Malíř proti inkvizici: Jak Francisco Goya hájil své dílo před inkvizičním tribunálem
Španělská inkvizice sice zdaleka není nejstarší, podle mínění mnohých je však světově nejproslulejší. Do historické paměti se nesmazatelně vryla svými teatrálními výslechy a také dost možná největším počtem zcela absurdních procesů. Za všechny jmenujme obvinění, které bylo začátkem 19. století vzneseno proti Francisku Goyovi.
Proč byl Goya obviněn? Protože se roku 1808 do rukou inkvizice dostal jeden z jeho obrazů, který se do té doby nacházel v soukromých sbírkách tehdejšího španělského premiéra Manuela Godoy y Álvarez de Faria. Nazýval se Nahá Maja, vznikl nejméně o osm let dříve nejpravděpodobněji na objednávku téhož politika a zobrazoval zcela nahou mladou ženu v životní velikosti, kterak spočívá na krajkových polštářích na tmavě zeleném sametovém divanu a vyzývavě hledí přímo na diváka.
Ministr si počínal obezřetně a obraz umístil do speciální místnosti vyhrazené pro akty, bezpečně skryté před zraky veřejnosti, kde se Nahá Maja nacházela ve vybrané společnosti Velázquezovy Venuše či Tizianovy Danae. Evidentně však nepočítal s tím, že by jeho slibně rozvíjející se kariéra mohla ze dne na den skončit vyhnanstvím a konfiskací veškerého majetku a tajná záliba tak dojít prozrazení.
Kontroverzní politik
Bohužel, stalo se. Godoy, který své druhé premiérské období započal v roce 1801, nebyl mezi Španěly zrovna oblíben. Proslul úplatkářstvím, vyhledáváním válečných sporů, do nichž by zemi zavlekl, a ke všemu se dlouhodobě paktoval s Francií. Úzká spolupráce se sousední velmocí začala ihned po Godoyově opětovném nástupu do úřadu, kdy obě země společně vyhlásily válku Portugalsku. Akt namířený proti Portugalskému království byl shodou okolností i jedním z posledních Godoyových počinů na postu prvního španělského politika.
V říjnu roku 1807 zaranžoval mír ve Fontainebleau, podle nějž si měly Francie a Španělsko rozdělit portugalské území včetně všech jeho kolonií, za což se premiérovi dostalo odměny v podobě příslibu území ležících ve dvou jihoportugalských provinciích včetně suverénního titulu vévody z Algarve. Ten měl Godoyovi doživotně zajistit bezpečnou a bezstarostnou existenci, a proto o několik měsíců později již celý nedočkavý splnil svou část dohody a nechal francouzské jednotky překročit hranice své země.
Je až s podivem, že se politik Godoyových zkušeností nechal docela zaslepit vidinou osobního profitu a na mysl mu nepřišel ani stín pochybnosti o platnosti Napoleonova dobrého slova. Nedošlo mu, že si Napoleon neplánuje přijít pouze pro Portugalsko, nýbrž i pro Španělsko, jehož trůn si již před časem vyhlédl pro svého bratra Josefa Bonaparta. Nenapadlo jej ani, že jeho vlastní lid nepřivítá Francouze s otevřenou náručí a bude se invazi bránit.
V březnu 1808 se pro starou politickou garnituru stala situace na všech frontách natolik neudržitelnou, že se vydala na útěk. Godoy spolu s králem Karlem IV. a jeho manželkou Marií Luisou odešli z Escorialu s úmyslem najít azyl v Novém Španělsku, byl to však nakonec jen nepříliš vzdálený Řím, kde se dočasně usadili. V mezičase Španělé pod vedením Karlova syna Ferdinanda, jenž byl vnímán jako hrdina a rival svého otce, bojovali proti francouzské armádě a utvrzovali se v přesvědčení, že vším je vinen Godoy, neboť právě a jedině on prodal Španělsko Napoleonovi.
Majitel obscénních děl
Dne 18. března vtrhl rozzuřený dav do premiérovy madridské rezidence a to, co zde našel, jej rozvášnilo ještě více. Za dveřmi paláce se ukrýval takový přepych, o kterém se nikomu ze samozvaných návštěvníků ani nesnilo. Zlato, koberce, vyřezávaný nábytek, sbírky porcelánu a obrazů. Mezi nimi se nacházeli staří mistři, rodinné portréty, krajiny, ale také několik děl tak obscénních, že bylo nutno je při zabavování předat k posouzení vyšší instanci. Samotný Godoy byl ve svém úkrytu odhalen o několik dní později a převezen na hrad Villaviciosa de Odón, patřící rodině jeho manželky Marie Terezy, kde byl dočasně uvězněn.
V několika následujících měsících jej čekala celá řada mimořádně nepříjemných výslechů, včetně předvolání před nejvyšší inkviziční tribunál. Ten hodlal Godoyovi položit několik otázek týkající se oněch „uměleckých děl“ zabavených v jeho domě.
