První republika přinesla do postavení ženy celou řadu změn. Ženy získaly politická, pracovní i společenská práva rovnocenná mužům. Mohly studovat na všech vysokých školách, mohly se vdát a mít děti, a přitom zůstat ve veřejných a státních službách, získaly volební právo, a dokonce mohly být i voleny.

Prucující hospodyňka a přirozená kráska

Protektorát znamenal pro ženy ústup od nabytých práv, především politických (nesměly vstoupit do jediné povolené politické strany – Národního souručenství), ale především změnu vnímání jejich životního poslání. Podle společenského požadavku, vycházejícího z nacistické ideologie, měla žena pracovat a zároveň být matkou. Pracovní povinnost se najednou týkala i žen, které nikdy nepracovaly. Uchráněny byly jen matky malých či dvou větších dětí. Žena měla umět uvařit z nedostačujících přídělů, sehnat nesehnatelné a opakovaně přešívat oděv pro celou rodinu. 

TIP: Kuchyně v dobách nouze: Polévka z chleba a brambory na marijánce

Zároveň se však nezměnilo vnímání představy ideální ženy, které se objevilo již v době první republiky. Měla být svěží, mladistvá, štíhlá, sportovní, ale být i dámou. Neměla si barvit vlasy na nepřirozenou barvu, neměla si příliš líčit rty a tváře, nosit dlouhé umělé řasy, vonět se pronikavým parfémem, nosit příliš krátké sukně, sešlapané podpatky, ale ani vysoké podpatky, pokud v nich neuměla chodit rovně. Elegantní žena měla mít čisté ruce a hlavně nalakované nehty, nepřehánět to se šperky, měla mít upravené vlasy a dbát na rovné linky na punčochách, které samozřejmě nesměly být potrhané nebo viditelně zašívané.

Ideální žena tak byla kombinací dvou představitelek filmu Kristián: domácí milující hospodyňky Mařenky v podání Nataši Gollové a „femme fatale“ Zuzanky, kterou ztvárnila Adina Mandlová.

Takzvaní paví pavouci z rodu Maratus patří k nejhezčím zástupcům pavoukovitých, kterých dnes známe přes osmdesát druhů. Mezi největší krasavce se pak řadí nevelcí obyvatelé západní Austrálie druhu Maratus volans. Pyšní se pestrobarevným zadečkem, na němž vytvářejí měňavou paletu odstínů. Při námluvách samečci svou pestrou chloubu ukazují partnerkám a vše doplňují pohybem připomínajícím tanec. 

Každý pavoučí druh ze zmíněné rodiny přitom vyniká lehce odlišnými pohyby. Zatímco se sameček blíží k samičce, rozvibruje své bílé břicho, mává a tleská zvednutýma nohama, zvedá zadeček a třepe s ním, poskakuje ze strany na stranu a podupává. Jeho kreace ze všeho nejvíc připomínají disco, a tanec pavího pavouka na hudební doprovod se tak stal mimo jiné hitem internetu. 

Americká série Mythbusters (Bořiči mýtů), zaměřená na „testování“ různých všeobecně příjmaných pravd a mýtů, si vzala do hledáčku hlavní námitky konspiračních teorií týkající se přistání Apolla 11. Autoři pracovali ve vývojovém středisku NASA, a aby se přiblížili podmínkám na Měsíci, využili především vakuové komory.  

Zářící i ve stínu

Ikonická fotka Neila Armstronga sestupujícího ze schůdků lunárního modulu je prý podvrh – modul totiž vrhá stín, zatímco astronaut je i v tomto stínu jasně viditelný. Autoři tedy vyrobili miniaturní repliku místa přistání a nasimulovali měsíční prach. Ukázalo se, že prachové částice rozptylují světlo skutečně natolik, že dokážou ozářit i objekty ve stínu. Rozptyl světla navíc vytváří dojem, že objekty házejí stíny do různých stran, ačkoliv jsou nasvíceny pouze jedním zdrojem světla (Sluncem, při pokusu reflektorem). 

Neposedná vlajka

Kritici poukazují i na vlajku, která se na Měsíci nepřirozeně dlouho kývá – téměř jako by s ní hýbal vánek. Ve vesmírném vakuu ovšem neexistuje odpor vzduchu a rozkývanou látku zastaví pouze samotná elasticita materiálu. Pokus v komoře ukázal, že se „vlní“ asi třikrát déle než na Zemi. Zvláštní nakrabatění vlajky pak bylo způsobeno předešlým poskládáním – vzrušení astronauti přitom nevěnovali její úpravě příliš mnoho času. 

