Nepřítel, kterého nešlo porazit: Jak tajfuny, bouře, mráz a led zasáhly do slavných vojenských tažení
Dokonale propracované plány geniálních stratégů, odvážné taktické manévry a zdánlivě předem vyhrané bitvy. To vše vezme rychle za své, když si počasí postaví hlavu. Do jakých slavných vojenských operací zasáhla síla přírody?
Ústup španělské Armady z Anglie na rozbouřeném moři, rok 1588. (ilustrace: Alamy)
Dvojitý zásah božského větru
- Kde: Japonsko
- Kdy: 13. století
V roce 1240 už na Východě téměř není pevnina, kterou by nějakým způsobem nekontrolovala Mongolská říše. Následujících 40 let stačilo k porobení korejských států, jež se staly vazaly Kublajchána, a mocný vládce teď se zájmem hledí směrem k japonským ostrůvkům. Poslední země, kterou ještě nemá v hrsti! Politické klima je příhodné, jeho špehové přinášejí zprávy o rozkolu v tamním císařství, o znesvářených klanech a vyčerpávajících bitvách. Dobýt je by neměla být náročná práce.
Nejprve to zkusí po dobrém. Napíše do Kjóta oficiální list vyzývající Japonce k přičlenění. Jenže to selže, stejně jako nevyslyšená diplomatická mise. A tak následuje první invaze, vydatně podporovaná Korejci. Hned první střetnutí ale nedopadne dobře. Vylodění 3 tisíc mongolských nájezdníků v zátoce Hakata sice čelí jen 120 samurajů, ale ti svou pozici udrží. Stane se z toho legenda. Následuje pak několik menších, pro chána úspěšnějších nájezdů.
Mongolové bohužel přehlédli, že když na rozhádanou a nejednotnou říši zapůsobí silou, dokáže se pohotově semknout proti společnému nepříteli. A pak Japonci bojují jako lvi. Na jejich stranu se postavilo i rozmarné počasí. Dvakrát. Z první plnohodnotné invaze v roce 1274 sejde. Sedm set lodí korejské flotily sice převeze k japonským břehům 30 tisíc nájezdníků, ale před vyloděním je smete tajfun do moře. Třetina Mongolů utone a lodě se vracejí zničené zpět. A v roce 1281?
Chán tentokrát neponechal nic náhodě. K Japonsku míří na 4 tisíce plavidel a přes 140 tisíc jeho nejlepších vojáků. Císař v Kjótu má na zastavení tohoto přílivu pouhých 14 tisíc samurajů, což je zoufalé. Jenže opět zasáhne vůle bohů. Ničivý tajfun, kterému tu začnou přezdívat kamikaze čili „Božský vítr“, zastaví invazi podruhé. Mongolsko se už nikdy o další útok nepokusí. Pochopí, že bohové jejich plánu nepřejí.
Revoluční export se nekoná
- Kde: Irsko
- Kdy: 1796
Vztahy mezi Velkou Británii a Francií historicky nepatřily mezi nejvřelejší. Zvlášť po krvavé revoluci z roku 1789. Angličané tehdy ve velkém sponzorovali přeživší monarchisty a šlechtu, a podporovali evropské země v boji proti poblázněným revolucionářům. Francouze na oplátku napadlo, jak Londýn stylově umravnit: přenesou problémy před jejich vlastní práh tím, že sami podpoří boj za nezávislost Irska. Ať se Britové starají o vlastní potíže!
Francouzi se dodnes neshodnou na tom, jestli jejich akce v roce 1796 byla opravdovou „invazí“ nebo jen bratrskou revoluční pomocí. Přece jen, desítky lodí s posádkou 15 tisíc vojáků nemůžeme považovat za obyčejný poznávací výlet. Přesto tahle slavná Expédition d’Irlande skončila dost neslavně.
Nápad byl prostý: vyrazit přes rozbouřený kanál La Manche k Irsku, zakotvit v zátoce Bantry, spojit se s irskými republikány a ovládnout zemi. Hurá! Volba zimního termínu měla přispět ke zdaru mise, protože nehrozilo setkání s hlídkujícími britskými fregatami. Jenže udeřilo špatné počasí.
Francouzská revoluční flotila se brzy rozpadla na jednotlivá bloudící plavidla, z nichž většina do Irska ani nedorazila. Část lodí se potopila, některé zajali Angličané. Sám francouzský generál Lazare Hoche se opozdil o několik dní. Na něj čekající soudruzi v Bantry si zatím užívali přívalů irského deště a šlapali přitom vodu. Doslova. Přišli o 12 lodí a tisíc mužů utonulo, aniž by došlo na boj. Ať už invaze, nebo expedice – dobrodružství se nekonalo. Francouzský revoluční výlet do Irska byl kvůli nepříznivému počasí odložen na neurčito.
