Drony v dnešní době změnily spoustu věcí. Přinesly doposud nevídané fotografie a videa, pomáhají v ochraně přírody, přepravují krev a orgány pro nemocnice anebo se podílejí na záchranných misích v případě neštěstí a katastrofy.

Startup Throwflame z Ohia nyní představil důmyslné zařízení s označením TF-19 Wasp, což je, stručně řečeno, univerzální plamenomet pro drony. Takové zařízení je možné využít mnoha různými způsoby, i když v samotných USA se stát od státu liší legislativa, co se týče používání plamenometů.

TF-19 Wasp váží 1,8 kilogramů a obsahuje nádrž na 1 galon (cca 3,8 litru) paliva, která postačí na 100 sekundy palby plameny. Instalace tohoto zařízení rozšíří možnosti dronu o schopnost plivat plameny na více než sedmimetrovou vzdálenost. Samotný plamenometný systém je k mání za 1 499 dolarů (přes 34 tisíc Kč).

TIP: Létající pyromani? Vědci otestovali v praxi drony, které mají zakládat požáry

K čemu by mohl být dobrý dron s plamenometem? Kromě zombie apokalypsy ho lze použít při zásazích na kritické infrastruktuře, jako například při likvidaci nežádoucího materiálu na elektrickém vedení, železnici a dalších konstrukcích nebo při likvidaci škůdců či patogenů nebo třeba invazních druhů. Takový dron by také mohl pomáhat požárníkům při zakládání kontrolovaných požárů nebo i pyrotechnikům, třeba při natáčení filmových scén.

Svět se otepluje a ledovce se ztenčují. Projevuje se to po celé Zemi, včetně Antarktidy. V dnešní době je asi čtvrtina ledu v Západní Antarktidě nestabilní. Podle nedávné studie se navíc rychlost tání neustále zvyšuje. Antarktida teď roztává v porovnáním s rokem 1979 asi šestkrát rychleji.

Za ztrátu ledu jsou nepochybně do značné míry zodpovědní lidé. A lidé by také mohli přispět k záchraně ohrožených ledovců. Němečtí odborníci navrhují, že bychom do záchrany ledu v Západní Antarktidě mohli nasadit sněžná děla. Ta by chrlila ohromná množství sněhu vyrobeného z mořské vody.

Antarktida v ohrožení

Plán je to zatím zcela hypotetický a jeho realizace by určitě nebyla jednoduchá ani levná. Vyžadovalo by to postavit velmi rozsáhlé konstrukce ve velice drsných podmínkách. Kromě samotných děl by šlo o tisíce větrných elektrárnen a zařízení pro těžbu a odsolování mořské vody. Autoři plánu odhadují, že by bylo nutné vytvořit biliony tun umělého sněhu a s ním pokrýt území o celkové velikosti cca 52 tisíc kilometrů čtverečních, což odpovídá například velikosti Kostariky nebo polovině Islandu.

Vědci si jsou vědomi i možných rizik: Uvedení takové větrné farmy a další infrastruktury v Amundsenově moři a masivní těžba samotné vody v oceánu by v podstatě znamenalo ztrátu jedinečné přírodní rezervace. Potenciální nebezpečné dopady na region by byly pravděpodobně ničivé.

TIP: Velké tání právě teď: V Antarktidě ročně roztaje přes 200 miliard tun ledu

Na druhou stranu, masové zasněžování sněžnými děly v Západní Antarktidě by mohlo být řešením problému se stoupající hladinou oceánu. Samotné snižování emisí prý podle vědců nemusí stačit, navíc do svých projekcí nezahrnují ani eskalující změny plynoucí z nedodržování Pařížské dohody o klimatu.

Technický sníh se od toho přírodního v mnohém liší. Má jinou hustotu, tepelnou vodivost a teploty pod ním bývají nižší, než pod přírodním sněhem. Větší masa ledu by také mohla lépe odolávat tání.

