Árijské děti pro vůdce: Temná historie nacistického programu Lebensborn
Šlo o jeden z nejodpudivějších projektů, jaké se ve třetí říši objevily. Cílem programu Lebensborn bylo zalidnit Německo bezchybnými árijci vyprodukovanými pod bdělým dozorem SS. Klasické rodinné vazby přitom měly jít zcela stranou.
Je málo známou skutečností, že o vytvoření „dokonalého člověka“ se pokoušeli již někteří středověcí panovníci. Císař Fridrich II. (1194–1250) chtěl například zjistit, jakou řečí mluví andělé. Zaplatil proto několika matkám za jejich novorozence, které pak držel v izolaci a nikdo na ně nemluvil. Panovník vycházel z předpokladu, že člověk získává schopnost mluvit od Boha. Jenže děti bez patřičné péče nezačaly mluvit vůbec a byly zaostalé. Fridrich tedy došel k názoru, že „na zemi se andělé nerodí a v nebi nejsou“.
Různé pokusy s dětmi podobného druhu jsou známé také například ze středověké Anglie či Francie. Nebyly však založené na rasovém principu. Teprve nacistický režim přišel s nápadem, že ani jedno počaté árijské dítě nesmí přijít nazmar.
Počátky projektu
Říšský vedoucí SS Heinrich Himmler založil v roce 1935 organizaci Lebensborn (v češtině Pramen života), jež se orientovala na podporu porodnosti německých žen. Sám o důvodech vzniku celého projektu uvedl toto: „Statistiky říkají, že se v Německu ročně provádí 600 000 potratů a představa, že se to týká Němek té nejlepší krve, mě děsí. Podle mého názoru si nemůžeme dovolit ztrácet takto děti po statisících. Zachránit tuto německou krev je naším prvořadým úkolem.
Pokud dokážeme zmíněným potratům předejít, můžeme každý rok postavit dvě stě nových pluků. (…) Proto jsem založil organizaci Lebensborn, která bojuje proti potratům zcela zřejmým způsobem. Každá žena může porodit dítě v klidu a míru a zasvětit tak život obnově rasy.“
Původním cílem projektu tedy bylo zamezit potratům ze strany árijských matek. Himmlera přitom ovlivnily různé rasové teorie, které se začaly objevovat v 19. století. Už roku 1883 přišel Angličan Francis Galton s termínem eugenika (nauka jak pomocí genetiky vylepšit kvalitu rasy). Na něj navazovali další vědci a pseudovědci, jako například autor termínu „rasová hygiena“ Alfred Ploetz.
Heil und Sieg!
Koncem první světové války se zrodila společnost Thule, která prováděla různé okultní obřady a přednášky o germánské mytologii. Její členové užívali hesla jako „Pamatuj, že jsi Němec“ nebo „Dbej na čistotu své krve“. Věřili v příchod germánského mesiáše, který vyvede poražené Německo z chaosu, a užívali pozdravu „Heil und Sieg!“ Ve svém pečlivě vedeném deníku Himmler uvedl, že přečetl mnoho knih o antropologii, genetice a rasové hygieně.
To vše jej silně ovlivnilo stejně jako různé starogermánské mýty a ságy. Organizace SS se tak pod Himmlerovým vedením stávala v podstatě sektou a její činnost včetně přijímání nových členů poznamenávaly různé rituály.
Rasové teorie se v nacistickém Německu začaly uplatňovat už od roku 1933, kdy došlo ke schválení zákona o sterilizaci jakožto hlavního nástroje k dosažení rasové čistoty. O dva roky později byly přijaty rasistické norimberské zákony, z nichž Zákon o říšském občanství stanovil, že občanem nacistické říše může být jenom Němec nebo člověk s „příbuznou krví“. Druhý zákon „na ochranu německé krve a německé cti“ zakazoval uzavírat sňatky mezi Židy a Němci stejně jako jejich mimomanželský styk. Na vysokých školách pak musel každý student medicíny navštěvovat přednášky z rasové hygieny.
Co nejvíc árijců
Nacistické Německo představovalo silně patriarchální společnost, kde se emancipace žen prezentovala jako „nástroj židovství“. Žena měla podle Hitlerova názoru jenom starat o domácnost a rodit děti. Následkem této politiky začal silně klesat počet žen se vzděláním. Jestliže v roce 1931 studovalo na německých vysokých školách asi 128 000 dívek, roku 1938 to už bylo jen 51 000.
