Elegantní lovec císaře Viléma: Německé stíhačky Albatros (3)

Německé stíhačky Albatros tvořily základ výzbroje císařského stíhacího letectva po většinu Velké války. Šlo o mimořádně výkonné a elegantní letouny, které způsobily na podzim 1916 dohodovým letcům naprostý šok. I když v průběhu konfliktu postupně zastaraly, létaly až do jeho závěru

06.06.2019 - Marek Brzkovský



Během bojových akcí stále občas docházelo k destrukci spodního křídla, a tak konstrukční tým Albatros Flugzeugwerke (AFW) intenzivně pracoval na odstranění této vrozené vady. Hlavní nosník dostal kovové výztuhy a posílení se dočkaly i mezikřídelní vzpěry. Hmotnost nového stroje sice vzrostla, to ale vynahradil nový motor Mercedes D.IIIaü o výkonu 134 kW.

Výroba nové verze označované jako Albatros D.Va začala v říjnu 1917 a továrny vyprodukovaly 1 612 strojů této verze. Na přelomu let 1917 a 1918 tvořily albatrosy základ výzbroje německého letectva doplňované nově zaváděnými trojplošnými Fokkery Dr.I. Albatrosy ale stále více omezovala stále se zhoršující kvalita stavebního materiálu a dílenského zpracování způsobená dohodovou námořní blokádou. To při extrémním namáhání během manévrových soubojů nevyhnutelně vedlo k řadě katastrof. 

Poslední vyráběná verze 

Jedno z největších císařských stíhacích es, Ernest Udet, později porovnával albatrosy s francouzskými spady: „Francouzi létají na jednomístných letadlech typu SPAD s motorem Hispano o 180 koních (132 kW – pozn. red.). Je to rychlý, velmi snadno ovladatelný stroj. Nad našimi albatrosy má převahu zejména při letu střemhlav, kdy se naše nosné plochy začínají třást. Může pak dojít k uvolnění jejich součástí a rozpadu. Stabilnější SPAD snáší toto zatížení bez námahy.

Také nepřátelská obrana je tu lépe vycvičena. Poznal jsem to hned při prvním frontovém letu. Protiletecký kulomet mi roztříštil přední nosník a měl jsem co dělat, abych stroj dostal domů. Téměř všechny letecké boje jsou bezvýsledné a naše nálada se každým dnem zhoršuje.“ Dohodové letectvo mělo tou dobou nad nepřítelem výraznou převahu. Němečtí stíhači se už příliš nepouštěli do útočných akcí nad územím protivníka a soustřeďovali se na obranu.

Poslední ofenziva 

Dne 21. března 1918 Německo zahájilo svou poslední velkou ofenzivu. Dohodové letectvo se snažilo napadat císařské pozemní jednotky a na západní frontě propukly intenzivní vzdušné boje. Albatrosy na většinu nepřátelských stíhaček výkonnostně nestačily a jejich piloti navíc čelili zdrcující početní převaze.

Poslední pokus Berlína rozhodnout válku ve svůj prospěch skončil nezdarem a svůj podíl na tom měli také dohodoví letci, kteří přišli i se změnou taktiky. Mnoho pilotů se nově vyhýbalo manévrovým soubojům v zatáčkách a zaměřovalo se na překvapivé útoky střemhlavým letem. Tento styl boje obratným albatrosům příliš nevyhovoval, protože Němci tak nemohli využít jejich hlavních předností.

Až do konce

V květnu 1918 operovalo na západní frontě celkem 1 059 albatrosů, na nichž stále létalo i velké množství zkušených pilotů. Mnozí jim dávali přednost před obratnými, ale také pomalými Fokkery Dr.I. Největším esem na Albatrosu D.V se stal Eduard von Schleich, který na něm dosáhl 29 ze svých 35 sestřelů.

TIP: Rytíři, nebo zabijáci? Každodennost stíhacích es za Velké války

Výsadní postavení albatrosů u bojových útvarů se začala měnit až koncem jara, kdy k Jasta 10 přišly první Fokkery D.VII. Ty u pilotů vyvolaly opravdové nadšení a v létě se na ně začaly přezbrojovat další letky, zatímco albatrosy se postupně stěhovaly na klidnější úseky fronty, kde zůstaly ve službě až do listopadu 1918. Stíhací albatrosy létaly více než dva roky a jednalo se bezpochyby o nejdůležitější stíhačku císařského Německa.

  • Zdroj textu

    I. světová

  • Zdroj fotografií

    archiv redakce


Další články v sekci