Pokud by byla Země zničena, ať už jakýmkoliv způsobem, mohli bychom to, alespoň teoreticky, zkusit znova na Marsu. A jak se zdá, ani bychom k tomu na počátku nepotřebovali muže. Vše nasvědčuje tomu, že zmražené lidské sperma v pohodě přežije pobyt ve vesmírném prostoru s mikrogravitací, a že tedy může letět vesmírem, třeba právě na Mars.

Zjistila to Montserrat Boada z španělského výzkumného centra Dexeus Women’s Health se svými spolupracovníky, když porovnali vzorky zmraženého lidského spermatu, které prošly mikrogravitací, se vzorky z prostředí běžné pozemské gravitace. Oba soubory vzorků, které pocházely od celkem 10 zdravých mužů, byly v prakticky stejné kondici.

Spermie v letadle

Některé dřívější studie dospěly k závěru, že mikrogravitace by mohla spermiím uškodit. Například tím, že by narušila jejich pohyblivost, která je přitom pro oplodnění klíčová. Boada s kolegy neposlali zmražené sperma na oběžnou dráhu, ale využili speciální letadlo, které svým letem vytváří sérii krátkých časových úseků s mikrogravitací.

TIP: Problémy s výzkumem: Ruští kosmonauti odmítají poskytnout sperma pro vědu

Vědci prostudovali u obou souborů vzorků spermatu řadu charakteristik, které souvisejí s plodností. Zkoumali koncentraci spermií, jejich pohyblivost, životaschopnost a stav jejich DNA. V žádné z těchto vlastností se spermie, které zažily mikrogravitaci, od ostatních spermií neliší. Založení mimozemském banky DNA, třeba na Marsu, už tím pádem prakticky nic nebrání.

V dětství musel malý Václav II. snášet dlouhá léta nepříjemného věznění. Měl z toho doživotní trauma, bál se bouřky, projevoval přehnanou zbožnost, měl chabou tělesnou konstrukci a chatrné zdraví. Přesto dokázal vybudovat mohutnou říši a získat dokonce polskou korunu. Triumfoval i na sklonku života, a to na domácí půdě.

Ultimátum

Zatímco česká říše rostla, sledovali to přemyslovští sousedé s nenávistí. Nejvíce ze všech římský král Albrecht Habsburský, který nikdy neměl s Václavem příliš přátelské vztahy, nanejvýš byl dočasným spojencem z nutnosti. Roku 1304 využil nevraživosti papeže Benedikta vůči Václavovi a po dohodě s ním na něj najednou začal tlačit. Jako jeho lenní pán od něj požadoval, aby mu odevzdal všechny země kromě Čech a Moravy (to znamená všechny polské a uherské, plus Chebsko a nároky na některá území v Míšeňsku) a ještě k tomu přidal podíl ze stříbrné Kutné Hory, na nějž má prý jako římský král nárok. Vždyť Kutná Hora je přece na území říše.

Požadavky to byly nehorázné a Albrecht je snad nemohl myslet vážně. Na takové vydírání by Václav II. těžko mohl přistoupit, i kdyby zrovna prohrál klíčovou bitvu, upadl do zajetí a měl meč na krku. Nic takového se ovšem nestalo. Albrecht prostě potřeboval záminku. Využil toho, že Václav musel s velkým českým vojskem odtáhnout do Uher na pomoc svému synovi, kde se dostal do pořádných nesnází. Albrecht pak vpadl s velkým říšským vojskem do Čech a hnal se přímo na Kutnou Horu. 

