Lékař, filozof i bohém: Perský guru lékařství Avicenna napsal „bibli medicíny“ a předpověděl existenci mikrobů

O Avicennově pětisvazkovém Kánonu medicíny se odborníci vyjadřují s obdivem i tisíc let po jeho vydání. Monumentální dílo se označuje za nejslavnější lékařskou knihu historie či bibli medicíny, přestože se perský filozof a lékař nevyhnul omylům – kupříkladu věřil, že se srdce skládá ze tří komor namísto dvou, a dokonce zcela chybně vyloučil spojitost mezi srdečními stahy a tepem.

V jiných směrech měl ovšem naprostou pravdu: Stovky let před tím, než moderní věda prokázala existenci mikroorganismů, například předpokládal, že se může nákaza šířit skrz tekutiny a vzduch prostřednictvím miniaturních tvorů. Doporučoval proto pít převařenou vodu a dodržovat karanténu.

Kdo vyléčí sultána?

Syn perského výběrčího daní Avicenna, celým jménem Abú Alí al-Husajn ibn Abdulláh ibn Síná, už od mládí prokazoval jistou výjimečnost. V deseti letech údajně zpaměti recitoval celý Korán a medicínu začal provozovat jako 16letý samouk poté, co snadno zvládl studium logiky – přičemž údajně předčil i svého učitele.

Dveře k vysněné kariéře mu otevřela shoda okolností: Když onemocněl bucharský sultán Nuh II., dokázal jej Avicenna jako jediný z povolaných lékařů uzdravit. Panovník mu z vděčnosti zpřístupnil svou rozsáhlou knihovnu, a mladík se tak dostal k překladům starověkých spisů významných lékařů, jakož i dalších osobností z mnoha oblastí vědeckého poznání.

Prakticky veškerý volný čas trávil studiem, a to i po nocích, kdy udržoval tělo a mysl svěží pomocí vína. Hroznový mok si ostatně velice oblíbil, a dokonce jej doporučoval coby prostředek pro čištění ran. Pravděpodobně mu ovšem holdoval víc, než bylo záhodno, a nešlo o jediný jeho nešvar. Avicennův životopisec kupříkladu uvádí: „Mistr oplýval silami, avšak tou nejvlivnější, která převládala mezi jeho chtíči, byla síla sexuální. Častokrát se jí zaměstnával, což zanechalo stopy na jeho zdraví.“

Plodný myslitel

Lékařství nepředstavovalo jediný obor, jemuž Avicenna zasvětil svůj mimořádně plodný život. Věnoval se filozofii, matematice, botanice i astronomii a působil coby správce i dvorní lékař hned několika vladařů. V dochované autobiografii zmiňuje, že si dokázal své myšlenky zapisovat při jízdě na koni během vojenských tažení, ve vězení, v úkrytech nebo i po divokých nocích plných alkoholu. Jednotlivé zdroje se rozcházejí v definitivním počtu spisů, jež vytvořil, nicméně s největší pravděpodobností jich byly řádově stovky. Nejvýznamnějšími a nejvlivnějšími se přitom staly dvě monumentální encyklopedie – jedna věnovaná obecně vědě a druhá lékařství.

Kánon medicíny shrnul veškeré tehdejší poznatky z oboru, tedy především odkaz Avicennových starořeckých předchůdců Hippokrata, Galena a Dioscorida a dále předních arabských lékařů či filozofů. 

Dílo zahrnuje pět knih, z nichž ta první se zabývá obecnými principy teoretického a praktického léčitelství, zmiňuje starověkou teorii tělesných šťáv a temperamentů a podrobně líčí lidskou anatomii i fyziologii. Druhá tvoří soupis asi 760 známých léků a podává návod k jejich uchovávání i užívání. Třetí líčí jednotlivé nemoci, včetně jejich příčin, příznaků, diagnózy a léčby. Čtvrtá je tematicky podobná a zaměřuje se na chorobné stavy postihující celé tělo, například horečku či vyrážky, ale i na poranění, nebo dokonce obezitu. Pátá kniha pak opět přibližuje různé druhy léčiv.

Po boku emíra

Kromě Kánonu medicíny vytvořil Avicenna ještě asi čtyřicet dalších spisů s tímtéž zaměřením: Za povšimnutí stojí například Lékařská báseň, v níž shrnul poznatky do veršů, aby studentům sloužily coby mnemotechnická pomůcka. Další díla, s jejichž sepisováním začal coby 21letý, pak pokrývala témata a otázky z matematiky, geometrie, astronomie, fyziky, ale i hudby či poezie. A patrně by jich vzniklo mnohem víc nebýt nepříznivé politické situace, která nadaného učence často nutila ke změně působiště.

Avicenna se sice narodil nedaleko Buchary v současném Uzbekistánu, ale kvůli aktivní účasti v řadě státnických a náboženských sporů nakonec našel roku 1022 útočiště v dnešním íránském Isfahánu. Tam ho s otevřenou náručí přijal emír Ala ad-Dawla a následný pobyt na jeho dvoře představoval podle historiků nejstabilnější období Avicennova života. Působil jako emírův rádce i nejbližší důvěrník a doprovázel jej na řadu vojenských výprav.

Osm klystýrů denně

V bezpečí a daleko od politických intrik své domoviny mohl například pořádat pravidelná páteční setkání s diskusemi na libovolná témata nebo zpřesnit astronomické tabulky, na nichž pracoval. Dlouho před érou velkých objevů Koperníka či Galilea dospěl hned k několika správným závěrům: Mimo jiné soudil, že se Venuše nachází blíž ke Slunci než Země nebo že rychlost světla musí být konečná.

Právě v ad-Dawlových službách však 57letého lékaře zastihla smrt, když v roce 1037 nedokázal sám sebe vyléčit z těžké koliky. Na zažívací potíže údajně trpěl celý život a nepomohla mu ani aplikace až osmi klystýrů denně. Jeho stav zkomplikoval i fakt, že mu asistent – ať už záměrně, či nikoliv – upravil dávku a přidal do léčivé směsi více než dvojnásobné množství účinné látky.

Avicenna skonal ve městě Hamadán, kde se také dodnes nachází jeho hrobka. V polovině minulého století přitom prošla rekonstrukcí a přestavbou na impozantní mauzoleum, k němuž přibylo ještě muzeum a knihovna schraňující na osm tisíc svazků. 

Bůh existuje

Světonázor jednoho z nejvýznamnějších islámských filozofů zásadně ovlivnilo náboženství, a do centra všeho tedy stavěl boha coby stvořitele či „první příčinu“ – nezbytnou bytost, z níž vychází deset inteligencí, nad kterými vládne ještě neměnná podstata.

Předložil také argument pro boží existenci, který pak současný historik filozofie Peter Adamson označil za jeden z nejvlivnějších ve středověku: Avicenna mimo jiné tvrdil, že boží existence představuje nutnou podmínku pro existenci všeho ostatního. Bůh jakožto entita přitom nemůže zůstat jen myšlenkou, protože pak by nebyl dokonalý – jinými slovy by vznikl prostor pro jinou entitu, jež by byla logicky kompletnější.