Ig Nobelova cena: Hledání odpovědí na velmi nepravděpodobné otázky

Nejzásadnější vědecké i literární počiny věnčí Nobelova cena již od roku 1901. Ne všichni vzdělanci a umělci se však pouštějí do zjevně záslužné a rozumné práce – někteří svými výzkumy hledají odpovědi i na otázky, jež by si většina z nás nedokázala ani položit. Až do roku 1991 si takoví jedinci mohli nechat o jakémkoliv ocenění pouze zdát. Pak ovšem přišel kolektiv autorů z časopisu Annals of Improbable Research (v překladu „anály nepravděpodobného výzkumu“) s nápadem udělovat každoročně tzv. Ig Nobelovu cenu. 

Ačkoliv se jedná o ocenění parodické, získávají ho skuteční vědci či umělci, kteří pouze propůjčili své schopnosti něčemu naprosto bizarnímu. Sami autoři o ceně mluví jako o čestném uznání za přínos, jenž vás nejdřív rozesměje, ale poté vás přinutí přemýšlet. Například fyzik Andre Geim dostal v roce 2000 Ig Nobelovu cenu za to, že nechal v magnetickém poli levitovat žábu. O deset let později ovšem obdržel skutečnou Nobelovu cenu za objev „zázračného materiálu“ grafenu. Podle vlastních slov si obou ocenění váží „zhruba stejně“. 

Život s jezevci a kozami

V recesistickém duchu se nesly i projekty oceněné letos na podzim – na literárním poli například bodoval švédský spisovatel Fredrik Sjöberg. Z jeho pera vzešla trojdílná autobiografie The Fly Trap (v překladu „past na mouchu“), která „pojednává o radosti ze sbírání mrtvých nebo dosud živých much“. Autor v ní líčí svůj pobyt na odlehlém švédském ostrově, kde ho zcela pohltí posedlost létajícím hmyzem. Od sbírání a katalogizace drobných exemplářů však sklouzává k rozjímání o životě a hledání odpovědí na zásadní filozofické otázky.  

Cenu za biologii si zase vysloužili Charles Foster a Thomas Thwaites. První jmenovaný se v práci nazvané „Být zvířetem: Dobrodružství napříč druhy“ ohlíží za svým experimentem, při němž „odložil lidskost“ a vydal se do divočiny. Mimo jiné pak strávil týdny v noře s jezevci, jedl žížaly a učil se vnímat okolí spíš nosem než očima. Jako vydra plaval v řekách a ústy se pokoušel lovit ryby. V ulicích Londýna vyhrabával z popelnic odpadky coby divoká liška a málem zemřel ve sněhu, když ho jakožto jelena honili lovečtí psi. Thwaites získal ocenění za speciální protézy, které mu na dlouhé týdny umožnily stát se členem stáda horských koz. 

Svět mezi nohama

Doslova jinýma očima se na svět rozhodl podívat tým profesora Acukiho Higašijamy, který získal ocenění za „vnímání“ (anglicky „perception“). Japonec chtěl zjistit, zda se nám budou vzdálené předměty jevit jinak, budeme-li je pozorovat mezerou mezi vlastníma rozkročenýma nohama v hlubokém předklonu. Do experimentu zapojil 90 lidí a nutil je sledovat objekty v různé vzdálenosti – nejprve v sehnuté poloze a posléze vzpřímeně, ale s brýlemi, které otáčejí obraz o 180° (jako při předklonu). 

Z výzkumu vyplynulo, že při sehnutí se velikost předmětů i jejich vzdálenost zkresluje, zatímco speciální brýle podobné komplikace nezpůsobují. Rozdílné vnímání prostoru tedy závisí na poloze těla, nikoliv na otočení obrazu na sítnici. 

Výzkum hlubokých kravin

Cenu za mír si odnesla studie s názvem volně přeloženým jako „detekce a rozpoznání rádoby hlubokých kravin“, jež se zaměřila na fráze a „hlubokomyslné“ pravdy, kterými se často ohánějí příznivci alternativní medicíny a ezoteriky. Výzkumníci předložili třem stovkám účastníků testu různá tvrzení, například „skrytý smysl se transformuje v nesrovnatelně abstraktnější krásu“, jež však vytvořili zcela náhodným řetězením slov. Jiné věty naopak smysl dávaly nebo šlo o pouhá banální konstatování, třeba „malým dětem se musí věnovat pozornost“.

TIP: Nobelova cena za výzkum toxoplazmózy míří do Česka

Vědci pak dobrovolníky požádali o hodnocení, jak smysluplná daná věta je, a nakonec se jich zeptali, jaký mají názor na život a víru. Nepříliš překvapivě se ukázalo, že čím méně byli testovaní jedinci schopni rozeznat hluboce se tvářící nesmysl, tím spíš patřili k zastáncům idejí New Age, pseudovědy a konspiračních teorií. 

Jak ošálit mozek

Ocenění na poli lékařství pro změnu dosáhl německý tým pod vedením Christopha Helmchena, který zjistil, že lze pomocí zrcadel „obelstít svědění“. V rámci experimentů stavěli vědci před zrcadlo dobrovolníky, jež svědilo levé předloktí, jejich mozek však musel vnímat převrácený obraz těla. Poté se testovaní jedinci poškrábali na „zdravé“ ruce, kterou ovšem jejich hlava vnímala kvůli zrcadlu jako zdroj nepohodlí – a v drtivé většině případů se dostavila úleva.