Krvavý zrod husitské bašty: Proč dali husité nové obci právě jméno Tábor?

24.01.2022 - Petr Čornej

Nenastalo zemětřesení, nevzplál sirný oheň a Ježíš Kristus nesestoupil z nebes, aby založil dokonalou říši, v níž si budou všichni věrní křesťané rovni. Proroctví se nenaplnila. Mezi 10. a 14. únorem 1420 jen pršelo. Zklamání se ale vyústilo v založení husitského Tábora


Reklama

Vše začalo krátce před polovinou listopadu 1419. Venkovští husitští radikálové odcházeli jako nežádoucí element po týdnu pobytu z Prahy. Vraceli se do svých domovů, leč sezimoústecká skupina neměla kam. Poddanské město nad soutokem Lužnice a Kozského potoka převzal v předchozích dnech pod kontrolu na úkor svého nevlastního bratra Prokopa katolický pán Oldřich z Ústí. A ten žádné husity na svých statcích trpět nehodlal. Ze Sezimova Ústí vypudil i vyznavače kalicha, kteří se nezúčastnili poutě do Prahy. 

Zkáza hříšného světa

Část sezimoústeckých husitů se svými kazateli nalezla útočiště u Prokopa z Ústí v Kamenici (nad Lipou), zbytek zamířil, stejně jako Jan Žižka, Břeněk z Dolan a Chval Řepický z Machovic, z hlavního města království do Plzně. Působil zde charismatický kazatel Václav Koranda, pod jehož vedením získala Plzeň, obklopená ze všech stran statky katolických šlechticů, přízvisko „město Slunce“. Spolu se Slaným, Louny, Žatcem a Klatovy tvořila pětici měst, v nichž podle proroctví radikálních kazatelů měli skuteční přívrženci Božího zákona nalézt záchranu před zkázou, předpovídanou na přelom první a druhé únorové dekády roku 1420.  

Pouze tato pětice a několik návrší, na nichž se venkovští husité scházeli již od Velikonoc 1419, skýtala záruku bezpečí před nelítostným Božím trestem, jenž prý brzy zničí všechny hříšníky. Byla to naděje, k níž se husitští radikálové upínali v situaci, kdy museli čelit stupňujícím se represím ze strany přívrženců Zikmunda Lucemburského, jehož čeští a moravští šlechtici uznali na sklonku roku 1419 za dědice českého trůnu.    

Konec světa ale nenastal a Zikmundovi stoupenci nadále pronásledovali přesvědčené husity. Jan Žižka jako vojenský hejtman v Plzni sice sváděl vítězné šarvátky s Bohuslavem ze Švamberka i s dalšími katolickými pány, ale věděl, že městskou pevnost dlouho neudrží. Když zhasla naděje v tělesný příchod Kristův a zázračné zničení všech Božích protivníků, vzali vypuzení sezimoústečtí husité osud do svých rukou.

Noc na Popeleční středu

Iniciátory odvážné a promyšlené akce byli kněží a přední organizátoři poutí „na hory“, jmenovitě Vaněk (Vaníček, Vanček), Petr Hromádka (též Hromada, jinak Veliký) z Jistebnice, Jan z Bydlína (u Pacova) a jeho krajan Jan Smolín, zřejmě nižší šlechtic. V případě prvních tří osob můžeme s jistotou předpokládat vazby na předrevoluční husitskou komunitu v Sezimově Ústí, sdružující radikální kazatele a jejich věrné. Stranou nezůstal ani Prokop z Ústí, který se na celé konspiraci podílel. 

Několik dní před koncem masopustu se zmíněná čtveřice spolu s desítkami stoupenců a s členy Prokopovy kamenické bojové družiny vydala k Sezimovu Ústí. Někteří se skrývali po lesích (rok 1420 byl zřejmě vůbec nejteplejší v celém 15. století), jiní v okolních vesnicích. Vhodný okamžik nastal před rozedněním 21. února 1420. Byla právě Popeleční středa a celé město, kromě několika spiklenců, vyspávalo alkoholové opojení i masné hody, jimž se lidé blaženě oddali před nadcházejícím čtyřicetidenním půstem. Než se probrali, bylo Sezimovo Ústí v moci husitů a ozbrojenců pana Prokopa. Katoličtí obyvatelé buď uprchli, nebo byli zajati a následně vypovězeni z města. Jejich domy i další nemovitosti si rozebrali vítězové.

