Letní bouře nad Karélií: Finský zápas za nezávislost v létě roku 1944
Nejtěžší boje pokračovací války mezi Sovětským svazem a Finskem se odehrály na začátku léta 1944. V jejich důsledku sice skandinávská země nakonec byla donucena vystoupit z války po boku třetí říše a ztratila také rozsáhlá území, dokázala si však zachovat do značné míry nezávislost.
Je začátek června 1944. Jen před pár dny došlo v Normandii k dlouho očekávanému vylodění Spojenců, jejichž vojska navíc v Itálii vstoupila do Říma. Ve stínu těchto přelomových událostí se začíná odvíjet další drama i tisíce kilometrů na východ. Na Karelské šíji se v krvavé bitvě rozhodne nejen o výsledku pokračovací války, ale v konečném důsledku i o dalším osudu malého skandinávského národa.
Dlouhá zákopová válka
Když koncem roku 1943 sovětská Stavka plánovala další bojové operace, bylo jasné, že v roce 1944 bude prvořadým úkolem konečně prolomit blokádu Leningradu. Spolu s tím mělo dojít k celkovému obratu na dlouho nehybné finské frontě. Na té probíhala od června 1941 takzvaná Jatkosota – pokračovací válka – v níž Finové získali zpět území ztracená v zimní válce (1939–1940) a k tomu i některá navíc.
Větší ambice neměli a Sověti museli řešit složitější problémy jinde, takže se tato válka postupně změnila v zákopovou, s nízkou aktivitou na obou stranách. „Mým úkolem byla aktivní obranná válka a byl jsem přesvědčen, že by se z ní nikdy neměla stát válka dobyvačná,“ napsal k tomu později ve svých pamětech finský vrchní velitel, polní maršál Carl Gustaf Mannerheim.
Když se však Rudé armádě podařilo v lednu 1944 po téměř 900 dnech uvolnit obklíčení Leningradu, rozhodlo se sovětské velení připravit operaci, jejímž cílem by bylo jednak co nejvíce vzdálit frontu od města na Něvě, ale také vyřadit Finsko coby německého spojence z války. Strategická situace Finů se výrazně zhoršila, velení se však snažilo nadále držet pozice na Karelské šíji a ve Východní Karélii. Jejich uhájení pokládalo za klíčové i pro případné jednání o separátním míru se Sověty.
Tři obranné linie
Finové si uvědomovali hrozící nebezpečí ze strany Rudé armády, a proto již od roku 1941 budovali na Karelské šíji tři obranné linie. První, takzvanou hlavní linii, tvořila přímo frontová čára a za ní ve vzdálenosti asi 20 km následovala linie VT (Vammelsuu–Taipale). Tato dvě obranná pásma kromě zákopů a ženijních překážek zahrnovala také četné betonové bunkry, i když práce na nich nebyly zcela dokončeny. Třetí linie, zvaná VKT (Viipuri–Kuparsaari–Taipale), se nacházela ve fázi příprav a její stavba začala teprve koncem května 1944.
Nemalou pomoc při budování těchto obranných postavení ale představoval pro Finy terén Karelské šíje, protkaný jezery, řekami, bažinami a hustými lesy. Díky tomu se armádě podařilo vytvořit jen na Karelské šíji obranné pásmo hluboké asi 120 km, obsazené dvěma armádními sbory v počtu 50 000 mužů.
Proti nim ale nepřítel soustřeďoval mohutné síly. Na Karelské šíji měla zahájit útok 21. a 23. armáda Leningradského frontu pod velením generála Leonida Govorova, úder ve Východní Karélii byl svěřen 7. a 32. armádě Karelského frontu generála Kirilla Mereckova. V obou případech bylo cílem obklíčit a zničit hlavní část finských vojsk. Jakmile by toho oba fronty dosáhly, měly prolomit obranné linie na hranici z roku 1940. Pokud by se ani poté Finové nevzdali, měla 21. armáda obsadit do 15. července Helsinky.
Těmto smělým plánům odpovídala i síla sovětských armád. Jen na Karelské šíji 21. armáda zahrnovala 30. gardový střelecký sbor a čtyři další armádní sbory s celkem 15 divizemi, 23. armádu tvořily tři sbory a devět divizí. Vzdušnou podporu bylo připraveno zajistit 1 500 letadel 13. letecké armády. Karelský front disponoval dalšími 16 divizemi a vzdušnou podporou od 7. letecké armády.
