Husité ze Starého Města pražského vedli válku se svými sousedy z Nového Města

Zpočátku sjednocené protestní hnutí se velmi brzy rozdrobilo do mnoha soupeřících proudů. Husité tak často stáli nejen proti katolíkům, ale také proti vlastním bratřím, kteří si reformní ideje vykládali po svém

28.09.2023 - Jindřich Kačer



Už od pražské defenestrace roku 1419, kdy byli protihusitští radní Nového Města vyhozeni z oken a de facto tak začala rebelie, se hnutí rozdělilo do několika proudů. Příznivci každého z nich pak měli od nových poměrů zcela odlišná očekávání. Situaci nijak nepřidalo, že v zemi zbylo i nemálo katolíků, kteří revoluční ideje rozhodně nesdíleli. Začaly se tak formovat budoucí strany sdružené kolem symbolu kalicha či kříže: Tu katolickou zastupovali především přívrženci římského krále Zikmunda, jenž měl po smrti svého bratra Václava IV. nastoupit na trůn. Šlo tedy hlavně o představitele církve a mocné katolické pány.

Kališnickou stranu pak reprezentovala zpočátku především problematická Praha, přesněji Staré a Nové Město pražské. Od defenestrace tam vládly husitské rady, ale obě obce se zmítaly ve vnitřních sporech mezi radikální chudinou, vedenou kazatelem Janem Želivským, a mezi umírněnými.

Historici dokonce v dané souvislosti často používají moderní termíny „levice“ pro radikály a „pravice“ či „konzervativci“ pro umírněné. Nejde samozřejmě o přesné označení, ale pro orientaci nám pomůže alespoň v tom, že levicoví husité chtěli skutečnou rovnoprávnost mezi všemi, zemi „bez pánuov“, kde zmizí sociální rozdíly a konečně zavládne království boží na zemi. Konzervativci se naopak drželi spíš původního Husova učení, jež chtělo ponechat v platnosti stávající feudální řád a pouze reformovat církev, aby se přiblížila lidem. Měla tak vzniknout instituce bez majetků a politické moci. Do dané skupiny logicky patřili movití měšťané, mocní kališničtí páni, kteří mimo jiné rádi zabírali církevní statky, a také univerzitní mistři, uvědomující si díky své vzdělanosti nereálnost radikálních tužeb.

V názorech uvedených stran panovaly tak veliké rozdíly, že se dokázaly v zásadě shodnout jen na čtyřech základních programových bodech, tzv. artikulech. Jinak se ovšem spojovaly hlavně v dobách, kdy musely čelit společnému nebezpečí – tedy Zikmundovi a katolíkům. Později se konzervativní husité čas od času spřáhli i s katolíky, aby potlačili radikální bratrstva.

Co není Praha, je venkov

Vedle Prahy se však husitské myšlenky šířily už od počátku po tzv. venkovských oblastech. Označení není přesné, protože v čele husitských svazů stála především někdejší královská města – názorně však ukazuje rozdíly v Praze a mimo ni. Když do Čech vytáhla roku 1420 křížová výprava, přispěchaly venkovské oblasti hlavnímu městu království na pomoc. Za hradby tehdy dorazilo několik tisíc lidí nejen z nově vybudovaného Tábora, ale také z východočeského svazu orebitů a českého severozápadu, především z Loun a Žatce.

Staré ani Nové Město pražské neměly sebemenší problém je ubytovat, protože v souměstí nad Vltavou zbylo dost volných domů po vyhnaných katolících. Navíc se dalo zřídit dočasné útočiště v čerstvě vyklizených klášterech, které museli v předchozím roce opustit mniši i jeptišky. Zůstal po nich rovněž dostatek zásob, jež nasytily nejen příchozí bojovníky, ale také jejich ženy a děti. Přesto přítomnost venkovanů znamenala i problémy. (viz Opilí vesničané v hlavním městě)

Navzdory značným rozdílům ve způsobu života se však v prvních letech husitských válek museli všichni kališníci naučit spolupracovat. Pojil je odpor k jednomu nepříteli, tedy katolíkům – v jejichž čele stál nenáviděný Zikmund Lucemburský, který v minulosti častokrát porušil dané slovo, a na začátku 15. století dokonce se svým uherským vojskem několik měsíců plenil české země.