Rovněž dominikáni, na které měli kališníci zvláště spadeno, museli opustit klášter u kostela sv. Dominika. Z města zmizel i farář Martin. Klášterní kostel radikálové asi hned vypálili. Husitské tsunami si snad ještě nevyžádalo lidské životy. Pozdní veršované letopisy nicméně praví, že vítězové „mnichy, kněžie ztopichu“.

Zchátralé Hradiště

Ovládnutí Sezimova Ústí mělo z právního hlediska legální krytí, neboť město setrvalo v držení stejného šlechtického rodu. Pouze pana Oldřicha vystřídal na místě vrchnosti jeho nevlastní bratr Prokop. Co nedokázal Kristus, svedli v jeho jménu Boží bojovníci na zemi.

Pan Oldřich z Ústí utrpěl již po několika dnech druhou ránu. Prokopova družina spolu se sezimoústeckými husity obsadila jeho nedaleký, necelé čtyři kilometry vzdálený hrad Kotnov. Pevnost, tyčící se na ostrožně nad soutokem řeky Lužnice s Tismenickým potokem, byla původně založena k ochraně posléze zaniklého města Hradiště. Jeho pozůstatky zůstávaly v terénu stále dobře viditelné. Sezimovo Ústí, které se každým dnem mohlo stát terčem útoku Zikmundových přívrženců, se nedalo uhájit. Fortifikace na Hradišti poskytovala nesrovnatelně větší bezpečí. Nutnost tak velela přestěhovat sezimoústecké radikály do areálu někdejšího města, jehož zchátralé hradby ještě stály. Příkazem chvíle bylo zdokonalit opevnění a připravit se k obraně. K tomu ale dosavadní síly nestačily.

Petr Hromádka ovšem stále udržoval styky se sezimoústeckými bratry a sestrami pobývajícími v plzeňském exilu. Na západ Čech proto vypravil posla s žádostí o jejich spěšný přesun na Hradiště. Transfer se uskutečnil nadvakrát. První skupinu přivedl Chval Řepický z Machovic, druhou 27. či 28. března Žižka, který cestou porazil u Sudoměře oddíly katolické šlechty.

Vzorová obec Tábor

Nové obci, budované v troskách zpustlého města, dali radikální husité podle vzoru nejznámějšího návrší, na kterém se v roce 1419 scházeli, biblické jméno Tábor. Název odkazoval na horu, kde se Ježíš proměnil a vyjevil apoštolům Petrovi, Jakubovi a Janovi svou Božskou podstatu (Matouš 17, 1-13; Lukáš 9, 29-36). Už rané křesťanství ji spojovalo s galilejskou horou Tábor, která v tamní krajině dominuje podobně jako u nás Říp. 

Souvislost táborské obce s Novým zákonem je nepochybná. První, ještě dřevěný kostel postavený na Táboře byl totiž zasvěcen Proměnění Páně a shodné zasvěcení přejala i pozdější kamenná stavba. Nyní měli radikálové svou horu, hlásící se k autoritě Ježíše Krista jako nejvyššího i nejdokonalejšího vládce a manifestující závaznost jeho zákona pro všechny obyvatele právě založené obce.

Vše staré shoří

Po příchodu inicioval Jan Žižka převratný čin. V soboru 30. března, den před Květnou nedělí, která ohlašovala počátek Svatého týdne, donutili obyvatelé Hradiště všechny, kdo ještě zůstávali v Sezimově Ústí, k odchodu na Tábor. Pak město odevzdali plamenům. Sezimovo Ústí nesmělo sloužit jako základna nepřátelům kalicha a jeho cílená devastace zároveň oznamovala rozchod se starým, zkaženým světem. Opravdové křesťany očekával harmonický život v obci na Hradišti a posléze v nadcházející Kristově říši, v jejíž uskutečnění ještě roku 1420 část táboritů neochvějně věřila.

Ne všichni, kdo Sezimovo Ústí opouštěli, podmanivé vizi podlehli. Někteří pro jistotu zakopali do země nádoby naplněné penězi. Už asi zaslechli, že na Táboře budou muset odevzdat do kádí všechny cennosti, aby bylo možné zajistit chod obce, řídící se biblickým vzorem. Ukryté poklady si ale už nikdy nevyzvedli.  