Historický otisk

Otisk prvního Armstrongova kroku na Měsíci se skeptikům zdál příliš jasný a ostrý. V pozemských podmínkách totiž nedokáže písek (bez vlhkosti, která by jej spojila) držet tvar. Zrna písku jsou kvůli pozemské atmosféře obroušená a snadno po sobě kloužou. Částice lunárního prachu mají však mnohem ostřejší hrany, které se k sobě pevně přimykají. Tým Mythbusters otestoval vytváření stop ve vakuu s pomocí umělé imitace tohoto prachu, který NASA používá ve výcvikových misích. Výsledek? Ostrá, dobře viditelná stopa. 

Odborníci na klima varují, že globální oteplování planety vyžaduje ráznou akci. Abychom se vyhnuli nejhorším dopadům klimatické krize, potřebujeme podle nich do roku 2030 snížit emise oxidu uhličitého o 45 procent. Švýcarští badatelé nedávno přišli s velmi jednoduchým řešením problému s nadbytečným oxidem uhličitým – vysadit velké množství stromů.

Bilionová výsadba

Ve své studii odhadli, že za současných podmínek by se na Zemi mohlo teoreticky dařit ještě dalším 1,6 miliardám hektarů lesa, které by doplnily současných asi 2,8 miliard hektarů, na nichž les v dnešní době roste.

Místa na takové lesy je podle studie, která vyšla v odborném časopise Science, na planetě dost – bylo by třeba asi devět milionů kilometrů čtverečních. Znamenalo by to obohatit asi 3 biliony stromů, které dnes na naší planetě rostou, o další bilion. Ve svých úvahách přitom vědci vyloučili plochy s městy a zemědělskou půdou, které jsou pro lidskou civilizaci nezbytné. 

TIP: Mohutné zalesňování: Čína plánuje vysadit lesy o celkové rozloze Irska

Pokud by skutečně bylo zmíněné území zalesněno, podle odhadů vědců by mohlo pojmout asi 205 miliard tun oxidu uhličitého. To představuje dvě třetiny veškerého oxidu uhličitého, který lidé vypustili do atmosféry od průmyslové revoluce. Pokud jde o země s největší rozlohou půdy vhodné k zalesnění, na první příčce je Rusko se 151 miliony hektarů. Za ním následují Spojené státy se 103 miliony hektarů a Kanada s 78,4 miliony hektarů.

Nástup kulometů do armád velmocí na konci 19. století se nesl ve znamení úspěšného tažení zbraně Hirma Maxima. Pozadu nezůstala ani německá armáda, která nejprve nakoupila menší množství zbraní, a poté, co je vyzkoušela, podepsala s Maximem licenční smlouvu. Na jejím základě je vyráběla od roku 1908 státní zbrojovka v berlínské čtvrti Špandava (Königliche Gewehrfabrik Spandau), o rok později se rozběhla produkce také ve zbrojovce Deutsche Waff en und Munitionsfabriken (DWM). Oficiální název zbraně zněl: schwere Maschinengewehr Modell 1908 neboli těžký kulomet model 1908.

Složitý, ale účinný 

Do první světové války vstupovala německá armáda vyzbrojena 4 411 kulomety MG 08; celkem jich do konce konfliktu vzniklo asi 91 000 (podle některých zdrojů 72 000), čímž se MG 08 stal nejpoužívanějším kulometem ve výzbroji německé armády v první světové válce. Vedle vojáků císaře Viléma používali tuto zbraň též turečtí spojenci, po Velké válce pak sloužila v řadě armád po celém světě. 

Kulomet se vyznačoval složitou konstrukcí (skládal se z 236 částí) a náročnou údržbou. Pěchota si jej však oblíbila, neboť disponoval značnou palebnou silou a v rukou dobře vycvičené obsluhy představoval vysoce efektivní zbraň. „Špandau“, jak ho vojáci nazývali podle místa výroby, prokazoval výborné kvality a spolehlivost i za nejhorších polních podmínek. Slabinu naopak představovala vysoká hmotnost – včetně saňové lafety a ochranného štítu činila šedesát kilogramů. Název lafety odkazuje nejen k podobnosti se saněmi, ale skutečně se na tomto sklopném zařízení dal tahat za sebou po zemi. V rozloženém stavu mohli nést kulomet dva muži jako na nosítkách – což ovšem při zmíněné vysoké váze nebylo nijak snadné. V roce 1916 proto armáda přijala alternativní trojnožku s označením Dreifuss 16. 