Vítězství před Kutnou Horou

Jenže se přepočítal. Nedonutil oslabené zbytky českých zbrojných sil k žádné rozhodné bitvě, a tak mu nakonec nezbylo nic jiného, než oblehnout stříbrné město a čekat. Musíme si uvědomit, že Kutná Hora byla čerstvě založeným sídlem, takže ji nechránily žádné mohutné hradby, ale spíš dřevěné „ploty“. Nicméně stateční měšťané se ubránili a pokořili Albrechta lstí: „…horníci přimísili mour a pěnovou strusku ze stříbra a jiné bahnité nečistoty vytékající z jam a z hutí do onoho potoka, tekoucího k nepřátelskému vojsku, z kterého oni dosti hojně pili, takže zahynulo bez počtu lidí a dobytka, otráveno oním jedem. … Po stříbře žíznili – stříbrnou strusku pili," uzavírá své líčení jednoduchým moudrem Petr Žitavský ve Zbraslavské kronice.

TIP: Když se bratři nebratří aneb Přemyslovská hra o trůny

Albrechtovo vojsko se totálně rozložilo a snažilo se odtáhnout co nejrychleji pryč z Čech. Na tuto chvíli čekal Jindřich z Lipé s několika dalšími šlechtici a malým vojskem, které byli schopni za nepřítomnosti krále poskládat. Rozprášili oslabené říšské voje na padrť, takže se Albrecht musel z této rány dlouho vzpamatovávat. Byla to první hvězdná chvíle mladého Jindřicha z Lipé, později nejmocnějšího muže v Čechách. 

Bolestivé pro tělo, ale svým způsobem příznivé pro mozek. Tak by se daly charakterizovat výsledky posledních vědeckých studií na téma jet lagu (doslova „tryskáčové zpoždění“) a jeho vlivu na člověka. Existuje spousta důkazů, že tato tzv. pásmová nemoc vyvolaná změnou časového pásma během dlouhých letů může negativně ovlivnit naše tělo a spánkový rytmus. Nicméně jedna z posledních prací přinesla opačný výsledek. Badatelé z Northwestern University se rozhodli prozkoumat, jak jet lag působí na neurodegenerativní onemocnění. Pacienti s těmito chorobami totiž trpí i značnými poruchami spánku, respektive tzv. cirkadiánních rytmů – tedy změn fyziologických funkcí, k nimž dochází zhruba každých 24 hodin.

Zdraví prospěšná pásmová nemoc 

Vědci experimentovali s ovocnými muškami, které vybavili geny Huntingtonovy nemoci, vzácného neurodegenerativního postižení mozku. Jedné skupině změnili střídání světla a tmy, a to v rámci 20hodinového cyklu místo běžných 24 hodin. U druhé skupiny navíc upravili jeden z genů odpovědných za cirkadiánní rytmy. Odborníci tak v podstatě u hmyzu navozovali permanentní jet lag, odpovídající čtyřhodinovému letu na východ každý den. 

Oproti očekávání se ovšem stav mušek nezhoršil, ba naopak: Jejich mozky produkovaly méně proteinů spojených s Huntingtonovou nemocí, jež způsobují odumírání neuronů. Podle vedoucího týmu Raviho Allady zmíněnou záhadu možná vysvětluje fakt, že jeden z genů odpovědných za cirkadiánní rytmy má zároveň podíl na správném skládání proteinů. Právě chybná tvorba bílkovin totiž zřejmě hraje u řady neurodegenerativních nemocí klíčovou roli.

TIP: Život řízený světlem: Jak přesně fungují naše biologické hodiny?

Lidé a mouchy samozřejmě představují zcela odlišné druhy, nicméně geny ovlivňující cirkadiánní rytmy máme pozoruhodně podobné. Badatelé proto plánují provést další experimenty a mimo jiné se pokusí zjistit, zda má jet lag obdobně příznivý efekt i na pacienty s Alzheimerovou chorobou.

Napříč historií se neustále potvrzuje, že kulturní památky neohrožuje ani tak počasí, zemětřesení nebo trus holubů. Jejich největšími nepřáteli jsou lidé – obzvlášť ti, které pobláznila válka. Vinou běsnění člověka již z povrchu zemského zmizel bezpočet architektonických skvostů. Některé ruiny se však podařilo zrestaurovat tak dokonale, že znovu povstaly ve své původní nádheře. 

