Jak objevujeme nové a nové fosilní nálezy, tak se historie cest našeho rodu po Zemi postupně komplikuje. Platí to i pro dvě lebky, které byly nalezeny v jeskyni Apidima na pobřeží poloostrova Peloponés, na jihu Řecka. Vlastně je objevili už v sedmdesátých letech, ale nejsou v moc dobrém stavu a tehdejší paleontologie si s nimi příliš nevěděla rady.

Archeologie od té doby pokročila a odborníci nedávno znovu lebky z Apidimy důkladně prozkoumali. Zjistili, že jedna z nich patří našemu druhu Homo sapiens, druhá je neandertálce. Podle radioizotopového datování je lebka člověka stará přinejmenším 210 tisíc let. Lebka neandertálce je o něco mladší, pochází z doby před 170 tisíci let.

TIP: Důkazy z jeskyní mluví jasně: Neandertálci byli kanibalové

Jestli jsou uvedená zjištění správná, lebka je skutečně člověka a její stáří je nejméně 210 tisíc let, pak se prakticky zdvojnásobuje stáří prvního známého příchodu lidí Homo sapiens do Evropy. Je to o více než 100 tisíc let dříve, než se lidé vydali z Afriky na své vítězné tažení světem. Lebka z jeskyně Apidima patřila člověku, jehož společníci před 210 tisíci let z nějakého důvodu neuspěli a jejich cesta do Evropy zřejmě skončila záhy poté, co začala.

Stabilita prstenců planet či jiných vesmírných objektů je stále předmětem vědeckých debat a pokusů o co nejrealističtější modelování. Dokonce i příčiny vzniku zmíněných útvarů zůstávají nejasné a vývojové scénáře mají samozřejmě dopad na představu odborníků o jejich osudu. Stabilita oběžné trajektorie jednotlivých těles prstence závisí na vlivu okolních objektů, které mohou vzájemným působením vychýlit tělísko z rovnováhy, a tedy ze stabilní orbity.

TIP: Bizarní megasaturn: Ohromné prstence kolem planety J1407b rotují v protisměru

V hustých prostředích – jimiž prstence rozhodně mohou být – dochází ke vzájemným srážkám, jež pak mohou vést ke ztrátě pohybové energie obíhajících těles a nakonec k jejich pádu na planetu. Simulace naznačují, že jde o typický osud prstencových částic. Prstence podle nich přetrvávají z kosmického hlediska krátce, obvykle méně než stovky milionů let. Jejich částice se pak nabalují na planetu nebo na její měsíce, pokud se pohybují poblíž.

Venku vládne ponurý podzimní den. V rodině Pechových je ale veselo. Narodila se tady holčička. Bude se jmenovat Anna. Řemeslnická rodina se má co ohánět. Přece jen, Anna není jejich poslední dítě. Malé děvčátko má sedm dalších sourozenců. Každý z nich dostane potřebné vzdělání. Otec brzy umírá a vše zůstane na samotné matce. Anna vystuduje pražský ústav, mnoho se naučí taky od svých starších bratrů. Věnuje se  hudbě a krásně maluje. Stane se z ní sečtělá mladá dáma.

Vzhůru do společnosti

Anna se stále více zajímá o literaturu. Píše si do šuplíku a pomalu se seznamuje s dalšími lidmi stejných zájmů. Seznámí se se spisovatelkou Karolínou Světlou. Jejich přátelství je celoživotní. Právě ona a novinář Vítězslav Hálek stojí u jejich prvních krůčků. Z Anny Pechové se stává Eliška Krásnohorská. Přispívá do významných časopisů. Květy, Světozor, Lumír. Do češtiny přeloží díla významných autorů. Láska k hudbě ji přivede k Bedřichu Smetanovi. Skladatel ji okouzlí. Jeho vlastenectví je tolik silné a obdivuhodné. Napíše pro něj dokonce libreta ke čtyřem slavným operám. Viola, Hubička, Tajemství a Čertova stěna. A co víc, neřekne si o žádný honorář. Bere to jako pomoc českému národu, který tolik potřebuje slyšet svou mateřštinu. Sebevědomě se zařadí mezi významné národní obroditele. 