Když se sirotci a táboři v dubnu 1434 dozvěděli, že středové Staré Město pražské přechází k pravicové koalici, chápali to jako jednoznačnou zradu. Rozhodli se okamžitě zareagovat odvetným opatřením: blokádou. Použili k tomu svých spojenců na Novém Městě a ze dvou stran zablokovali staroměstským brány. Ze zbylých dvou stran obklopuje Staré Město řeka Vltava, přičemž jediný přechod, Kamenný most (dnes Karlův), byl vážně poničen velkou povodní roku 1432. 

Nové Město pražské bylo součástí sirotčího svazu, proto novoměstská rada poslušně vpustila do svých bran důležité sirotčí i táborské hejtmany, kteří blokádu řídili. Koncem dubna se tam také objevil po několikaměsíční nečinnosti Prokop Holý, který se přes své spory s táborským vedením postavil jednoznačně na stranu levice a odsoudil utrakvistické šlechtice i staroměstské jako zrádce husitských ideálů.

Tajný přechod vojska

Staré Město tedy hladovělo podobně jako Plzeň, ale ne dlouho. Již 5. května večer, tedy v ten samý den, kdy se Přibík z Klenové probíjel do obklíčené Plzně, jednali na Pražském hradě hlavní zástupci koalice se staroměstskými konšely, jak se probít ze zablokované situace. K dispozici měli vojsko od rybníka Kačína, které se o den dříve v maximálně možném režimu utajení přesunulo pod vedením zemského správce Aleše Vřešťovského na Malou Stranu a Hradčany, zatímco všichni očekávali, že potáhne na Plzeň. 

Táboři ani sirotci o blízkosti vojsk zatím neměli tušení, takže když o den později vpustili na Nové Město staroměstskou delegaci, která vyzvala novoměstské konšely, aby se vzdali svých dosavadních spojenců sirotků a přešli na stranu mírové koalice, museli zástupci Nového Města jednoznačně odmítnout. Zatím byli na svých patronech ze sirotčího svazu závislí.

V té chvíli vyhlásilo Staré Město Novému Městu válku a vpustilo do svých hradeb vojsko z Malé Strany. Vojáci opatrně přešli přes poničené zbytky Kamenného mostu, možná použili také nějaké čluny, ale velmi rychle obsadili hradby mezi Starým a Novým Městem.

Mnoho krve nevyteklo

Bojovalo se několik hodin. Zásadním strategickým bodem na Novém Městě byla věžička se zvonicí kostela Panny Marie Sněžné, odkud mohli nejen zruční střelci dostřelit až za hradby na Staré Město, ale hlavně získávali přehled o celé situaci pohybu vojsk, takže mohli podávat zprávy dolů velitelům. Jenže staroměstští střelci byli na správné vnitřní straně hradeb a měli dobrou mušku. Již brzy se jim podařilo sestřelit zvon ze strategické zvonice a tím i spolehlivě zlikvidovat nepočetnou osádku. Přišel čas ukončit ostřelování a vyhrnout se z městských bran. 

Konšelé Starého Města, kteří do jisté míry stále soucítili se svými nedávnými spojenci, měli obavu z krvavé pouliční řeže, ale ta se naštěstí nenaplnila. Již dříve během přestřelky ujel z Nového Města Prokop Holý v doprovodu všech důležitých táborských i sirotčích hejtmanů, takže bojující měšťany už neměl kdo povzbuzovat. Zřejmě se nebránili moc srdnatě, protože za celý den zahynulo v boji asi 14 až 20 lidí, do čehož se započítává i posádka ztracené strategické zvonice.

I obyvatelé Nového Města byli už dlouho válkou unavení a na jejich sirotčích spojencích jim v hloubi srdce pravděpodobně moc nezáleželo. Proto kladli chabý, spíše formální odpor, aby se neřeklo. Tak bylo Nové Město snadno zdoláno a připojilo se ke koalici. Jen původní prosirotčí konšelé na novoměstské radnici byli nahrazeni novými prokoaličními, ale to běžní obyvatelé asi ani moc nevnímali. A 5 000 kop stříbrných grošů nalezených v novoměstském domě Jana Čapka ze Sán svědčilo o tom, v jakém spěchu město opouštěli levicoví hejtmané se svými věrnými.