K výslechu byl předveden spolu s kurátorem svých uměleckých sbírek Franciskem de Garivayem. Ani jeden z nich sice nedokázal přesně vysvětlit, proč se sporná díla nacházela v jejich majetku respektive péči, na naléhání nicméně uvedli alespoň jména jednotlivých autorů. K nemalé radosti inkvizičního tribunálu bylo zjištěno, že autor onoho nejpříšernějšího díla, které bylo v protokolu počastováno přívlastky jako „obscénní“, „nemorální“, a dokonce i „škodlivé“ a „nebezpečné“, není nikdo jiný než Francisco Goya.
Trnem v oku
Goya inkvizici už nějaký čas ležel v žaludku. Minimálně od doby, kdy v roce 1799 spatřily světlo světa jeho Rozmary (Los Caprichos), série osmdesáti rytin vytvořená v předchozích dvou letech. Jednotlivé grafické listy si braly na paškál nešvary soudobé španělské společnosti, trefovaly se do pověrčivosti, konzervativnosti, neschopnosti a zabedněnosti, do politické nekorektnosti a mimo jiné také do zkostnatělého a zpátečnického kléru a inkvizice. Posledně jmenovaná témata Goya rozvedl zejména na dnes již emblematickém Rozmaru číslo 24 nazvaném Onen prach a dále na následujícím čísle 25 s názvem Nebylo pomoci a čísle 58 Spolkni ji, pse!
Goya Rozmary vytvořil bez objednávky, pouze ze svého tvůrčího přetlaku a potřeby vykřičet zuřivou nespokojenost se stávajícími poměry. Podle autorových vlastních slov Rozmary zachycovaly „nebetyčnou hloupost a pošetilost bující v jakémkoliv lidském společenství, a dále předsudky a podvody, které se kvůli otupělosti, ignorantství a egocentrismu stávají normou“.
Samotná vyobrazení plná jinotajů a satirických narážek by možná nebyla srozumitelná každému, ale díky tomuto vysvětlení a krátkému popisku připojenému k jednotlivým rytinám nezůstal nikdo na pochybách, s jakým dílem má tu čest. Vzhledem ke skandální povaze se o souboru mluvilo na každém rohu, prodalo se však pouze sedmadvacet exemplářů a sám Goya z prozíravé opatrnosti Rozmary brzy stáhl z nabídky. Učinil tak dřív, než inkvizice vůbec stačila zareagovat, a nedotknutelnost si pojistil tím, že měděné desky spolu s neprodaným prvotiskem věnoval do sbírek uměnímilovného krále Karla IV.
Dvorní malíř
Dostat se Goyovi na kobylku byl pro inkvizici dlouho nerozlousknutelný oříšek. Byl příliš vysoce postaven, ale zároveň o své postavení vlastně ani nestál, nedbal příliš na svou reputaci a pramálo se zajímal o mínění druhých. V inkriminované době byl již léta prvním dvorním malířem španělského království a čtvrtým rokem působil rovněž coby ředitel královské akademie. Do ranku královských malířů se tehdy již čtyřicetiletý Goya po nesnadných začátcích dostal v roce 1786 za vlády krále Karla III. Jeho jmenování bylo obnoveno i po nástupu Karla IV., který v tomto svérázném umělci našel obzvláštní zalíbení a v několika málo letech mu dopřál kariérní růst doprovázený odpovídajícím platovým navýšením.
Goya se od počátku osmdesátých let těšil značné oblibě také ve šlechtických kruzích, což mu vyneslo četné objednávky na portréty. Jako jeden z prvních se u něj v roce 1783 nechal vymalovat hrabě Floridablanca, tehdejší premiér. Následovali vévodové z Osuny, z Alby a z Medina Sidonia a během několika málo let se Goya propracoval k portrétování španělských králů a členů královské rodiny.
Je vskutku s podivem, že o Goyovo portrétistické umění byl takový zájem, neboť nelze říci, že by portrétovaným zrovna lichotil. Jako všechno, i portréty urozených pojímal po svém a řada z nich je dnes vnímána spíše jako zdařilá satira – v této souvislosti je třeba vyzdvihnout především oficiální portrét Karla IV. s rodinou, z nějž nedostatek úcty a vizuální diplomacie přímo čiší.
Ztráta pozice
Madridský inkviziční tribunál proto rád využil politické objednávky na likvidaci Godoye, aby do svých sítí chytil i Franciska Goyu. Soudci však museli být trpěliví a několik dalších dlouhých let s předvoláním počkat, neboť bouřlivé události následující po Godoyově útěku a zatčení nedovolily, aby byl proces proti Goyovi zahájen dřív než v prvních měsících roku 1815. V této době se totiž Goya již nenacházel v tak bezpečném postavení jako dřív.