Ženy, povstaňte!

Je mladá, vzdělaná, pracuje, zajímá se o politiku, o kulturní dění. Něco tomu ale chybí. Chybí ji uznání podobné tomu, které se dostává mužům. Často o tom hovoří se svou přítelkyní Karolínou Světlou. Jejich pocity jsou podobné. A zatímco mladá Eliška o tom jen uvažuje, starší a zkušenější Karolína už dáno jedná. Je potřeba věnovat ženám více pozornosti. Více mluvit o jejich problémech, bojovat za jejich práva. Jak? Jednoduše. Založením dalšího časopisu. Ten se jmenuje Ženské listy a je přesně tím, co dámy potřebují. Ženy v korzetech, které jsou odsouzeny k tomu, aby pečovaly o své muže, vyšívaly, byly krásné a při konverzaci plaše klopily oči. Pryč s tím! Ženy mají právo na svůj názor. Nedlouho po vydání časopisu vzniká taky Ženský výrobní spolek. Starostkou se stává Eliška Krásnohorská. Konečně se ve společnosti začíná mluvit o emancipaci. Muži se sice ušklíbají, ale víc nezmůžou.

Možnost vzdělání všem bez rozdílu pohlaví

Jsme ve druhé polovině 19. století. Většina škol je ryze chlapeckých. Ženy mohou navštěvovat jen pár soukromých a vesměs se jedná o odborné školy, které mají dívku naučit péči o domácnost, rodinu, ručním pracím a jednoduchým počtům. A co když chtějí víc? Čtyřicetiletá emancipovaná spisovatelka se do toho opře s vervou sobě vlastní. Napíše petici. Žádá v ní, aby dívky mohly studovat na státních školách, získat maturitu a nastoupit na univerzity! Tolik šokující gesto. Ale podaří se. Získá několik tisíc podpisů, povolení k založení spolku Minerva a prvního státního gymnázia pro dívky. Ke studiu mohou nastoupit ty, které již absolvovaly měšťanskou školu a složily přijímací zkoušky. V prvním ročníku je 51 žaček. Jejich studium a matriály platí právě členové spolku Minerva.

TIP: Dlouhá cesta českých žen do školy: Změnu přineslo až 19. století

Gymnázium tehdy má jen dvě místnosti, ale ne na dlouho. Po pár letech se podaří získat větší prostory. A maturita? Tu dívky musí složit na Akademickém gymnáziu. A většině se to skutečně podaří. Ty statečné se dokonce přehlásí na vysokou školu. Poprvé v historii ženy nastoupí ke studiu medicíny a filozofie! První žena promuje pouhých deset let po otevření dívčího gymnázia. Elišce Krásnohorské se vydaří kousek, na který by se jiné bály jen pomyslet. Dnes už je gymnázium pojmenováno po své zakladatelce. Studovala tady třeba Alice Masaryková, Milena Jesenská, Jarmila Loukotková či Zdena Škvorecká.

Pokud pro vás balení gumových medvídků nepředstavuje žádný problém, vyzkoušejte medvídky Lil’ Nitro. Zaručeně vám vydrží hodně, hodně dlouho. Součástí jejich receptury je totiž extrakt z chilli papričky, který je přibližně 900× pálivější než populární papričky Jalapeño. Na Scovilleově stupnici dosahují medvídci pálivosti 7,2 milionu SHU což znamená, že jsou přibližně 3× pálivější než Carolina Reaper a dvojnásobně pálivější než rekordmanka mezi chilli papričkami Pepper X. Zřejmě nejméně důležitou informací je, že medvídci mají malinovou příchuť.

