Italská samohybka Semovente M41M da 90/53: Mussoliniho zapomenutý stíhač tanků

Italskou druhoválečnou armádu dnes vnímáme spíše jako méně schopnou či slabou. Některé jednotky sice bojovaly opravdu statečně, značná část však vykazovala špatnou morálku a kvalitou nevynikala ani většina typů italské techniky.

To platilo také o obrněných vozidlech, neboť asi polovina italských tanků se v jakékoli chvíli konfliktu nacházela v opravě. Některé typy se ovšem přece jenom povedly, jak ukazuje příklad stíhače tanků Semovente M41M da 90/53, jehož vznik inspirovaly obrněnce této kategorie ve službách Wehrmachtu.

Zkušenosti z východní fronty

Za zrozením tohoto samohybného kanonu stál plukovník Sergio Berlese, který udržoval styky s představiteli Wehrmachtu i průmyslu třetí říše a podporoval zavádění inovací v italské armádě. Velmi na něj zapůsobil německý program samohybných dělostřeleckých zbraní, takže inicioval podobné projekty i v Itálii. Od roku 1940 se tak pracovalo na několika typech samohybných děl na polopásových a pásových podvozcích, tento vývoj však neměl velkou prioritu a do fáze sériové produkce postoupila jen menšina typů. 

Důležitý podnět přišel po zapojení italských sil do kampaně v SSSR, kde se ukázalo, že většina italských zbraní nestačí na pancíře sovětských obrněnců. Mezi výjimky patřil protiletadlový kanon Cannone da 90/53, jehož jméno říkalo, že má kalibr 90 mm a hlaveň o délce 53 násobků ráže. Firma Ansaldo tedy již v létě 1941 učinila první kroky k samohybné verzi na prodlouženém podvozku tanku M14/41.

Prototyp byl hotov v únoru 1942, v březnu začaly zkoušky a v dubnu se rozběhla sériová produkce. Vzniklo však pouze 30 sériových vozidel, jelikož italský průmysl neměl dostatečné kapacity pro dodávky a armáda požadovala kanony i v jejich původní funkci.

Jen ve Středomoří

Obrněnec, jenž dostal formální název Semovente M41M da 90/53, odpovídal standardům této kategorie z první poloviny války. Kanon se proto nalézal za masivním pancéřovým štítem, ale ochrana shora a zezadu chyběla. Před dělem měli sedačky velitel a řidič. Standardní obsluha zbraně ale čítala čtyři vojáky, protože do ní patřil i střelec a nabíječ, ovšem ti se dopravovali na doprovodném vozidle, jež vzniklo na bázi lehkého tanku L6/40. To transportovalo rovněž 26 kusů munice a dalších 40 granátů se dalo vozit na přívěsu, kdežto sám obrněnec Semovente M41M da 90/53 disponoval zásobou pouze osmi granátů. 

Ve spektru typů munice figurovaly klasické průbojné, kumulativní a tříštivo-trhavé projektily. Dala se tedy vést efektivní palba i na „měkké“ cíle, nicméně primárním účelem samohybky byl pochopitelně boj s tanky.

Na východní frontu, pro niž vozidla Semovente M41M da 90/53 vznikla, se ale již nestačila dostat. Bojovala proto v severní Africe, na Sicílii a v jižní Itálii a po italské kapitulaci si několik kusů našlo cestu i do výzbroje Wehrmachtu. Malý počet exemplářů ale nemohl mít zásadní efekt. Do dnešních dnů se dochoval jen jeden samohybný kanon Semovente M41M da 90/53, který lze spatřit v muzeu na americké základně Fort Still.