Bitva o Atlantik na ostří bodlin: Protiponorkový systém Hedgehog změnil pravidla podmořské války
Do druhé světové války vstupovalo Royal Navy vybavené prakticky stejnými protiponorkovými prostředky, jaké používalo v předchozím konfliktu. Neefektivní hlubinné pumy nedokázaly řádění německých vlčích smeček narušit a výsledek bitvy o Atlantik byl dlouho na vážkách. Než se objevila zcela nová a účinná zbraň – ježek.
Během nejtemnějších dnů Velké Británie se Winston Churchill neustále obával hrozby, kterou představovaly nepřátelské ponorky. Ty si vybíraly svou daň na námořních trasách ostrovní země a hrozily přerušením nezbytných dodávek. V poválečných pamětech britský premiér napsal: „Bitva o Atlantik byla dominantním faktorem všech událostí po celou válku. Ani na okamžik jsme nemohli zapomenout, že na jejím výsledku závisí vše, co se děje jinde – na souši, na moři nebo ve vzduchu.“
Krvavé roky
Snaha zlepšit schopnost námořních sil odhalovat ponorky a následně vyvinout zbraně, které je budou spolehlivě likvidovat, probíhala od samého počátku druhé světové války. Od září 1939 až do konce roku 1942 potopily U-Booty 2 780 obchodních lodí. Více než 14 milionů tun drahocenného nákladu nikdy nedosáhlo svého cíle, místo toho skončily na dně Atlantiku. Karta se však v polovině války obrátila, do května 1945 potopili Spojenci více než 700 ponorek, přičemž o život připravili přes 33 000 členů jejich posádek. K vítězství v bitvě o Atlantik, nejdelší nepřetržité kampaně celého konfliktu, pomohlo protihitlerovské koalici několik skutečností.
Zaprvé se spojeneckým kryptoanalytikům opakovaně dařilo prolamovat německé námořní kódy – ke konci války četli zpravodajští důstojníci admirality komunikaci Berlína s ponorkami takřka v reálném čase. Dále ozbrojená plavidla doprovázející konvoje odrazovala ponorky od příliš troufalých útoků, zatímco zesílené letecké hlídky a zavedení zdokonaleného sonaru a radarových technologií umožnilo podmořské čluny snáze odhalovat.
Ztráty u-bootů tak vzrostly nad udržitelnou úroveň, což donutilo velitele ponorkové zbraně Karla Dönitze na konci května 1943 dočasně všechny ponorky odvolat z bojových zón poté, co jich bylo během měsíce ztraceno neuvěřitelných 41. Jedním z mnoha faktorů tohoto dramatického zvratu se stala inovativní zbraň nasazená proti Dönitzovým vlčím smečkám – Hedgehog.
Miny, sítě, zábrany
K omezeným prostředkům protiponorkového boje během první světové války i po ní patřily především miny, sítě či trámové zábrany. Ty mohly bránit proniknutí ponorky například do přístavu. Sítě mohly také zachránit loď před zásahem torpédem a mnoho lodí jimi proto bylo vybaveno. Protiponorkové sítě však zvyšovaly odpor a spotřebu paliva a snižovaly rychlost.
Jako účinnější se ukázala aktivní obrana – letouny Pobřežního velitelství RAF pročesávaly vody kolem Británie a zdokonalovaly svou taktiku ve snaze ochránit konvoje. To se projevilo i na druhé straně Atlantiku, kde se do boje zapojily kanadské síly a později i americké námořnictvo. Na začátku války v roce 1939 však primární obranu Británie proti ponorkám tvořily torpédoborce a další plavidla používající ASDIC (formu sonaru vyvinutou během předchozího konfliktu) a shazující hlubinné nálože. Ty představovaly jedinou zbraň, která mohla zničit ponořený cíl. Používaly je všechny námořní mocnosti, přestože měly četné nedostatky. Jakmile se loď přiblížila k ponorce, ztratila s ní kontakt a hloubku, v níž se protivník nacházel, bylo nutné odhadnout a podle toho přesně nastavit detonátor. Přestože dokázaly nálože způsobit mohutnou explozi, musely vybuchnout v těsné blízkosti, aby tlaková vlna způsobila velké škody. Kromě toho samotný výbuch ještě neznamenal zásah, takže bylo obtížné ověřit výsledek útoku.