Co děla nesvedla

K zářným příkladům takového zmrtvýchvstání patří drážďanský kostel Panny Marie – jedna z nejvýznamnějších barokních staveb Německa, která saskou metropoli zdobí již od 18. století. Navrhoval ji architekt George Bähr a proslula mimo jiné majestátní kupolí, jež ovšem původně čelila ostré kritice: Nikdo totiž nevěřil, že kostelní zdi a pilíře unesou obrovský dóm o hmotnosti 12 tisíc tun. Pochybovači však nakonec museli uznat svůj omyl, protože stěny zůstaly pod tíhou ambiciózní konstrukce zcela stabilní. Během sedmileté války prý dokonce svědkové viděli, jak v roce 1760 udeřilo do kupole víc než sto dělových koulí, načež se jen neškodně odrazily. 

Roku 1945 stavbu nicméně zasáhlo spojenecké bombardování a moderním zbraním již podlehla: Kupole se zřítila a z monumentálního kostela zbyla jen hromada sutě mezi zbytky zdí. Německo bylo poničené válkou, a rekonstrukce památky tedy nepřicházela v úvahu. Radnice proto z ruin vytvořila pomyslný památník válečných hrůz. Rozvaliny nakonec zůstaly nedotčené bezmála padesát let a debata o obnově drážďanské ikony se rozhořela teprve po pádu berlínské zdi. 

Černá na bílé

Hudebník Ludwig Güttler založil v 90. letech občanskou nadaci, jež začala shromažďovat finance na rekonstrukci kostela, která si měla podle odhadů vyžádat v přepočtu 8,6 miliardy korun. Lidé přispívali přímo peněžní částky nebo si například mohli koupit hodinky se zasazenými drobnými úlomky stěn zničené památky. Nakonec se podařilo vybrat polovinu potřebné sumy. 

Do projektu obnovy se zapojily stovky architektů, historiků a inženýrů. Roztřídili suť, kterou hodlali využít při znovuzrození památky, takže se na své místo vrátily mimo jiné zachovalé části soch a rovněž hlavní oltář tvoří z 80 % původní materiál. Cestu zpět do svatostánku si našlo zhruba 45 % pískovcových trosek, a protože postupem času zčernaly, v nových světlých zdech je nelze přehlédnout. 

Návrat zlatého kříže

Zlatý kříž umístěný na vrcholku kupole darovala kostelu Velká Británie, země, jejíž bombardéry – spolu s těmi americkými – město rozmetaly na padrť jako odplatu za zničení anglického Coventry a tamní výstavní katedrály. Aby byla symbolika usmíření dokonalá, vyrobil kříž kovář, jehož otec pilotoval jedno z britských letadel. 

Precizní replika náboženského symbolu vznikla stejnými postupy, jaké se používaly v 18. století. A původní kříž, po náletu pokroucený a ohořelý, stojí vedle oltáře. Rekonstrukce nakonec probíhala v letech 1994–2004, přičemž interiér se dolaďoval ještě v roce 2005. Svatostánek dnes pojme na 1 800 věřících a ročně přivítá miliony návštěvníků.

Běsnící Bosna

Ještě krutější osud potkal mešitu Ferhat Paša, která se stala obětí války v Bosně a Hercegovině mezi léty 1992 a 1995. Svatostánek z roku 1579, jeden z klenotů města Banja Luka a zářný příklad islámské architektury šířené Osmanskou říší, padl v roce 1993 na popud Republiky srbské. 

Ve snaze vyčistit etnicky promíchané území sáhli srbští nacionalisté po nejtvrdších metodách z příručky teroru: Nejenže neoficiální milice znásilňovaly a zabíjely přímo na ulicích, ale předáci republiky se rozhodli vymazat veškeré symboly muslimského vlivu, který do země přinesli Osmané už v 15. století. Mešitu tedy vojáci odpálili pomocí výbušnin, a jelikož minaret explozi přežil, ozbrojenci jej strhli, zbytky zdemolovaly buldozery a pozůstatky stavby skončily rozházené v okolí města. 

