který se začal dodávat roku 1938, byl standardní zbraní své kategorie v Rudé armádě za druhé světové války a v modernizované verzi DŠKM se stále občas vyskytuje na bojištích. Na počátku 60. let však sovětská armáda zadala požadavky na jeho nástupce, jenž se měl vyznačovat především nižší hmotností. 

Náhrada za DŠK

Do projektu se tedy pustila CKIB SOO (Centrální konstrukčně výzkumná kancelář sportovních a loveckých zbraní), kde zbraň pod pracovním jménem Uťos vyvíjeli konstruktéři G. I. Nikitin, J. M. Sokolov a V. I. Volkov. Prototyp kulometu se představil armádě roku 1969 a nová zbraň podle příjmení konstruktérů a kalibru obdržela oficiální jméno složené z počátečních písmen příjmení svých konstruktérů: NSV-12,7 (číselný údaj se však zpravidla vynechává). Někdy se vyskytuje i resortní index 6P11, případně i pracovní jméno Uťos. Sériová produkce měla původně probíhat v Děgťarjovově továrně ve městě Kovrov, avšak posléze bylo přijato rozhodnutí vybudovat zcela nový závod ve městě Uralsk. 

Tento podnik pojmenovaný Metallist zahájil dodávky v roce 1972. Obdobně jako řada současných konstrukcí kulometů využívá i NSV pohon prachovými plyny odebranými z hlavně. Plyny pohánějí píst propojený s nosičem závorníku, ale na rozdíl od principu Kalašnikov nekoná závorník pohon rotační, nýbrž vodorovný. Zamykání závěru proto probíhá díky pohybu směrem vlevo. Kulomet se nejčastěji instaluje na trojnožku 6T7 a celá sestava se pak označuje jako NSVS (stankovoj – na podstavci), ale existuje rovněž trojnožka 6U6 se sedačkou a vyšším náměrem, jež obvykle slouží k protivzdušné obraně.

V arzenálu AČR 

Stejně jako americká „padesátka“ se také NSV může chlubit vysokou přesností, a proto na něj lze rovněž instalovat dalekohled a používat jej jako těžkou odstřelovačskou pušku. Na základě NSV byl následně vyvinut i kulomet NSVT (tankovoj), vyznačující se elektrickou spouští s možností přímého nebo dálkového ovládání. Jak napovídá název, slouží zejména ve výzbroji tanků a jiných bojových vozidel, kde bývá montován na věžích či v různých střelištích. Občas lze na NSV narazit také na vrtulnících a vznikla též věžička Uťos-M s dvojicí kulometů, která se montuje na lehká námořní plavidla. 

Povedený sovětský kulomet se dostal i do armád desítek dalších zemí a mezi jeho uživatele se řadí též Armáda ČR, jelikož se nalézá mimo jiné na tancích T-72M4 CZ nebo na vozidlech Kajman a Cowboy, respektive automobilech Land Rover Defender pro speciální a výsadkové jednotky. Několik států zahájilo licenční produkci této zbraně a jako kuriozitu lze uvést, že Polsko vyrábí kulomet WKM-B, což je v podstatě derivát NSV pro západní munici. 

Sama armáda Ruské federace ovšem již považuje NSV za zastaralý, a tudíž od přelomu století zavádí nový 12,7mm kulomet Kord. Ten vypadá na pohled podobně jako NSV, vyznačuje se však novou úsťovou brzdou s charakteristickým hranatým tvarem a jeho vnitřní mechanismus se značně změnil, protože závorník se nově pohybuje svisle. Kromě toho klesla hmotnost zbraně a vzrostla životnost hlavně, jelikož poslední zmíněný parametr se řadí mezi poměrně vážné nedostatky NSV. Pokud se z něj totiž vystřelí kolem 100 ran v jedné nepřetržité dávce, její životnost je ukončena, byť samozřejmě také NSV umožňuje rychlou výměnu hlavně. Samotné Rusko již každopádně kulomety NSV nějakou dobu nevyrábí a stále častěji bývá k vidění nový vzor Kord. Nelze však pochybovat, že v armádě Ruské federace i armádách dalších zemí zůstane NSV ještě dlouho.