Hon na Hitlerovy odvetné zbraně (2): Duel Glosteru Meteor vs. letounové střely V-1

17.05.2020 - Lukáš Visingr

Dne 13. června 1944 zasáhly Anglii první „létající pumy“ V-1, v podstatě předchůdci dnešních střel s plochou dráhou letu. Součástí obrany proti této šokující hrozbě se stala i novinka ve výzbroji RAF. Stíhací letoun Gloster Meteor tehdy na britském nebi jasně dokázal, že proudové motory představují skutečný přelom

<p>V-1 na segmentu odpalovací rampy, jejíž celková délka dosahovala 42–45 m.</p>

V-1 na segmentu odpalovací rampy, jejíž celková délka dosahovala 42–45 m.


Reklama

Gloster Meteor překonával vrtulové stíhačky především v ryhlosti. Ty dovedly udržet svoje rychlostní maximum kolem 640 km/h jen po krátkou dobu a ve velké výšce, zatímco meteor létal rychlostí přes 650 km/h na úrovni hladiny moře. Především díky tomu se jevil jako optimální přepadová stíhačka proti hrozbám, které se k ostrovům blížily v malé výšce, tedy zejména proti střelám V-1. Ty začaly na Británii dopadat v červnu 1944, přičemž první meteory se dostaly do řadové služby o měsíc později a záhy zahájily operační lety.

Předchozí část: Hon na Hitlerovy odvetné zbraně (1): Duel Glosteru Meteor vs. letounové střely V-1

Zároveň se pracovalo na zdokonalování jejich konstrukce, takže 11. září 1944 poprvé odstartoval první stroj verze Mk.III, jež obdržela silnější motory Rolls-Royce Derwent, větší zásoby paliva či odsuvný překryt kokpitu („jednička“ měla odklápěcí). Proti hrozbě V-1 se nová varianta již neuplatnila, nicméně čtyři letouny se v únoru 1945 přesunuly do Belgie, byť do konce války si nestihly připsat žádný sestřel. Vývoj ale běžel dál, vznikaly další verze meteoru a proudové stroje mířily i do zahraničí. Ačkoli se rodily výkonnější stroje a meteor záhy zastaral, byl to právě tento typ, jemuž přísluší hlavní zásluhy za přechod západních zemí do reaktivní éry. 

Gloster Meteor Mk.I
  • ROZPĚTÍ: 13,11 m
  • DÉLKA: 12,60 m
  • VÝŠKA: 3,96 m
  • PRÁZDNÁ HMOTNOST: 3 692 kg
  • MAX. HMOTNOST: 6 260 kg
  • MOTOR: 2× Rolls-Royce W.2B/23C Welland I 
  • TAH MOTORŮ: 2× 7,1 kN
  • MAX. RYCHLOST: 660 km/h
  • OPERAČNÍ DOLET: 850 km
  • OPERAČNÍ DOSTUP: 12 200 m
  • VÝZBROJ: 4× 20mm kanon Hispano Mk.III 

Koncepce pulzačního motoru 

Také kořeny „létající bomby“ V-1 sahají dál než do období druhé světové války, v tomto případě dokonce až do samých počátků letectví, neboť již před Velkou válkou se odehrály první pokusy s letadly bez osádky. Dálkově řízené stroje, jimž se říkalo „vzdušná torpéda“, se zvažovaly i jako útočné prostředky, v meziválečné éře ale sloužily převážně jako létající terče k výcviku protivzdušné obrany. Takovými stroji se zabývala mimo jiné německá firma Argus.

Původně zcela nezávisle na této iniciativě v Německu studovali rovněž nový typ motoru, jenž vešel ve známost jako pulzační a který propagoval Paul Schmidt. Nejsilnější stránku tohoto agregátu představovala jednoduchost, neboť jeho „srdce“ tvořila prostá spalovací komora, která byla v přední části opatřená mříží s uzavíracími klapkami, kdežto v zádi se nalézala tryska. Při letu vpřed vnikal do komory přes otevřené klapky vzduch, ten se smísil s palivem a došlo k prudkému hoření, jehož tlak uzavřel klapky, a tudíž spaliny vycházely tryskou ven a vytvořily tah.

Jepičí život

Vzniklý podtlak klapky znovu otevřel a celý proces se opakoval zhruba padesátkrát za sekundu. To ale představovalo i hlavní slabinu, jelikož tah se takřka nedal regulovat a kvůli opotřebení klapek měl motor velice malou životnost, řádově jen v hodinách.

Pro pilotované letouny se tedy příliš nehodil, jevil se ale jako ideální pohon pro jednorázový útočný prostředek, ačkoliv Luftwaffe na začátku války přisuzovala takové zbrani pouze nízkou prioritu. Schmidt tedy zahájil spolupráci s firmou Argus a vznikly prakticky použitelné pulzační motory.

Dokončení: Hon na Hitlerovy odvetné zbraně (3): Duel Glosteru Meteor vs. letounové střely V-1

Britské letectvo mezitím stupňovalo bombardování Říše a 19. června 1942 proto došlo ke schválení vývoje první „odvetné zbraně“ (Vergeltungswaffe 1 – V-1), jak znělo krycí jméno „létající pumy“ určené k útokům na Londýn. Luftwaffe ji oficiálně vedla jako Fieseler Fi 103, protože tato firma se starala o výrobu draků, kdežto Argus dodával motory, společnost Walter startovací katapulty a firma Ascania naváděcí soustavu.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Autoportrét roveru Curiosity na náhorní plošině Naukluft na úpatí Mount Sharp.

Vesmír

Nesourodá dvojice z Pompejí zahynula strašnou smrtí v pyroklastickém mračnu.

Věda

Landwasserský viadukt je jednokolejný šestiklenbový zakřivený železniční viadukt, který se vine nad švýcarskou říčkou Landwasser a spojuje zastávky Alvaneu a Filisur. Na své jihovýchodní straně ústí do 216 metrů dlouhého Landwasserského tunelu. Viadukt navrhl Alexander Acatos a v letech 1901 až 1902 jej postavila firma Müller & Zeerleder. Stavba, která se nachází ve výšce přes tisíc metrů nad mořem, je 65 metrů vysoká a na délku měří 136 metrů. Od roku 2008 je viadukt součástí kulturního dědictví UNESCO.

Zajímavosti
Revue

Situace zachycená na tomto snímku nebývá příliš často k vidění. Obrázek samice medvěda hnědého s mládětem na zádech má však logické vysvětlení.

Příroda

Interiér londýnské kavárny na přelomu 18. a 19. století. Ženská petice proti pití kávy vylíčila kafaře jako neschopné impotenty.

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907