„Trosky mešity byly k nalezení všude, většinou však na skládkách,“ tvrdí Muhamed Hamidović, bývalý vedoucí sarajevské fakulty architektury. „Z celé stavby se dochoval celistvý pouze jeden sloup – členové potápěčského klubu jej objevili na dně jezera.“ Na někdejším místě modliteb pak vyrostlo parkoviště. 

Tisíce fragmentů

V roce 2001 se sice odehrál pokus o rekonstrukci mešity, nicméně srbští nacionalisté se proti němu vzbouřili. Asi tisíc fanatiků zaútočilo na účastníky pokládání základního kamene, násilníci zapalovali auta, ničili okolí, a dokonce na místo přivedli prase jako urážku islámu. Stavba byla nakonec pozastavena.  

O rok později však započaly práce sponzorované tureckou a srbskou vládou a nakonec trvaly čtrnáct let. Archeologové během té doby díky pečlivému průzkumu okolí města získali asi 3 500 fragmentů mešity, tedy zhruba 65 % veškerých reliktů. Následně je roztřídili a naskenovali, aby s jejich katalogizací pomohl také počítač, který vyhodnocoval zakomponování pozůstatků do nového svatostánku. Jeho znovuotevření v roce 2016 se tak stalo pomyslným přijetím minulosti země spojené s islámem. Slavnostnímu aktu přihlíželo na dvacet tisíc lidí.

Město v troskách

Zdaleka nejhorší osud však v tomto ohledu potkal Varšavu, jejíž obnova po druhé světové válce patřila k nejnáročnějším projektům rekonstrukce v dějinách. V srpnu 1944 se polský odboj postavil německým okupantům a varšavská zástavba se změnila v bojiště. Ačkoliv byli povstalci špatně vyzbrojení, znali město lépe než Němci, a během 63 dnů potyček tak zranili či zabili možná až 17 tisíc vojáků Říše. Nacisté však sáhli k bombardování a dalším tvrdým opatřením, jež stála život zhruba 150 tisíc civilistů. Němci nakonec odboj potlačili a začali se mstít.  

Zatímco jiná evropská velkoměsta utrpěla škody pouze během bojů, Varšavu se nacisté rozhodli zničit zcela systematicky. Během dvou měsíců bombardování a jiných útoků se 85 % historického centra proměnilo v ruiny a s ním zmizela i nedílná část polského kulturního odkazu. Pováleční dokumentaristé zachytili metropoli coby změť zničených zdí, trosek a domů srovnaných se zemí. 

Jak postavit Varšavu

Přestože v ruinách ležela mrtvá těla a vzduch byl plný prachu, Varšavané, kteří přežili, odmítli své město opustit. „Jeden filozof spočítal, že každý tamní obyvatel ročně vdechl prach odpovídající objemu čtyř cihel,“ tvrdí polský spisovatel Leopold Tyrmand. Každopádně záhy vyvstala otázka, jak znovu přivést k životu tak rozlehlé pole zkázy. A vedle vědeckého průzkumu se odpovědí staly také obrazy z 18. století.  

Benátský malíř Bernardo Bellotto působil v roce 1768 jako dvorní umělec polského krále Stanislava II. Poniatowského a vytvořil mimo jiné sérii takřka fotorealistických obrazů zachycujících varšavské budovy i náměstí. Pláten bylo dvaadvacet a později o ně projevili zájem například Napoleon Bonaparte či ruský car Mikuláš I. Za druhé světové války na ně měli samozřejmě políčeno i Němci, nicméně díla válečný konflikt jako zázrakem přežila.  

Okna do budoucnosti

Jakmile polskou metropoli osvobodili Sověti, započaly snahy o její obnovu. Okrajové a mladší čtvrti sice komunistický režim zaplnil obyčejnou zástavbou coby novým domovem pro ty, kdo přežili, nicméně o rekonstrukci historického centra se měli postarat odborníci. „Trosky z varšavského ghetta byly přetvořeny v cihly, z nichž vznikly moderní čtvrti. Ozdoby z budov historického jádra se zas umísťovaly na zdi nových staveb,“ vysvětluje Małgorzata Popiołeková z Technische Universität Berlin. Odrazovým můstkem se přitom stalo dvaadvacet Bellottových obrazů. 

