Africké dobrodružství: Výprava Hanna Mořeplavce čelila hrochům i sopečné erupci
O některých cestovatelích jsou napsané celé knihy, u jiných jsme odkázáni na jednotlivé, často o mnoho mladší zmínky. K nim patří i kartaginský mořeplavec Hanno.
Hannón či Hanno, jak zní latinský přepis jeho jména, byl občas označován také jako Hanno Mořeplavec. Žil někdy v 6.–5. století př. n. l. Přesněji to nevíme, ostatně zprávy o něm máme až zprostředkované z pozdější doby. Navíc v Kartágu, odkud pocházel, neměli zrovna fantazii na jména a různých Hanibalů, Himilků, Magonů a Hannónů se v jejich dějinách vyskytovalo víc než dost.
Kolonizační plavba
Hanno pravděpodobně pocházel z jedné z nejbohatších a nejvlivnějších kartaginských rodin, nazývané většinou jako Magonovci. Asi kolem roku 480 př. n. l. (operuje se i s daty mladšími nebo staršími) byl vyslán z Kartága s 60 loděmi a údajně 30 000 lidmi, aby obnovil zaniklé osady Kartaginců na pobřeží dnešního Maroka. Dost možná tedy šlo o kolonizační výpravu, kterých různé národy té doby – vedle Kartaginců i Řekové a možná též jejich spojenci Etruskové – prováděly více. Měly mnoho důvodů, proč se k nim uchylovaly, tím nejdůležitějším bylo přelidnění, nedostatek půdy či dřeva a dalších surovin.
Kartaginská flotila směřovala z Kartága nejprve k západu. Proplula Gibraltarským průlivem, tehdy označovaným jako Herkulovy sloupy, a dále podél pobřeží Maroka k jihozápadu. Zde Hanno Mořeplavec zřejmě založil či obnovil některá města na pobřeží.
Jejich přesná lokalizace zůstává záhadou, i když přímo neodporuje archeologickým nálezům. Těžko třeba zjistit, kde se nacházela kolonie Thymiaterion alias Dům kadidla, jenž prý Kartaginec založil asi dva dny plavby za Gibraltarským průlivem. Chytřejší nejsme ani u dalších názvů měst, jako jsou Gytte, Arambys, Melitta či Akra. Jedním z těchto sídel byla nejspíše dnešní As-Sawíra (také Essaouira či Mogador) v Maroku, kde údajně fungovala dílna na získávání vzácných barev z mořských plžů.
Hannovi to ale nestačilo. Snad kvůli hledání zdrojů zlata pokračoval ve výzkumu západoafrického pobřeží. Expedice se dostala k jakési velké řece, jíž říkali Lixus a nad níž žili černoši Aethiopové. Břeh se prý v jednom místě začal stáčet k východu, k ostrůvku Hannem označovanému jako Kerné, a pak zase k jihu. Cesta vedla k řekám plným hrochů a krokodýlů i mezi nepřátelské domorodce v zalesněné krajině. Velké problémy pak Hannovi a jeho mužům způsobil žár z hory zvané Vůz bohů. Z té měl šlehat oheň k nebesům a ohnivé proudy téct do moře.
Kam se mořeplavec dostal?
Do jakých míst kartaginský mořeplavec doplul, je otázkou. Na rozdíl od mnohem mladších portugalských plaveb, které za sebou zanechávaly kamenné sloupy zvané padrão, po Hannově výpravě žádné stopy nezůstaly. Velkou řekou plnou hrochů byl nejspíše Senegal. A pokud připustíme, že Vůz bohů byla činná sopka, musíme po africkém pobřeží cestovat mnohem dál. Nejbližší takovou lokalitou je až 4 070 m n. m. vysoká Kamerunská hora, která se nachází hodně daleko od marockého pobřeží. K verzi, že Hanno dorazil až do končin dnešního Kamerunu, se přikláněl například český historik a znalec dávné geografie Bohuslav Horák. Mnozí odborníci se ale domnívají, že se mořeplavec dostal jen do dnešní Guineje nebo ještě spíše Sierry Leone, jejímž břehům také vévodí vysoké pohoří (nejvyšší bod Picket Hill měří 888 m n. m.).
Možná, že pozdější redaktoři textu zprávu o hoře snad i úmyslně smíchali s jinou informací, aby se nedostala do rukou někomu nepovolanému. Hanno mohl popisovat explozi sopky třeba na Kanárských ostrovech, které jsou vulkanicky aktivní a nejsou tak daleko od míst, kde se kartaginský plavec nejspíš pohyboval. Jiní badatelé navíc tvrdí, že by dobrodruh měl stejně jako skoro 2 000 let po něm Portugalci téměř nepřekonatelné obtíže při plavbě proti silnému Kanárskému proudu u západoafrického pobřeží, a proto by se o moc dál než k Maroku nedostal.
Setkání s gorilami
Mořeplavci se během výpravy měli na neznámém ostrově potkat s lesními lidmi, které nazývali gorilami (toto slovo se objevuje v pozdějším řeckém překladu, zatímco slavný římský přírodovědec Plinius tvory označoval jako Gorgady). Na ostrově prý Kartaginci zkusili několik z nich zajmout, ale nechytili žádného samce, jen tři samice, a i ty museli pro jejich zuřivost zabít. Pak je stáhli z kůže a ji jako trofej přivezli do Kartága, kde podle Plinia byly vystavovány až do zničení města Římany v roce 146 př. n. l.
Jestli šlo skutečně o gorily, nevíme – existence tohoto zvířete totiž nebyla Evropanům známa až do roku 1847, kdy ji popsal americký misionář v Libérii Thomas Staughton Savage a použil pro pojmenování druhu Hannův název. Ani on gorilu neviděl, měl v ruce jen její lebku. Živého tvora se podařilo spatřit až asi deset let poté jinému americkému cestovateli Paulu de Chaillu v dnešním Gabonu. Výskyt goril některým badatelům slouží jako vodítko k popisu, kam Hanno doplul, záhadným ostrovem by mohlo být Bioko v Guinejském zálivu. Jenomže byly to vážně gorily v dnešním slova smyslu, s nimiž se vážený Kartaginec setkal?
Zasvěcená cesta krále
Hannovy lodě se údajně vrátily do Kartága poté, co došly posádce potraviny. Zde velitel sepsal o své plavbě zprávu, která byla vyryta do měděné desky a uložena v chrámu boha Melkarta či Baala (Řeky později ztotožňovaného s Kronem). Originál sdělení se ovšem stejně jako celé město nezachoval. Text zvaný periplús byl ale opsán a zřejmě záhy přeložen do řečtiny. Mimochodem Hanno, pokud šlo skutečně o něj, se pak stal i vládcem Kartága a až do své smrti asi mezi lety 450–440 př. n. l. vynikajícím způsobem pečoval o město i jím ovládaná území.
V novověku si Hannova popisu cesty, který nebyl nijak dlouhý a vytištěný by se dnes vešel na papír formátu A4, všimli renesanční učenci. Prvně byl tiskem vydán roku 1533 v Basileji humanistou českého původu, pražským rodákem Zikmundem Hrubým z Jelení (1497–1551). Celý název zprávy přeložený do češtiny zní: „Cesta Hannona, krále Kartáginců, do libyjských zemí za Héraklovými sloupy, kterou zasvětil v Kronově chrámu.“
Zejména v 19. století se dokumentu věnovala celá řada vědců, střídavě obhajujících a zatracujících různé výklady této asi 2 500 let staré relace. Kdo z nich měl pravdu, ale rozsoudíme už jen těžko.
