Krvavý pochod v San Francisku odhalil hluboké rozdělení americké společnosti před vstupem do války

Měla to být jedna z nejokázalejších ukázek síly a připravenosti Spojených států amerických na případný vstup země do první světové války. V ulicích San Franciska se ten den tísnily desetitisíce lidí, všude vlály vlajky a zástupy hrdě mávaly vlasteneckými transparenty. Atmosféru slavnostního pochodu umocňovalo 52 pochodových kapel, jejichž hudba se nesla městem jako symbol jednoty a odhodlání. Jenže události záhy nabraly zcela jiný směr – psala se sobota 22. července 1916 a právě se schylovalo k jednomu z největších teroristických útoků v dosavadních dějinách USA.

Válka, nebo mír?

Spojené státy americké stály původně stranou evropského dění a většina obyvatel ani neuvažovala o tom, že by se měli připojit k válečnému běsnění na starém kontinentě. S tím, jak se ale konflikt prodlužoval, byla do něj země stále více zatahována. Nešlo jen o obchod s bojujícími zeměmi, problematické vztahy s Mexikem (udržujícím vazby na Německo), ale také o národnostní a sociální situaci v samotné Americe. Většinu obyvatel USA tvořili lidé s evropskými kořeny i vazbami na svou někdejší domovinu. 

Na jedné straně tak stáli převážně angloameričtí zastánci atlantismu – ideje, že by se země měla orientovat především na Dohodu a zvláště Velkou Británii. Z velké části šlo o vlivné a relativně majetné pravicově orientované osoby včetně někdejšího prezidenta Theodora Roosevelta či generála Leonarda Wooda. Tito lidé předpokládali, že se Spojené státy válce nevyhnou, a lobbovali proto za navýšení vojenských a námořních kapacit. Stáli také za Hnutím připravenosti (Preparedness Movement) – celostátní iniciativou usilující o to, aby se země na boj připravovala, i kdyby k němu nakonec nemělo dojít.

Na druhé straně pak stály početné kruhy složené z německých Američanů a také tradičních levicových, odborových či náboženských antimilitaristů, kteří se všemožně snažili udržet zemi mimo probíhající konflikt. Vznikla řada protiválečných hnutí v čele s Americkou unií proti militarismu. Spory mezi oběma tábory se přitom stále vyostřovaly a jejich zástupci se uchylovali k tvrdým osobním invektivám. Člen německé komunity v Minnesotě Edward Goldbeck například napsal: „Ať táhnou! Ať odejdou všichni ti lidé, kteří si myslí, že Amerika je nová Anglie!“

Tragédie v San Francisku

Významné části kampaně té či oné strany se přitom odehrávaly v ulicích velkých měst a provázely je manifestace, demonstrace i stávky. Zatímco odpůrci války ovládli tradiční levicový svátek 1. květen, začalo Hnutí připravenosti pořádat vlastní „Pochody připravenosti“. A právě k jednomu takovému došlo i zmíněného červencového dne v kalifornském San Francisku, přestože město představovalo baštu odpůrců vstupu do války.

Když se tedy veřejnost dozvěděla o chystané akci, začaly se na ulicích objevovat letáky, z nichž některé měly otevřeně výhrůžný charakter: „Vystoupíme přímou akcí proti militarismu – chceme ukázat, že nám ani našim dětem ho nelze vnucovat bez odporu!“ 

Pořadatelé akce se však podobnými výhrůžkami nenechali zastrašit a 22. července se v ulicích shromáždilo přes 51 000 lidí z více než 2 000 organizací napojených na Hnutí připravenosti. Samotný průvod měl trvat tři a půl hodiny, ale již po půlhodině došlo k tragédii – na západní straně Steuart Street explodovala podomácku vyrobená bomba v podobě trubky nacpané výbušninou (pravděpodobně TNT nebo dynamitem) a malými kousky kovu, které měly fungovat jako šrapnely. Deset lidí na důsledku výbuchu zemřelo a dalších více než 40 utrpělo zranění – jedné malé dívce utrhly šrapnely obě nohy. Jednalo se o největší teroristický útok v San Francisku a jeden z nejhorších v dějinách Spojených států.

Známá firma

Okamžitě se rozběhlo vyšetřování celé události. Příliš nepomáhalo, že svědkové popisovali situaci velmi rozdílně. Zatímco někteří tvrdili, že viděli muže, jak zanechal na místě výbuchu podezřelý kufřík a odešel, jiní vyprávěli, že bombu někdo shodil ze střechy nebo z oken výškového domu.

Policie se následně zaměřila na známé buřiče z řad anarchistů a socialistů, kteří měli motivaci pochod narušit. Bezpečnostní složky poté zatkly dva odborové předáky Thomase Mooneyho a Warrena Billingse. Oba přitom měli s terorismem své zkušenosti. Policie zadržela Mooneyho už v roce 1913, kdy během jedné stávky údajně plánoval vyhodit do vzduchu elektrickou infrastrukturu Pacific Gas and Electric Company. Úřady jej však pro nedostatek důkazů propustily. Jeho společníka zase muži zákona v minulosti podezírali z krádeže a nelegální přepravy výbušnin. 

Monstrproces po americku

Celá věc rychle získala politický rozměr. Bolestí a hrůzou otřesená veřejnost volala po krvi a oba muži představovali ideální obětní beránky. Šlo o problémové levicové aktivisty, kteří příliš nevycházeli ani se svými soukmenovci. Vyšetřování i následný proces tak probíhaly velmi nestandardně.

Mooney strávil šest dní ve vazbě, aniž mohl využít služeb advokáta. Opakovaně odmítal vypovídat bez přítomnosti právníka, což mu v očích policie ještě přitížilo. Nemohl se oholit ani umýt a takto také musel předstoupit před velkou porotou a při procesu ani neměl advokáta. 

Prokurátor odmítl výpovědi svědků, jejichž popis údajného „muže s kufříkem“ se lišil od podezřelých, a aby na oba muže vyvinul ještě větší tlak, zahrnul do procesu i Moonyeho manželku a další jejich blízké. Soud nakonec shledal oba muže vinnými a odsoudil je k trestu smrti.

Zvláštní komise jmenovaná prezidentem Woodrowem Wilsonem však podivně vedený proces přezkoumala a oba rozsudky zmírnila. Později oba muži dostali milost a byli propuštěni na svobodu. Nad bombovým útokem v San Francisku tak dodnes visí otazníky.