Nové vojsko z Tábora

Prokop Holý zatím spěchal na jih do Tábora, kde hodlal shromáždit nové síly. Táborským hejtmanům k Plzni poslal vzkaz, že mají zrušit obléhání a přesunout se za ním na druhý břeh Vltavy. Měl oprávněné obavy, že koalice nyní může zkoncentrovat všechny své síly a vrhnout je proti obléhajícím vojskům. Proto nechtěl, aby je protivníci zastihli nepřipravené.

Skutečně se mu podařilo sebrat na Táboře během tří dnů dva až tři tisíce bojovníků věrných svazům, přestože mnohá města a mnozí šlechtici, kteří se dříve k táborským hlásili, nyní přizpůsobivě změnili strany a přešli ke koalici. S posbíraným vojskem se Prokop přesunul k Miličínu, kde kolem 15. května spojil síly s polním vojskem, které opustilo Plzeň.

Sirotci mezitím podobně koncentrovali své věrné ve svých državách ve východních Čechách pod vedením Jana Čapka ze Sán. Všichni se chystali k poslednímu boji.

Vytvořená mapa ukazuje, že regiony se vzácnými savci a obojživelníky se různí a odráží se v nich evoluční historie i hrozby, jimž musí obě skupiny živočichů dlouhodobě čelit. Jako místo zvýšeného výskytu chráněných savců byla na mapě označena jihovýchodní Asie, jižní Afrika a Madagaskar. Obojživelníky je naproti tomu třeba chránit zejména ve střední a jižní Americe.

Podle profesora Jonathana Baillieho z Londýnské zoologické společnosti jsou výsledky mapování znepokojující. „Momentálně je z těchto oblastí chráněno pouze pět procent,“ říká Baillie. „Přitom by tato místa měla mít při ochraně přírody nejvyšší prioritu, protože tu žijí druhy, které nejsou jen ohrožené, ale také unikátní co se týče vzhledu, způsobu života a chování.“

TIP: Madagaskarský Národní park Tsingy - Podmanivost kamenných jehel

Vznik mapy komentuje také Dr. Kamran Safi z německého Institutu Maxe Plancka: „Jedná se o první globální mapu, která bere v úvahu nejen stupeň ohrožení živočichů, ale i jejich jedinečnost. Nyní můžeme efektivněji zajistit jejich ochranu.“

Londýnská zoologická společnost již zahájila cílené projekty pro více než 40 druhů zvířat po celém světě a ve své činnosti bude nadále pokračovat. Jedním z nejohroženějších živočichů je například lemur vari žijící na Madagaskaru či luskoun ostrovní, který obývá jihovýchodní Asii a je loven kvůli masu a šupinám používaným v alternativní medicíně.

Pojem „stav beztíže“, tak často používaný při popisu kosmických letů, je značně zavádějící: Budí dojem, že na oběžné dráze nepůsobí na objekty zemská gravitace. Již snadný výpočet přitom ukáže, že ve skutečnosti na ně působí téměř stejná přitažlivost jako na tělesa na Zemi. Nicméně pohybový stav objektů na stabilní orbitě je takový, že o co se těleso „propadne“ působením gravitace, o to se „posune“ při oběžném pohybu. Síly se tedy zdánlivě kompenzují. Kdybychom oběžný pohyb družice zastavili, gravitace by ji okamžitě přitáhla k Zemi.

TIP: Kolik by člověk vážil ve středu Země?

Nic jako nulová gravitace ve vesmíru neexistuje, jde o sílu s dalekým dosahem. Ve Sluneční soustavě jednoznačně převažuje gravitační vliv Slunce, v okolí jiných těles – včetně naší planety – pak jejich působení. Sféra dominantního vlivu daného objektu se označuje jako Hillova plocha. 

Nízké ceny, výhodné nabídky ve formě „balíčků“ a ohromující popularita – tak nějak lze definovat masový turismus, jehož základy položil ve druhé polovině 19. století anglický obchodník Thomas Cook. Globální charakter však začal uvedený fenomén získávat až v polovině minulého století s rozvojem transatlantických letů – a vrcholu podle všeho dosáhl v poslední dekádě. 