TIP: Dračí dech z Glasgow: Zmrzlina, která pálí jako samo peklo

Kromě pekelných medvídků nabízí internetový obchod Vat19 také satanská lízátka, superpálivá cukrátka, nebo třeba pořádně ostrou čokoládu. Obojí pochopitelně patřičně vylepšené pálivým extraktem. 

Japonská vesmírná agentura JAXA v prosinci 2014 vyslala meziplanetární sondu Hajabusa 2 k blízkozemní planetce 162173 Ryugu. Ke svému cíli sonda dorazila na konci června 2018 a od té doby plní u planetky různé vědecké úkoly. V říjnu 2018 měla Hajabusa 2 z povrchu planetky odebrat první vzorky. Kvůli nevhodnému složení substrátu ve zvolené oblasti ale museli operátoři sondy změnit plány a první odběr vzorků odložit.

Na odběr vzorků tedy došlo až sklonku února 2019. Hajabusa 2 se těsně přiblížila k povrchu planetky a zařízením SMP pro odběr vzorků, které připomíná chobot, se dotkla povrchu a vypálila do Ryugu tantalový projektil o váze 5 gramů rychlostí asi 1 000 kilometrů za hodinu. Zásah zvedl oblak prachu materiálu z planetky, který sonda nadvakrát odebrala.

Vesmírné repete

Tím ale mise sondy zdaleka neskončila. Na asteroid Hajabusa 2 zacílila opět na počátku dubna, kdy na jeho povrch vypálila dvoukilový měděný projektil, který vytvořil na povrchu umělý kráter s průměrem okolo 20 metrů. V polovině května se sonda opět přiblížila k povrchu asteroidu, aby si místo označila. První pokus sice nevyšel, ale opakované „značkování“ na počátku června již skončilo úspěchem. Nyní se na místo sonda vrátila, aby z povrchu podruhé odebrala vzorky.

Sestup k asteroidu zahájila už ve středu, těsně k povrchu se přiblížila v brzkých ranních hodinách ve čtvrtek. Nedosedla přímo do vyhloubeného kráteru, ale zhruba dvacet metrů od něj. Vzorky horniny odebrala pomocí sběrné hubice, skrze níž se na okamžik dotkla povrchu asteroidu.

Přestože jde o mimořádný úspěch, není ještě jasné, zda odebrané vzorky doputují na Zemi. Sonda totiž nedisponuje zařízením, které by potvrdilo přítomnost materiálu v úložném pouzdře. Zdali v tomto úkolu mise uspěla, se odborníci dozví až ke konci příštího roku, kdy se sonda vrátí k Zemi.

TIP: Japonské rovery sondy Hayabusa-2 poslaly první snímky z povrchu asteroidu

Vesmírem už Hajabusa 2 cestuje čtyři a půl roku. Loni v červnu dorazila k povrchu asteroidu Ryugu. Od té doby na něm vysadila kontejner s dvojicí robotů (Rover-1A a Rover-1B), a také německý přistávací modul MASCOT. Během tohoto léta má vypustit ještě druhý kontejner MINERVA-II 2 s dalším robotem Rover-2. Přistání na povrchu je plánováno na červenec.

Belgičtí vědci dovedli recyklaci odpadu k dokonalosti, když vyvinuli metodu, díky níž lze dnes nepoužitelný odpad na skládkách proměnit v užitečný výrobní materiál. 

Yves Tielemans, vývojář společnosti Group Machiels, vysvětluje změnu pohledu odborníků: „Dlouho jsme na skládky nahlíželi jako na poslední místo, kde odpad končí. Jenže asi před deseti lety se náš postoj změnil a začali jsme skládky považovat za zdroj materiá­lů a energie, které dokážeme využít.“

Nejdřív se z odpadu na skládce vytřídí sklo, plasty nebo kovy – tedy materiály, které lze recyklovat snadno. Zbývající směs pak putuje do plazmové pece, kde ji čeká proces zplyňování. Výsledkem je syntetický plyn – směs oxidu uhelnatého a vodíku, kterou lze používat například k vytápění. Druhým produktem metody belgických vědců je takzvaný plasmarok, jenž vypadá jako láva. Z něj lze po smíchání s těmi správnými chemikáliemi vyrobit něco jako beton.

