Anna z Mochova poskytovala útočiště Janu Husovi i dalším radikálním kazatelům
Reformátor a kazatel mistr Jan Hus si rozhodně nemohl stěžovat na nezájem žen. Jednou z jeho obdivovatelek byla také Anna z Mochova. Jihočeská zemanka se během kazatelova pobytu v Sezimově Ústí stala jeho ochránkyní a podle zlých jazyků i milenkou.
Historie nám mnoho zpráv o Anně z Mochova nezanechala. Neznáme ani datum narození této urozené dámy, víme pouze to, že pocházela ze šlechtického (patrně německého) rodu Neumburgerů, který byl spřízněn s mnoha patricijskými rody v Praze. Její otec Petr či Pešl Neumburger vlastnil nedaleko hlavního města tvrz a k ní přilehlou vesnici Mochov. V okolí tvrze nechal postavit kolem roku 1363 kostel svatého Bartoloměje, v němž později nalezl i místo svého posledního odpočinku.
Rodiče Annu provdali za Jana Sezimu z Ústí a na Kamenici. Přesné datum sňatku není známo, patrně k němu došlo někdy po roce 1400. V době, kdy si Anna brala Jana za manžela, byl již vdovcem a měl dva syny, Oldřicha a Beneše. Zatímco Beneš zemřel již v mládí, kolem roku 1409, Oldřich se později „významně“ zapsal do dějin Sezimova Ústí. Z druhého manželství s Annou se Janovi narodili ještě synové Prokop, Jan (zvaný mladší) a dcera Bonuše.
Útulný azyl
Na počátku léta 1413 zavítal na panství Jana Sezimy mistr Jan Hus. Na betlémského kazatele uvalil vzdoropapež Jan XXIII. v říjnu 1412 ztíženou klatbu spojenou s interdiktem a Hus musel Prahu opustit. Nějakou dobu se skrýval na Žatecku a později se právě na pozvání pana Jana uchýlil na Kozí hrádek.
O tom, jak dobře se tu pronásledovanému knězi žilo, svědčí jeho horlivá kazatelská činnost, kterou v kraji dle svých vlastních slov rozvíjel: „Prve jsem kázal v městech a ulicích, ale nyní káži mezi ploty podle hradu, jenž slove Kozí, mezi cestami měst a vsí… a mohl-li bych kde podobně, kázal bych i na březe i s lodě, jakož jest učinil Spasitel.“
Na jihu Čech mezi venkovany a drobnou šlechtou vzkvétala i jeho literární tvorba. Na Kozím hrádku pokračoval ve svém stěžejním latinském díle De ecclesia (O církvi) a sepsal také například traktát O svatokupectví nebo Spis o šesti bludiech. Právě v této době, kdy se mistr Jan věnoval kázání a psaní děl, ho prý paní Anna pravidelně navštěvovala, a některé zdroje dokonce hovoří o tom, že byla jeho milenkou.
Například v díle Listy psané v letech 1412–1414 z vyhnanství se o tomto období kulantně píše: „V tomto téměř dva roky trvajícím vyhnanství zdržoval se Hus především na hradě Kozím hrádku nedaleko Tábora pod ochranou Jana Staršího z Ústí (Sezimova), jehož paní Anna z Mochova zvlášť mu přízniva byla.“
Pod jednou střechou
Na jaře 1414 se mistr Jan po krátké návštěvě v Praze vrátil zpět do jižních Čech. Tentokrát ale nikoliv na Kozí hrádek, ale do Sezimova Ústí, a to přímo pod střechu paní Anny. Jihočeská zemanka ho údajně ve svém domě chtěla uvítat již dříve, ale její manžel k tomu prý měl jisté výhrady. Jan Sezima ovšem v průběhu roku 1414 zemřel, a Anna tak obdržela část majetkových práv k hradu Hradiště (pozdější město Tábor), celé zboží v Kamenici nad Lipou a nadpoloviční většinu práv k městu Sezimovo Ústí. O majetky se však musela dělit s Janovými dětmi z prvního manželství. Její vlastní synové byli v té době patrně ještě nedospělí, neboť statky v Kamenici převzali až roku 1415.
Betlémský kazatel se ale u novopečené vdovy příliš dlouho nezdržel. Dokončil v Ústí několik svých děl jako například Výklad víry či Jádro učení křesťanského a již v červenci přesídlil na hrad Krakovec u Rakovníka, odkud pak vyrazil na svou poslední cestu do Kostnice. Důvodem jeho odchodu z jižních Čech byla nejspíše morová epidemie, která v té době Ústecko zachvátila. Husovo dědictví ale v kraji zůstalo a v následujících letech nabíralo na síle.
