Vražda císařovny Sissi: Proč si atentátník vybral jako oběť nejobdivovanější ženu své doby?

Obrovskou rakousko-uherskou říší otřásla hrozivá novina – císařovna Sissi byla zavražděna během dovolené u Ženevského jezera. Nedělní čísla snad všech novin v zemi přinášela 11. září 1898 podrobnosti o hrůzném činu a předháněla se v odsuzování atentátníka: „Sáhnouti rukou zločinnou na panovnici-ženu, jejíž požehnaný život byl protkán tolika protivenstvími osudu, kteráž nésti musila břímě bolu nad ztrátou rovněž tragickou svého jediného syna, korunního prince Rudolfa, kteráž truchlila nad tragickým skonem svého bratra, Ludvíka krále bavorského, kteráž od let mnohých měla zapotřebí největší šetrnosti, aby tíha těchto ztrát nezlomila její síly – toť skutek tak ohavný, jejž na nejtemnějších listech dějin lidstva zaznamenáno málo podobných,“ psaly české Národní listy. Uzavřela se tak životní cesta císařovny, ženy, kterou osud rozhodně nešetřil.

Rodinné tragédie

Alžběta Bavorská, známá též pod přezdívkou Sissi (původně Sisi, verzi se dvěma „s“ zavedla filmová trilogie z let 1955-1957 s Romy Schneiderovou v hlavní roli), měla zdánlivě vše, co si žena její doby mohla přát. Narodila se na Štědrý den roku 1837 v Mnichově do rodiny bavorského vévody Maxmiliána Josefa a jeho ženy Ludoviky. A kromě dobrého původu dostala do vínku i oslnivou krásu a za manžela jednoho z nejmocnějších mužů Evropy.

Osudové setkání s rakouským císařem Františkem Josefem I. proběhlo v roce 1853 v lázeňském městě Ischl. Původně byla pro císaře jako nevěsta vybrána Alžbětina starší sestra Helena. Mladý panovník se však beznadějně zamiloval do tehdy teprve patnáctileté, přirozené a plaché Alžběty. A ona jeho lásku zprvu opětovala.

„Kdo by mohl nemilovat takového muže,“ poznamenala prý na adresu svého budoucího manžela. Svatba, která se konala o rok později ve Vídni, byla sice velkolepá, ale pro mladou nevěstu znamenala počátek zlaté klece.

Vídeňský dvůr byl pro dívku zvyklou na relativní volnost nesmírně nepřátelským prostředím. Sissi se ocitla pod neustálým dohledem a kritikou, které vévodila její tchyně, arcivévodkyně Žofie. „... obávala jsem se okamžiku, kdy vstoupí arcivévodkyně Žofie. Neboť přicházela pravidelně, aby hodinu za hodinou slídila, co dělám. A všechno, co jsem dělala, bylo špatně. Smýšlela nepříznivě o každém, koho jsem milovala.“

Spory se vyhrotily především v otázce výchovy dětí, které byly Sissi fakticky odebrány a svěřeny do péče vychovatelů pod dohledem Žofie. Další tragédie na sebe nenechaly dlouho čekat. Prvním velkým úderem byla smrt prvorozené dcery Žofie, která zemřela v pouhých dvou letech během cesty po Uhrách. Alžběta si tuto ztrátu nikdy nepřestala vyčítat. Její psychický stav se zhoršoval s každým dalším omezením její svobody a krize vyvrcholila o několik desetiletí později, kdy její jediný syn, korunní princ Rudolf spáchal sebevraždu v Mayerlingu (ze svých problémů předtím obvinil dvůr a právě matku).

Útěky za hranice

Také vztah s Františkem Josefem dostal vážné trhliny. Korespondence mezi ním a Sissi z přelomu 50. a 60. let naznačuje odtažitost a chladnost. Setkání obou se stále více omezovala na oficiální společné večeře spojené s výměnou zdvořilostí. Oba potom začali hledat štěstí mimo nepříliš úspěšné manželství.

