Dvoumotorový letoun English Electric Canberra (1): Dvě turbíny a tři tuny pum

Od roku 1943 nasazovalo britské RAF typ De Havilland Mosquito ve verzi lehkých bombardérů. Letoun měl jen dvoučlennou osádku a nenesl žádnou obrannou výzbroj. Jako obrana před nepřátelskými stíhači mu postačovala jen jeho rychlost a tato koncepce se v praxi osvědčila. Ve stejné době v Británii vznikly i první proudové motory, a tak ještě před koncem války vznikl požadavek na podobně koncipovaný bombardér, tentokrát ale poháněný dvojicí proudových agregátů.

Zároveň německá Luftwaffe zařadila do služby bombardovací dvoumotorové Arado Ar 234 s velmi podobným řešením, na nějž žádná tehdejší stíhačka svými výkony nestačila. Návrh společnosti English Electric u velení RAF uspěl a v lednu 1946 dostala firma objednávku na čtyři prototypy. Na letounu pracoval tým technického ředitele Williama Pettera a práce na něm trvala celé tři roky. Teprve v květnu 1949 vznikl štíhlý celokovový středoplošník se dvěma motory umístěnými v křídlech. 

Rychlejší než meteor s vampirem 

Prototyp se odlepil od vzletové dráhy 13. května 1949, přičemž za jeho řízením seděl slavný stíhač z druhé světové války – podplukovník Roland Beamont. Po prvním letu nešetřil chválou a bylo zřejmé, že vznikl vynikající stroj. Velení RAF mu pak podle tehdejší praxe udělilo jméno po velkém městě, tentokrát po australské Canbeře. V létě 1950 zadalo letectvo sériovou licenční výrobu B.Mk.2 společnostem Avro, Handley Page a Short. Došlo však k přepracování přídě do prosklené podoby, v níž získal místo třetí člen osádky, bombometčík.

Pohon obstarávaly dva proudové motory Rolls-Royce Avon Mk.101 s tahem po 28,9 kN. Celková produkce B.Mk.2 dosáhla 430 kusů. Stroj byl rychlejší než tehdejší britské stíhačky Meteor a Vampire a měl i příjemné letové vlastnosti. Jediný vážný problém se projevoval při vysazení jednoho ze dvou motorů umístěných v křídle – docházelo pak k silně asymetrickému tahu a piloti ho v takových případech kompenzovali plnou výchylkou směrovky, a pokud to šlo, i snížením výkonu ,,zdravého“ motoru. Pokud ale k vysazení došlo už během startu, kdy canberra ještě nenabrala dostatečnou rychlost, měly osádky rozkaz okamžitě se katapultovat. 

Canberra B.Mk.6

• OSÁDKA: 2 muži
• ROZPĚTÍ: 19,5 m
• DÉLKA: 19,96 m
• PRÁZDNÁ HMOTNOST: 10 099 kg
• MOTOR: 2× Rolls-Royce Avon 109
• VÝKON: 2× 33,36 kN
• MAX. RYCHLOST: 973 km/h
• DOLET: 5 440 km
• DOSTUP: 14 630 m
• VÝZBROJ: 4× 20mm kanon Hispano Mk.V a 2 721 kg pum

Náročné přesedlání

Britské letectvo po roce 1945 prošlo drastickou redukcí početních stavů, jak se ale koncem 40. let měnil mír ve studenou válku, stoupla poptávka po moderních a výkonných typech. Svou první canberru ve verzi B.Mk.2 převzalo RAF v květnu 1951 a nejdřív se na tyto letouny začala přezbrojovat 101. peruť. Ta dosud létala na těžkých čtyřmotorových bombardérech Avro Lincoln a pro osádky byl přestup na mnohem menší a téměř dvakrát tak rychlý stroj šokem.

Canberra však vykazovala příjemné letové vlastnosti, a tak personál útvaru vše zvládl i bez cvičné verze canberry s dvojím řízením. Prototyp této varianty vzlétl až v červnu 1952, přičemž sériové výcvikové T.Mk.4 začaly k útvarům přicházet až v srpnu 1953. Přezbrojování na vysokovýkonné bombardéry probíhalo rychlým tempem a koncem roku 1954 už na ně přešlo 27 perutí. Většina jich létala ze základen v Británii, postupně se však dostávaly i do výzbroje jednotek sloužících v různých koutech neklidného britského impéria.

Proti malajským komunistům 

Na začátku roku 1955 se vyhrotila krize na Malajském poloostrově, kde operovali komunističtí povstalci. Poprvé proti nim vzlétly canberry od 101. perutě 23. února téhož roku – šlo o vůbec první bojové nasazení tohoto typu. Vedly si úspěšně, ovšem také proto, že Malajci prakticky nedisponovali protivzdušnou obranou. Konstrukční tým společnosti English Electric zatím nezahálel, do draku canberr zabudoval motory Avon RA-7 o tahu 33,37 kN a přepracoval konstrukci křídla, které vybavil integrálními nádržemi. Tato varianta se dostala do výroby pod označením B.Mk.6 a v srpnu 1954 ji nejdřív dostala už tradičně 101. peruť.

Pokračování: Dvoumotorový letoun English Electric Canberra (2): Dvě turbíny a tři tuny pum (vychází ve čtvrtek 1. listopadu)

O rok později z výrobních linek začaly sjíždět stroje ve verzi B.(I)Mk.6, které měly pod trupem pouzdro se čtveřicí kanonů Hispano ráže 20 mm s 525 náboji na hlaveň. Kromě pumovnice ještě nesly pumy pod křídlem, celková kapacita činila maximálně 2 722 kg. Počítalo se s nimi jako s nočními útočníky operujícími v týlu nepřítele. Dne 23. června 1954 poprvé vzlétl prototyp s další úpravou – B.Mk.8. Měl kapkovitou kabinu asymetricky umístěnou na levé straně trupu, v níž seděl jak pilot, tak navigátor. Ten však nedisponoval katapultovací sedačkou a v případě nouze musel letoun opustit bočními dvířky.