Království za chrta: Proč neproměnil Vilém z Rožmberka své královské ambice?
Rožmberkové si žili skoro jako králové. O tom svědčí i zámek Český Krumlov, který vybudovali. Jeho asi nejvýznamnějším obyvatelem byl Vilém z Rožmberka. Právě on měl královské ambice a dokonce sahal po polské koruně. Byla to ovšem hra s ohněm a ambicióznímu šlechtici z jižních Čech se nemusela vyplatit…
Psal se rok 1572, když Vilém z Rožmberka vyjížděl na svou misi do Polska. Měl úkol od samotného panovníka: přesvědčit Poláky a Litevce, aby si za svého krále zvolili Habsburka. Vilém z Rožmberka tento důležitý a současně choulostivý úkol nedostal náhodou. Patřil k ostříleným diplomatům a nechybělo mu ani osobní kouzlo a schopnost získávat si přátele. Zdál se pro tento úkol ideální personou. Jenže tentokrát nic nešlo tak, jak mělo. Jako by proti stála sama příroda. I Vilém brzy pochopil, že se mu děje něco, na co není zvyklý. Věci se mu vymykaly z rukou a ocital se ve hře, kterou neřídil. Jako by zasáhla vyšší moc nebo snad osud.
Horoskopy
O osudu tu nemluvíme náhodou. Vilém z Rožmberka patřil k dobovým intelektuálům, kteří propadli horoskopům a alchymii. Zaměstnával i evropsky proslulé osobnosti. Na prvním místě astrologa Johna Deea, který se usadil na Rožmberkově Třeboni. Svou zdejší práci myslel zřejmě vážně, neboť svému synovi dal dokonce přízvisko Třeboňský. Udělal by to, kdyby své angažmá bral jen jako přechodný job?
Na jihu Čech bádal i alchymista Edward Kelley. Na svou dobu se tedy na českém jihu sešla opravdu vybraná společnost, i když hranice mezi vědou a šarlatánstvím ležela opravdu tenká. Také Vilémův bratr Petr Vok propadl tajemnému učení a sám se do něj dokonce snažil aktivně proniknout.
Vilém věřil v moc hvězd. Když mu život přichystal něco, co nečekal, napadalo ho, že v tom je možná něco víc než pouhá náhoda. V takovou chvíli jako by tento jinak velmi precizně a racionálně uvažující politik ztrácel soudnost a byl ochoten se chovat i velmi riskantně. Co mu přinese cesta na sever, to se však patrně vymykalo i jeho fantazii.
Útrapy
Nezačalo to dobře. Nejen že místní obyvatelstvo necítilo k habsburským vyslancům žádné sympatie a obíralo je, jak mohlo. Za nocleh, jídlo či jakékoliv pohostinství si místní účtovali i násobky toho co obvykle. Ale děly se i horší věci.
V Polsku řádil mor. To nahánělo hrůzu. Ubytovat se ve městě, kde právě kopali hromadný hrob? Vyslanci radši strádali ve stanech vybudovaných na louce před městem, než aby zajeli do ulic, kde hrozila černá smrt. Pokud si představujete nějakou skromnou delegaci, mýlíte se. Šlo o obrovskou karavanu, která měla působit reprezentativně a ovlivnit co nejvíce lidí. K tomu účelu také sloužilo obrovské množství věcí, které vezli s sebou.
Oficiálně šlo o dárky – neoficiálně o úplatky. Královská koruna se nezískávala jen poctivou diplomacií, ale také přízemním způsobem, který ale odnepaměti dost dobře fungoval. Podobně si ostatně nepočínali jen Habsburkové, ale i jejich konkurenti. Francouzi slibovali dodlova hory doly. Víc, než mohli splnit. Nikomu to ale nevadilo. Hlavně když se kapsa zkorumpovaného potentáta napakovala. A co bude zítra, to se uvidí. Tak nějak vypadala politická realita.
S vyslanci si ale pohrálo i počasí. Dostali se doslova na dno svých fyzických a psychických sil. Krutá zim, dlouhé cestování a nepohodlné ubytování si vybíralo svou daň. Mnozí to šeredně odskákali zničeným zdravím. Domů se kromě zpráv o tom, jak vyjednávání pokročila, posílala i těla na smrt nemocných účastníků.
Dárečky
Mise do Polska se zkrátka v žádném směru nevyvíjela podle plánu. Jasně se ukazovalo, že Habsburkové moc šancí nemají. Francouzi se svou kampaní slavili větší úspěchy, což se nakonec potvrdilo. Jejich kanidát mířil na trůn. Začal snad Vilém z Rožmberka pochybovat sám o sobě a vnímal své snažení jako prohru? Ne tak docela. On sám si totiž uměl spočítat, jak se věci mají. Roli přímluvce Habsburků sice plnil, ale nepočínal si přitom nijak zvlášť vášnivě. A došlo ještě k něčemu.
Vilém z Rožmberka osvědčil svůj šarm a jeho lidské kouzlo zapůsobilo. Ne však ve prospěch Habsburků! Jeho hvězda stoupala. Mnohé Poláky napadlo, co kdyby se jejich králem stal sám Vilém? Prý tomu pomohly i vhodně volené dárky, díky nimž si místní šlechtici pana Rožmberka doslova zamilovali. Vilém je totiž obdarovával skvěle vycvičenými loveckými psy. Zabralo to. Jihočeský boháč byl nyní evropsky důležitou personou, jejíž jméno se skloňovalo vedle členů panovckých rodů.