Zatímco císař nejpozději od roku 1875 udržoval vztah s Annou Nahowskou, ze kterého snad dokonce mělo vzejít několik dětí, a od roku 1887 pak udržoval „přátelský vztah“ s herečkou Kateřinou Schrattovou, Sissi stále více utíkala za hranice monarchie do dalekých zemí. Pobývala na Madeiře, na Korfu si nechala vybudovat skvostný palác Achilleion a pod různými pseudonymy cestovala po hotelech Evropy – dokonce si vysloužila přezdívku „potulná císařovna“.

Postupně se stávala stínem sebe samé. Útěchu hledala kromě putování po Evropě v drastických dietách a přehnaném cvičení. Její život, započatý jako pohádka o chudé princezně, která ke štěstí přišla, se proměnil v hluboké drama ženy uvězněné v systému, který ji nedokázal pochopit a který ona sama z duše nenáviděla.

V září 1898 zamířila stárnoucí císařovna inkognito jako „hraběnka z Hohenemsu“ ke svému milovanému Ženevskému jezeru. „Je to moje oblíbené místo, protože se zde úplně ztrácím v kosmopolitním davu, a to mi dodává iluzi skutečného žití,“ poznamenala si ponuře. Ubytovala se v luxusním hotelu Beau-Rivage v Ženevě, setkávala se s přítelkyněmi včetně baronky Julie Rothschildové a věnovala se volnočasovým aktivitám. V té době ještě nemohla tušit, že její konec se nevyhnutelně blíží.

„Vlídně děkovala“

Na místě se totiž nacházel také italský anarchista Luigi Lucheni. Ten, poháněný nenávistí k aristokracii, původně plánoval zavraždit italského krále Umberta I., pochopil však, že se jedná o příliš velké sousto. Alternativou se stal pretendent francouzského trůnu Filip, vévoda Orleánský, který ale změnil plány a ze Ženevy předčasně odjel.

Když ovšem švýcarské noviny odhalily, že je v hotelu Beau-Rivage na zapřenou ubytována rakouská císařovna Alžběta, rozhodl se pro náhradní cíl. Když Sissi 10. září spolu se svou dvorní dámou hraběnkou Irmou Sztárayovou vyrazily k přístavišti, aby stihly parník do Montreux, muž na ně již čekal. Z úkrytu za stromem vyběhl proti nim a vrazil aristokratce do hrudníku pilník – smrtící nástroj zlomil žebro, prorazil plicní lalok a zasáhl srdeční komoru.

„Muž udělal pohyb, jako by zakopl, vyrazil kupředu a v témže okamžiku také pěstí proti císařovně. Jako zasažená bleskem se bez hlesu zvrátila dozadu a já jsem se se zoufalým výkřikem sklonila k ní. Císařovna otevřela oči a rozhlédla se. Její pohled prozrazoval, že je při plném vědomí. Pak se, opírajíc o mne, pomalu zvedla a vstala. Oči se jí leskly, měla zrudlou tvář, nádherné copy uvolněné pádem jí visely jako ležérně spletený věnec kolem hlavy, byla nevýslovně krásná a majestátní… Mezitím se odevšad sbíhali lidé, zděšení brutálním útokem, a s účastí se císařovny vyptávali, zda se jí opravdu nic nepřihodilo. A ona, naprosto srdečně a vlídně, každému děkovala v jeho jazyce,“ vzpomínala na hrozivou událost dvorní dáma.

Sissi se po počátečním šoku vzpamatovala a vážnost svého zranění si vůbec neuvědomovala. „Zajímalo by mě, co ten muž chtěl. Snad mi sundat hodinky?“ uvažovala nahlas. Ženy tedy poté pokračovaly na loď Le Genève, kterou vypluly na jezero.