Dva muži proti praporu 

Kulomet fungoval na principu uzamčeného závěru s krátkým zpětným pohybem hlavně, přičemž předčasnému otevření závěru bránila soustava pák. Ty tvořily spojnici mezi postranními táhly a závěrem. Střední osa obou pák ležela v takzvaném „mrtvém bodě“, takže tlak plynů na dno nábojnice nemohl otevřít závěr. Až před koncem zpětného pohybu závěru s hlavní došlo k vychýlení zadní páky a tím k odemčení závěru. Pro kulomety systému Maxim byla také charakteristická tažná vratná pružina, uložená na vnější levé straně pouzdra kulometu, chráněná krytem.

Zbraň střílela z uzamčeného závěru, takže v přestávkách mezi střelbou nedocházelo k vnitřnímu chlazení hlavně proudícím vzduchem. Tu proto bylo nutné chladit vodou, která byla uložena v ocelovém chladiči o kapacitě čtyř litrů. V zimě se voda ředila jedna ku jedné glycerinem, aby nedošlo vlivem zmrznutí vody k roztržení chladiče.

Ráže činila 7,92 mm Mauser a zásobování zbraně municí probíhalo prostřednictvím nábojových textilních (později ocelových) pásů o kapacitě 250 nábojů. Na zadní části lafety se kromě odměrového a náměrového zařízení nacházely schránky na nářadí a náhradní závěr a také držák pro komorový vytěrák, sloužící k vyčištění nábojové komory. Obsluhu zbraně tvořili obvykle čtyři muži, v nouzi však k jejímu ovládání stačili i dva – střelec a nabíječ.

V německé armádě se výběru a výcviku kulometčíků věnovala velká pozornost, neboť dva tři muži s kulometem mohli sami odrazit útok celého nepřátelského praporu. Rozbití masových útoků pěchoty například u Sommy, Loosu či Neuve Chapelle měla na svědomí právě tato zbraň, které se někdy přezdívalo „sekačka na lidi“. V opevněných postaveních, obehnaných zátarasy z ostnatého drátu, představoval pro spojeneckou pěchotu prakticky nepřekonatelnou překážku. 

Lehčí varianta 

Jak už bylo řečeno, vysoká hmotnost odsoudila MG 08 pouze do role obranné zbraně. Armáda však požadovala lehčí kulomet, který by bylo možné využít i k podpoře útoku, a tak vznikla v roce 1915 odlehčená varianta MG 08/15 na dvojnožce s pistolovou rukojetí. Tato verze se vyráběla pro pozemní boj i pro využití v letadlech – v tom případě měla perforovaný plášť chladicího válce a hlaveň se chladila proudícím vzduchem.

TIP: Střely Le Prieur: první neřízené rakety sestřelovaly balony nad západní frontou

Pro pozemní boje však byla i odlehčená verze příliš těžká (18 kg) a její obsluha, kterou měli na starosti dva muži, poměrně náročná. Přesto se zbraň velmi rozšířila a každý pěší pluk německé armády měl 72 lehkých kulometů MG 08/15, což bylo asi čtyřikrát více než klasických těžkých MG 08. Po roce 1918 zůstaly kulomety MG 08 nadále ve výzbroji německé armády a u druhosledových jednotek sloužily dokonce ještě na počátku druhé světové války.

Dodnes se s jistotou neví, kdy byla původní gotická tvrz založena. Jediným vodítkem může být původní název Janczenslang, který její vznik směřuje do 12. nebo 13. století. Smiřme se tedy s tím, že pravděpodobně od těchto časů zdobila skalnatý výběžek nad Deštenským potokem malá tvrz. Neznáme ani její první majitele.

V historii tvrze se sice objevuje vladycký rod Podlavičků, ale se stoprocentní jistotou nemůžeme říci, zda tvrz přímo vlastnil. Teprve roku 1465 prozrazuje zápis v  zemských deskách, že jedním z majitelů byl Ctibor ze Zásmuk, který po své smrti rozdělil majetek mezi své syny Petra a Václava. Později přešla tvrz na Diviše Boubínského z Újezda a ten ji někdy kolem roku 1530 prodal rodině rytířů Kábů z Rybňan. 

