Hitlerův bunkr v Berlíně: Poslední vůdcovo útočiště

06.10.2016 - Ivo Pejčoch

S koncem třetí říše jsou symbolicky spjaty smrt diktátora a také stavba, kterou si Hitler zvolil jako místo svého odchodu ze života. Jednalo se o legendární bunkr pod zahradou říšského kancléřství

Ventilační věž -<p>Pohled na ventilační věž Hitlerova bunkru v zahradě říšského kancléřství</p>
Ventilační věž -

Pohled na ventilační věž Hitlerova bunkru v zahradě říšského kancléřství


Reklama

Podzemní komplex vznikal v několika fázích v zahradách starého říšského kancléřství na ulici Wilhelmstrasse, kde Hitler oficiálně úřadoval. Roku 1935 začala rekonstrukce rozsáhlého diplomatického sálu a sousedících částí stavby. Zároveň probíhalo přebudování sklepních prostor na betonové kryty, mající poskytnout osazenstvu ochranu před případným leteckým bombardováním.

První etapu výstavby se podařilo dovršit roku 1936, zasahovala částečně i pod prostor zahrady. Tehdy vznikl bunkr, jenž zabíral plochu 21,5 × 21,5 metrů a jeho stěny a strop byly silné mezi 1,2 až 1,6 metru. Strop později zesílila další deska silná jeden metr. Již tento původní bunkr disponoval elektrocentrálou, zajišťující ukrytým alespoň po nějakou dobu energetickou soběstačnost.

Vlhký a plesnivý bunkr

Druhá fáze výstavby úkrytu začala roku 1942 a trvala dvě léta. Podzemní kryt se rozšířil dále do zahrady, stavební jáma byla hluboká přes deset metrů. Tento nový spodní vůdcův bunkr spojovalo se starší stavbou z poloviny třicátých let schodiště, další vstup vznikl ze zahrady kancléřství. Tam jej chránily kasematové střílny, strážní věže a pancéřové dveře, vstup byl současně chráněn i protiplynovými těsnícími uzávěrami.

Projekt vedl Albert Speer, významný nacistický politik a Hitlerův nejznámější architekt. Jeho rukopis či vliv lze ostatně spatřovat již v návrzích na první přestavbu sklepních prostor z roku 1936. Vůdcův bunkr získal v letech 1942–1944 na odolnosti, železobetonové stěny a stropy dosáhly tloušťky 3,5 metru, což podle výpočtů mělo zajistit odolnost i proti zásahu tehdy nejtěžšími průraznými leteckými bombami. Je logické, že se stavitelé museli vypořádat s problémem, před nímž stojí většina realizací hlubokých podzemních staveb, a sice s vlivem spodních vod.

Ani tloušťka betonových stěn bunkru, ani izolace, nemohly stavbu zcela zabezpečit proti průsaku podzemních vod, proto se již od počátku v projektu počítalo s nasazením výkonných čerpadel a samozřejmě i filtroventilačního systému. I tak se však nepodařilo odstranit poměrně vysokou vlhkost vzduchu, která ve spojení s teplotou místností vytvářela optimální klima pro šíření různých plísní. Boj s nimi se technickým pracovníkům přes veškerou snahu nepodařil nikdy zcela vyhrát.

Součástí technického vybavení se stala rovněž spojovací centrála, která se od kolaudace udržovala v plně provozuschopném stavu. Systémy spojení počítaly s klasickými kabelovými pojítky i s bezdrátovými prostředky. Od roku 1944 měl bunkr stálou posádku, tvořenou jednak technickým personálem, který náročnou stavbu udržoval v trvalém provozu a jednak strážní jednotkou Begleitskommando, osobní stráží Adolfa Hitlera. Tu tvořili vybraní příslušníci Waffen-SS z divize Leibstandarte SS Adolf Hilter, kteří ve službě používali pokoje v části podzemního krytu.

Úkryt před spojeneckými bombami

Bunkr představoval rozsáhlý objekt, vedle osobních prostor nacistického vůdce se zde nacházely pokoje pro další stálé obyvatele, zejména nejbližší rodinné příslušníky nacistického vedení, konferenční sál, lékařská místnost, místnosti strážní jednotky, kuchyně, sklady a technické prostory.