Podle Světové organizace cestovního ruchu (UNWTO) vzrostl počet mezinárodně cestujících turistů z 674 milionů v roce 2000 na 1 235 milionů v roce 2017 – tedy téměř dvojnásobně. A prognózy naznačují, že se trend v následujících letech nezastaví (viz Cestování v číslech). Turismus sice vygeneruje ročně po celé planetě stovky milionů pracovních pozic a přináší do rozpočtů nezanedbatelné částky, ale má také odvrácenou tvář. Mnohé destinace doslova praskají ve švech a pod náporem návštěvníků památky skomírají, či přímo „mizejí před očima“. 

Není divu, že se v posledních letech řada měst i regionů uchyluje k nepopulárnímu řešení: Vstup na dané místo buď omezují, nebo dokonce zcela zakazují. Kterých metropolí a destinací se podobná opatření týkají nejvíc?

Potápějící se krása Itálie 

• Destinace: Benátky, Itálie 
• Počet turistů: 27 000 000
• Problém: dovolená na jeden den

Romantická projížďka v gondole při západu slunce, krmení holubů na náměstí Svatého Marka a samozřejmě nezapomenutelný karneval v maskách: Když přijde řeč na místa, jež musíte navštívit alespoň jednou za život, italské Benátky obvykle figurují na předních příčkách. Město zamilovaných se rozkládá mimo jiné na 118 ostrovech a patří k nejnavštěvovanějším metropolím světa: Ročně tam zavítá přes 27 milionů turistů. Trvale přitom na benátské adrese žije asi jen 261 tisíc lidí.

V posledních letech však o sobě dává čím dál víc vědět odvrácená tvář popularity. Nejde jen o masy návštěvníků, přestože i s jejich nevhodným chováním už došla místním trpělivost. Radnice tak nedávno vydala nařízení, podle nějž turisté nesmějí například vstupovat do památek v plavkách, koupat se v kanálech, pořádat pikniky na veřejných prostranstvích nebo vyrývat vzkazy do kůry stromů a zdí městských budov. Za neuposlechnutí přitom hrozí pokuta až 500 eur, tedy asi 13 tisíc korun. 

Ohromný problém představují také výletní lodě, které do italské metropole chrlí tisíce turistů a znečišťují ovzduší. Tito „rekreanti“ se obvykle zdrží jediný den a spokojí se s nejlevnější pizzou, ohřátou v mikrovlnné troubě ve stánku na ulici – místo aby zamířili do místních restaurací na čerstvě upečený kousek. Obchodníci a hoteliéři tak z jejich návštěvy nezískají téměř nic. Podle odborníků už navíc vlny způsobené velkými plavidly narušily základy historických budov. 

Nepříznivé dopady nadměrného turismu nakonec přiměly benátskou radnici k radikálnímu řešení: Počínaje letošním červencem se má za jednodenní turistický vstup do historického centra platit až dvacet eur, tj. asi 530 korun. Částka se dotkne návštěvníků označovaných jako „hit and run“, tedy těch, kteří do metropole dorazí jen „na skok“. 

Hra o perlu Jadranu

• Destinace: Dubrovník, Chorvatsko 
• Počet turistů: 4 200 000
• Problém: udržitelná kapacita

Do chorvatského Dubrovníku proudí davy návštěvníků zejména v letních měsících, během posledních roků se však zástupy turistů ještě rozrostly, a to kvůli ikonickému televiznímu seriálu Hra o trůny: Historické centrum města se totiž od roku 2015 objevovalo v některých jeho epizodách. V následujících dvou letech stoupl příliv cizinců bezmála o 10 % a uvedený trend přetrval. 

Do malebného letoviska na pobřeží Jadranu přijíždějí turisté opět především v obřích výletních lodích. Jen předloni tam kotvilo 539 podobných plavidel, z nichž vystoupilo na břeh neuvěřitelných 749 tisíc lidí. Většina samozřejmě toužila zhlédnout 800 let staré centrum obehnané hradbami, které znají ze seriálu. 