Finské váhání
Předzvěstí blížícího se úderu se v únoru 1944 stalo bombardování Helsinek. Maršál Mannerheim, který vývoj války sledoval s obavami, v té době naléhal na prezidenta Risto Rytiho, že je třeba rychle uzavřít mír. Ještě během února se proto finský emisar Juho Paasikivi tajně sešel ve Stockholmu se sovětskou velvyslankyní Alexandrou Kollontajovou k projednání mírových podmínek. Ty však měly být pro Finsko velmi tvrdé. Vedle ukončení války po boku Německa, obnovení mírové smlouvy z roku 1940 nebo náhrady válečných škod považovaly Helsinky za nesplnitelný především požadavek internace německých vojsk na finském území. Přesto měla tajná jednání se Sověty i nadále pokračovat.
Lavírování skandinávského spojence si pochopitelně všiml i Berlín. V dubnu obdrželi Finové z Říše první zásilku nových protitankových zbraní. Němci zřejmě doufali, že tím přece jen zvrátí váhavý finský postoj k dalšímu setrvání ve válce. Protože však Hitler Finům již nedůvěřoval, došlo nejdříve k zastavení dodávek obilí a potravin, později uhlí a průmyslových výrobků a nakonec i zbraní. Německý diktátor měl za to, že tím přinutí Finy, aby neopustili řady spojenců Osy.
Ani on, ani jeho nejistý severský spojenec netušili, že v téže době Stalin podepsal rozkaz k zahájení masivního úderu, který se měl uskutečnit v červnu. Jeho prvním postupným cílem bylo rozdrtit finskou armádu na Karelské šíji a získat zpět jedno z největších finských měst – Viipuri (dnes Vyborg). Poté měla Rudá armáda zahájit postup na Helsinky.
V květnu si Finové všimli zvýšené aktivity na Karelské šíji, ale neměli jistotu, zda jde o přípravy na ofenzivu nebo jen o „maskirovku“, která má skrýt skutečné záměry. Znepokojivé bylo především sovětské rádiové ticho. Zpravodajské informace však naznačovaly, že k útoku dojde v červnu a důkazy o tom, že Rudá armáda zaútočí právě na Karelské šíji, předala Finům i švédská rozvědka. Ti se proto pokusili urychlit budování linie VKT a Mannerheim poslal Hitlerovi osobní dopis s žádostí, aby Říše obnovila zbrojní dodávky, s ujištěním, že německé zbraně do sovětských rukou nepadnou.
Govorov útočí
V nejužším místě jen 60 km široká Karelská šíje byla obsazena dvěma armádními sbory: III. tvořeným 15. divizí a 19. brigádou a IV. složeným z 10. a 2. divize. V záloze stála Jezdecká brigáda, 3. divize, 18. divize a také Panssar idivisioon, jediná finská obrněná divize, převelená sem z Východní Karélie. Západní cíp frontové linie, který držela 10. divize, byl zvláště zranitelný kvůli otevřenému terénu, jenž umožňoval tankový útok. Tuto skutečnost si dobře uvědomoval i generál Govorov. Jeho letectvo provádělo před zahájením operace intenzivní průzkum, a když později Finové ukořistili sovětské mapy, žasli, že nepřítel perfektně zná jejich obranné pozice.
Sovětský úder na Karelské šíji začal 9. června 1944 nálety 13. letecké armády a mohutnou palebnou přípravou, kdy na kilometr fronty připadalo přes 200 dělostřeleckých hlavní. Stěžejní nápor směřoval právě do sektoru 10. divize. Málo odolné zákopy vykopané ve zdejším písčitém terénu se zhroutily a minová pole explodovala. Poté se dala do pohybu 21. armáda Leningradského frontu.
První sovětské útoky počátkem června 1944 se Finům sice podařilo odrazit, ale 10. divize měla velké ztráty zejména mezi důstojníky a její velení ztratilo spojení s řadou podřízených jednotek. Ráno 10. června zahájila 21. armáda další úder, vedený 63. divizí 30. gardového sboru. Nejhůře dopadl na vojáky z pěšího pluku JR1. Většina mužů ve zmatku ustoupila, čímž se panika rozšířila i v týlu. Také další pluk 10. divize – JR58 – byl záhy nucen se stáhnout, což odkrylo bok sousední 2. divize. Nezbývalo než zahájit ústup na linii VT.
Přestože během příštích dnů Mannerheim vyslal na šíji posily, díky nimž tam počet obránců narostl až na 100 000, a navzdory tomu, že mnohé jednotky kladly opravdu tuhý odpor, Sověti mezi 13. a 15. červnem linii VT prolomili. Zdálo se, že se celá fronta zhroutí. V kritické chvíli převzal velení vojsk na šíji zkušený generálporučík Karl Oesch a vláda se znovu obrátila na Německo s žádostí o dodávky zbraní, především protitankových.