TIP: Nová podoba Notre-Dame: Bude z vyhořelé katedrály obří zeleninový skleník?

Ruce k dílu přiložili také obyvatelé metropole a motto obnovy znělo „Národ si staví hlavní město“. Myšlenka společného úsilí se pak prohloubila v okamžiku, kdy se ukázalo, že varšavská suť nebude k rekonstrukci centra stačit: Trosky přetvořené ve stavební materiál se proto dovážely z okolních poničených měst. Navzdory rozsahu škod postupovaly práce rychlým tempem a již v roce 1955 byla většina hotová, přestože detaily se dokončovaly ještě v 80. letech. Při procházce dnešní metropolí vám její turbulentní minulost připomenou mimo jiné informační tabule s replikami obrazů, podle nichž daná místa vstala z popela. 

Rakousko-Uhersko stálo na počátku války proti relativně malé srbské armádě. Válečné plány habsburské monarchie počítaly s rozvinutím branné moci do tří částí, z nichž jedna zaujala postavení proti Srbsku, druhá proti ruské části Haliče a třetí měla zasáhnout tam, kde jí bude nejvíce potřeba. V hektických srpnových dnech však několik rakouských armád pendlovalo mezi balkánskou a haličskou frontou, aniž by rozhodným způsobem zasáhlo na kterékoliv z nich. Právě na východě se situace vyvíjela zcela opačně, než podunajská monarchie očekávala.

Krvavá Halič

Rakousko-Uhersko sice rozpoutalo válku kvůli Srbsku, ale hlavní síly přesto nasadilo proti svému velkému východnímu sousedovi. Rusové postupovali kupředu s 53 pěšími a 18 jízdními divizemi. Rakušané byli slabší. Na hranicích postavili formaci 37 pěších divizí krytých dalšími 10 jezdeckými divizemi. Navzdory početnímu oslabení se rakouská vojska pokusila nepřítele obchvátit.

Na levém křídle se jim to zpočátku dařilo. U Krasniku a Komarówa zasadila Rusům těžké porážky. Z celkového strategického hlediska se však nejednalo o víc než lokální úspěch, který bylo třeba podpořit dalším postupem nebo vítězstvím na pravém křídle, které by umožnilo poraženého protivníka obklíčit a zničit.

Rakušané se rozhodli pro druhou variantu, ale Rusové oba jejich útoky úspěšně odrazili. Snaha habsburských vojsk nakonec zcela zkrachovala a carská armáda dosáhla významného vítězství. Rakušané se stáhli a ponechali svému osudu i mohutnou pevnost Přemyšl s její víc než stotisícovou posádkou. Mnohé elitní rakouské pluky byly zdecimovány již v prvních bitvách války.

TIP: Krvavý střet u Hradce Králové: Největší bitva naší historie

Boje však ani zdaleka nekončily. Následovalo ruské vítězství u Varšavy a rakouské u Limanowa. Podunajská monarchie však již po několika měsících bojů pocítila první náznaky nadcházející krize. Mocnářství nebylo na moderní válku ani zdaleka připraveno. Rusové mohli navzdory obrovským ztrátám postavit do boje další pluky z čerstvých odvedenců. Rakousko-Uhersko napříště již vždycky potřebovalo pomoc svého německého spojence, aby mohlo dosáhnout nějakého významnějšího úspěchu.

Už delší dobu víme, že se v některých rostlinách, jako je například špenát, vyskytuje přírodní steroidní hormon zvaný ekdysteron. Od osmdesátých let se používá do potravinových doplňků pro podporu růstu svalů. Až doteď ale nebylo jasné, zda a do jaké míry ovlivňuje ekdysteron fyzický výkon.

