Kdo zradil Přemysla Otakara II.? Stála za smrtí mocného českého panovníka na Moravském poli osobní msta?

Bitevní vřava na Moravském poli zuřila již několik hodin a vítězství se co chvíli klonilo na tu či onu stranu. Pak se ale stalo něco, co navždy změnilo osud střední Evropy. Milota z Dědic, velitel české a moravské těžké jízdy, dává povel k ústupu, který se následně mění ve zmatený úprk. Do té doby nerozhodnuté střetnutí končí habsburským triumfem a smrtí Přemysla Otakara II.

Co však za tímto rozhodnutím stálo? Vzpomněl si Milota v osudové chvíli na to, že český král nechal brutálně popravit jeho bratra? Nebo šlo o předem domluvený komplot, který měl Rudolfu Habsburskému pomoci zlomit odpor jeho největšího soka? Tak se alespoň tento příběh po dlouhá desetiletí šířil mezi historiky i nadšenými laiky.

První verzi tragického vyprávění o zradě zaznamenal rakouský kronikář Ota Štýrský již krátce po samotné bitvě. Do českého prostředí ji o více než sto let později přenesl Přibík Pulkava z Radenína, letopisec na dvoře Karla IV. (👑1346–1378), a od něj ji pak převzali i čeští obrozenci 19. století, kteří potřebovali mít svého hrdinného krále – a proti němu také úkladného zrádce.

Zrádce, nebo zbabělec?

Bylo tedy skutečně možné, že Milota z Dědic po léta vystupoval jako věrný Přemyslův stoupenec, aby na Moravském poli v rozhodující chvíli vykonal osobní pomstu? Moderním historikům se podobná verze jeví jako málo pravděpodobná. Takový čin by totiž neohrozil jen krále, ale i Milotu samotného a celé české vojsko.

Blíže pravdě se jeví, že Milota nechtěl zradit, ale v kritickém okamžiku ztratil kontrolu nad situací: mohl podlehnout panice, nečekanému zmatku boje nebo prostě nezvládnout koně. V dobovém pojetí by i takové selhání mohlo být vnímáno jako zbabělost, kterou pozdější kronikáři snadno proměnili v úmyslnou zradu.

Nelze však vyloučit ani jinou možnost – že se Milota se svými jezdci pokusil objet přicházející Rudolfovy posily a udeřit na ně z boku. Jakmile se ale vzdálil od hlavního voje, mohl jeho manévr zvenčí vypadat jako ústup a způsobit tak katastrofu. 

V každém případě na svém neúspěchu nesl hlavní díl viny sám Přemysl Otakar – především kvůli své ctižádosti a tvrdohlavosti, které mu často bránily v politických kompromisech. Opakovaně se nechával unášet vlastní pýchou a pocitem panovnické neomylnosti. A právě tyto osobnostní rysy nakonec podkopaly jeho celoživotní snahu vybudovat stabilní přemyslovskou mocenskou základnu, ačkoli ji podporoval mimořádnými organizačními schopnostmi i neúnavnou energií.

Osudové podcenění

Český král se vskutku jen tak něčeho nezalekl, což dlouhá léta přinášelo českým zemím prosperitu. Říše Přemyslovců se rozrostla o rozsáhlá rakouská území, která však Přemysl získával různými, někdy přinejmenším spornými prostředky. K jeho nejméně prozíravým krokům patřilo podcenění volby nového římského krále roku 1273. Nedocenil tehdy význam kandidatury Rudolfa Habsburského, a naopak přecenil vlastní vliv mezi říšskými knížaty. Neuvědomil si, že jeho rostoucí moc už nebudí obdiv, ale spíše obavy. Rudolf byl proto zvolen bez něj – a Přemysl se mylně domníval, že pokud volbu neuzná, nemůže se „jakýsi vzdálený hrabě“ v říši skutečně prosadit.

Dokud se mu dařilo udržovat mezi šlechtou v jeho zemích relativní spokojenost, fungoval systém bez větších otřesů – alespoň uvnitř panství. Navenek však vedl ambiciózní politiku: podnikal křížové výpravy do Pruska, porazil Uhry a opakovaně zasahoval i v Bavorsku. Ve zbytku Svaté říše římské tím ale začaly sílit obavy, že Přemysl posiluje až příliš a začíná být nebezpečně ambiciózní. Úspěch a sláva mu stouply do hlavy natolik, že se začal považovat za neomylného a neporazitelného. To je důvod, proč většina moderních historiků už dlouhá desetiletí nesdílí romantickou představu o skvělém králi železném a zlatém.