V pekle budeš trápena!
Paní z Mochova se stala horlivou zastánkyní mistrova učení a v letech 1414–1417 poskytovala azyl a ochranu duchovním radikálního a chiliastického směru, kteří do jižních Čech přišli z Prahy, aby se tu připravovali na příští království Kristovo. Podle Starých letopisů českých to byli kněží Jan z Jičína, Věněk Petr Veliký, Antoš, Petr Ústský, Pšenička, Petr Kániš, Jan Bydlinský a další. Ti v Ústí po upálení mistra Jana Husa zřídili jakousi náboženskou obec, jež měla poměrně radikální charakter. Z obřadních „novinek“ lze zmínit například křtění nemluvňat v potoce či rybníce nebo sloužení mší ve volné přírodě.
Nakolik se na těchto věcech, jež později probíhaly ve větší míře na nově obnoveném Táboře, podílela paní Anna, nelze přesně říci. Autor latinsky psaného katolického pamfletu však naznačuje, že měla téměř vůdčí úlohu a přirovnává ji ke starozákonní princezně Jezábel, která je ochotná pro své záměry zlikvidovat nevinné lidi: „Ale oni z Ústí, dříve v tomto království slavní, nyní zlé jsou pověsti. A ona paní z Mochova, žena nešlechetná, ukrutná jako Lamie, sama plod, kterýž porodila a odkojila, požírá, tak ty, máti nevěrná, své vlastní děti, jež ti Bůh daroval, ďáblům obětuješ, nutíc je choditi po cestách Viklefových a Husových! Ty, zuřivá Jezabel, spravedlivého jako Abel muže pronásleduješ, jenž od tebe v Ústí příkoří trpí jako Eliáš. V pekle budeš trápena! A tak tě, bídnou babu do pekla smradu i s tvými dříči, babo falešná, abys tam i s ďábly na věky trápena byla.“
Dvojí krutá smrt
Navzdory pomluvám a osočování ze strany katolíků poskytovala paní z Mochova Husovým stoupencům azyl v Sezimově Ústí až do roku 1417, což svědčí o její velké odvaze. Poté správu panství za blíže nejasných okolností převzal Annin nevlastní syn Oldřich a jihočeská zemanka se patrně stáhla kamsi do ústraní, kde mohla v klidu dožít.
Nový pán se ukázal býti v otázkách víry stejně horlivý jako jeho předchůdkyně, hlásil se však ke katolické víře, a proto nechal všechny „bludaře“ z města vyhnat. Vypuzení „kacíři“ se pak usadili v okolních vesnicích a lesích a čekali na možnost k odplatě. Vhodná příležitost se naskytla 21. února 1420, zatímco obyvatelé města vyspávali po masopustních zábavách, vyhnaní husité a kněží pronikli dovnitř a sídla se zmocnili.
Do Sezimova Ústí poté začali přicházet vyznavači kalicha ze všech stran. Město ale nemělo příliš vhodnou obrannou polohu, stálo v podstatě na rovině, a bylo tak obtížně hájitelné. Husité ho proto již v březnu opustili a odešli na Hradiště, kde pomalu vznikalo nové město Tábor. Před odchodem sídlo zapálili a pobořili tamní klášter s kostelem i městské hradby, aby nepřítel nemohl město využít.
Oldřich se po obsazení Sezimova Ústí uchýlil na nedalekou tvrz Sedlec, ani tam ale nebyl v bezpečí. Husité vedení nejspíše Janem Žižkou z Trocnova tvrz v dubnu 1420 dobyli a nebohý Oldřich jim padl do rukou živý. Čekala ho krutá smrt. „Boží bojovníci“ jej nejdříve zbili cepy, následně polomrtvému šlechtici usekali končetiny a poté jeho zohavené tělo spolu se všemi cennostmi, které na tvrzi našli, hodili na hranici a zapálili.
Neméně pěknou smrtí odešla ze světa počátkem téhož roku také paní z Mochova, kterou údajně pokousal její vlastní pes nakažený vzteklinou. Anna tak zmírala ve velkých bolestech. Dobové prameny uvádějí, že se v záchvatech zuřivosti válela po zemi, strhávala ze sebe šaty, kousala a škrábala, až ji nakonec sloužící museli spoutat řetězy. Podle historiků bylo Anně v době její smrti zhruba 50 let.