Mezinárodní tým vědců proto nedávno uskutečnil experiment s lidskými dobrovolníky, jehož cílem bylo zjistit, jak to s ekdysteronem vlastně je. Experimentu se zúčastnilo 46 mladých mužů, z nichž jedna část používala přípravek s ekdysteronem, placebo nebo ani jedno. Zároveň se všichni zúčastňovali posilovacího tréninku. Experiment běžel po dobu 10 týdnů.

Výsledky pokusu vědce překvapily. Počítali s tím, že ekdysteron bude mít na růst svalů a výkon dobrovolníků vliv. Rozhodně prý ale nečekali, že ten účinek bude tak veliký. Síla uživatelů ekdysteronu se během experimentu zvýšila trojnásobně oproti nárůstu u jejich kolegů, kteří brali placebo. Autoři studie proto doporučili Světové antidopingové agentuře (WADA), aby ekdysteron přidala na seznam zakázaných látek pro sportovce. „Myslíme si, že pokud látky obsažené ve špenátu zvyšují výkonnost, pak je jeho konzumace nespravedlivou výhodou, které by mělo být zamezeno,“ dodala Maria Parreová z berlínské Svobodné univerzity.

TIP: Jak se dostat do formy? Vědci vyvinuli koncentrované cvičení v pilulce

Milovníci špenátu se podle všeho nemusí účinků listové zeleniny bát. Dávky ekdysteronu, které dobrovolníci během experimentu užívali, odpovídaly zhruba  čtyřem kilogramům syrového špenátu denně.

Americká agentura NASA před pár dny oznámila, že se jedním z hlavních cílů pro ně stává Saturnův měsíc Titan. Před našimi zraky se Titan skrývá v žlutavém oparu husté atmosféry. Je to zmrzlý svět, který je ale zároveň bohatý na organické látky. Podle vědců je tento měsíc podobný Zemi v raném stadiu a může tak poskytnout vodítka k tomu, jak vznikl život na naší planetě.

NASA hodlá na Titan vyslat lander Dragonfly, který bude mobilní. Je to téměř půltunový dron, který má k dispozici osm rotorů o průměru jeden metr, uspořádaných po dvou, takže je to vlastně oktoptéra. Dragonfly bude používat kolmé starty i přistání k přesunu na nová zajímavá místa na povrchu Titanu.

Létaní s dronem na Titanu

Dron Dragonfly bude pohánět radioizotopový termoelektrický generátor (RTG). Využije toho, že se v atmosféře Titanu létá hodně snadno. Atmosféra je totiž asi čtyřikrát hustší než na Zemi a místní gravitace představuje pouhých 13,8 procent pozemské. Neznamená to ale, že by dron na Titanu nemusel čelit žádným technologickým výzvám. Je tam například zdrcující mráz kolem mínus 180 °C a oproti Zemi tam je k dispozici jen zlomek slunečního záření.

TIP: Jak prozkoumat oceány ledových měsíců? Pošleme tam robotické ponorky!

Dragonfly by měl vyrazit na cestu v roce 2026. Pokud cestu zvládne, ke svému cíli doletí v roce 2034. Na Titanu Dragonfly prozkoumá desítky slibných lokací. Bude tam hledat stopy probiotických procesů, které mohou z polévky organických látek vytvořit biologicky aktivní molekuly nebo i jednoduché organismy. Základní část mise Dragonfly na Titanu by měla trvat 2,7 roku a vědecký aparát za tu dobu navštíví rozmanitá prostředí, od organických dun až po dno impaktního kráteru.

Krev ryby s latinským názvem Chionodraco rastrospinosus neobsahuje hemoglobin. Jedná se o jediného známého obratlovce na světě, který dokáže přežít bez tohoto červeného proteinu zajišťujícího přenos kyslíku do tkání a odvádění oxidu uhličitého. Podle odborníků rybě ke správnému okysličování zřejmě stačí velké srdce a krevní plazma. Jelikož nemá šupiny, je dokonce možné, že dokáže kyslík absorbovat přímo z vody.