Osvícená renesance

Právě Kábům z Rybňan můžeme děkovat za dnešní dispozici zámku. Rytíř Jan byl velice schopný hospodář i stavebník. Byl výběrčím posudného v Bechyňském kraji a oddaný habsburskému dvoru. Ve druhé polovině 16. století zahájil přestavbu gotické tvrze v renesanční zámek. A tato dispozice čtyřkřídlé stavby okolo pravidelného nádvoří se dochovala dodnes.

Jeden ze záznamů z roku 1555 dokládá činnost italského stavitele Honse Vlacha, který se podílel i na přestavbě královského paláce hradu Zvíkova. Spolu s přestavbou tvrze pravděpodobně proběhla i přestavba celé vodní plochy kolem zámku. Na jihozápadní straně byla odtěžena skalní šíje (na opačném konci než je dnešní most) a celý zámek byl z vyvýšeného skaliska umístěn jakoby doprostřed rybníka. Do této doby sahá podle pověstí  i dnešní barevná varianta zámku.

Jan byl také zadavatelem stavby zámecké kaple na návrší nad rybníkem. Podnětem k této stavbě byla pravděpodobně tragická událost roku 1557, kdy mu zemřelo na morovou ránu pět dětí. Po Janově smrti se stal zámek svědkem bouřlivých rozmíšek, až se stal nakonec roku 1597 majetkem Viléma Ruta z Dírné. Poslední z tohoto rodu Bohuslav musel jako utrakvista po Bílé Hoře prchnout ze země a jeho majetek byl zkonfiskován.  

V italských rukou

Červená Lhota se stala spolu s ostatními panstvími kořistí italského šlechtice Antonia Bruccia. Tento rytmistr císařského vojska zajišťoval stav konfiskací na Táborsku a byl také velitelem městské posádky v Jindřichově Hradci. Antonio Bruccio zámek nejprve obsadil a později koupil a zasloužil se o poválečné urovnání poměrů v celém panství. V nedaleké Deštné zbudoval lázně s kaplí sv. Jana Křtitele, která stojí dodnes. Po Antoniově smrti roku 1639 ztratila Červená Lhota svou rezidenční funkci, a protože nebyl určen dědic, připadla královské komoře. Od ní ho roku 1641 koupil Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka. Jako později nejvyšší kancléř Království českého vyženil jedno z největších dominií v Čechách – hradecké panství.

Červená Lhota pak plnila funkci letohrádku, kde probíhali zábavy a slavnosti především ženské části rodu. Přestavba, kterou nechali Slavatové provést v letech 1658–1678, se vedla v barokním duchu. Hlavní stavitel Jakub Werner nechal upravit především interiéry. V prvním patře byly vytvořeny nové klenby a štuková výzdoba. Jejich chloubou byl ale bezesporu velký reprezentační sál, který zaujímal celé východní křídlo (v pozdější době byl přepažen). Na jeho výzdobě se podíleli takoví mistři jako štukatér Inocennz Cometta a malíř Giovanni Tencalla.  

Dluhy a obnova

Roku 1693 se Červená Lhota dostala přes dceru nejstaršího z vnuků Viléma Slavaty do rukou Bedřicha Arnošta Windischgrätze. Windischgrätzové přivedli svým hospodařením panství do dluhů a museli ho roku 1755 prodat svobodným pánům z Gudenusu. František de Paula svobodný pán z Gudenusu záhy přikročil k četným stavebním akcím. Nechal opravit kapli v Deštné i tamní kostel, ale práce byly roku 1774 zastaveny rozsáhlým požárem. V předzámčí Červené Lhoty shořel pivovar, hospodářské budovy a pravděpodobně byl zasažen i samotný zámek.

Po této nešťastné události se majitelé zámku začali často střídat. Roku 1776 ho získal baron Ignác Stillfried z pruského Slezska. Téměř o padesát let později prodal jeho syn celé panství průmyslníkovi Jakubu Veithovi. Ten na zámku nepobyl ani patnáct let a roku 1835 ho jeho dcera odprodala knížeti Henrichu Eduardovi Schönburg-Hartenstein.