Zpět do Vídně

Teprve na palubě parníku se projevily následky útoku. Dvorní dáma Irma Sztárayová později vzpomínala, že Sissi byla smrtelně bledá, ztrácela vědomí a musela se o ni opírat. „Přestože se císařovna držela vsedě vlastními silami, vypadala velmi vyčerpaně. Její zastřený pohled, nejistý a nechápavý, smutně kroužil kolem… ‚Co se to jen se mnou stalo!‘ To byla její poslední slova. Pak v bezvědomí klesla na lavici.“ 

Její doprovod si při marných pokusech o oživování všiml krvavé skvrny na hrudi a okamžitě zburcoval posádku lodi. Kapitán bez váhání otočil plavidlo zpět do přístavu, odkud byla Sissi na improvizovaných nosítkách přenesena do blízkého hotelu. Teprve zde se k ní konečně dostal lékař, avšak veškerá pomoc přišla příliš pozdě. V odpoledních hodinách téhož dne Alžběta Bavorská zemřela.

Smutná zpráva se záhy rozletěla po celém světě a do večera dorazila i do Vídně. Když se o tragédii dozvěděl císař František Josef I., neudržel slzy. „Neumí­te si představit, jak jsem tu ženu miloval,“ měl údajně říci poslovi, který mu přinesl osudnou novinu. Když se ale dozvěděl podrobnosti, prý se mu též ulevilo, neboť se obával, že jeho žena spáchala sebevraždu.

Tělo císařovny bylo uloženo do zvláštní chlazené rakve a následujícího dne, 11. září, proběhla se svolením Františka Josefa I. pitva. Ta potvrdila, že Alžběta skutečně zemřela v důsledku vražedného útoku. V dalších dnech byly její ostatky převezeny do Rakouska a 17. září se ve Vídni konal slavnostní pohřeb. Po jeho skončení byla Sissi uložena do kapucínské krypty, tradiční nekropole rakouských Habsburků.

Trest smrti nedostal

Atentátník Lucheni se po činu pokusil využít vzniklého zmatku k útěku, brzy však padl do rukou dvou kočích, kteří parkovali na nábřeží a následně jej předali policii. Publicitu si vrah náležitě užíval – vykřikoval „Dotkl jsem se jí, musí být mrtvá!“ a prozpěvoval si. Policistům navíc ochotně popsal své přípravy na atentát a vypověděl, že Sissi zabil jako výstrahu všem panovníkům. Údajně se rozzuřil, když zjistil, že v Ženevě neplatí trest smrti, a veřejně požadoval svou popravu. Žádost však byla zamítnuta a muž byl odsouzen jako obyčejný vrah (nikoliv politický aktivista, za kterého se pokládal) k doživotnímu žaláři. Po neúspěšném pokusu o sebevraždu v roce 1900 se pustil do sepisování pamětí a roku 1910 se nakonec ve vězení oběsil.

Nešťastná a násilná smrt daleko od domova jako by se stala tečkou za tragédií císařovnina života. Navíc ještě umocnila mýtus nešťastné a nepochopené ženy, s níž si osud krutě pohrál. Nejlépe to shrnul jeden z Alžbětiných životopisců Jean des Cars: „Lucheni zabil osobnost, ale zrodil mýtus. Smrt učinila Alžbětu ještě větší. Dodala této příkladné telenovele poslední epizodu.“ 

Ubohá hříšnice

Alžbětin pohřeb představoval jednu z největších manifestací smutku, jakou monarchie zažila. Průvod, vedený černě oděnými jezdci a nekonečnými řadami šlechty i duchovenstva, se pomalu vinul vídeňskými ulicemi směrem k náměstí Neuer Markt. Rakev byla uložena na nádherném černém voze taženém osmi černými vraníky. Celá Vídeň se zahalila do černé barvy a nad městem zněly zvony všech kostelů.

Vrcholem obřadu byl starobylý rituál u vchodu do kapucínské krypty. Podle tradice musel ceremoniář zaklepat na dveře. Když se zevnitř ozvala otázka: „Kdo je tam?“, ceremoniář odpověděl plným titulem zesnulé: „Alžběta, císařovna rakouská, královna uherská, česká...“ Hlas zevnitř odpověděl: „Neznáme ji.“ Po druhém zaklepání a zkráceném výčtu titulů zazněla stejná odpověď. Teprve potřetí, když zazněla odpověď: „Alžběta, ubohá hříšnice,“ se dveře konečně otevřely.