Krvaví andělé

Na Táboře se o Svatém týdnu rodil nový svět nejen symbolicky. Obyvatelé si zvolili čtyři hejtmany, mezi nimiž budil největší pozornost vojenský velitel Jan Žižka z Trocnova (dalšími byli Mikuláš z Husi, Zbyněk z Buchova a Chval Řepický z Machovic). Pod Žižkovým vedením zahájili táborité ofenzivu proti okolním nepřátelům. Již na Velký pátek 5. dubna krátce před rozbřeskem překvapili Žižkovi bojovníci spící vojenský oddíl kutnohorského mincmistra a Zikmundova stoupence Mikeše Divůčka z Jemniště v Mladé Vožici. Městečko zapálili a zajaté katolické bojovníky vyměnili za husity odvlečené od Sudoměře. Pro vítěze byly velmi důležité zbraně, jichž se zmocnili, a také koně, kterých Žižka využil k výcviku prvních táborských jízdních.

Asi 7. dubna, o velikonoční neděli, následoval úder na vodní tvrz Sedlec vzdálenou necelé dvě hodiny chůze od Tábora. Vedl ho zřejmě znovu Žižka. Tentokrát tábority motivovala i pomsta. Na Sedlec se totiž uchýlil nedávný pán Sezimova Ústí a Hradiště Oldřich z Ústí. To určilo scénář hororového představení. Pana Oldřicha umlátili vítězové cepy a zohavené tělo vrhli do ohně, stejně jako nalezené cennosti. Posádku pobili a z šesti významnějších zajatců darovali život tomu, který vlastní rukou popravil pět svých druhů. Jmenoval se Pinta a vzápětí se přidal k Božím bojovníkům. I kruté Velikonoce měly v táborském pojetí vyšší smysl. Byly projevem úcty k vítěznému Kristu, jehož příchodu táborité jako „krvaví andělé“ připravovali cestu.

Přežít do žní

V následujících šesti týdnech nepříliš početné Žižkovo táborské vojsko zajistilo obci nad Lužnicí přežití. Skládalo se přitom jen z několika panošů, stovek ozbrojených sedláků, žen a výrostků, řečených práčata (podle jednoduché zbraně, evokující vítězný Davidův zápas s Goliášem). Z dobytých klášterů, hrádků, tvrzí i dvorců dováželi na Tábor potraviny a sudy s vínem i pivem a vytvářeli tak železnou zásobu, která umožnila přečkat jeho obyvatelům kritické měsíce do žní.

Po půli května 1420 už byl Tábor, na jehož stranu se přidalo královské město Písek, natolik konsolidovaný, že mohl vypravit vojsko na pomoc husitské Praze a podílet se v červenci 1420 na její úspěšné obraně proti první křížové výpravě. Zbylé obyvatelstvo s pomocí jízdního oddílu Mikuláše z Husi dokázalo 30. června od táborských hradeb zahnat oddíly Oldřicha z Rožmberka a vojsko habsburských vévodů.

TIP: Mýty o husitech: Jaká pověst provázela „boží bojovníky“?

Dosažená vítězství i hospodářská stabilizace po úrodných žních umožnily Táboru budovat pevnější vnitřní struktury. Pověstné kádě, sloužící k shromažďování solidárních příspěvků nutných k existenci obce, již nebyly potřebí. V polovině října začal i Tábor vybírat dávky z vesnic, jež ovládl. Rovnostářské sny se rozplynuly.

Už v září stanul na základě volby v čele táborské církevní organizace jako její senior Mikuláš z Pelhřimova, řečený Biskupec. To znamenalo i konec bezbřehé náboženské svobody, která na Tábor přilákala několik stovek příslušníků rozmanitých sekt. Rozchod s nimi byl daní za mocenský i politický vzestup, který z obce nad Lužnicí učinil historický pojem.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Ivanov byl rozhodnutý oplodnit ženy šimpanzím spermatem bez toho, že by jim prozradil, oč jde.

Zajímavosti

Kavachi je jednou z nejaktivnějších podvodních sopek Tichého oceánu.

Věda
Historie

Sugestivně tvarovaná reflexní mlhovina IC 2118 ze souhvězdí Oriona, zcela pochopitelně známější pod názvem Hlava čarodějnice, září především odraženým světlem hvězdy Rigel, kterou upřeně „sleduje“.

Vesmír

Srovnání velikostí sovětských obrněnců v památníku v pevnosti Brest. Zleva SU-100, T-44, T-34/85 a ISU-152.

Válka

Před 130 až 115 tisíci lety zase na našem území panovalo vlhké středomořské podnebí. Hladina moře v té době stoupla natolik, že se ze Skandinávie stal ostrov.

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907