Hedgehog (ježek), vyvinutý během prvních měsíců bitvy o Atlantik, měl tyto problémy vyřešit. Zbraň dostala svůj název podle toho, že nabitá připomínala ježčí bodliny – jednalo se o čepový minomet vystřelující 24 střel s nárazovým zapalovačem naplněných torpexem nebo TNT.
Odpovědi na anomálie ASDIC
Hedgehog vznikl jako reakce na přetrvávající problémy se systémy ASDIC. Jakmile se vzdálenost mezi lovící lodí a cílem přiblížila k hranici minimálního dosahu detekčního přístroje, zkrátila se doba výstražné odezvy – takzvaný ping – natolik, že lidská obsluha aparátu nedokázala rozlišit zpětný signál od počátečního impulsu. Jednalo se o takzvanou okamžitou ozvěnu a znamenalo to ztrátu přesné polohy ponorky.
V této kritické chvíli hry na kočku a myš mohli kapitáni u-bootů podnikat úhybné manévry, zatímco pronásledující lodě zůstávaly prakticky slepé. Obvykle se vzdálenost nezmenšila natolik, aby bylo možné podniknout úspěšný útok, a hlubinné pumy se potápěly tak pomalu, že se jim dalo vyhnout. Často se stávalo, že i přes použití nejlepších dostupných informací torpédoborec nebo korveta svrhnul hlubinné nálože daleko od cíle.
Řešením se stala takzvaná Ahead Thrown Weapon (ATW) – zařízení, které vrhalo nálože daleko před útočící loď, zatímco ponořený cíl zůstával stále zjistitelný. V meziválečném období vyvinul podplukovník Stewart Blacker z Královského dělostřelectva čepový minomet, který odvodil od velkých zákopových minometů běžných na bojištích západní fronty. Později na stejném principu vznikl i protitankový vrhač PIAT.
Major Millis Jefferis upravil Blackerovu konstrukci pocházející z meziválečného období pro armádu a následně spolupracoval na úpravě minometu pro námořní použití se skupinou pro výzkum a vývoj zbraní přezdívanou „Churchillovo hračkářství“ (MDI 1) a s Oddělením pro vývoj různých zbraní admirality. Prototyp „ježka“ byl nakonfigurován jako rám se čtyřmi kolébkami, z nichž každá disponovala šesti nakloněnými odpalovacími tyčemi. Toto zařízení se umístilo na příď lodi tak, aby před ním zůstal volný prostor. Projektily vážily 29,5 kg (z toho 14 kg tvořila výbušnina TNT, respektive 16 kg torpex) a jejich úzký tvar jim umožňoval snadno proniknout pod hladinu, aniž by hrozilo jejich odražení.
Když se loď dostala do kontaktu s ponorkou a přiblížila se k ní na dostřel, byla vypálena řetězová salva, kdy interval mezi odpálením jednotlivých řad projektilů činil 0,1 sekundy, což snížilo namáhání lodní nástavby a umožnilo dopad projektilů v kruhovém či eliptickém tvaru o průměru asi 30 m. Každá střela dopadla přibližně 4,5 m od svých sousedů a potopila se rychlostí 7 m/s. Nabití přitom trvalo zhruba tři minuty.