Jenže tamní restauratéři, obchodníci ani stálí obyvatelé si s nezvyklým náporem neuměli poradit. Starosta proto vyhlásil plán na omezení maximálního počtu návštěvníků historického centra z osmi tisíc osob denně na polovinu. Varování vydalo i UNESCO, na jehož seznamu chráněných památek starý Dubrovník figuruje už od roku 1979: Ocitá se přitom v ohrožení kvůli ohromnému počtu lidí i výletních lodí, jež narušují „udržitelnou kapacitu města“. 

Psychická traumata se za Velké války projevovala velmi širokou škálou klinických příznaků – od extrémního rozrušení, zahrnujícího hysterické reakce a agresivní sklony k okolí a někdy sobě samému, až po stavy naprosté strnulosti, kdy apatičtí muži přestávali komunikovat a vnímat osoby kolem sebe. Podobně se u některých vojáků vyvinul vůlí nekontrolovaný třes končetin i celého těla, u jiných naopak zpomalené pohyby nebo úplná ztuhlost.

Jak to pojmenovat?

Častým projevem postižení býval strnulý, dopředu upřený pohled, s neschopností zaostřit. Mnoho mužů mělo poruchy vyjadřování, od zadrhávání a koktání až po naprostou ztrátu schopnosti mluvit. Dalším obvyklým příznakem se stával výpadek paměti, byť zpravidla dočasný, kdy si někteří postižení nedokázali nejenom vybavit vyvolávající událost, ale nezřídka ani své spolubojovníky a při těžkém postižení ani své vlastní jméno. Zasažení jedinci si téměř pravidelně stěžovali na poruchy spánku, které je často trápily dlouho po válce, od děsivých snů a neschopnosti usnout až naopak po trvalou spavost.

Různým příznakům válečného duševního traumatu odpovídala také široká škála názvů diagnóz, které zpravidla akcentovaly jen některou z příčin nebo projevů – například šrapnelový šok, neurastenie, bitevní únava, bojové vyčerpání, válečná neuróza, reaktivní psychóza, duševní kontuze a jiné. Vojenští lékaři se zpočátku domnívali, že příčinou poruchy jsou mikroskopická poškození mozku extrémními vibracemi vzduchu při zblízka prožitých detonacích, tedy že se jedná o specifickou formu poranění. V důsledku této koncepce pobíralo zpočátku asi 50 000 britských vojáků s tímto postižením státní penzi určenou pro raněné. 

Děsivé obrazy

Video zachycuje pacienty vojenské nemocnice v Devonu v jižním Walesu, kteří se tam podrobovali léčbě. Traumatizovaní veteráni trpí různými příznaky šrapnelového stresu, z nichž nejviditelnější je nekontrolovatelný třes a prázdný pohled. Zaměstnanci zařízení se snaží postiženým pomoci například rehabilitací třesoucích se končetin.

TIP: Když válka otřese vojákovou duší: Stav vyvolaný granátovým šokem

Následují "medailonky" jednotlivých pacientů včetně stručného popisu události, která k šoku vedla. Zaznamenány jsou způsoby léčby a na dalších záběrech je vidět také pokrok, který u veteránů měly. 

Nosorožec tuponosý byl původně rozdělen na dva geograficky oddělené poddruhy, které jsou dnes uznávány jako samostatné druhy. Hojnější je nosorožec tuponosý jižní (Ceratotherium simum simum), severní poddruh je již označen za vyhynulý, protože od března roku 2018 žijí na světě poslední dvě samice, které byly odchovány ve Dvoře Králové nad Labem.

Kromě českého názvu nosorožec tuponosý se můžete setkat také s označením nosorožec bílý, které je přímým překladem anglického označení white rhinoceros. Ve skutečnosti ale nejde o barvu zvířete, anglické „white“ vzniklo zkomolením afrikánského „wijd“, které znamená široký – podle tvaru horního pysku tohoto zvířete.

TIP: Tupý nos na druhou: „Nový“ druh nosorožce tuponosého

Ze skromné populace severního (pod)druhu, jenž je označován jako nosorožec tuponosý severní (Ceratotherium simum cottoni) do dnešních dní přežily pouze dvě samice - Nájin a Fatu, které obě pocházejí ze Dvora Králové nad Labem a od roku 2009 žijí v keňské rezervaci Ol Pejeta.