Pomoc z Berlína
Hitler nakonec rozhodl, že dokud budou Finové bojovat, bude jim Německo zbraně dodávat (respektive prodávat). Mezitím sovětský tlak nutil Finy k dalšímu ústupu. Díky Oeschovu efektivnímu velení a také hrdinství elitních útvarů, jako byla lehká pěší brigáda (Jääkäriprikaati), šlo tentokrát o ústup spořádaný, ale v jeho důsledku Sověti 20. června bez větších bojů obsadili město Viipuri. Po nepodařeném pokusu o protiútok obrněné divize u Kuuterselkä musela být finská obrana stažena až na linii VKT.
Zároveň se objevily i německé posily: 17. června přistála v Immole letecká skupina Kuhlmey (pojmenovaná po svém veliteli Kurtu Kuhlmeyovi) složená z asi 70 střemhlavých a stíhacích bombardérů Ju 87 a Fw 190. O několik dní později z Estonska dorazila 303. brigáda útočných děl StuG III (byť fakticky jen o síle praporu) a později ještě 122. pěší divize. Pokud šlo o materiál, nejdůležitější pomoc představovaly dodávky moderních protitankových zbraní Panzerfaust a Panzerschreck.
Přijíždí Ribbentrop
O pár dní později, 22. června, přiletěl do Helsinek nečekaně rovněž německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop. Využil tísně, v níž se Finsko ocitlo, a za pokračování vojenské pomoci žádal záruku, že Helsinky neuzavřou separátní mír. Prezident Ryti mu ji sice poskytl ve formě svého osobního závazku, vláda se ale zároveň znovu dotázala Sovětského svazu na jeho mírové podmínky. Moskva v odpovědi požadovala písemné prohlášení, že Finsko je připraveno kapitulovat. Tento požadavek způsobil rozčarování. Mannerheim konstatoval, že to fakticky znamená bezpodmínečnou kapitulaci. Záruka prezidenta Rytiho, že nepodepíše separátní mír se SSSR, ale způsobila, že s Finskem přerušily diplomatické styky Spojené státy.
Stalin měl zatím důvod ke spokojenosti. Podařilo se prorazit dvě ze tří obranných linií a dobytí Viipuri mělo navíc velkou propagandistickou hodnotu. Za dosažené úspěchy se generál Govorov dočkal povýšení na maršála SSSR. Naopak Finové nesli ztrátu města těžce, protože ani v zimní válce (1939–1940) město nepřítel nedobyl. Ovšem ani pro Sověty nešlo vše podle plánu – protivník zůstával stále bojeschopný a kapitulovat se nechystal.
Bitva u Tali
Po obsazení Viipuri se rudoarmějci pokusili prorazit finské pozice u Tienhaary severně od Viipurského zálivu, obránci ale tyto útoky do 24. června, kdy prudké deště podmáčely terén a ztížily útočníkům postup, zastavili. Sovětský plán počítal s tím, že 21. armáda nyní dobude vesnici Tali severovýchodně od Viipuri a 23. armáda postoupí dál na severovýchod, aby obklíčila III. finský sbor. Schylovalo se k vůbec největší bitvě, která se kdy ve Skandinávii odehrála.
Terén severně od Tali totiž nabízel sice úzkou, ale vhodnou cestu pro postup tanků do nitra Finska. Sověti proto nasadili do útoku všech 15 divizí 21. armády. Na straně obránců jim čelily jen čtyři divize (3., 4., 6. a 18.), notně prořídlá Panssaridivisioon a také 3. brigáda. Jako zálohu velení povolalo ještě 11. divizi. K dispozici však byla téměř polovina finského dělostřelectva a cennou podporu poskytly i německé posily, především letecká skupina Kuhlmey.
Nový útok, v jehož čele stanul 30. gardový sbor, začal 25. června. Během dopoledne byly 18. divize i 3. brigáda na jejím pravém křídle zatlačeny o několik kilometrů zpět, k úplnému průlomu ale nedošlo. Čela jednotek Rudé armády postupovala až k Juustilankangas, než je zatlačil zpět protiútok Panssaridivisioon. Její velitel generálmajor Ruben Lagus, ani nečekal na posily a kdykoliv to situace jen trochu dovolovala, pokoušel se i za cenu velkých ztrát se svými obrněnci útočit na špatně chráněný bok 30. gardového sboru.
Děla duní nad Ihantalou
Když 27. června dorazila na bojiště 11. divize, začali se Finové s podporou německé 303. brigády pokoušet o likvidaci sovětských útočných klínů. Obvykle přitom dokázali postoupit několik kilometrů, ale zcela zastavit postup nepřítele se nedařilo. Protože iniciativu stále drželi útočníci, nařídil velitel vojsk Karelské šíje generálporučík Oesch 29. června stažení jádra svých sil do Ihantaly a Vakkily, kde zaujala pozice i nově příchozí 6. divize. Tam probíhaly na přelomu června a července obzvlášť tvrdé boje. Vojska 21. armády zuřivě tlačila a Finové zase podnikali místní protiútoky, aby její postup zpomalili. Rudoarmějcům se sice povedlo několik průniků do pozic obránců, ale všechny byly znovu zahrazeny. Finové i tak platili krvavou daň. Jejich denní ztráty činily až 800 mužů.