„Svatý grál“ recyklace

Další z belgických vědců, Lukas Arnout, vysvětluje přednosti získaného materiálu: „Dokázali jsme, že náš beton předčí v kvalitě ten běžný. Díky úplně jinému složení je odolnější. Lépe odolá kyselému i sirnatému prostředí a mořské vodě. Na rozdíl od běžného betonu navíc zvládne také vysoké teploty – i 12 až 13 tisíc stupňů Celsia!“

TIP: Na největší světové skládky přibude denně přes 10 tisíc tun odpadu

Jak syntetický plyn, tak plasmarok údajně neškodí životnímu prostředí. Proces zplyňování, který belgičtí vědci vyvinuli, je tak „svatým grálem“ recyklace. Přesný postup vynálezci pochopitelně tají. Kromě příznivého vlivu na naši planetu v sobě unikátní metoda samozřejmě ukrývá i potenciál, jak zbohatnout. Jen si to představte – na skládkách končí denně tisíce tun odpadu. Jen v Evropě jich je více než 500 tisíc. Teď se mohou všechny stát zdrojem materiálu pro výrobu superodolného betonu a plynu pro vytápění. Je tedy jasné, že o belgický patent bude rvačka. Pokud je proces skutečně zcela nezávadný, pro životní prostředí by to byla skvělá zpráva. 

Projekt, který stál 2,2 miliardy eur (56 miliard Kč), ukrajinští představitelé označili za největší pozemní pohyblivou stavbu. Kryt má na šířku 257 metrů, na délku 162 metrů a na výšku 108 metrů. Zakryl by tedy i například pařížský stadion Stade de France nebo newyorskou sochu Svobody.

Kryt uzavírá zbytky budovy reaktoru číslo 4, který byl zničen při rozsáhlé havárii v roce 1986. Nový ochranný kryt by měl před únikem radioaktivního prachu chránit dalších sto let, počítá se i s částečnou demolicí původního betonového a olověného sarkofágu, který byl instalován bezprostředně po katastrofě.

TIP: Nový život v Černobylu: Místo jaderné katastrofy dnes žije vlastním životem

Stavba gigantické konstrukce začala už v roce 2012, její hlavní část byla dokončena před třemi lety. Projekt byl financován z příspěvků, které poskytlo 45 zemí, Evropská unie a Evropská banka pro obnovu a rozvoj (EBRD). Ukrajina přispěla částkou sto milionů eur (2,5 miliardy Kč).

Dávné město Filištínů Sicelech (anglicky Ziklag) je známé ze Starého zákona, především souvislosti s příběhem krále Davida. Podle bible se Sicelech nacházel v oblasti pouště Negev, jako provinční město filištínského království Gat. Po Sicelechu intenzivně pátrají celé generace archeologů a o jeho umístění se mezi odborníky vedou nekonečné debaty.

Mezinárodní tým archeologů teď tvrdí, že se jim konečně podařilo nalézt pozůstatky města Sicelech. Podle vědců se pozůstatky biblického města nalézají mezi dnešními izraelským městem Kirjat Gat a národním parkem Lachiš, kde jsou ruiny stejnojmenného starověkého města. Ukrýval je pahorek na místě Khirbet al-Ra’i.

TIP: Archeologové objevili stavbu z království biblického krále Davida

Archeologové zde narazili na stopy osídlení ze 12. a 11. století před naším letopočtem. Radiokarbonové datování nálezů odpovídá době, kdy podle bible měl stát Sicelech. Nalezená keramika a další artefakty zase ukazují, že zde Filištíni skutečně žili. Podle archeologa Yosefa Garfinkela z Hebrejské univerzity jde na 90 % skutečně o dávné útočiště krále Davida. Ne všichni ale s tímto závěrem souhlasí. Podle některých odborníků musel Sicelech být více na jihu, směrem do pouště Negev. Na definitivní potvrzení toho, zda jde o biblický Sicelech, si zřejmě budeme muset ještě počkat.