Ministr propagandy Joseph Goebbels k tomu poznamenal: „Úkolem ženy je být přitažlivá a rodit děti.“ Matky s více dětmi byly v různých oblastech zvýhodňovány a podle jejich počtu dostávaly i různá vyznamenání, jako například Čestný kříž německé matky: za čtyři dětí bronzový, za šest stříbrný a žena s osmi obdržela zlatý.
Mateřství představovalo podle Himmlerova plánu instituci oddělenou od manželství a prvořadá povinnost ženy spočívala ve splnění své biologické funkce. Právě tyto myšlenky stály u zrodu projektu Lebensborn. Pro svobodné dívky, které otěhotněly a většinou si nechtěly dítě ponechat, byly zakládány domovy. Obklopeny všeobecným komfortem zde měly v klidu porodit a jejich děti se poté stávaly majetkem SS, přičemž organizace je umisťovala do vhodných rodin. Často tady však hledaly útočiště i vdané ženy, zejména když otcem dítěte nebyl jejich manžel.
Některé pak jen chtěly využít nadstandardní lékařské péče, luxusního prostředí a jinak nedostatkových potravin, které během pobytu dostávaly. Šlo například o vybraná kvalitní masa, různé druhy tropického ovoce a podobně. Pro nacisty nehrál manželský či nemanželský původ dětí žádnou roli; šlo jim jenom o „rasově čistý“ původ rodičů. V roce 1939 už existovalo šest domovů Lebensborn, samotné vedení organizace sídlilo v Mnichově.
O všech dětech v nacistickém projektu Lebensborn se vedly pečlivé záznamy. Nemanželský původ se v oficiálních dokumentech neuváděl a děti narozené v domovech obdržely jenom osvědčení o „rasové bezúhonnosti“, aby pak v dalším životě neměly problémy s úřady. Matky nesměly být fotografovány a nemusely uvádět svá bydliště. To vše představovalo hlavní problém v poválečném období, jelikož takto narozené děti bylo velice těžké vypátrat.
Celkově vykazovaly domovy Lebensbornu solidní výsledky, protože úmrtnost novorozenců tam před rokem 1939 byla ve srovnání s celoněmeckým průměrem poloviční.
Bezdětnost je zločin!
Další fáze projektu nastala po vypuknutí druhé světové války. S narůstajícími ztrátami Němců na frontách totiž Himmler došel k závěru, že všichni příslušníci různých složek SS musí mít co nejvíc dětí. Kdo se vyhýbal rodičovským povinnostem, musel platit citelné finanční pokuty. Platit byli nuceni osmadvacetiletí bezdětní muži, a když se jim do 30 let nenarodily alespoň dvě děti, tak se částka zvyšovala. Bezdětným se navíc zastavoval služební postup u jednotek SS. Himmler pak nechal vytisknout oběžník, ve kterém stálo:
„Těm, kdo si myslí, že se mohou vyhnout povinnostem k národu a rase a zůstat svobodní, bude uložen poplatek ve výši, která je přiměje, aby dali přednost manželskému stavu před staromládenectvím.“
Sídla Lebensbornu mezitím vznikala také na územích, která nacistické Německo postupně okupovalo. Šlo například o Krakov, Poznaň, Brusel, Haag, Oslo a další místa. Cedlkově existovalo v okupované Evropě 25-30 zařízení spadajících do programu Lebensborn. Nejvíce jich bylo v Německu a v Norsku, další zařízení se nacházela v Rakousku, Polsku, Lucembursku, Belgii, Francii a v Nizozemsku. Organizace často zabírala budovy luxusních klinik či sanatorií patřících předtím židovským majitelům.