To, že Vilém disponoval dobrými psy, nebyla vůbec náhoda. On sám si nevyhazoval z kopýtka, pokud šlo o obžerství nebo alkohol – tomu se vyhýbal. K oblíbených kratochvílím Rožmberků však patřily rozmařilé hony. Nešlo přitom jen o obyčejnou lesní zvěř, ale třeba také o medvědy. Panstvo se bavilo také chrtími závody, při nichž se sázely obrovské částky stejně jako třeba při hře v kostky. Nyní se to Vilémovi hodilo a zdálo se, že své lovecké psy proměnil v politický kapitál. Vyšvihnout se ale až tak vysoko, že by si na hlavu opravdu nasadil královskou korunu? Zdánlivě fantastický sen nabíral konkrétní obrysy. Tak proč se tomu bránit?
Podezíravost
Rožmberk se ocitl v dost choulostivém postavení. Panovníkovi se do Vídně samozřejmě doneslo, co se děje. Rožmberk si dovolil opravdu příliš. Že se chtěl rovnat svému vladaři? Dost možná ho mohl stihnout osud podobný Valdštejnovu. Vždyť to, co dělal, byla vlastně zrada! Císař se nechal podrobně informovat a Vilémovo počínání bedlivě sledoval. A Vilém si dával pozor. Nejprve své osobní ambice popíral.
Situace se ale zkomplikovala ve chvíli, kdy z Francie pocházející král Jindřich z Valois z Polska utekl. Padla mu totiž do klína koruna v jeho vlasti, a tak se rozhodl jít raději za jistějším bydlem, než pokračovat v polském dobrodružství. Zdejší poměry pro něj byly dost komplikované, a také by ho panovnictví přišlo dost draho, kdyby měl plnit své předvolební sliby. Polsko bylo tam, kde předtím. Opět hledalo krále…
Rožmberk se tentokrát o tento post začal opravdu seriózně ucházet. Před svým panovníkem se ovšem tuto aktivitu pokoušel pokud možno držet pod pokličkou. Jeho šance přitom nebyly nulové. S Poláky ho pojila i jazyková blízkost. Byla tu navíc možnost, že by Rožmberk získal i českou korunu. Tak by vzniklo obrovské království. Spojenectví Slovanů – tedy Čechů a Poláků? To se mnohým zamlouvalo.
Váhavý hráč
Tentokrát Vilém z Rožmberka riskoval nejen zdraví svých spolucestujících, ale i své vlastní. Jeho fyzický stav se s pokročilejším věkem zhoršoval a cestování ho stále více unavovalo. Přesto ho podstupoval. Na druhou stranu nehrál vabank. Nechával si otevřená zadní vrátka.
Těžko říct, zda by mohl uspět, kdyby opravdu vše vsadil na jednu kartu. Kdyby se pokusil získat korunu i za cenu toho, že by se vzdal prakticky veškerého majetku v Čechách a získané prostředky by použil na to, aby si koupil většinovou přízeň. Možná by opravdu uspěl. Jenže to neudělal. Vzdát se Českého Krumlova a svých dalších oblíbených sídel? Vložit vše do ambiciózního a nejistého podniku, který mohl skončit krachem? Vysoká cena! Vilém ji zaplatit nechtěl. Královskou korunu nakonec neuchvátil. Prohra? Ne tak úplně. Nedopadl jakoValdštejn a mohl se vrátit domů.
Trpký konec
Mnoho času už mu nezbývalo. Byl to podivný podzim života. Na první pohled by se mohlo zdát, že chytil takříkajíc druhou mízu, když si vzal mladičkou Polyxenu z Pernštejna. Jenže o mnoho let mladší partnerka neměla zrovna ideální povahu. Vedla velmi rozmařilý a nákladný život. Viléma doslova vycucávala stejně jako její příbuzní. Vilém si nakonec přál, aby ho po smrti uložili vedle jeho předchozí ženy Anny Marie. To se také stalo.
Konec životní poutě tohoto slavného Rožmberka však přesto neproběhl tak úplně podle jeho představ. Do milovaného Českého Krumlova už se živý nevrátil. Nebyl schopen převozu. Zemřel ve svém pražském paláci a na jih Čech putovalo jen jeho tělo.
Rožmberkové zorganizovali slavný pohřeb. Rozloučení trvalo po mnoho dní. Jenže ani po smrti nenašel Vilém klid. Jeho bratr Petr Vok nechal nad hrobem vystavět mramorové mauzoleum. Tato okázalá stavba mnohým hnula žlučí, a tak ji v roce 1621 dokonce částečně rozebrali. Vrátila se, ale v 18. století ji odstranili definitivně a kosterní pozůstatky Viléma přenesli jinam.
Dnes ctíme Viléma z Rožmberka nejen jako významného politika evropského formátu, ale také jako štědrého mecenáše umění. Dochovaly se po něm mimo jiné takové architektonické skvosty, jako velkolepá přestavba zámku Kratochvíle. Po Vilémovi však zůstaly také dohady: Jak by vypadaly evropské dějiny, kdyby vzniklo veliké česko-polské soustátí?