Mnoho asteroidů Sluneční soustavy obíhá kolem Slunce v Hlavním pásu planetek, tedy mezi Marsem a Jupiterem. Najdou se ale i jinde. Astronomové nedávno objevili jeden takový asteroid, který je hodně neobvyklý. Ze všech známých asteroidů oběhne kolem Slunce za nejkratší dobu.

Asteroid 2019 LF6 je součástí rodiny Apohel nebo také Atirovy skupiny planetek. To je skupina asi 20 asteroidů, jejichž celá oběžná dráha je ke Slunci blíž, než oběžná dráha naší Země. 2019 LF6 má asi kilometr v průměru. Během cesty kolem Slunce se dostává kousek za oběžnou dráhu Venuše směrem od Slunce a pak zase blíže ke Slunci, než je planeta Merkur.

Neobvyklý asteroid 2019 LF6

Quanzhi Ye z Caltechu a jeho spolupracovníci zjistili, že 2019 LF6 oběhne Slunce za 151 dní, což je v tuto chvíli rekordně krátká doba. Objevitelé asteroidu zdůrazňují, že tak velká tělesa v našem okolí už nenacházíme často. Jenomže asteroid 2019 LF6 je výjimečný, jak svou velikostí, tak i oběžnou dráhou. Právě proto prý nejspíš tak dlouho unikal pozornosti astronomů.

TIP: Ztracena ve vesmíru: Uprchlá planetka objevena na periferii Sluneční soustavy

Neobvyklý asteroid byl objeven především díky pozoruhodnému zařízení Zwicky Transient Facility (ZTF) na Teleskopu Samuela Oschina, který je součástí observatoře Palomar v Kalifornii. Zařízení ZTF dokáže velmi rychle prohledávat oblohu a pátrat tam po podobných neobvyklých objektech. 

V Německu a Sovětském svazu rozpracovali stratégové ve 20. letech novou bojovou doktrínu, jež se zapsala do historie jako „blesková válka“, potažmo „hloubková operace“. Jejím základním prvkem bylo nasazení tankových formací, které měly prolomit nejslabší místo obrany protivníka a rychle pronikat do jeho týlu. Jeden z klíčových faktorů funkčnosti této koncepce přitom představoval průzkum, který sloužil mimo jiné i k nalezení onoho nejslabšího místa linie.

Armády tedy potřebovaly nejen tanky, ale i kvalitní průzkumná vozidla. V Sovětském svazu vznikla vývojová řada šestikolových strojů, jejímž posledním a nejvýkonnějším typem se stal obrněnec BA-10, zatímco do výbavy Wehrmachtu byl zaveden charakteristicky řešený vůz SdKfz 222.

Na šasi amerického původu 

Vývoj obrněnců v SSSR byl těsně propojen s rozmachem automobilového průmyslu, který ale ze začátku fungoval na bázi kopírování zahraničních konstrukcí. Coby první obrněný automobil se tak zrodil typ BA-27 na podvozku nákladního vozu AMO-F-15 – šlo o kopii typu Fiat 15 Ter. Zlom pro sovětský průmysl však nastal roku 1929, kdy došlo k uzavření velké smlouvy s americkým koncernem Ford o vybudování závodu ve městě Nižnij Novgorod (později Gorkij), jenž dostal jméno NAZ, později GAZ. V roce 1932 tam začala sériová výroba osobního vozu GAZ-A čili kopie amerického vozu Ford Model A.

