Tajemství lidí, kteří se dožívají sta let. Jsou „modré zóny“ skutečným receptem na dlouhověkost, nebo jen povedeným marketingem?

Počátkem 21. století si americký cestovatel a novinář Dan Buettner začal všímat, že v určitých specifických částech planety žije daleko víc dlouhověkých obyvatel než jinde. Jednalo se zpravidla o ostrovy či poloostrovy, které sice náležely k vyspělým zemím, ale zároveň si uchovávaly divokost a neúprosnost odlehlých lokalit. V roce 2005 pak Buettner zveřejnil článek „Tajemství dlouhého věku“, v němž o těchto zajímavých oblastech pojednává a označuje je jako „modré zóny“. 

Samotné pojmenování přitom nemá hlubší význam: Novinář totiž svým studiem dlouhověkých míst navázal na výzkumy, které prováděli o rok dřív na Sardinii italský lékař Gianni Pes a belgický demograf Michel Poulain. Zmíněná dvojice si značila modrým perem na mapě vesnice, kde žilo nejvíc stoletých. A v článku, který následně publikovala v časopise Experimental Gerontology, pak mluvila o modrých zónách. Buettner, jenž s oběma odborníky navázal spolupráci, termín převzal. 

Do skutečně širokého povědomí se ovšem modré zóny dostaly až v roce 2023, kdy Netflix odvysílal dokumentární sérii „Jak se dožít stovky: Tajemství modrých zón“, moderovanou právě Buettnerem.

Ve spojení s přírodou

V Buettnerově pojetí je modrých zón pět a nejsou si geograficky příliš blízké, až na jednu výjimku v podobě italské Sardinie a řecké Ikarie ve Středozemním moři. Vedle nich pak v seznamu figuruje japonská prefektura Okinawa, dále kostarický poloostrov Nicoya a překvapivě také kalifornské městečko Loma Linda. Obyvatelé všech uvedených oblastí žijí často do zmiňovaných sta let a dožívají se jich v dobré fyzické i psychické kondici. 

„V modrých zónách se lidé nesnaží žít zdravě. Žijí zkrátka v prostředí, které jim zdravý život usnadňuje,“ uvádí Buettner ve své knize „Modré zóny: Tajemství dlouhověkosti“. Co tedy dané lokality spojuje a v čem se naopak liší? 

Italská Sardinie – přesněji řečeno centrální horská provincie Ogliastra – se stala globálně místem s nejvyšší koncentrací mužů, kteří se dožívají sta let. Zatímco jinde obvykle dominují v průměrné délce dožití ženy a častěji také dosahují trojciferných čísel, v Ogliastře je poměr vyrovnaný. 

Tradiční životní styl oblasti se pojí s pastevectvím, tamní obyvatelé se v horách pohybují pěšky a denně nachodí v průměru osm kilometrů. Jejich strava zahrnuje celozrnný chléb, fazole, vlastní zeleninu a ovoce. Maso jedí jen o nedělích a svátcích, přičemž si dopřejí i alkohol, ale pijí střídmě a nejčastěji červené víno Cannonau z tamních vinic.

Osmdesát a víc

Také obyvatelé ostrova Ikaria jedí hodně zeleniny a dominantní roli v jejich kuchyni hraje olivový olej. Sbírají bylinky do salátů i na čaj, a coby pravoslavní navíc dodržují pravidelný půst, kdy si odříkají maso a živočišné výrobky. V hornatém terénu se rovněž pohybují pěšky a pravidelně si dopřávají odpolední zdřímnutí, které podle průzkumů snižuje míru stresu. Večer pak dlouho vysedávají na náměstích a povídají si.

O Okinawanech se mluví jako o aktivních a činorodých jedincích, kteří často pracují do osmdesáti i více let. Zároveň si však najdou dost času na odpočinek spojený třeba s meditací a dlouhodobě se stýkají jak v užší rodině, tak v širší společnosti. Buettner se seznámil se skupinou lidí, kteří se společně scházejí už 97 let. Základ jídelníčku dlouhověkých Japonců tvoří sladké brambory beni-imo, zelenina a ryby. V oblibě však mají samozřejmě i pokrmy ze sóji. 

Fazole a kouzelná voda

Kalifornská Loma Linda se na prestižní seznam dostala díky adventistům sedmého dne, jejichž církev klade kromě silného komunitního ducha a náboženského přesvědčení důraz také na zdravý životní styl. Ten zahrnuje především naprostou abstinenci a nekuřáctví, stejně jako jídelníček sestávající ze zeleniny, ovoce a celozrnných či sójových produktů.