Pozornosti nacistů nakonec neunikly ani Normanské ostrovy v Lamanšském průlivu, okupované koncem června 1940. Jednalo se o jediné britské území, které Němcům za války padlo do rukou. Himmler měl o britské rase vysoké mínění a jeden z velitelů Wehrmachtu o skladbě tamního obyvatelstva uvedl: „V nordické složce místního obyvatelstva se většinou setkáváme s rasově prvotřídními matkami i dětmi. Obecně lze s jistotou říci, že ve srovnání s Francií představují cenný materiál.“
Chovné stanice
Domovy Lebensbornu se v průběhu války změnily v podniky, které by šlo nazvat chovnými stanicemi. Mnoho mladých žen s nordickými rysy se zde totiž programově setkávalo s vybranými příslušníky SS. Dvojice se společně bavily, tančily a zejména trávily noci. Esesáci se pak po několika dnech vraceli ke svým jednotkám, zatímco těhotné dívky zůstaly v péči Lebensbornu a děti jim byly po narození hned odebírány. V domovech končily i děti zplozené v okupovaných zemích vojáky Wehrmachtu či SS s místními matkami.
Nejvíc takových dětí se narodilo v Norsku a jejich počet je odhadován na 60 000. Chod domovů finančně zajišťovali různí průmyslníci, bankéři a další movití nacisté. Vybavení tvořil luxusní nábytek a koberce, často nakradené Židům v mnoha částech okupované Evropy. Stavební úpravy obvykle prováděli vězni z koncentračních táborů a například do domova ve Steinhöringu vedla železniční trať přímo z Dachau. Pokud jde o děti, tak obzvláštní pozornost vyvolávaly ty, jež se narodily v den Hitlerových narozenin 20. dubna nebo těch Himmlerových 7. října.
Ihned po narození obdržely svíčku vyrobenou na objednávku v Dachau a každý rok pak dostaly další podle toho, kolik jim bylo let. Mimoto jim nacisté ukládali na knížku menší finanční částky. Ženy umístěné v domovech však byly centrem zvýšené pozornosti i z politického hlediska a musely procházet ideologickým školením. Sledovaly propagandistické filmy, poslouchaly rozhlasové projevy německých potentátů a musely zpívat nacistické písně.
Každý domov měl jako šéf na starosti lékař SS, dále zde působil velitel technické správy, sekretářka a vrchní sestra obvykle rekrutovaná z řad organizace Nacionálně socialistická lidová péče. Celkové podmínky v domovech byly nadstandardní až do konce války, takže se v nich od roku 1943 stále častěji objevovaly také manželky vysoce postavených nacistů a důstojníků SS, které chtěly přivést své potomky na svět v pohodlí a co nejdál od rozbombardovaných měst.
Únosy dětí
Nejhorší fáze projektu Lebensborn nastala poté, co nacisté začali unášet děti z rodin žijících na okupovaných územích. Jak řekl Himmler roku 1940: „Co je v těchto národech dobré krve našeho rodu, to získáme pro sebe, a třeba i tím způsobem, bude-li to nutné, že jim ukradneme děti a převychováme si je u nás.“ A v praxi to tak skutečně probíhalo. První akce se uskutečnily v Polsku, kde se vytipované děti násilně odebíraly rodičům, a poté dostaly německá jména. Následovala adopce některou z „uvědomělých německých rodin“.
Řadu dětí nacisté odváželi také ze sirotčinců, pokud svým vzhledem vyhovovaly ideálu světlovlasého modrookého Germána. Ještě dodnes bezpochyby žijí v Německu lidé s nacisty přiřčenou falešnou identitou, kteří o svém pravém původu nic nevědí. Němci však odebírali potomky také svým politickým protivníkům nebo lidem, kteří jim z nějakého důvodu nevyhovovali. Týkalo se to i území protektorátu, kde je dobře znám zejména osud lidických dětí.
Po zastřelení jejich otců 10. června 1942 a transportu matek do koncentračního tábora Ravensbrücku byly děti pečlivě proměřeny a rasově testovány. Nacisté však dospěli k názoru, že většina z nich má slovanské rysy a k poněmčení se nehodí. Vybrali tak pouze 13 ze 105 a ty pak převezli do domova Lebensbornu v Puschkau nedaleko Poznaně (zbylých 82 rasově nevyhovujících lidických děti pak bylo s největší pravděpodobností zplynováno ve vyhlazovacím táboře Chełmno).
Zde se musely naučit základům němčiny a prošly ideologickou masáží. Poté byly „dány na náležité vychování“ do německých rodin. Závěrem lze říci, že program Lebensborn se stal nedílnou součástí nacistického režimu a jeho hlavním cílem bylo vyšlechtit árijského nadčlověka.