TIP: Magnetické buňky pstruhů: Nenápadné rybí kompasy

Proč a jak došlo v průběhu evoluce k tak neobvyklému vývoji, zatím nikdo netuší. Vzácnou rybku chová v současnosti jen jediné zařízení na světě – Sea Life Park v Tokiu, který vlastní pár dovezený z Jižního oceánu rybáři lovícími kril. Zaměstnanci Sea Life Parku doufají, že pár se začne úspěšně rozmnožovat a že se vědcům podaří o tomto záhadném tvorovi získat více informací.

Kde začít s popisem dění na prázdninové noční obloze? Třeba u nejnápadnějšího objektu, který na ní můžeme zahlédnout, tedy u Měsíce. Na našeho kosmického souseda se upře značná pozornost zejména v první polovině prázdnin. V noci z 16. na 17. července se totiž odehraje částečné zatmění Měsíce a jen o čtyři dny později, 20. července, oslavíme 50. výročí přistání prvních pozemšťanů na jeho povrchu, v oblasti Moře klidu. 

Načasování je přitom dokonalé: Úzký srpek dorůstajícího Měsíce se na podvečerním nebi začne objevovat se začátkem prázdnin, přičemž 12.–14. července se na obloze ocitne v blízkosti jasné stálice Antares ze souhvězdí Štíra a následně i nápadného, žlutobílého Jupitera v sousedním Hadonoši. Jen o pár dní později jej pak nalezneme ve Střelci nedaleko další výrazné oběžnice – nažloutlého Saturnu. 

Čekání na planety

Jupiter se Saturnem budou zdobit noční nebe po celé léto, vždy je však spatříme pouze nízko nad obzorem. Pozorovatelé s dalekohledy tudíž musejí počítat s nepříznivým vlivem přízemních vrstev atmosféry a číhat na okamžik, kdy se vzduch uklidní a na kotoučcích planet vytanou jemné detaily. Saturn se navíc 9. července ocitne v opozici se Sluncem a současně bude v letošním kalendářním roce nejblíž Zemi.

Jde však pouze o hru s čísly a Saturnův kotouček vám bude v dalekohledu připadat stejně velký o 14 dnů dřív i o měsíc později. Budete-li mít po ruce přístroj alespoň s 30násobným zvětšením, určitě si planetu prohlédněte. S jistotou spatříte její největší měsíc Titan – jasný naoranžovělý bod v blízkosti mateřského tělesa – a rozpoznáte rovněž slavný prstenec. Sousední Jupiter zas nabídne až čtyři své největší průvodce a dvojici tmavých atmosférických pásů, protínajících světlý kotouček. Tím ovšem výčet jasných planet bohužel končí. Z těch tzv. terestrických neboli Zemi podobných nebude v červenci viditelná ani jedna. 

Ve stínu Země

Vraťme se však do první poloviny července k úplňkovému Měsíci. Jak bude probíhat zmíněné částečné zatmění? Vše vypukne již zvečera 16. července, asi hodinu po východu našeho souputníka nad jihovýchodní obzor – na nebi se v té době bude nacházet v souhvězdí Střelce. Zaměřte se na levý horní okraj měsíčního kotouče, protože právě tam se ve 22:02 SELČ objeví plný zemský stín a posléze nemilosrdně pohltí celou horní polovinu Měsíce. 

Ta z oblohy zcela nezmizí, její kontury zůstanou snadno rozpoznatelné. Rozhodně však získá pozoruhodné zabarvení, jež bude mimo jiné záviset na aktuálním stavu a průzračnosti atmosféry: Dočkat se můžeme pestré palety odstínů od oranžové až po hnědou. Ve 23:31 SELČ nastane střed zatmění, během nějž plný zemský stín zakryje téměř 7/10 průměru měsíčního disku; od daného okamžiku pak bude z Měsíce ustupovat, směrem k jeho pravému hornímu okraji. Na konec úkazu si musíme počkat až do druhého dne, 17. července – naštěstí jen do 1:00 SELČ, kdy měsíční kotouč opustí poslední zbytky plného zemského stínu. 