Dne 11. prosince 1813 na trůn znovu usedl Ferdinand VII., syn Goyova ochránce Karla IV., který v roce 1808 pod nátlakem abdikoval ve prospěch Napoleonova bratra Josefa Bonaparta jen pár dní poté, co mu otec donucený Godoyovými skandály k abdikaci předal královskou korunu. Ferdinand VII. prvního malíře španělské monarchie neměl zdaleka v takové lásce jako Karel IV. Neobdivoval se jeho talentu a navíc mu nemohl odpustit, že bez skrupulí sloužil francouzskému vetřelci, králi Josefu I., který španělský trůn okupoval v letech 1808 až 1813. Vlivem perzekucí po restauraci bourbonské dynastie také značně prořídly řady Goyových osvícených a liberálních přátel, kteří už jej nadále nemohli zaštiťovat svými vlivnými jmény. Godoy i někdejší král Karel IV., největší Goyovi protektoři, museli zůstat v zahraničí.
Nicméně sám Goya již také nebyl tím, kým kdysi býval. V devadesátých letech 18. století prodělal těžkou chorobu, která jej zcela připravila o sluch, což malíř velmi těžce nesl. Hluboce jej poznamenaly také válečné hrůzy prožité během francouzské okupace a následné občanské války, jež mu působily opakované stavy těžké deprese. K dovršení všeho zlého zemřela roku 1812 Goyova manželka Josefa Bayeu. Umělec se postupně začal stranit společnosti a žil v čím dál větší izolaci. Jeho výtvarný projev se stával temnější, expresivnější a fantasknější, a pokud mu dříve příliš nezáleželo na soudech okolí, nyní je pouštěl ze zřetele docela a nechával se unášet pouze svými uměleckými vizemi.
Nezlomný umělec
Pravděpodobně právě kombinace neradostného duševního rozpoložení spolu s Goyovým vrozeným nonkonformismem způsobila, že předvolání inkvizičního tribunálu ignoroval a k výslechu se patrně vůbec nedostavil vzhledem k tomu, že v jinak detailně vedeném protokolu chybí jakékoliv jeho prohlášení. Otázky proč, na čí žádost či z jakého popudu stvořil Nahou Maju, nechal bez odpovědi. Inkvizitoři ke svému velkému zklamání museli případ uzavřít jen necelého půl roku po jeho zahájení a spokojit se se závěrem ředitele konfiskací, že Goya pouze následoval díla velkých mistrů Tiziana a Velázqueze, tedy umělců, jejichž plátna jsou královským dvorem i církví ceněna už od dob Filipa V., a to včetně těch zobrazujících nahotu, a že tudíž ani proti Goyově vyjádření ženské nahoty nelze mít velkých námitek. Mimochodem, zmiňovaný panovník stejně jako později Manuel Godoy ukrýval Velázquezovu Venuši v uzavřené místnosti, do níž „se k odpočinku uchyloval vždy po obědě“.
Ačkoliv Goya vůči snahám inkvizitorů zahájit proces proti jeho osobě zůstal netečný, nelze říct, že by jej zájem inkvizice nikterak neovlivnil. Naopak, opětovně a tentokrát mnohem otevřeněji než dříve se začal trefovat do této podle svého mínění ďábelské instituce a jejích praktik. Z let následujících bezprostředně po procesu pochází plátna Autodafé inkvizice a Procesí flagelantů a k tématu fanatismu, pověrčivosti a náboženské nenávisti se Goya vyjádřil i v sérii takzvaných černých maleb, které vytvořil přímo na zdech svého domu. Obzvláště explicitní je v tomto ohledu obraz Čarodějnický sabat, kdy shromáždění rozdivočelých žen předsedá rohatá postava v oděvu nápadně připomínajícím kněžskou sutanu.
Ani přes tyto výkřiky se však už Goya do křížku s inkvizicí znovu nedostal. Závěr svého života strávil takřka v úplném osamění. V roce 1819 odešel z Madridu, kde mu vzhledem k okolnostem valem ubývalo zakázek. Na své venkovské usedlosti na břehu řeky Manzanares poblíž města Segovia, jež si časem vysloužila přezdívku Dům hluchého, se věnoval prakticky výlučně své autorské tvorbě. Jedinou společnost mu dělala jeho nová múza, o bezmála čtyři desetiletí mladší Leocadia Weiss.
Odchod do exilu
Začátkem dvacátých let se vlivem snah znovunastolit a prohloubit absolutistickou vládu ve Španělsku zhoršily životní podmínky liberálů natolik, že Goya ani vzhledem ke svému pokročilému věku a chatrnému zdraví neváhal opustit zemi. Učinil tak dost možná i kvůli Leocadii, která žila v odloučení od svého zákonitého manžela, takže její svazek s Goyou nebyl v očích církve legální. V říjnu 1824 pár odešel do Bordeux, kde Goya v domě svého přítele Joséja Duasa z posledních sil pokračoval v tvorbě.
Zemřel 16. dubna 1828 ve věku osmdesáti dvou let, částečně ochrnutý po úrazu způsobeném pádem ze schodů a slepý v důsledku nádorového bujení diagnostikovaném o několik měsíců dříve po záchvatu mrtvice, nicméně zcela svobodný a nezlomený, což by mu v jeho vlasti nejspíše dopřáno nebylo.