Ďábel a boží bojovník

Roku 1420 přišla hned dvě slavná vítězství – 14. července na Vítkově pod vedením Jana Žižky a 1. listopadu u Vyšehradu, tentokrát bez jeho účasti. Bylo jasné, že se „kacíře“ nepodaří lehce smést, a katolické válečné úsilí polevilo. Husité si tudíž mohli trochu vydechnout a současně aktivně šířit své ideje. Začala se tak formovat nová mocenská centra v Čechách, nicméně Morava zůstala mimo hlavní proud. A rozšiřování moci logicky vedlo ke vzájemným sporům.

Úspěšný vojevůdce Žižka upevňoval svou pozici na jihu Čech a měnil se v neporazitelný idol svých spolubojovníků, zatímco pro náboženské protivníky ztělesňoval ďábla. „Nepáral“ se však ani s vnitřními nepřáteli: Vyřizoval si například účty s fanatickými táborskými kazateli, tzv. sektou pikartů, kteří očekávali konec světa tak vehementně, že se nehodlali podřídit Žižkově autoritě a působili zmatky. Jednooký hejtman získal takové sebevědomí, že se odmítl účastnit zemského sněmu v Čáslavi, který měl zajistit dočasný smír. Jenže se na něm sešli důležití lidé, především umírněná konzervativní Praha s vyšší šlechtou. Ačkoliv se kromě čtyř artikulů shodli vlastně jen na tom, že se zříkají Zikmunda Lucemburského a že ho nikdo nesmí podporovat, šlo o důležitý signál, kam by se měla revoluce ubírat. Radikálové ovšem zastávali jiný názor.

Teror Jana Želivského

V Praze se mezitím odehrál převrat, když se moci pevně chopil kazatel Jan Želivský. Zavedl ve městě teror, při němž trestal na majetku i na hrdle každého, kdo se postavil proti „ideálům revoluce“ – tedy přesněji proti kališnickému náboženství v radikálním „levicovém“ pojetí. Byl dokonce natolik troufalý, že stanul v čele vojska při dobyvačném tažení. Zpočátku zaznamenal dílčí úspěchy, což mu stouplo do hlavy. Nakonec ho však musel při obléhání Mostu na poslední chvíli zachránit Žižka, který už byl přitom slepý, protože o měsíc dřív přišel o druhé oko při obléhání hradu Rabí.

Gloriola slepého vojevůdce u Mostu zase zazářila, zatímco Želivský utržil ostudu. Byl zbaven moci v Praze, ale brzy se k ní opět vrátil a s ním se obnovil i teror. Nakonec se pražští konzervativci vzchopili a rozhodli se protivného kazatele zbavit. V březnu 1422 jej vylákali na radnici pod záminkou, že se s ním chtějí poradit, a místo toho mu bez váhání usekli hlavu. Vyvolali tím sice nejprudší a nejvášnivější bouře a protesty městské chudiny, ale dlouhodobě zajistili definitivní příklon Prahy „doprava“ neboli umírněným konzervativním směrem.

Opilí vesničané v hlavním městě

Když v létě 1420 přišli vesničané z Tábora na pomoc pražskému souměstí, ocitli se ve skutečné evropské metropoli se vším, co k ní patří – s nádhernými stavbami, uvolněnými mravy a luxusně oblečenými lidmi, kteří se často nerozpakovali vypadat vyzývavě. Něco takového nemohli nově příchozí ve svých domovech ani v menších městech království zahlédnout. Mnozí z nich také poprvé okusili víno, které bylo ve feudálním světě vyhrazeno majetným měšťanům a šlechtě. Vyrabovali ho v klášterních sklepích, načež se bezuzdně opíjeli v ulicích. Mnozí Pražané pak na selské „burany“, kteří se neumějí ovládnout, hleděli s opovržením.

TIP: Bojovaly jako muži, pily jako muži: Husitská doba přála ženské emancipaci

Na druhou stranu husitský apel na odříkání, skromnost a prostotu dával mnoha vesničanům záminku, aby napadali bohatě vyhlížející měšťany, stříhali jim pečlivě pěstované vousy, strhávali ženám šlojíře a neprovdaným dívkám uřezávali vrkoče. Ponoukali je k tomu především táborští kněží, kterým přišlo takové „hýření“ naprosto neslučitelné se základním učením Jana Husa. Pnutí mezi „levicovým“ a „pravicovým“ křídlem tak nevznikalo jen na základě ideových rozdílů, nýbrž i kvůli obyčejnému rozporu v životním stylu.


Další články v sekci