Genetici odhalují divoké dědictví: Kolik vlka je v dnešních psech?
Rozsáhlý genetický výzkum potvrdil, že většina dnešních psů má geny moderních vlků a asi polovina vlků zase geny psí. Která psí plemena jsou podle vědců nejvíce vlčí?
Psi byli vůbec prvním zvířetem, které lidé domestikovali a od té doby se jejich příběhy proplétají už po tisíce let. Pomáhali a pomáhají nám v rolích lovců, strážců i společníků, v některých kulturách posloužili coby tažná zvířata a jinde jako zdroj vlny.
Moderní i dávná DNA ukazuje, že psi se vyvinuli z vlka někdy před 20–22 tisíci lety, během poslední doby ledové, kdy Eurasii pokrývaly rozsáhlé ledovce. Archeologicky nejstarším „jednoznačným psem“ je štěně staré 14 000 let objevené v německém Bonn-Oberkasselu.
Genetické zálety
Přestože se dnešní psi i dnešní vlci vyvinuli ze stejné dávné linie, dlouho se mělo za to, že po domestikaci se oba druhy už téměř nekřížily. To by ale bylo velmi netypické – u jiných domestikovaných druhů je totiž promíchávání s divokými protějšky vcelku běžné. Jak moc tedy přežívá v psích genech divoký vlk?
Audrey Linová ze Smithsonova institutu spolu se svými kolegy zkoumala psí a vlčí mitochondrie, Y-chromozomy i kompletní jaderné genomy pomocí velmi citlivých výpočetních metod. Výzkumníci analyzovali 2 693 genomů od 146 dávných psů a vlků, 1 872 moderních plemen a zhruba 300 polodivokých toulavých psů. Do jejich hledáčku se dostala pestrá směsice plemen a ras – zlatí retrívři, čivavy, malamuti, basendžijové, kavkazští pastevečtí psi nebo västgötlandští špicové.
Závěry vědců jsou jednoznačné – většina psích genomů obsahuje malé kousky vlčí DNA a asi polovina dnešních vlků má v sobě stopy psích genů. U psů pochází tato vlčí DNA z křížení přibližně před 800 generacemi. Podrobnosti vědci popisují ve studii zveřejněné ve vědeckém časopisu PNAS.
Vlčí plemena
Nejvíce vlčí DNA si podle vědců nesou velká pracovní plemena – například severská tažná plemena nebo pastevečtí psi. Některá velká plemena (například bernardýn) ale překvapivě nemají vlčí DNA žádnou. Naproti tomu malá čivava má detekovatelných 0,2 % vlčí DNA. Výsledky také ukazují, že nejméně vlčí DNA mají teriéři a honiči. U polodivokých toulavých psů našli vědci vlčí DNA u všech jedinců.
Často se jednalo o úseky genomu spojené s čichovými receptory, což naznačuje, že vlčí geny mohly těmto psům pomoci přežívat v drsných podmínkách – lépe stopovat potravu, vyhýbat se nebezpečí či orientovat se ve svém chaotickém prostředí.
Situace mezi psy a vlky tak připomíná vztah lidí a neandertálců: i lidé se s neandertálci křížili a střípky neandertálské DNA jsou součástí naší genetické výbavy dodnes. U psů a vlků je to podobné – i když se oba druhy rozešli před desítkami tisíc let, stále si mezi sebou občas vyměňovali genetický materiál.