Hedgehog se instaloval na eskortní plavidla, aby pracoval buď samostatně, nebo v tandemu s hlubinnými náložemi. Ty se typicky odpalovaly za záď nebo do stran, přičemž hedgehog vystřeloval své projektily před příď. Zatímco u hlubinných náloží se předem nastavovala hloubka, ve které mají vybuchnout, střelu z ježka přivedl k explozi kontakt s tvrdým povrchem. Hlubinné pumy měly poškodit blízký cíl rázovou vlnou, naopak projektily z hedgehogu způsobily proražení pláště ponorky explozí na jejím trupu.
Pichlavý úvod
Hedgehog nahradil dřívější Fairlie Mortar, který při zkouškách v polovině roku 1941 nepřinesl uspokojivé výsledky. První lodí, jež obdržela nový systém, se stal torpédoborec HMS Westcott v srpnu 1941. Úspěšné testy se uskutečnily proti vraku ležícímu v Liverpoolské zátoce téhož léta a k oficiálnímu zavedení došlo v únoru 1942. Síla zpětného rázu a velikost hedgehogu si vyžádaly velkou pevnou montáž.
Standardní instalace vážila asi 13 tun a na Westcottu i dalších starších torpédoborcích nahradila přední dělovou věž. Někteří důstojníci proto vyjádřili obavy, že instalace hedgehogu (nebo následně vrhače Squid) a také vylepšení protiletadlové výzbroje torpédoborce znevýhodní, protože jim uberou palebnou sílu. Pro flotilové torpédoborce byla hlavní dělová výzbroj nezbytná a novější třídy vyráběné za války proto hedgehog běžně nedostávaly – ačkoliv každý nesl hlubinné nálože.
Korvety, fregaty a další eskortní lodě měly obvykle širší trup a pouze jednu dělovou věž na přídi. Hedgehog se dal umístit vpravo od věže nebo na střed paluby před věž. Dělená verze se dvěma instalacemi po 12 střelách vznikla pro lodě, u nichž odstranění jiné výzbroje nebylo žádoucí a montáž zabírala stejný prostor jako dvojče/čtyřče 40mm kanonů Bofors. Problém s místem zpočátku omezoval použití hedgehogu v americkém námořnictvu pouze na specializované eskortní lodě a pro flotilové torpédoborce konstruktéři vyvinuli alternativu pojmenovanou Mousetrap.
Game Changer?
Admirálové očekávali, že hedgehog odstraní nebo alespoň zmírní frustraci z útoků hlubinnými náložemi, jejichž exploze znemožňovaly znovu zachytit cíl sonarem nejméně na 15 minut – než se uklidnila rozbouřená voda a utichly rázové vlny – což dávalo ponorce dostatek času na únik. Předpokládalo se, že ježek se stane „game changerem“ v boji proti u-bootům ve středních hloubkách, a stávající doktrína Royal Navy nedoporučovala útoky na cíle plující hlouběji než 400 stop (122 m). Při přiblížení by pak neexistoval žádný slepý prostor a teoreticky by se mohl nepřátelský podmořský člun ocitnout pod útokem bez varování. Jediná detonace by pravděpodobně stačila ke zničení ponorky.
V praxi to však nešlo tak hladce. Nasazení a úspěšnost ježka se projevovaly poněkud pomaleji, než se čekalo. Zajímavé je, že se na tom podílela morálka; když hlubinné nálože explodovaly, mezi posádkami zavládl optimismus, že možná nepřítele zničily. Hlubinné nálože se ovšem nastavovaly tak, aby explodovaly v určené hloubce. Ale když nedošlo ke kontaktu střel hedgehogu, ticho následující salvu okamžitě prozrazovalo, že k zásahu nedošlo. Navíc vlny a vzdouvající se hladina Atlantiku ovlivňovaly přesnost a obsluhy hedgehogů často nebyly v drsném počasí schopny účinně odpálit nálože, které se zasekávaly na odpalovacích tyčích. Někdy voda zaplavila obvody nebo jiné součásti a způsobila, že zařízení bylo na chvíli nepoužitelné. První zprávy naznačovaly, že hedgehog má podle nich sotva lepší účinnost než hlubinné nálože – v nejlepším případě 5 %.