Nový majitel nechal v letech 1841–1863 provést neogotickou přestavbu zámku podle projektů jindřichohradeckého stavitele Josefa Schaffera a černínského stavitele Jana Kocába. Od roku 1845 se začalo s úpravami venkovních částí, které navrhl  Schaffer, a poté se přistoupilo  k přetvoření interiéru podle Kocábových návrhů. V té době byl obnoven i kostelík naproti zámku, který byl přebudován v rodinnou hrobku. Přestože byly hlavním centrem rodu Černovice, rozhodl se je kníže Heinrich roku 1872 prodat a pro svého syna Josefa Alexandra tak uchoval zámek Červená Lhota.

V duchu nového století 

Poslední majitelé drželi zámek do roku 1945, tedy sto deset let. Na počátku 20. století se rozhodli pro jeho další úpravu, kterou získal zámek svou dnešní podobu. Novorenesanční přestavba proběhla v letech 1901–1910 podle projektů jednoho z nejvýznamnějších vídeňských architektů, Humberta Walchera z Moltheimu. Cílem bylo, aby stavba odpovídala nejen požadavkům památkové péče, ale i standartu bydlení na počátku 20. století. Jedním z hlavních požadavků bylo zvětšení jeho užitné plochy. Tak došlo ke stavbě podkroví, čímž byla zaznamenána jedna z nejstarších půdních vestaveb.

TIP: 10+1 tip na výlet: Seznamte se s nejkrásnějšími hrady a zámky Evropy

Jako svoji rezidenci si Červenou Lhotu vybral i syn knížete Josefa Alexandra, princ Johann. Ten se po ukončení své veleúspěšné politické dráhy rozhodl částečně přesunout na své sídlo v jižních Čechách. Zemřel ve Vídni roku 1937 a jeho ostatky byly později uloženy do nově zbudované rodové hrobky v Červené Lhotě. 

Naštěstí už nemusel přihlížet zabavení zámku státem roku 1945. Od roku 1946 v zámku sídlila dětská ozdravovna, která tam ovšem nebyla příliš dlouho. O rok později Červenou Lhotu převzala Národní kulturní komise a od roku 1949 je zámek zpřístupněn veřejnosti. 

Český kosmický program je stále poměrně skromný. Proto je skvělým úspěchem každý český satelit nebo alespoň český přístroj, který se dostane na oběžnou dráhu. V pátek 5. července ráno se to podařilo českému cubesatu Lucky-7. Teď už je na počáteční heliosynchronní dráze ve výšce 530 km, kde oběhne Zemi jednou za zhruba 95 minut.

Vědecký cubesat Lucky-7 vynesla na oběžnou dráhu nosná raketa Sojuz 2.1b s horním stupněm Fregat-M, která vzlétla z ruského kosmodromu Vostočnyj. Jde o standardní cubesat, který tvoří jedna krychle o rozměrech přibližně 11 × 11 × 11 centimetrů a hmotnosti 1,6 kg. Tvůrcem cubesatu bylo nejprve ČVUT a poté česká společnost SkyFox Labs.

Lucky na oběžné dráze

Cílem mise Lucky-7 je ověřit vliv kosmického prostředí na spolehlivost komerčně dostupné elektroniky, sledovat gama záblesky pomocí speciální senzorů, a také sledovat polární záře pomocí barevné kamery. Cubesat má k dispozici dva nezávislé palubní počítače, zdvojenou komunikační linku, solární panely, gyroskop a experimentální GPS modul. Vědeckému výzkumu slouží 2 senzory kosmického záření a barevná kamera. 

TIP: Menší a levnější: Nanosatelity otevírají dveře univerzitnímu výzkumu vesmíru

Necelých sedm hodin po startu se Lucky-7 poprvé ozval z oběžné dráhy. Poté bylo potvrzeno, že palubní přístroje fungují správně. Zhruba týden po startu by měl cubesat zahájit vědecké experimenty. Kromě cubesatu Lucky-7 vynesla nosná raketa dalších 32 satelitů, mimo jiné z Velké Británie, Francie, Německa, Švédska a Spojených států. Hlavním nákladem rakety byl ruský meteorologický satelit Meteor-M 2-2 o hmotnosti 2,75 tuny.

S družicí by vědci měli komunikovat dvakrát denně, později to má za ně dělat přístroj pro automatickou komunikaci. Družice by se měla udržet na oběžné dráze kolem Země co nejdéle, možná i 25 let.