Stavba byla projektována jako úkryt politického vedení státu v případě leteckého útoku, který měl být schopen poskytnout v řádu dní útočiště několika desítkám lidí. Tomu odpovídaly i zásoby potravin a dalších náležitostí. Samozřejmě nebyl bunkr příliš pohodlný a stísněný prostor, přes veškeré nucené větrání prosycený vlhkým a nepříjemným vzduchem, rozhodně nemohl sloužit k trvalému pobytu.

V době, kdy stavba začala, byla ještě nacistická třetí říše na vrcholu svého rozmachu a její vojska stále udržovala strategickou iniciativu a na východní i africké frontě útočila. V roce 1942 také ještě nikdo nevěděl, že přijde katastrofa u Stalingradu, konečná porážka na africkém kontinentu, klíčová porážka u Kurska a vylodění spojenců v Itálii a západní Francii. Speerem navržený odolný betonový kryt představoval spíše pojistku proti náhlému spojeneckému náletu na Berlín dálkovými bombardéry.

Místo vůdcovy sebevraždy

Svou osudovou úlohu podzemní komplex převzal až 16. ledna 1945, kdy zde začal Hitler řídit porady a v poslední fázi války se stal bunkr jeho výhradním útočištěm. Zde 22. dubna proběhla i poslední konference s vojenským velením, kde před svými generály přiznal, že válka je ztracená a nechal stáhnout všechny jednotky k obraně hlavního města.

Současně oznámil, že setrvá na své pozici až do samého konce a Berlín neopustí. Již 23. dubna z bunkru odešel Hitlerův adjutant a jeden z mála lidí, k nimž měl osobně blízko, spoluzakladatel SS Julius Schaub. Odjel do Berghofu vyplnit poslední rozkaz – zničit klíčové dokumenty. V následujících dnech z krytu odešli další dosavadní obyvatelé, včetně Alberta Speera nebo velitele gestapa Heinricha Müllera, jehož stopa zde mizí.

Další události jsou dobře známé. Dne 29. dubna 1945 uzavřeli Adolf Hitler se svou dlouholetou přítelkyní Evou Braunovou manželství, aby následujícího dne spáchali sebevraždu. Jen o den později jej následovali manželé Goebbelsovi, kteří předtím jedem zavraždili svých šest malých dětí. V té době se k objektům kancléřství již probíjeli sovětští vojáci a stavby starého i nového kancléřství byly vážně poškozeny dělostřelbou i leteckým bombardováním.

Přestože těžké granáty dopadaly i do zahrady kancléřství, bunkr prokázal svou odolnost a nedoznal poškození. Příslušníci Rudé armády jej 2. května obsadili již bez boje, zbylí členové Leibstandarte SS bez většího odporu kapitulovali. Po válce se pyrotechnici Sovětské armády pokusili roku 1947 bunkr vyhodit do povětří, avšak neúspěšně. Poškozený objekt byl tedy zasypán, aby se v budoucnosti nestal místem setkávání neonacistů.

V devadesátých letech jej během stavebních prací znovu objevili, byl proveden archeologický průzkum a probíhaly diskuze, zda v objektu neotevřít muzeum. Nakonec však byl bunkr opět zasypán a nad ním se dnes nachází dětské hřiště. Smutnou minulost místa připomíná pouze informační tabule. V létě 2015 však má být u příležitosti výročí konce války otevřena kopie části bunkru v muzeu v městě Oberhausen. Poslední žijící obyvatel bunkru, někdejší příslušník SS, telegrafista Rochus Misch, zemřel 5. září 2013 ve věku 96 let. Tehdy se historie temného místa definitivně uzavřela. 

  • Zdroj textu:

    Válka REVUE SPECIÁL Bitva o Německo

  • Zdroj fotografií: Wikipedia, Bundesarchiv (Bundesarchiv Bild 183-V04744, Berlin, Garten der zerstörte Reichskanzlei.jpg)

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Zajímavosti

Bitva na Kulikově poli 

Historie

Letecký snímek pahorku Navan Fort

Věda

Přivrácenou stranu Měsíce možná zpočátku silně zahřívala rozpálená Země. Nemohlo by jít o příčinu odlišného geologického vývoje obou jeho polokoulí?

Vesmír
Zajímavosti

Po vítězství u Kurska se Abdulin zúčastnil bojů u řeky Dněpr a koncem listopadu 1943 utrpěl u Znaměnky vážné zranění.

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907