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Raka, 23. července ve 4:51 SELČ vstupuje Slunce do znamení Lva.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – nepozorovatelná
• Mars – nepozorovatelný
• Jupiter – viditelný po celou noc kromě rána
• Saturn – viditelný celou noc
• Uran – viditelný ve druhé polovině noci
• Neptun – viditelný ve druhé polovině noci

Zajímavé úkazy v červenci

• 4. července – Země nejdál od Slunce v roce 2019 (152,1 milionu kilometrů)
• 5. a 6. července – setkání Měsíce a jasného Regula ze souhvězdí Lva na večerní obloze nízko nad západem
• 9. července – Saturn v opozici se Sluncem
• 12. a 13. července – seskupení Měsíce, Jupitera a jasné stálice Antares ze souhvězdí Štíra na nočním nebi
• 15. a 16. července – setkání Měsíce a Saturnu na noční obloze 
• 16. července – Měsíc v úplňku, částečné zatmění pozorovatelné na večerním nebi nad jihovýchodem (začátek úkazu ve 22:02 SELČ, střed ve 23:31, konec 17. července v 1:00)
• 28. července – setkání úzkého měsíčního srpku a jasného Aldebaranu ze souhvězdí Býka na ranní obloze nad jihovýchodem (bude je dělit úhlová vzdálenost cca 1,5°)

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Když v 60. letech 20. století objevili archeologové v Sieře Leone na nalezišti Nomoli podivné sošky, jejich údiv neznal mezí. Zatímco pravěké evropské „venuše“ většinou znázorňují kypré ženy, ty africké rozhodně jako pocta ženské plodnosti nevypadaly. Figurky zobrazovaly zvláštní postavy pololidí, polozvířat či fantastických bytostí, z nichž některé – k radosti záhadologů – připomínaly návštěvníky z vesmíru.

Byly vytesány z pískovce, žuly, mastku a vápence a měřily mezi 40 a 70 cm. Jejich společný nápadný rys představuje plochá lebka či nezvykle zdůrazněný orlí nos. Prvotní odhady hovořily o stáří až 17 tisíc let! Že by se jednalo o první skutečně rozvinutou africkou kulturu? 

Záhadu neosvětlily ani místní legendy. Dozvídáme se v nich, že bůh kdysi potrestal příslušníky jistého „andělského národa“ tím, že je proměnil v kamenné sošky. Ty pak spadly na zem spolu s modrými kameny – pozůstatky jejich světa. Zvláštní kameny se nedaleko naleziště Nomoli skutečně podařilo objevit a jejich analýza naznačila, že obsahují iridium, které se na Zemi vyskytuje pouze v místech dopadů meteoritů. 

Senzace se hroutí

Když opadlo prvotní nadšení a vědci měli čas artefakty seriózně prozkoumat, museli své odhady přehodnotit. Datování organických vzorků nalezených v okolí posunulo původ sošek do 5. století př. n. l., postupně se však ukázalo, že ani datace podle půdy nemusí být zcela spolehlivá.  

Pomocí moderních metod a srovnáním podobných, ale dobře datovaných vzorků – například řezeb ze slonoviny, jež pro portugalské obchodníky vytvářeli umělci v Sieře Leone v 15. a 16. století – se nakonec zjistilo, že některé z nalezených figurek budou zřejmě obdobně staré. 

TIP: Nejstarší civilizace světa: Tisíciletý omyl dávné revoluce

Vzhledem k tomu, že se ovšem sošky různého stupně opracování a odlišných typů našly hned v několika geologických vrstvách, nelze jejich stáří určit jednoznačně. Podobně neznáme ani jejich využití: Mohly zobrazovat náčelníky, ale stejně tak ztvárňovat velké příběhy dobových kultur. Jejich nejasný účel přesto nijak nezastiňuje fakt, že se jedná o úchvatné kusy lidového umění.