Klíčovou roli v tom, že sovětský útok u Ihantaly nakonec selhal, sehrálo finské dělostřelectvo a jeho účinný systém řízení palby, umožňující soustředit až 21 baterií z různých směrů na jediný cíl. Některé zdroje uvádějí, že jen od 20. června do 7. července 1944 vypálilo přes 163 000 granátů! Velký úspěch zaznamenali také spojaři, kteří zachytili sovětskou rádiovou zprávu udávající přesný čas a místo dalšího útoku 63. divize plánovaného na 3. července. Jen pár minut před stanoveným začátkem útoku zasypalo přes 250 děl prostor soustředění divize 4 000 granáty a ta se následně stala cílem náletů bombardérů ze skupiny Kuhlmey i finského letectva. To plány Sovětů zcela zhatilo.
Dne 6. července donutil poslední útok Govorovových mužů k dočasnému ústupu 6. divizi, ale znovu se opakovala situace, kdy finský protiútok nedovolil Sovětům operaci dále rozvinout. Po 9. červenci 1944 útoky ustaly a v úseku Tali–Ihantala nastala patová situace. Za 12 dní bojů tam Rudá armáda přišla o více než 300 tanků a nejméně 22 000 vojáků, zatímco finské ztráty činily asi 8 000 mužů. Linie VKT byla sice „zprohýbaná“, ale nápor zadržela.
Střet na řece Vuoksi
Na východ od Tali se mezitím 23. armáda pokusila 4. července obejít Finy držící pozice podél řeky Vuoksi. Tíha obrany tam ležela především na 2. divizi, která musela čelit převaze 98. střeleckého sboru. Krvavé pětidenní boje přinesly ztráty na obou stranách, 98. sbor však musel být stažen a nahrazen 115. sborem, který konečně získal 9. července malé předmostí u Vuosalmi.
Navzdory sílícímu tlaku se ale obrana 2. divize nezhroutila. Jejím mužům se s pomocí posil v podobě zbývajících tanků Panssaridivisioon a jedné roty německých útočných děl 303. brigády podařilo na severním břehu Vuoksi nepřátelský příval zastavit. Nastala tu obdobná situace: Sověti nebyli schopni rozšířit předmostí, Finové je zase nemohli zatlačit zpět přes Vuoksi. Po 17. červenci i tam boje prakticky utichly. V srpnu se fronta stabilizovala a válka se opět změnila v zákopovou, přičemž linie dotyku se táhla zhruba podél hranice z roku 1940.
Vysoká cena svobody
Neúspěch, který Rudá armáda na Karelské šíji přes veškeré úsilí zažila, přesvědčil Stalina, že dobývání Finska by znamenalo plýtvání silami, které potřebuje jinde. Nabídl proto Helsinkám přijatelné mírové podmínky. Prezident Risto Ryti, jenž představoval překážku uzavření míru pro svůj osobní závazek neuzavírat separátní mír, rezignoval a parlament zvláštním aktem přenesl 4. srpna 1944 prezidentský úřad na maršála Mannerheima. Ten prohlásil osobní závazky svého předchůdce za irelevantní, zrušil spojenectví s Německem a nařídil jeho jednotkám opustit severní Finsko. Následně uzavřel příměří se SSSR.
Kromě území zabraného Sovětským svazem již v roce 1940 se ovšem Finsko za to muselo vzdát i oblasti Petsama, zaplatit značné válečné reparace a vyhlásit válku Německu. Od požadavku na bezpodmínečnou kapitulaci však Stalin ustoupil.
Finsko tak uhájilo svou nezávislost, byť zaplatilo opravdu vysokou cenu. Jen od začátku sovětské ofenzivy 9. června do uzavření příměří 4. září 1944 ztratili Finové asi 60 000 mužů, z toho 15 000 mrtvých. Sovětský svaz byl v roce 1944 mnohem lépe připraven než v roce 1939, i jeho armáda však utrpěla citelné ztráty. Během bojů v létě 1944 překročily 150 000 mužů a 600 tanků. Nyní nastal čas, aby obě země opět hledaly cestu k mírovému soužití. Od léta 1944 v Karélii již zbraně znovu nepromluvily. Napětí však ze vztahu mezi Finskem a jeho nevyzpytatelným sousedem nevymizelo dodnes.