„Pokud vás pavouci neděsí, je to skutečně atraktivní kousek,“ popisuje redaktor časopisu Britské společnosti sklípkanů Peter Kirk. Tělo pavouka, kterého objevitelé pojmenovali Poecilotheria rajaei, je totiž zbarveno od šedé přes růžovou až po žlutou barvu. Jedu má tolik, že dokáže zabít myš, ještěrku, malého ptáka nebo hada.

TIP: Smrt ve žlutém hávu aneb Nebezpečné dobrodružství opylování

Nejvýraznějším znakem tohoto druhu je jeho velikost – rozpětí jeho končetin činí 20 cm, což vyvedlo z míry i některé otrlé biology. Zatím není známo, zda je pavouk hojný nebo vzácný. Vzhledem ke zhoršujícímu se stavu jeho přirozeného prostředí se však předpokládá, že populace nebude příliš početná. Vědci zatím objevili samičku a několik mladých jedinců a život barevného sklípkana bude i nadále předmětem jejich výzkumu.

Cesty vesmírem jsou sice úchvatným zážitkem a unikátní zkušeností, zároveň ale intenzivně zasahují do fungování lidského těla. Mikrogravitace pozmění prakticky každý systém v těle. Kosti přicházejí o vápník, svaly se ztenčují a tělesné kapaliny se přesouvají směrem k hlavě.

Kromě mikrogravitace je dalším často skloňovaným rizikem při pobytu ve vesmíru kosmické záření. Na Zemi jsme před ním do značné míry chráněni deštníkem planetárního magnetického pole, ale ve vesmíru je to jiné. Nárůst intenzity pronikajícího záření je tam takový, že astronauté někdy vídají v zorném poli záblesky. Více tvrdého záření by mohlo znamenat především větší riziko nádorového bujení pro lidské posadky. Není divu, že jde o věc, kterou teď vědci a lékaři intenzivně zkoumají.

Astronauti a kosmonauti versus nádory 

Americko-ruský tým odborníků nedávno zpracoval historická data o 301 astronautech a 117 kosmonautech, kteří byli ve vesmíru od roku 1957. Snažili se zjistit, zda pobyt ve vesmíru skutečně u lidí zvyšuje výskyt nádorů. A jak se zdá, tak nezvyšuje. Detailní analýzy těchto dat ukázaly, že cesta do vesmíru nevede ke statistickému nárůstu počtu úmrtí kvůli rakovině ani ke zvýšení šance na kardiovaskulární chorobu.

TIP: Čeká na astronauty letící k Marsu demence kvůli kosmickému záření?

Pro vesmírné cestovatele je to rozhodně dobrá zpráva. Zároveň je ale dobré si uvědomit, že současné cesty vesmírem jsou jiné, než bývaly v prvních desetiletích dobývání vesmíru. Lidé tráví na oběžné dráze Země dlouhou dobu a brzy se vypraví do hloubi Sluneční soustavy. Proto bude bezpochyby nutné dlouhodobý vliv kosmického záření na lidské zdraví při takových misích i nadále pečlivě sledovat.

Na souši Země je asi 1 500 vulkánů. Lidé si často myslí, že k nim neodmyslitelně patří i bublající láva. Ve skutečnosti se ale láva obvykle ve vulkánech objevuje jen během sopečných erupcí. Trvalá lávová jezera ve vulkánech jsou nesmírně vzácná. Doposud jsme jich na celé planetě znali jen sedm – například lávové jezero ve vulkánu Nyiragongo, který se nachází v Demokratické republice Kongo.

Britští vědci nedávno objevili osmé takové jezero. Je „ztracené“ na velmi vzdáleném Saundersově ostrově, který je součástí britského zámořského území Jižní Sandwichovy ostrovy v jižním Atlantiku. Satelitní snímky z let 2003 až 2018 tam odhalily lávové jezero ve vulkánu Mount Michael. Nachází se v místech, kam je pro lidi extrémně obtížné se dostat.

TIP: Napínavý výzkum vulkánů: Vědci shazují na sopky dračí vejce

Nově nalezené lávové jezero má průměr asi 90 až 215 metrů. Vyplňuje ho láva o teplotě 989 až 1 279 °C. Tento pozoruhodný objev přispěje k poznání vulkanismu na Jižních Sandwichových ostrovech, a také napomůže vývoji nových technologií pro monitorování vulkánů z vesmíru.