Konečně na kostarickém poloostrově Nicoya tráví obyvatelé hodně času venku, často pracují na svých pozemcích a ještě v devadesáti letech například sekají dřevo. Staří lidé tam však hlavně dlouho zůstávají součástí rodinných i komunitních skupin a podílejí se na jejich chodu. Pokud jde o jídlo, většinou mívají na talíři fazole s kukuřičným chlebem a tykve. K tajemstvím jejich dlouhověkosti ovšem může patřit i tamní „kouzelná“ voda bohatá na vápník a hořčík.

Zdraví nařízené shora

V roce 2023 na Buettnerův seznam oficiálně přibyla šestá zóna, a to ostrovní městský stát Singapur. Jde však o příklad poněkud jiné cesty k dlouhověkosti, protože k ní nevede přirozený životní styl, ale spíš státní politika cílící na správné návyky – včetně dotování zdravých potravin a naopak vysokého zdanění cukru, podpory hromadné dopravy i drahých povolení pro majitele aut, zákazu kouření na většině veřejných míst či finančních příspěvků na domácí péči o seniory.

Michel Poulain, který už s Buettnerem delší dobu nespolupracuje, by na seznam přidal francouzský ostrov Martinik a naopak by z něj vyloučil Lomu Lindu, neboť náboženská komunita podle něj nekoresponduje se zeměpisnou oblastí. Na karibském Martiniku, jehož obyvatelstvo tvoří převážně potomci afrických otroků, přitom žije mimořádně vysoké procento stoletých – a jejich strava staví na tropickém ovoci a kořenové zelenině. 

Zařazení do modrých zón by si však podle některých názorů zasloužila také finská provincie Ostrobotnie, jež by se stala důkazem, že na seznam dlouhověkosti mohou patřit i chladnější lokality. Ostatně právě každodennímu pobytu na čerstvém vzduchu bez ohledu na mráz tamní obyvatelé nejspíš vděčí za své pevné zdraví – stejně jako konzumaci ryb, lesních plodů a celozrnného žitného chleba. Zmiňuje se však rovněž norský Bergen, který se v mnohém podobá Singapuru.

Nehledáme senzaci?

S konceptem modrých zón nicméně nesouzní celá vědecká veřejnost. Část odborníků upozorňuje, že projekt původně vznikl jako novinářská iniciativa, některé závěry stojí na obtížně ověřitelných datech a výběr lokalit mohla do určité míry ovlivnit snaha najít místa s výjimečnými příběhy.

Buettner však od počátku spolupracoval s demografy a dalšími vědci a snažil se údaje co nejdůkladněji ověřovat. Loma Linda se prý zas na seznam dostala jen proto, aby v něm nechybělo nějaké místo z USA. Sám novinář přitom připustil, že si její zařazení do původního článku vyžádal vydavatel a poté už v soupisu zůstala.

Diskutuje se také o tom, zda Buettner ve svých závěrech nepřisuzuje životnímu stylu větší význam, než ve skutečnosti má. Současné výzkumy naznačují, že genetické dispozice hrají při dosažení mimořádně vysokého věku – zejména po devadesátém roce – významnější roli než u běžné délky života. Ani tehdy však nelze vliv životního stylu považovat za zanedbatelný.

Právě kombinace genetické výbavy, zdravých návyků, kvalitní zdravotní péče i příznivého sociálního prostředí podle většiny odborníků nejlépe vysvětluje, proč se někteří lidé dožívají výjimečně vysokého věku.

Situace se mění

V neposlední řadě kritici upozorňují, že se z konceptu modrých zón stal mimořádně úspěšný obchodní projekt. Pod značkou Blue Zones se dnes na trhu objevují knihy, kuchařky i další produkty, pořádají se přednášky a placené programy zaměřené na zdravý životní styl. Podle některých odborníků proto hrozí, že marketingový rozměr začne převažovat nad vědeckou diskusí. 

Samotná komerční úspěšnost konceptu však ještě nevypovídá o správnosti či nesprávnosti jeho základních závěrů. Novější výzkumy navíc naznačují, že se situace v některých původních modrých zónách mění. Například na kostarické Nicoyi se u generací narozených po roce 1930 dožívá sta let výrazně méně lidí než v případě jejich předchůdců. A podobný vývoj očekávají někteří badatelé také na Okinawě u poválečných ročníků. 

Přesné příčiny se zatím nepodařilo jednoznačně objasnit, za pravděpodobné vysvětlení se však považuje postupná proměna životního stylu – od tradiční stravy a každodenního pohybu směrem k průmyslově zpracovaným potravinám, sedavějšímu způsobu života a urbanizaci.