Ruskou zimu otestovali Švédové
- Kde: Rusko
- Kdy: 1709
Že to za 2. světové války německému wehrmachtu natřela v Rusku zima, se tak nějak všeobecně ví. Relativně komické je, že nacističtí generálové udělali nachlup tu samou chybu, jako pár století před nimi Napoleon Bonaparte a jeho Grande Armeé.
Pochodovat vypálenými vesnicemi skrz sněhovou vánici na Moskvu je z hlediska dlouhodobé taktiky a vlastního přežití prostě špatný nápad. Jenže ani Napoleon neudělal tuto chybu jako první. O zákeřnosti ruské zimy se na vlastní kůži přesvědčil i švédský král Karel XII. Evropa tehdy sledovala spíše války o španělské dědictví, současně ale probíhala i Velká severní válka, jejíž boje nebyly o nic méně dramatičtější. Na jejich počátku byl společný předpoklad Dánska, Norska, Saska a Ruska, že mladý švédský král nebude své práci rozumět, a tak to raději vezmou za něj.
Byl to velmi mylný úsudek. Král Karel XII. totiž rozuměl vladařině dobře, a i když měl relativně malou armádu, patřila k nejlepším v Evropě. Po pár letech výbojů tak Dánsko, Norsko i Sasko poslušně srazilo podpatky. A voila! Švédové táhnou na Moskvu a s carským Ruskem to vypadá bledě. Jenže tehdy vstoupila do hry ruská zima. A jak potvrzují meteorologové, ta v roce 1709 byla nejhorší za posledních 500 let. Švédové nemají co jíst, kde se schovat, ani čím střílet. Co na tom, že jich na tažení vyrazilo 40 tisíc, když dvě tisícovky umrznou za jedinou noc! Jara se jich dočká jen zlomek z nich a vítězný postup se změní na úprk. Zpět do země se vrátí jen 543 přeživších. Švédská koruna tak vládnout Rusku nikdy nebude, i když mnoho nechybělo.
Neporazitelnou Armadu porazila bouře
- Kde: Lamanšský průliv, Severní a Keltské moře
- Kdy: 1588
Vydržovat si Neporazitelnou Armadu přišlo španělského krále na polovinu národního důchodů: čítala na 130 lodí všeho druhu, vyzbrojených 2 500 děly. Její posádky tvořilo na 8 tisíc námořníků a 18 tisíc vojáků. Byla prostě ohromná. V kanálu La Manche se k ní měla připojit armáda vévody Parmského, generála španělských vojsk v Nizozemí, a společně pak plánovali zamířit k Doveru. Jenže do jinak jasného plánu se vložilo pár komplikací.
Předně, britští námořníci nebyli zase až tak bezbranní a neschopní, jak si Španělé mysleli. Po sérii námořních bitev a střetnutí u Gravelines byla Armada už dost pocuchaná, a tak si její admirál vévoda de Medina-Sidonia řekl, že bude lepší přeskupit se a zkusit štěstí za pár měsíců znovu. Své lodě vedl do bezpečných přístavů oklikou při skotském a irském pobřeží. Nepočítal ale s extrémně bouřlivým počasím a zrádnými útesy, kvůli nimž ztroskotalo 70 lodí a zahynulo 15 tisíc lidí. Do Španělska se Armada vrátila naprosto poražená a zdecimovaná. Britové si její zničení s oblibou přičítají ke svým úspěchům, ale pravdou je, že španělské ambice na ovládnutí Anglie zhatila až ona ničivá bouře.
Mlha fandí boji o nezávislost
- Kde: Manhattan
- Kdy: 1776
Američané by dnes mohli trávit dlouhá odpoledne tradičním popíjením čaje, nebýt zatracené mlhy. Právě ta totiž změnila výsledek bitvy o Staten Island v roce 1776. Jak to? Nápad vydobýt si na Velké Británii nezávislost doutnal v americké kolonii dlouhé generace, ale do žáru ničivých plamenů jej rozdmýchal až George Washington. Zpočátku neměla tahle revoluce zásadní oporu a na straně budoucího Otce-zakladatele stálo jen 19 tisíc špatně vyzbrojených osadníků, kteří drželi ostrov Manhattan v New Yorku. Britové tehdy byli při síle a chtěli se svými 40 tisíci dobře secvičenými a vyzbrojenými vojáky toto americké dobrodružství rázně ukončit.