Přemysl totiž nedokázal naslouchat radám, které mu nevoněly, a po nástupu nového římského krále Rudolfa Habsburského roku 1273 se ocital pod stále silnějším tlakem. Jeho autorita začala slábnout i doma – vzbouřili se proti němu čeští i rakouští páni. Výsledkem byla ztráta rakouských zemí roku 1276 a zároveň vážné nepokoje, které musel řešit v samotných Čechách.

Upálil Beneše v temné věži

O králově povaze mnoho napovídá i osud jednoho z jeho nejbližších „přátel“ – či spíše oddaných služebníků z řad české šlechty – zmíněného Miloty z Dědic. Tento muž patřil ke starobylému rodu Benešoviců, přesto o jeho životě známe jen několik útržkovitých zpráv. Poprvé se v pramenech objevuje roku 1252 a víme, že vlastnil statky na území dnešního Opavska. Ačkoli náležel ke královým blízkým rytířům, kolem roku 1265 ho postihla náhlá a tvrdá rána. Přemysl nechal bez zjevného varování zatknout jej i jeho bratra Beneše z Cvilína a oba odvléct na hrad Veveří.

Přesné důvody neznáme; mohlo ale jít o spor související s rozchvacováním královského majetku na Opavsku. Zatímco Milota zřejmě vyvázl, Beneš z Cvilína zaplatil životem. Kronika tak řečeného Dalimila o tom píše: „Beneše upálil v temné věži. Tím oblibu získat mohl stěží. Všude lkali sirotkové malí, vdovy na něj Bohu žalovaly.“ 

Zhruba tři roky po Benešově smrti král zřejmě dospěl k přesvědčení, že bratry obvinil neprávem, a Milotu z Dědic omilostnil. Je pravda, že Přemysl tím alespoň částečně uznal vlastní omyl – na hrozivém osudu Beneše z Cvilína už to však nic změnit nemohlo. 

Právě tuto událost pak pozdější kronikáři uváděli jako možný motiv Milotovy domnělé zrady na Moravském poli. Beneš z Cvilína přitom patřil mezi věrné královy bojovníky. Kolem roku 1253 vedl obranu Opavska proti vpádu polsko-ruských vojsk a za své zásluhy získal od Přemysla hrad Cvilín. Zároveň si udržel významný úřad moravského podkomořího, což svědčí o jeho tehdejším postavení i panovníkově důvěře.

Vzpoura šlechty

Milota tak měl zdánlivě důvod pomstít křivdy spáchané na své rodině. Jenže Přemysl se po svém omylu opravdu snažil situaci napravit a Milotovi po propuštění projevoval značnou důvěru – patrně mu svěřil nové statky i úřady. Roku 1274 jej dokonce jmenoval hejtmanem v neklidném Štýrsku na uherských hranicích. Právě tam bylo třeba schopného a loajálního velitele, protože místní šlechta opakovaně hrozila vzpourou a odbojem.

Milota však úspěch neslavil, a popravdě k tomu ani neměl ideální podmínky. Místní elity byly Přemyslovou politikou silně rozhořčené a situace se rychle zhoršovala. Už o dva roky později získal Štýrsko i další rakouské země římský král Rudolf Habsburský, takže se Milota vrátil do Čech. Od počátku roku 1278 se schylovalo k rozhodujícímu střetu. Sebevědomý český král se chtěl pomstít za potupu před Vídní roku 1276, kdy musel před Rudolfem pokleknout a odevzdat mu praporce rakouských zemí. Tehdy stálo všechno proti němu. O dva roky později se však situace změnila.

Habsburk totiž také nabíral moc a mnohá říšská knížata už se proti němu začala vymezovat. Přemysl navíc dokázal doma tvrdou silou potlačit rozsáhlou šlechtickou vzpouru a obnovit pořádek. Proti němu stáli především mocní Vítkovci a Boreš z Rýzmburka, starý přítel jeho již dávno zemřelého otce. Milota z Dědic se naopak k rebelii nepřidal a zůstal králi věrný. Boreš po porážce přišel o život, zatímco hlava Vítkovců, démonizovaný Záviš z Falkenštejna, se ukrýval pod ochrannými křídly Rudolfa Habsburského. I z toho je zřejmé, že v českém vojsku nepanovala zrovna dobrá nálada.

Jenže na takové věci pyšný a netrpělivý Přemysl nedbal. Jakmile potrestal největší odbojníky, považoval věc za vyřízenou a rozhodl se bojovně vytáhnout do Rakous.

Bál se král zrady?

Rudolf tedy posbíral své vojsko, které počtem sice poněkud převyšovalo české šiky, ale velkou část ho tvořili nespolehliví Kumáni z Uher – divocí a rychlí lehcí jezdci s luky. V počtu těžkých rytířů si naopak český král udržel převahu. Obě armády se střetly poblíž vesnice Dürnkrut (Suché Kruty) v Dolních Rakousích. Večer 25. srpna 1278 se obě vojska chystala na rozhodující střet.

