Jak se rodilo letadlo se žraločí tlamou na přídi? Vývoj a první boje americké stíhačky Curtiss P-40

Společnost Curtiss-Wright ve Spojených státech již od roku 1937 vyráběla moderní celokovové P-36 Hawk, které vynikaly svými parametry a letovými vlastnostmi. Hromadně je odebíralo letectvo Francie a po jejím pádu v polovině roku 1940 posledních 200 kusů převzali Britové. Stroje dostávaly hlavně americké vzdušné síly a ještě v prosinci 1941 hawky zasáhly do obrany Pearl Harboru. Tehdy ale již znatelně zastaraly.

U Curtissu ale mezitím pracovali na náhradě, která by z úspěšné konstrukce vycházela. Hawky totiž poháněl vzduchem chlazený hvězdicovitý motor se značným čelním odporem. Hlavní konstruktér Donovan Berlin věřil, že pokud použije vodou chlazený řadový agregát, výkony stoupnou. Vybral si tedy Allison V-1710-19, který umožňoval aerodynamičtějí řešení přídě. Už během léta 1938 začal Berlin upravovat jeden P-36A pro tuto pohonnou jednotku. Nesl označení XP-40 a nakonec vyžadoval víc úprav, než se čekalo.

Úvodní zklamání

Kvůli vyvážení se musela několikrát měnit poloha chladiče. Motor využíval vrtuli o větším průměru, takže se takřka dotýkala země, což si vyžádalo delší podvozkové nohy. Berlin měl hotovo na podzim 1938 a 14. října prototyp poprvé odstartoval.

Po přistání zkušební pilot Edward Elliot neskrýval zklamání. Stroj ztratil většinu příjemných vlastností svého předchůdce a pozdější testy potvrdily maximální rychlost pouhých 481 km/h, tedy méně než u posledních verzí hawků. Inženýři se pustili znovu do práce a pokoušeli se drak letounu vyčistit od všech zdrojů nadměrného odporu vzduchu. Znovu přesunuli chladič a rychlost se tak zvedla na 526 km/h.

V lednu 1939 podstoupil prototyp porovnání s několika konkurenčními stroji a v dubnu přišla od vzdušných sil objednávka na 524 strojů. Jednalo se o největší objednávku bojového letounu od konce první světové války. Na typu se dál pracovalo a další testy v prosinci 1939 prokázaly, že stíhačka může dosáhnout rychlosti 589 km/h.

Sériová produkce verze značené jen jako P-40 začala v březnu 1940. Poháněl ji motor V-1710-015 o výkonu 776 kW a uděloval jí rychlost 574 km/h. Neměl ale dvojstupňový kompresor, a tak jeho výkony s narůstající výškou prudce klesaly.

Výzbroj tvořila dvojice 12,7mm kulometů v přídi a dvou 7,62mm v křídlech. Šlo o robustní konstrukci, takže se příliš nehodila pro manévrové souboje v zatáčkách. Americké letectvo převzalo jen 199 strojů – jako první je od června 1940 zařazovala 8. stíhací skupina ve Virginii.

To už ale v Evropě zuřila válka. První stroje od října dostávala Velká Británie, kde je RAF překřtilo na Tomahawky Mk.I, příliš spokojenosti ale nepřinášely. Obdržely je perutě určené pro spolupráci s armádou, které do bojů na západě zasáhly jen minimálně.

První střety

Ve Spojených státech zatím v lednu 1941 začala výroba modifikace P-40B určené pro domácí vzdušné síly (USAAF). Dostaly už pancéřování pilotního prostoru a samosvorné obaly nádrží, zacelující se po průstřelu. Hmotnost typu tím mírně narostla a výkony poklesly. Britové označovali „béčka“ jako Tomahawk Mk.IIB a od jara 1941 je nasazovali hlavně v severní Africe. Jako první je v dubnu začala přebírat 250. peruť. Působila v Alexandrii jako součást protivzdušné obrany (PVO) města. Když se 8. června k přístavu přiblížil italský průzkumný CANT Z.1007, vzlétla proti němu dvojice tomahawků. Podporučík Jack Hamlyn nepřítele dohnal a srazil do moře. Šlo o první sestřel této nové stíhačky. Celá 250. peruť se brzy poté angažovala už přímo na frontě.

V té době Němci v severní Africe létali na Messerschmittech Bf 109E a Britové doufali, že nové tomahawky se jim vyrovnají. Když 18. června osmice tomahawků ostřelovala silnici nedaleko Tobruku, přihnaly se čtyři messerschmitty. Boj dopadl jednoznačně a v písku skončily tři anglické stíhačky.

Podobné střety ukázaly, že tomahawky, jakkoli rychlé, s přibývající výškou ztrácejí výkon. Navíc kvůli těžkopádnosti špatně stoupaly. Zato však snesly rozsáhlá poškození, s nimiž se často dokázaly vrátit na základnu. Někteří piloti si je proto oblíbili. Ve stejné době na tomahawky přešla též australská 3. peruť, jež se vzápětí zapojila v Sýrii do střetů s francouzským vichistickým letectvem. Od podzimu je začaly dostávat i další perutě. Horší bylo, že Luftwaffe souběžně přecházela na vynikající Bf 109F, které německou převahu ještě znásobily.

Najít správnou taktiku

Společnost Curtiss-Wright rozjela velkosériovou výrobu, a proto dokázala pokrýt požadavky domácího letectva, RAF, ale také uvolnit stovku P-40 pro Čankajškovu vládu. Ta pro ně v USA najala tamní piloty, kteří pak sloužili u 1. americké dobrovolnické skupiny, známější jako Létající tygři. Její velitel Claire Chennault už v Číně působil velmi dlouho. Dobře znal lehké a obratné japonské stíhačky, a proto své piloty P-40 vyškolil v taktice, jak dokonale využít předností tohoto stroje.

Měli se pohybovat nad nepřítelem, pak s převahou výšky zaútočit, vypálit na něj a opět vystoupat do bezpečí. Striktně zakazoval pouštět se do manévrových soubojů. Zmíněný postup dobře fungoval a Létající tygři od prosince 1941 do července příštího roku získali 229 potvrzených vítězství při ztrátě pouhých 14 pilotů padlých v akci.

V USA zatím po dohotovení 324 strojů P-40B přešla výroba na P-40C, lišící se jen mírně zvětšenými nádržemi a novou radiostanicí. Mnoho „céček“ pak nepřečkalo zdrcující nálet na Pearl Harbor 7. prosince 1941 a ještě víc jich Japonci zničili v následujících týdnech nad Filipínami. Katastrofální bilanci amerických stíhačů na začátku války v Pacifiku zavinila především jejich nezkušenost. Někteří ale i tehdy vítězili.

Robert DeHaven, jenž na „čtyřicítce“ získal 10 sestřelů, uvedl: „Pokud jste létali chytře, P-40 bylo velmi dobré letadlo. Mohlo překonat i P-38, což si někteří piloti neuvědomili, když je porovnávali. Skutečným problémem P-40 byl hlavně nedostatečný dolet.“