Nejoblíbenější památky světa neodvratně spějí k bodu, kdy se příval turistů stane neudržitelným – nejen kvůli omezenému prostoru, ale i proto, že davy lidí zmíněné monumenty nenapravitelně ničí. Pomůže při záchraně těchto pokladů omezení počtů návštěvníků?

Tady je Biebrovo

• Destinace: Fjadrárgljúfur, Island 
• Počet turistů: 2 200 000 (celý Island)
• Problém: bezpečí turistů

Prokletí mediální popularity se podepsalo také na islandském kaňonu Fjadrárgljúfur. Perla severské přírody doplácí nejen na fotogenickou podobu, jež se skvěle vyjímá na Facebooku či Instagramu – ale i na fakt, že si ji pro svou tvorbu zvolily některé ikony mladší generace, včetně Justina Biebera. Zpěvák kaňon představil v klipu „I’ll Show You“, který už nasbíral přes 400 milionů zhlédnutí. 

Punc vyhledávané instagramové destinace pak Fjadrárgljúfur definitivně získal poté, co si „zahrál“ v několika řadách seriálu Hry o trůny: Milovníci popkultury následně začali ke sto metrů hlubokému a dva kilometry dlouhému kaňonu proudit po statisících. Jenže přírodní klenot Islandu nebyl na takový nápor připravený. 

Podle islandské agentury pro životní prostředí zavítal do kaňonu od roku 2015, kdy se objevil v Bieberově klipu, bezmála milion lidí, což se nepříznivě projevilo zejména na okolní vegetaci. Ekologové nakonec vstup na místo zakázali, a to nejen z environmentálních, nýbrž také z bezpečnostních důvodů: Neexistovaly tam totiž odpovídající cesty ani turistická infrastruktura, jež by dokázala extrémní nápor zvládnout. 

Fjadrárgljúfur se pro zájemce uzavřel počátkem letošního jara a jeho další osud zůstává nejasný. Jak uvedl Hannes Pálsson, spolumajitel turistické agentury Pink Iceland: „Musíme se rozhodnout, zda tam chceme postavit vyhlídkové plošiny a zavést vstupné, nebo oblast nechat pár měsíců nepřístupnou, aby se zotavila.“

Dočasný zákaz platil do 1. června, nedočkaví fanoušci se ovšem do lokality známé z obrazovek pokoušeli dostat za každou cenu – v noci přelézali zátarasy, aby vysněné místo spatřili alespoň za tmy. 

Konec varana komodského?

• Destinace: Komodo, Indonésie 
• Počet turistů: 120 000
• Problém: černý trh se zvířaty

Na všeobecnou oblibu turistických cílů bohužel doplácejí nejen samotné památky a domorodci, ale i řada příslušníků rostlinné a živočišné říše. K nejvíce alarmujícím příkladům patří indonéský ostrov Komodo, který se turistům v brzké době zcela uzavře. Důvod je zjevný – rapidní pokles stavů varana komodského. 

Za úbytek vzácných ještěrů však nemohou ani tak cestovatelé či fotografové, kteří na místo v posledních letech proudí ve velkém – sousední ostrov Flores totiž nedávno posílil letecké spojení, a na Komodo tak měsíčně zavítá až deset tisíc zájemců. Hlavní problém představují pašeráci, pro něž je obchod s varany víc než výnosný: Za jediné zvíře dostanou na černém trhu v přepočtu až 800 tisíc korun. Komodský drak, jak se ještěrovi někdy přezdívá, tvoří ceněný artikl v tradiční čínské medicíně. Indonéská policie například nedávno zatkla devítičlennou skupinu, jež se snažila prodat 41 zvířat. Na ostrově přitom v současnosti zbývá asi jen 1 800 jedinců.  

Počínaje lednem 2020 se Komodo uzavře a v průběhu následujícího roku se ochránci zaměří na opětovné rozšíření populace ještěrů. Teprve čas však ukáže, zda a za jakých podmínek bude možné místo znovu zpřístupnit. 

