Reklama


Rytíři, nebo zabijáci? Každodennost stíhacích es za Velké války (1)

22.03.2019 - Zbyněk Válka

Neoficiální titul stíhacího esa se zrodil během první světové války a zůstává označením elity. Objevil se s pozvolnou přeměnou pilotů ze statečných dobrodruhů a samotářů na efektivní válečné nástroje

<p>Porada německých stíhačů před startem, západní fronta 1917. </p>

Porada německých stíhačů před startem, západní fronta 1917. 


Reklama

V předvečer Velké války bychom v celé Evropě napočítali jen pár stovek tehdy podceňovaných a křehkých letounů, jimž jen málokterý generál přisuzoval významnější vojenské využití. Tehdejší letadla, mnohdy jen směsice drátů, plátna a dřeva, zvládala leda mírné zatáčky a už jen samotný výcvik pilotů si vyžádal mnoho životů. I pozdější maršál Ferdinand Foch tvrdil, že letouny jsou dobré jen na plašení koní.

První úspěchy

Poté, co letecký průzkum „vyhrál“ bitvu u Tannenbergu (23.–31. srpna 1914) nebo na Marně (5.–12. září 1914), bylo jasné, že se boj brzy přenese i do vzduchu. Kromě průzkumných letounů představovali nebezpečí pro pozemní jednotky také návodčí dělostřelecké palby. Dobrý pozorovatel dokázal navedením artilerie zabít za několik minut víc mužů než stíhač za celou svou kariéru, takže se tito specialisté logicky stávali cílem nejen palby ze země, ale také nepřátelských letadel.

Piloti zkraje konfliktu bojovali zpravidla pistolemi a puškami, nebo se nutili k přistání, ale jak se na nebi objevovalo stále více strojů, objevovaly se daleko účinnější zbraně. Předválečná zkušenost, kdy se mnozí letci osobně znali, rychle upadla v zapomnění a dřívější sportovci a dobrodruzi sváděli nemilosrdné bitvy. Navíc letectvo jako pokračovatel šlechtické kavalerie brzy mezi sebe přijalo i nadaný „plebs“, z nějž se v kokpitech letadel stával smrtící nástroj.

Esa přicházejí

Samotný termín „eso“ ale nebyl novotou – ve francouzštině se objevoval už dříve jako označení špičkového specialisty v oboru. Poprvé jej v souvislosti s úspěšnými letci použil jistý francouzský major během bitvy u Verdunu (21. únor–18. prosinec 1916), aby podpořil morálku zle zkoušeného národa. Krvavá a statická válka v blátě měla totiž jen omezený propagandistický potenciál, a tak se jejím předmětem s postupem času stali také „báječní muži na létajících strojích“. Ti se ostatně těšili velké úctě už před válkou, protože rizika spojená s odpoutáním se od země byla značná.

TIP: Eddie Rickenbacker: Nejúspěšnější americký pilot první světové války

Pilot ztělesňoval směs špičkového sportovce, hazardéra a hollywoodské hvězdy, jehož vystoupení se účastnily tisíce lidí. Například v Praze zaujalo davy pozdější eso Francouz Adolphe Pégouda, který nadšeným divákům předvedl první přemet v roce 1913. Esem se stával pilot, který dosáhl pěti a více vzdušných vítězství. Němci, jejichž letce také společnost obdivovala, užívali termín „überkanonen“ (volný překlad „špičková zbraň“).

Britové z propagace jedinců nejprve nadšeni nebyli, ale záhy pochopili sílu tohoto symbolu, a tak se také na hrdiny Jeho Veličenstva vyznamenání jen sypala. Všudypřítomná smrt však hrozila, že se bezmezné zbožňování rychle změní v depresi národa ze ztráty některého z idolů. Kult es takzáhy zachvátil všechny válčící státy a poválečné průzkumy potvrdily, že pětina nejlepších letců způsobila nepříteli 80 % ztrát.

Stejná sláva – různý styl

Životopis každého esa by dnes vydal na dobrodružnou knihu, a vzájemně by se od sebe výrazně lišily. Nacházeli se mezi nimi chladní pragmatici, jakými byli nejúspěšnější Francouz René Fonck nebo Němec Manfred von Richthofen, ale také „ztřeštěnci“ jako například Georges Guynemer nebo Brit Albert Ball. Někteří si boj pečlivě rozmýšleli a propočítávali (Fonck), jiní se vrhali i do zdánlivě beznadějných střetů. Každý válčící národ měl své hvězdy, některé ale „jen“ skórovaly, zatímco jiní letci přepisovali doktrínu leteckého boje.

Nejznámějším příkladem je asi Němec Oswald Boelcke, jenž přinesl základy taktiky, které přetrvaly až do války následující. Jiný, Max Immelmann – „Orel z Lille“, zase svou smrtí v červnu 1916 odstartoval dodnes trvající prvek národního vnímání hrdinů. Mýtus o jejich neporazitelnosti si i sto let po válce v mnoha zemích uchovávají.

Kdo je sestřelil?

Zatímco Němci stále trvají na nehodě své legendy – Immelmannovi měl selhat synchronizátor kulometu, Britové označují za přemožitele „Orla z Lille“ dvojici letců George McCubbina a Jamese Wallera. Naopak na ostrovech zase nepochybují, že eso Jeho Veličenstva Albert Ball zemřelo bez cizího zavinění. Stejně tak Italové věří, Francesco Baracca, jejich číslo jedna, byl zabit náhodnou palbou ze země, ale Rakušané připsali skalp italského esa zadnímu střelci Phönixu C.I Arnoldu Barwigovi.

Pokračování: Rytíři, nebo zabijáci? Každodennost stíhacích es za Velké války (2)

Tyto spory jsou sice po letech zdánlivě bezvýznamné, ale zůstávají jakousi ozvěnu mýtů, které národní hrdinové stvořili. A rozdílně ke smrti svých rivalů přistupovali i jednotliví letci. Zatímco jedni vzdávali hold padlému nepříteli třeba shozeným věncem nebo vojenským pohřbem, jiní byli velmi pragmatičtí. Někteří Britové po smrti Richthofena projevovali smutek nad ztrátou čestného protivníka, ale Mick Mannock nesmlouvavě prohlásil, že doufá, že se „Rudý baron“ celou dobu pádu k zemi smažil ve svém kokpitu.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Grónsko pro Vikingy objevil vyhnanec Erik Rudý, který svou loď z Islandu nasměroval podle bájných příběhů.

Zajímavosti

Start rakety Antares s nákladní lodí Cygnus, 17. dubna 2019

Vesmír

Simbakubwa kutokaafrika, gigantický masožravec z Keni

Věda
Revue

Bitevní Douglas A-1 Skyraider se velmi osvědčil při úderech na pozemní cíle

 

Válka

Delfíni jsou vysoce společenská a inteligentní zvířata. I tak ovšem byla pro korejské vědce jejich schopnost soucítit s trpící družkou velkým překvapením.

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907