Italská samohybka Semovente M41M da 90/53: Mussoliniho zapomenutý stíhač tanků
Druhá světová válka přinesla mimo jiné velký rozmach stíhačů tanků, jež byly zpravidla vyvinuty na tankových platformách. Obrněnce tohoto druhu zavedla také armáda fašistické Itálie, ačkoli jich nakonec vznikl pouze malý počet.
Jediný dochovaný exemplář samohybky Semovente M41M da 90/53 se nachází na americké dělostřelecké základně Fort Sill v Oklahomě. (foto: Wikimedia Commons, Fat yankey, CC BY-SA 2.5)
Italskou druhoválečnou armádu dnes vnímáme spíše jako méně schopnou či slabou. Některé jednotky sice bojovaly opravdu statečně, značná část však vykazovala špatnou morálku a kvalitou nevynikala ani většina typů italské techniky.
To platilo také o obrněných vozidlech, neboť asi polovina italských tanků se v jakékoli chvíli konfliktu nacházela v opravě. Některé typy se ovšem přece jenom povedly, jak ukazuje příklad stíhače tanků Semovente M41M da 90/53, jehož vznik inspirovaly obrněnce této kategorie ve službách Wehrmachtu.
Zkušenosti z východní fronty
Za zrozením tohoto samohybného kanonu stál plukovník Sergio Berlese, který udržoval styky s představiteli Wehrmachtu i průmyslu třetí říše a podporoval zavádění inovací v italské armádě. Velmi na něj zapůsobil německý program samohybných dělostřeleckých zbraní, takže inicioval podobné projekty i v Itálii. Od roku 1940 se tak pracovalo na několika typech samohybných děl na polopásových a pásových podvozcích, tento vývoj však neměl velkou prioritu a do fáze sériové produkce postoupila jen menšina typů.
Důležitý podnět přišel po zapojení italských sil do kampaně v SSSR, kde se ukázalo, že většina italských zbraní nestačí na pancíře sovětských obrněnců. Mezi výjimky patřil protiletadlový kanon Cannone da 90/53, jehož jméno říkalo, že má kalibr 90 mm a hlaveň o délce 53 násobků ráže. Firma Ansaldo tedy již v létě 1941 učinila první kroky k samohybné verzi na prodlouženém podvozku tanku M14/41.
Prototyp byl hotov v únoru 1942, v březnu začaly zkoušky a v dubnu se rozběhla sériová produkce. Vzniklo však pouze 30 sériových vozidel, jelikož italský průmysl neměl dostatečné kapacity pro dodávky a armáda požadovala kanony i v jejich původní funkci.
Jen ve Středomoří
Obrněnec, jenž dostal formální název Semovente M41M da 90/53, odpovídal standardům této kategorie z první poloviny války. Kanon se proto nalézal za masivním pancéřovým štítem, ale ochrana shora a zezadu chyběla. Před dělem měli sedačky velitel a řidič. Standardní obsluha zbraně ale čítala čtyři vojáky, protože do ní patřil i střelec a nabíječ, ovšem ti se dopravovali na doprovodném vozidle, jež vzniklo na bázi lehkého tanku L6/40. To transportovalo rovněž 26 kusů munice a dalších 40 granátů se dalo vozit na přívěsu, kdežto sám obrněnec Semovente M41M da 90/53 disponoval zásobou pouze osmi granátů.
Semovente M41M da 90/53
- STANDARDNÍ OBSLUHA: 4 muži
- BOJOVÁ HMOTNOST: 15,7 tuny
- DÉLKA: 5,08 metru
- ŠÍŘKA: 2,15 metru
- VÝŠKA: 2,44 metru
- SVĚTLÁ VÝŠKA: 0,41 metru
- MOTOR: benzinový FIAT-SPA 15T M41 (115 kW)
- MAX. RYCHLOST: 35 km/h
- MAX. DOJEZD: 150 km
- VÝZBROJ: 90mm Cannone da 90/53 (8 nábojů)
- MAX. TLOUŠŤKA PANCÍŘE: 30 mm
Ve spektru typů munice figurovaly klasické průbojné, kumulativní a tříštivo-trhavé projektily. Dala se tedy vést efektivní palba i na „měkké“ cíle, nicméně primárním účelem samohybky byl pochopitelně boj s tanky.
Na východní frontu, pro niž vozidla Semovente M41M da 90/53 vznikla, se ale již nestačila dostat. Bojovala proto v severní Africe, na Sicílii a v jižní Itálii a po italské kapitulaci si několik kusů našlo cestu i do výzbroje Wehrmachtu. Malý počet exemplářů ale nemohl mít zásadní efekt. Do dnešních dnů se dochoval jen jeden samohybný kanon Semovente M41M da 90/53, který lze spatřit v muzeu na americké základně Fort Still.