O víkendu uplynulo padesát let, co se lidé poprvé prošli po Měsíci. Bylo jich tam celkem 12. Získali tam pro lidstvo ohromnou prestiž, spoustu cenných poznatků a také vzorků z povrchu Měsíce. A jak je u lidí zvykem, zanechali tam po sobě mnoho rozmanitých věcí, neboť jak známo – zádný pořádný piknik se neobjede bez hromady odpadků...

Na Měsíci zůstala například spousta stop astronautů. Budou tam zřejmě velice dlouho, možná tak dlouho, jak dlouho bude existovat Měsíc. Na Luně není eroze ani vulkanická aktivita či desková tektonika, která by mohla stopy smazat. Povrch naší oběžnice je sice vystavený slunečnímu větru a kosmickému záření, které se může na povrchu projevit, tyto procesy jsou ale ve skutečnosti nesmírně pomalé.

Odpadky na Měsíci

Největší objekty, které astronauti na Měsíci zanechali, jsou části přistávacích modulů, lunární rovery a vybavení pro vědecké experimenty. Některé z dalších objektů jsou pečlivě vybrané ceremoniální předměty, jako jsou například americké vlajky, pamětní desky, nebo třeba malá zlatá olivová ratolest symbolizující mír, kterou na Měsíci zanechala posádka Apolla 11.

TIP: NASA zveřejnila 11 tisíc fotografií mapujících mise Apollo 7 až Apollo 17

Na Měsíci zůstaly i zvláštní, osobnější předměty. Charlie Duke z posádky Apolla 16 zanechal na měsíčním povrchu podepsanou fotografii své rodiny v plastovém obalu. Alan Shepard z Apolla 14 zase nechal na Měsíci tři golfové míčky. Kromě toho tam zanechali astronauti lunárních misí ještě také svůj vlastní odpad. Okázalou sbírku lidské moči a stolice. Vědci nevylučují, že tento odpad po astronautech po letech opět prozkoumají. Mohlo by to totiž přinést překvapivě cenné informace.

Skupina kozorožců horských či alpských (Capra ibex) se po téměř vertikálním 50 metrů vysokém povrchu přehrady Cingino, která se nachází poblíž švýcarských hranic, pohybuje s neuvěřitelnou lehkostí a obratností. Odborníci se domnívají, že divoké kozy na přehradu chodí proto, aby olizovaly kamenný povrch, ze kterého získávají potřebné soli a minerály. Stádo tak denně riskuje – jediné špatné našlápnutí by znamenalo v podstatě jistou smrt. Přesto se odvážná zvířata na šikmou přehradu vracejí den co den.

TIP: Adrenalinová jízda: Českého bikera naháněl na Slovensku medvěd

Stejně jako své přirozené prostředí, tedy vysoké skalní útesy, i zeď přehrady zdolávají kozorožci pomocí svých přizpůsobených kopyt – jejich okraj je ostrý, ale mírně pružný, a vlastní chodidlo je mírně prohloubené. Při došlápnutí tak vznikne podtlak podobně, jako když přitisknete na sklo gumovou přísavku. Vnitřní měkká část kopyta přitom přilne k povrchu skály. Podobné akrobatické kousky zvládají i mláďata, která dokážou následovat svou matku po strmých skalních srázech již dvě hodiny po svém narození.

Juka krátkolistá (Yucca brevifolia) má nezaměnitelnou siluetu a nikde neuvidíte dva stejné jedince. Vyskytuje se pouze na jihozápadě Spojených států a dá se říct, že území jejího růstu vlastně geograficky definuje oblast Mohavské pouště. Juku můžete nalézt všude od nadmořské výšky kolem 400 m až po cca 1 800 m a nejvíce jedinců tohoto rostlinného druhu pohromadě lze spatřit v kalifornském národním parku Joshua Tree. Ten je rozsáhlými porosty juky charakteristický a jeho název je odvozený právě od anglického pojmenování tohoto neobyčejného zástupce zeleného světa.

Rozvětvená ve všech úrovních

Juka krátkolistá byla oficiálně popsána teprve v roce 1871 německo-americkým botanikem Georgem Engelmannem. Už on si byl vědom toho, že nejde o strom v pravém slova smyslu. Náleží do podčeledi agávovitých (Agavoideae), což z ní dělá s trochou nadsázky jakýsi sukulent stromkovitého charakteru. Kmen je tvořen tisíci drobných vláken a postrádá tak roční letokruhy.

