Neohrožený proti Nule (1): Duel SBD Dauntless vs. A6M Zero-sen

Na tichomořském válčišti se odehrálo několik velkých utkání amerických a japonských námořních sil, během nichž se samotné lodě vůbec nedostaly na dohled. Boj totiž sváděly především palubní letouny, což mimo jiné vedlo k epickým střetům mezi stíhačkami a střemhlavými bombardéry

13.02.2024 - Lukáš Visingr



Řada amerických bojových letadel z éry druhé světové války si vydobyla status legendy a jejich podoba je dnes povědomá i laikům. Jako příklad se dají uvést třeba bombardér B-17 Flying Fortress nebo stíhačka P-51 Mustang. Poněkud stranou naopak zůstávají palubní letouny jako třeba SBD Dauntless, ačkoli jejich význam pro výsledek bojů v Pacifiku zůstává zcela zásadní.

Na nedostatek popularity si naopak zajisté nemusí stěžovat japonský stroj Micubiši A6M, známý spíše pod přezdívkou „Zero“. V prvních měsících svého nasazení budily tyto letouny ohromný respekt a strach, záhy se však projevily také jejich zásadní slabiny, které v podstatě vycházely z od základu chybné strategie celého japonského válečného loďstva.

Hodně peněz

Americké námořnictvo se poměrně dlouho drželo dvouplošníků, mezi jejichž základní výhody patřila lepší ovladatelnost a nižší přistávací rychlost. Postupně však převládlo mínění, že vyšší maximální rychlost jednoplošníků je důležitější, což odrážely i specifikace, které vznikly roku 1934 a týkaly se čtveřice typů palubních letadel. US Navy tedy požadovalo celokovové jednoplošníky s uzavřenými kokpity a zatahovacími podvozky. 

Kromě stíhacího a torpédového letadla se mezi oněmi čtyřmi typy nacházela také dvojice letounů pro střemhlavé bombardování. Kromě toho však měly tyto stroje také zajišťovat činnost pro námořní letectvo nesmírně důležitou, a sice průzkum, respektive vyhledávání nepřátelských lodí. Tomu odpovídalo také jejich označení SB (Scout Bomber). První z nich měl standardně nosit pumu vážící 500 liber (asi 227 kg), zatímco od druhého se žádala nosnost dvojnásobná. Své návrhy odeslala řada firem a US Navy tehdy disponovalo celkem štědrým rozpočtem, který umožnil zadat sériovou výrobu několika typů, jež se měly srovnávat přímo ve službě. 

Pro průzkum i bombardování

Kontrakt tedy získala mimo jiné i firma Northrop s typem BT, jenž poprvé odstartoval 19. srpna 1935 a do služby se dostal roku 1938. Příliš se však neosvědčil a vyžadoval spoustu změn, které byly nakonec natolik rozsáhlé, že se zrodilo prakticky zcela nové letadlo. Firmu Northrop mezitím koupila korporace Douglas, což se odrazilo i v označení inovovaného stroje, jenž poprvé vzlétl 1. května 1940 a obdržel název SBD (Scout Bomber Douglas) a bojové jméno Dauntless (neohrožený, nebojácný)

Námořnictvo konečně získalo univerzální palubní letoun, který mohl díky impozantnímu doletu provádět dálkový průzkum i střemhlavé útoky a zároveň se vyznačoval dobrou ovladatelností a vysokou odolností. Posledně zmíněná vlastnost vycházela z faktu, že střemhlavé nálety silně namáhaly drak letounu, který tedy musel něco vydržet, a proto snášel i těžké poškození v boji.

Ochrana osádky i nádrží

První sériové stroje varianty SBD-1 se ale ještě nedaly pokládat za skutečně vhodné do války, protože postrádaly pancéřování kokpitu či samosvorné palivové nádrže. To se změnilo u verze SBD-2, u které se částečně zlepšila ochrana osádky a zvětšila se i zásoba paliva, avšak zásadní změnu znamenalo až provedení SBD-3, které vstoupilo do služby v březnu 1941. Oba členové osádky dostali pancéřované sedačky a všechny nádrže byly nově samosvorné. 

Proběhlo též výrazné zesílení výzbroje, neboť první dvě verze nesly dvojici pevných 7,62mm kulometů a třetí zbraň shodné ráže instalovanou pohyblivě vzadu, kdežto SBD-3 dostal dva pevné 12,7mm kulomety a možnost umístit dozadu dvě 7,62mm zbraně. Základní útočnou výzbroj reprezentovala jedna bomba o hmotnosti 454 kg zavěšená pod trupem, kromě níž se daly nosit dvě menší pumy pod křídlem. 

Pomalý, ale smrtící

V roce 1942 se začala dodávat verze SBD-4, jež se odlišovala prakticky pouze jiným řešením palubního elektrického systému, kdežto na jaře 1943 přibyla varianta SBD-5, u níž výrobce použil výkonnější motor. Toto provedení dostalo i větší palivové nádrže a malý palubní radar, který přinášel podstatné zlepšení průzkumných schopností, zatímco silnější agregát dovolil nést těžší pumy. Na konci roku 1943 se rozběhla sériová produkce verze SBD-6, jež nabízela vyšší rychlost, avšak v té době již nastupoval do služby i nový střemhlavý bombardér Curtiss SB2C Helldiver.

Námořnictvo do něj vkládalo velké naděje, avšak zpočátku šlo o velmi problémový stroj, takže se jeho vstup do služby výrazně opozdil. Helldiver poskytoval větší nosnost pum a vyšší rychlost než dauntless, mnozí piloti ovšem nadále preferovali výrobek firmy Douglas, u něhož si cenili zvláště ovladatelnost a odolnost. Jeho popularitu ostatně dokládá fakt, že jeho název SBD letci vykládali i jako „Slow But Deadly“ (pomalý, ale smrtící).

Douglas SBD-3

  • ROZPĚTÍ KŘÍDLA: 12,66 m 
  • DÉLKA: 9,96 m 
  • VÝŠKA: 4,14 m 
  • PRÁZDNÁ HMOTNOST: 2 564 kg 
  • MAX. VZLETOVÁ HMOTNOST: 4 853 kg 
  • MOTOR: hvězdicový Wright R-1820-52 Cyclone (746 kW) 
  • MAX. RYCHLOST: 400 km/h 
  • BOJOVÝ DOLET: 2 100 km 
  • BOJOVÝ DOSTUP: 8 260 m 
  • HLAVŇOVÁ VÝZBROJ: 2× 12,7mm kulomet M2; 2× 7,62mm kulomet M1919 
  • MAX. NOSNOST PUM: 676 kg

Další články v sekci