A bylo by se jim to i povedlo: všichni vzbouřenci se přece nacházejí na izolovaném území, které Britové obklíčili. Jenže Washington nebyl včerejší. Než přijmout hrdinský, ale hlavně marný boj, rozhodl se po anglicku vytratit. Využil k tomu nečekaně husté ranní mlhy, která kryla ústup jeho mužů do bezpečí. Britové si ničeho ani nevšimli! Boj o nezávislost tak v roce 1776 neskončil. Přeskupení američtí povstalci unikli ze sevření červenokabátníků a sbírali další podporu mezi koloniálním lidem. Američané nakonec válku s Anglií vyhráli.
Zamrzlé lodě a jízda na ledu
- Kde: Amsterdam
- Kdy: 1795
Rozmary nevlídného počasí také stojí za jednou z nejpodivnějších bitev historie. Na konci ledna roku 1795 se totiž proti sobě postavily holandské bitevní lodě a jízdní husaři francouzské revoluční armády. Cože? Ano! A koně přitom ani nemuseli plavat. Za tímhle nečekaným výpadem stál pohotový plán generála Jeana-Charlese Pichegrua, který právě obsadil Amsterodam. Dobyl sice klíčové město svých nepřátel, ale to nejcennější mu chybělo: jejich flotila. Ta se krátce předtím totiž rozhodla kotviště opustit. A tajně vyčkávala v zákrytu ostrova Texel, asi deset kilometrů od města. Boj by tak v zásadě skončil neúspěchem Francouzů, protože právě v obchodních a válečných lodích spočívala síla Holanďanů.
Každá válka si najde svého zrádce a tuhle nevděčnou roli tentokrát sehrál holandský admirál Johan Williem de Winter. Rozhodl se „kopat“ za Francii a pozici flotily skryté v úžině Marsdeip si nenechal pro sebe. Francouzi se tam hned vydali, i díky tomu, že hladina byla překrytá ledem. Dál se popis události liší. Pařížská verze hovoří o důmyslné taktice spočívající v plném utajení a o tom, jak měli koně husarů kopyta obalená slámou, aby posádky lodí zaskočili nepřipravené. Což se jim povedlo. Holanďané zase připomínají 850 děl, kterými byly lodě, strategicky rozestavěné na ledové pláni, vybavené. Stačil prý jen pokyn palubním dělostřelcům a francouzská jízda by se učila plavat v ledové vodě. Nakonec se ale Holanďané raději vzdali a uzavřeli s Francouzi smlouvu. Amsterodam se podřídil Francii, ale lodě si Holanďané mohli ponechat. Souboj lodí a jízdy tak skončil remízou.
Kdo ovládne ostrov z bahna?
- Kde: New Moore Island
- Kdy: 20–21. století
Hranice mezi Bangladéšem a Indií byla vytyčena středem Bengálského zálivu, což obě strany respektovaly. Rovnováha ale byla narušena po vydatných deštích v roce 1974. Tehdy daly masivní říční náplavy z Gangy a Brahmaputry vzniknout malému ostrůvku New Moore Island (či dle druhé zainteresované strany South Talpatti), ležícímu přesně na arbitrážní hranici. Tenhle bažinatý kousek souše, který se držel necelého půl metru nad hladinou, se brzy stal nepříjemným kamenem sváru mezi oběma zeměmi. Proč, když má plochu jen 2,5 (a za odlivu necelých deset) kilometrů čtverečních? Je to prosté: pokud bude patřit Indii, zkrátí se tím bangladéšská rozloha zálivu o další polovinu a naopak. Jenže v tom samém zálivu se nacházejí významná hlubinná naleziště ropy a zemního plynu. Jednoho dne se tak na New Moore objevil stožár s indickou vlajkou, aby ji hned další ráno vystřídala vlajka Bangladéše.
K nepatrnému ostrůvku postupně míří lodě pobřežní stráže, dělové čluny, torpédoborce a jedna i druhá země tam střídavě zakládá své strážní posty. Událost se nepříjemně vyhrocuje a naplavený kousek bahna musí řešit rada OSN. Přece jen, pohraniční válka je na spadnutí. Právní rozbory, analýzy geografů, dobrozdání historiků o původnosti hranic…
Snad o žádném tak malém kousku souše nebylo popsáno tolik papíru a žádný jiný nenadělal tolik zlé krve mezi dvěma národy. Tenhle problém se naštěstí vyřešil sám. Z ostrůvku si totiž každý rok ukousla voda a pozvolna mizel pod hladinou – tempem 5 milimetrů ročně. V roce 2010 se definitivně ztratil a spor se tím vyřešil. I když… možná jen do příštích vydatných dešťů. Zajímavé je, že OSN se za celých 40 let ve věci New Moore Island neshodla na oficiálním vyjádření.