Podle Měsíční protiponorkové zprávy Královského námořnictva za říjen 1942 „byla zbraň použita při 11 honech na údajné ponorky, přičemž bylo vypáleno celkem 20 salv, ale zdá se, že mnoho z nich mířilo na cíle, které nebyly ponorkami. (…) Zdá se, že na ponorky bylo ve skutečnosti vypáleno pět salv, z nichž dvě mohly uspět.“
Zpráva rovněž upozornila na problémy s předčasnou detonací střel, které se však řeší. „Je zřejmé, že zbraň ještě není zbavena nevyhnutelných problémů, ale aktivně se pracuje na tom, aby munice byla zcela vyhovující. Při zkouškách prováděných na moři některé střely, ale ne nutně všechny, předčasně explodovaly ve třech případech z 18 salv.“
Úvodní rozčarování
Přesto vyzněl závěr pozitivně: „Je vidět, že s municí, jaká je nyní dodávána, je pravděpodobnost úspěchu ježka mnohem vyšší než u hlubinných náloží. (…) I když si plně uvědomujeme, že existují případy, kdy je třeba provést útok hlubinnými pumami, přesto musejí lodě při zvažování, zda použít či nepoužít hedgehog, plně zohlednit jeho nepochybně vyšší pravděpodobnost úspěchu.“
Zpočátku přineslo nasazení hedgehogu překvapivě rozčarování, takže admiralita nařídila zkraje roku 1943 kapitánům, aby se vyjádřili, proč používají tyto systémy tak střídmě. Další školení v zásadách fungování ježka, stejně jako sdílení zpráv o dosažených úspěších, pak splnilo svůj účel.
Výsledky byly vskutku pozoruhodné. Jak se zběhlost posádek v používání ježka zvyšovala, vzrůstala úměrně i jeho účinnost. Statistiky odhalily, že jeden z pěti útoků s použitím odpalovacího zařízení vedl k potopení ponorky – úspěšnost hlubinných pum byla odhadována na podstatně nižší: jeden z 80 útoků. Podle jiných zdrojů spojenecké lodě provedly více než 5 000 jednotlivých útoků hlubinnými pumami s výsledkem 80 potopených ponorek – úspěšnost 60,5:1. V ostrém kontrastu k tomu bylo provedeno 268 útoků hedgehogem, které přinesly 47 zničených ponorek – 5,7:1.
Postrach ponorek Osy
Díky hedgehogu dosáhlo četných úspěchů také americké námořnictvo, a to nejen v boji s Japonci v Pacifiku, ale i v Atlantském oceánu. Záznam z lodního deníku torpédoborce USS Pillsbury, který se spolu s dalšími plavidly zapojil do honu na U-515 u Madeiry, popisuje výsledky útoku z 9. dubna 1944. „V 8.13 vypálil ježek a byly zpozorovány dva výbuchy, po nichž se na hladině objevily trosky. Zvukový kontakt byl okamžitě obnoven a útok opakován…“ Zásahy přinutily poškozenou ponorku k vynoření, na hladině ji pak dorazila lodní děla a rakety z letounů Avenger a Wildcat.
Podobné scénáře se odehrávaly stále častěji a hedgehog si vydobyl své pevné místo ve výzbroji spojeneckých lodí. Jeho úspěch vedl ke vzniku nové generace vrhacích zařízení ATW včetně zbraně Squid a z ní vycházející už poválečné Limbo. Většina druhoválečných protiponorkových zbraní byla u námořnictev nahrazena koncem 40. let 20. století, ačkoli hedgehog se udržel na palubách britských lodí i nadále, byť už většinou nešlo o prvoliniová plavidla. Na fregatách třídy River vydržel pravděpodobně až do 60. let nebo ještě déle. Ve Spojených státech sloužil nejméně do roku 1955.