V českém táboře zřejmě nepanovala nejlepší nálada. Dozvuky nedávné šlechtické vzpoury byly stále patrné, a proto může mít reálný základ zpráva kronikářů, podle níž si král v předvečer bitvy svolal své pány do stanu a vyzval je, aby ho případný zrádce raději usmrtil hned, než aby následujícího dne přivedl do záhuby tisíce mužů.

Obával se zrady? Ponížení u Vídně z roku 1276 bylo stále živou vzpomínkou. Páni mu prý hlučně přísahali věrnost do hrdel a statků – potud může jít o věrohodnou tradici. Do oblasti legend však spadá vyprávění, že se v táboře objevil i Záviš z Falkenštejna a na poslední chvíli nabídl králi své služby výměnou za odpuštění. Přemysl měl jeho nabídku hrdě odmítnout.

Ráno 26. srpna, na den svatého Rufa, se rozpoutala osudová bitva. Obě vojska byla rozdělena do tří šiků. V čele přemyslovské armády stála proslulá česká a moravská těžká jízda, která králi přinesla většinu jeho předchozích vítězství. Jejím velením byl pověřen právě Milota z Dědic – rozhodnutí, které se později stalo klíčovým pro jeho údajné obvinění ze zrady.

Druhý šik tvořili najatí bojovníci z říšských knížectví, mezi nimi i množství dobře vyzbrojených rytířů, jimž velel sám český král. Zadní řady pak zaujímala lehká jízda složená ze slezských a polských posil, která do samotného boje nakonec vůbec nezasáhla.

Nečekaný útok z boku

Na habsburské straně se jako rozhodující taktický tah ukázalo vyčlenění skryté zálohy: zhruba padesáti rytířů podporovaných několika sty dalších bojovníků pod velením Ulrycha z Kapellu. Rudolf jim nakázal ukrýt se na blízkém pahorku a v pravý čas měli překvapivě zasáhnout do bitvy. Právě s nimi se později měl utkat Milota z Dědic.

Samotná bitva začala před polednem. Zpočátku se vývoj klonil na českou stranu – těžká jízda z Čech a Moravy pod Milotovým vedením si dokázala poradit s divokými kumánskými jezdci. Situace se však změnila ve chvíli, kdy do střetu osobně zasáhl římský král Rudolf v čele hlavních sil z rakouských zemí a říše. Jeho útok české šiky tvrdě zatlačil a hrozila jejich porážka. Přemyslovy hlavní síly už byly do boje zapojeny a k útoku se teprve chystaly poslední posily tvořené Poláky a Slezany – právě v té chvíli však z boku udeřila skrytá Rudolfova záloha. Samotných padesát rytířů by patrně rozhodující převahu nezajistilo, nebýt momentu překvapení.

Náhlý útok vyvedl české jezdce z rovnováhy: orientaci ztěžoval prach, omezený výhled z těžkých přileb i únava způsobená horkem. Bojiště se během několika okamžiků proměnilo v chaos.

Selhání statečného rytíře

Velitel českých jezdců Milota z Dědic začal údajně ustupovat, čímž vyvolal vlnu paniky v českém vojsku, které se obrátilo na bezhlavý útěk. V tomhle rozhodujícím okamžiku celé bitvy Milota z Dědic tedy selhal a vysloužil si tak později hanlivé označení zrádce.

Jenže soudobé popisy bitvy jsou skutečně dost nejasné. Ze zmatených zpráv kronik není jisté, co se přesně stalo, ale asi se začaly ozývat výkřiky: „Prchají! Prchají!“ To prý lstivě naplánoval sám Rudolf, který dal signál svým lidem, aby ten pokřik rozšířili. Panika v českých řadách potom způsobila totální zkázu a rozvrat.

Polští a slezští rytíři, kteří se snad právě chystali zapojit do bitvy, namísto toho ujeli a ušli tak jako jedni z mála zkáze či zajetí. Sám Přemysl prý statečně bojoval až do poslední chvíle a snažil se navrátit morálku svým bojovníkům. Nakonec padl, i když není jisté, za jakých okolností. Měl prý být stržen prchajícími a celý jeho doprovod pobili nepřátelé.

Rozvášněná skupina rakouských šlechticů, kteří se údajně také mstili za smrt svého příbuzného, z těla mrtvého krále potom strhala drahocennou královskou zbroj.

Omlouvání prohry Přemysla Otakara údajnou zradou přímo v bitvě se tak zakládá jen na velmi chatrných základech. Krále porazila především vlastní pýcha a neústupnost, protože nechal vztahy s vlastními šlechtici dojít až do takového stavu, a to nejen v Čechách, ale i v Rakousích a ve Štýrsku, které se v rozhodujícím boji postavily za Rudolfa.