Tam byly původně vypuštěny dva páry, ale samci Suni a Súdán již uhynuli. Sudán byl jako poslední samec 19. března 2018 utracen. Šlo zároveň o posledního nosorožce svého druhu, jenž se narodil ve volné přírodě.

Některé hvězdy v Mléčné dráze se spořádaně pohybují s ostatními. Najdou se ale i takové, které se řítí nápadně velkou rychlostí a míří až za hranice naší Galaxie. Jedna z takových rebelských hvězd se teď pohybuje v souhvězdí Malé medvědice. A astronomové mají za to, že už vědí proč.

Dotyčnou hvězdou je neobvyklý bílý trpaslík LP 40−365. Podle týmu odborníků je mnohem menší, rychlejší, a také ožehnutější explozí, než běžní bílí trpaslíci. Zřejmě se zrodil při explozi supernovy, která byla slabší než obvykle, takže přežila větší část původní hvězdy, než bývá zvykem.

Co je ještě zajímavější, polomrtvý bílý trpaslík není v Mléčné dráze jediný. Autoři studie použili data evropské observatoře Gaia a vystopovali v nich tři další takové polomrtvé hvězdy, které mají podobné vlastnosti a podobné trajektorie pohybu jako bílý trpaslík LP 40−365.

TIP: Těsné páry bílých trpaslíků splynou do velmi exotického druhu hvězdy

Vědci se domnívají, že všichni tito zvláštní bílí trpaslíci jsou přeživšími doposud jen teoretického typu supernovy Iax. Tyto exploze by měly být slabší, než klasické supernovy typu Ia, k nimž dochází v těsných dvojhvězdách, kde bílý trpaslík krade hmotu svému hvězdnému partnerovi a pak exploduje. Pozůstatkem supernovy Iax by měl být právě takový „polomrtvý“ bílý trpaslík, kterému astronomové říkají „hvězda zombie“.

Cechovní sdružení byla zakládána hlavně ve 13.–15. století ve středověkých městech. Někde se nové cechy objevily i v 17. století, ale v těchto případech šlo nejspíš jen o výjimku. Cechy regulovaly cenu a kvalitu výrobků, organizovaly vlastní výrobu, hájily práva a zájmy svých členů, řídily příjímání nových členů i výuku tovaryšů a také skládání mistrovských zkoušek.

Pod ochranou kříže

Kromě reprezentativní a sociální funkce měly cechy i funkci náboženskou. Cechy byly i náboženská bratrstva, která byla ve městech velice vážená. Bylo obtížné se do některých těchto sdružení dostat. V kostelech měly své oltáře a každý z cechů měl i svého vlastního patrona. Do čela byl volen představený a cech se musel řídit danými cechovními regulemi. Cechy měly i vlastní znak a prapor, kterými se připomínali např. při městských slavnostech nebo náboženských svátcích.

Nešlo ale o žádné chudé skupiny kupců a řemeslníků. Disponovali i cechovní pokladnou, která se plnila příspěvky stávajících členů, poplatky učedníků i pokutami těch neposlušných. Tak si některé z cechů přišly na velké jmění, které pak většinou používali k ovlivňování městské politiky a svých zájmů. 

Bez původu není cechu

Pro příjímání nových členů měly jednotlivé cechy různé podmínky. Většinou se ale shodovaly na několika věcech. Zájemce o členství musel projít učednickými léty u některého jiného člena cechu, musel být měšťanem daného města a také musel předkládat tzv. zachovací list, který potvrzoval jeho manželský původ a řádný křest. 

TIP: Vůně čerstvého pečiva: Pekařina byla ve středověku zlatým řemeslem

Cechy postupem doby začaly brzdit rozvoj nových technologií, protože cechovní regule nepřály novým postupům. Staly se zastaralou institucí, která lpěla na tradicích ověřených staletími. A to se jim také stalo osudným. Během 18. a hlavně 19. století řada cechů zanikla s nástupem průmyslové revoluce.