Elitní vojáci nacistického Německa: Pěšák Viezenze a námořník Hoffmann

V průběhu druhé světové války dosáhli příslušníci hitlerovských vojsk mnoha pozoruhodných výsledků nejen u letectva a námořnictva, ale i u pozemních jednotek. Někteří během bojů padli, jiní měli štěstí a válku přežili

26.09.2023 - Vladimír Černý



Němečtí vojáci sloužící u pěších útvarů to za války neměli jednoduché. Na rozdíl od pilotů nebo příslušníků ponorkových sil totiž bylo v pozemních bojích podstatně složitější nějak individuálně vyniknout. Noviny, různé propagandistické brožury a rozhlasové relace tedy obsahovaly množství zpráv o hrdinských akcích příslušníků Luftwaffe či Kriegsmarine, ale jméno nějakého pěšáka se v nich objevilo zřídkakdy. Přesto však rozhodně mnozí také stáli za pozornost.

Ničitel tanků z Dolního Slezska

Günther Viezenz

Jedním z nich byl Günther Viezenz (1921–1999) pocházející z Göhlenau v Dolním Slezsku (dnes Golińsk v Polsku). Bojoval na východní frontě jako příslušník granátnického pluku č. 7 patřícího do sestavy 252. pěší divize. Pomocí ručních granátů, obávané zbraně Panzerfaust, min či kumulativních náloží dokázal Viezenz zničit celkem 21 sovětských obrněnců. Někteří autoři ale tento počet zpochybňují a udávají nižší číslo.

Ať už to bylo jakkoliv, faktem zůstává, že jakožto nadporučík a velitel 10. roty svého pluku obdržel 7. ledna 1944 za své úspěchy Rytířský kříž Železného kříže. Na rozdíl od mnoha svých spolubojovníků měl Viezenz štěstí a válku bez úhony přežil. Službu v armádě zjevně považoval za své životní poslání, protože roku 1956 vstoupil do západoněmeckého Bundeswehru, v jehož řadách pak sloužil dlouhých 24 let. Do výslužby odešel v březnu 1980 v hodnosti plukovníka a penzi trávil v Kolíně nad Rýnem, kde také 14. ledna 1999 zemřel.

Na palubě bitevní lodě

Vůdci hladinových plavidel Kriegsmarine stáli vždy ve stínu svých kolegů velících ponorkám. Ti představovali pro nacistickou propagandu zajímavější materiál zejména z důvodu vysokých čísel potopené tonáže, což se dalo dobře využít. Nemění to však nic na skutečnosti, že lodě Kriegsmarine rovněž zdárně napadaly nepřátelské zásobovací konvoje či válečná plavidla. Mezi úspěšné námořní velitele náležel také Kurt-Caesar Hoffmann (1895–1988). Ten zahájil svou službu ještě před první světovou válkou v řadách Kaiserliche Marine. Patřil ke šťastlivcům, kteří zůstali u námořních sil i v dobách Výmarské republiky. 

Hoffmann vystřídal řadu vůdčích pozic, ale největší proslulost mu přineslo jmenování do funkce velitele bitevní lodě Scharnhorst v září 1939. Tento kolos o výtlaku zhruba 32 100 tun podnikl několik úspěšných operací společně se svým sesterským plavidlem Gneisenau. Poprvé na sebe Hoffman upozornil 23. listopadu 1939 potopením britského pomocného křižníku Rawalpindi. Na jaře 1940 se Scharnhorst Gneisenau zúčastnily německého přepadení Dánska a Norska. 

U břehů Skandinávie

Kurt-Caesar HoffmannV rámci operace Juno se jim 8. června 1940 podařilo v Severním moři zaskočit a následně rozstřílet britskou letadlovou loď HMS Glorious společně se dvěma doprovodnými torpédoborci. Pro Kriegsmarine se jednalo o ojedinělý úspěch tohoto druhu. 

Od 22. ledna do 22. března 1941 pak oba „bitevníci“ vyrazili do Atlantiku útočit na zásobovací konvoje Royal Navy. A dařilo se jim, protože během dvou měsíců potopili nebo zajali 22 obchodních plavidel o celkové tonáži 115 622 BRT. Šlo o vůbec nejpovedenější akci německých hladinových lodí proti spojeneckému námořnímu obchodu za celou válku.

Vrchol Hoffmanových úspěchů pak přišel v únoru 1942, kdy se Scharnhorstu, Gneisenau a těžkému křižníku Prinz Eugen podařilo v rámci operace Cerberus proniknout z francouzského přístavu Brest kanálem La Manche do Severního moře Britům rovnou „před nosem“. Byla to tvrdá rána pro Royal Navy a Kurt-Caesar obdržel za výrazný podíl na této misi 21. března 1942 od Hitlera Rytířský kříž Železného kříže. Následně se stal velitelem Kriegsmarine na Baltu a získal hodnost kontradmirála, takže Scharnhorst po něm převzal kapitán Friedrich Hüffmeier.

TIP: Mohutný úder královny bohů: Německá operace Juno

Hoffman poté vedl německé námořní síly v Nizozemí a 1. dubna 1943 se dočkal povýšení na viceadmirála. Po skončení konfliktu strávil nějakou dobu v britském zajetí a roku 1956 vstoupil do obnoveného válečného námořnictva SRN, kde následujících devět let řídil administrativní záležitosti v Hamburku.


Další články v sekci