Následovaly užitkové typy GAZ-AA a GAZ-AAA stavěné opět podle amerických vzorů. Šestikolový Ford Model AAA, respektive GAZ-AAA následněposloužil jako podvozek obrněnce BA-27M, který nesl (stejně jako původní varianta) věž s kanonem ráže 37 mm. Následoval podobně vyzbrojený typ BAI a v roce 1934 přišel vůz BA-3, na jehož korbě se nacházela kompletní věž lehkého tanku T-26. Obrněnec se tak mohl chlubit v té době nadstandardním kanonem ráže 45 mm.

Zrod Béáčka

Modernizací vznikl typ BA-3M a následně BA-6 s pancířem o maximální síle 9 mm. Postupně také ubývalo nýtů a přibývalo svarů, neboť sovětským továrnám se dařilo zvládat vyspělejší technologie. Střediskem vývoje byl Ižorský závod, který se nacházel ve městě Kolpino a kam směřovaly podvozky z podniku GAZ, na které se posléze montovaly obrněné korby a věže.

V roce 1938 tam vznikl prototyp automobilu BA-10, jenž se vyznačoval již zcela svařovanou konstrukcí, která sestávala z ocelových desek o maximální síle 10 mm. Viditelné nýty sloužily pouze k uchycení vnějších prvků na povrchu. Obdobně jako u typu BA-6 konstruktéři použili upravenou tankovou věž kónického tvaru, ve které se nacházel 45mm kanon 20K a 7,62mm kulomet DT. Další kulomet téhož typu byl umístěn v charakteristicky vpřed vysunuté pravé části kabiny, kde jej ovládal radista-kulometčík. 

Problém s nádrží 

Vlevo seděl řidič, zatímco za ním se nalézal bojový prostor s věží, v níž měli svá místa velitel (jenž současně plnil úlohu střelce) a nabíječ kanonu. Pro jejich nástup a výstup se užíval poklop tvořící zadní část stropu věže, kdežto řidič a radista-kulometčík měli k dispozici dveře v bocích korby. Existence funkce radisty naznačuje, že vůz standardně nesl radiostanici, byť je známo, že předválečné sovětské přístroje této kategorie byly značně poruchové a reálně se leckdy nenacházely tam, kde se nacházet měly. Další specialita BA-10 spočívala v náhradních kolech pohyblivě namontovaných po bocích korby, díky čemuž mohla pomáhat i při překonávání terénních překážek, což automobilu propůjčovalo výbornou průchodnost. 

Zkoušky prokázaly, že BA-10 představuje kvalitní konstrukci, a tudíž okamžitě začala sériová výroba, ale již v prosinci 1939 se přešlo na modernizovanou obměnu BA-10M. Ta konečně řešila jednu z velkých slabin celé vývojové řady BA, a sice umístění nádrže s benzinem uvnitř pod stropem karoserie. V případě průstřelu či požáru si lze snadno představit katastrofální následky pro osádku, a tudíž u BA-10M tento prvek zmizel a objevily se dvě hranaté externí nádrže nad blatníky zadních kol.

Dokončení: Ocelová náhrada lehkého jezdectva (2): Duel sovětského a německého lehkého obrněnce

Produkce této varianty běžela až do podzimu 1941 a vedle toho Rudá armáda v malém počtu obdržela též verzi BA-10ŽD se speciálně řešenými obručovými koly, která umožňovala jízdu po kolejích i nasazení klasických pneumatik. Svůj křest ohněm prodělaly BA-10 v létě 1939 během bojů na řece Chalchyn Gol a následně se zařadily mezi nejdůležitější obrněnce Rudé armády. Přestože šlo primárně o průzkumné prostředky, 45mm kanon jim umožňoval plnohodnotně čelit i lehkým a starším středním tankům. BA-10 si proto u nepřátel získaly velký respekt a ti často zařazovali ukořistěné obrněnce do svých služeb. Vedle Němců tak učinili například i Finové, kteří poslední kus (upravený na jeřáb) vyřadili až v roce 1978!