Věk juk se odhaduje velice těžce, ale za optimálních podmínek může rostlina žít stovky a podle některých údajů až tisíc let. Přes svoji dlouhověkost však zejména zpočátku neztrácí žádný čas. Mladé juky mají v prvních deseti letech průměrnou rychlost růstu až 8 centimetrů za rok a pak se tempo zpomaluje. Dospělé rostliny dosahují výšky až 15 metrů, ale prakticky stejně velká část organismu se ukrývá pod zemí. Rozsáhlý podzemní systém má totiž až 11 metrů dlouhé kořeny, které rostlině umožňují přežít v náročných pouštních podmínkách.

Pracovní materiál i potrava

Čepelovité listy rostliny jsou po celý rok zelené a dosahují délky až 35 cm. Ač to na první pohled nevypadá, jsou opravdu tvrdé a vpředu ostře zašpičatělé. Při procházení mezi různě pokřivenými větvemi by si proto člověk měl dávat opravdu pozor. Šplhat po větvích pak vůbec nezkoušejte. Ostatně stačí jen letmý dotyk a na intenzivnější kontakt vás přejde chuť. Odolnost juky a jejích listů odedávna využívali místní indiáni kmene Cohuilla. Uměli z ní vyrábět pletené koše nebo sandály a poupata a semena rostliny jim složily jako vítané zpestření stravy.

Juky ale nejsou jedinou atrakcí parku Joshua Tree. Bývalá přírodní památka Spojených států z roku 1936 se stala národním parkem v roce 1994 a je jedním z hlavních území spadajících pod zákon ochrany kalifornských pouští. Ročně sem přijede více než milion turistů.

Dvě pouště v jednom parku

Na území parku o rozloze 3 200 km² najdeme dvě pouště, které území ekosystémově rozdělují. Coloradská poušť na východě nepřesahuje nadmořskou výšku 900 metrů. Je teplá, ale vlhčí, s porosty keřů creosote (Larrea tridentata), ocotilla (Fouquieria splendens) a zejména nápadných a rádoby „přítulných“ kaktusů cholla (Cylindropuntia bigelovii), které jsou kvůli schopnosti nenápadně se přichytit na tělo přezdívány „jumping cactus“ tedy skákajíc kaktus. Vysoká hustota těchto rostlin udělala z místa „Cholla garden“ jednu z nejzajímavějších přírodních atrakcí parku.

V okolí Cholla garden však nerostou žádné juky, takže turisté přijíždějící do parku z jižní nebo východní strany jsou často jejich absencí překvapeni. Juky najdeme až ve druhé Mohavské části parku. Právě zde je také umístěna většina přírodních kempů a turistických chodníků. Kromě jukových porostů se v této nosné části parku nacházejí ty nejzajímavější geologické útvary, jaké mohou kalifornské pouště nabídnout.

Údolí krásných kamenů

Jakmile sjedete ze silnice č. 62 směrem na Monument Road, dostáváte se do charakterově úplně jiné krajiny, plné obrovských, hladkých nebo zvrásněných žulových valounů. Většina těchto útvarů jsou kopce obnažených skal, jež vznikly před asi 100 miliony let postupným ochlazováním vyvřelého magmatu. Následné působení povrchových a dešťových vod pak v kombinaci s větrem dalo původně zřejmě hranatým skalám jejich krásně zaoblený tvar.

K nejzajímavějším a zároveň snadno přístupným místům parku patří třeba Hidden Valley, na jehož asi 1,5 km dlouhé stezce můžete obdivovat opravdu působivé kamenité útvary. Další zajímavou okružní trasou je Baker Dam, s malou vodní přehradou, vytvořenou kolem roku 1900 jako napajedlo pro dobytek. Nádrž je dnes po většinu roku vyschlá, ale když se v jarních měsících naplní dešťovou vodou, je velikým lákadlem pro místní faunu a tedy vhodným pozorovacím stanovištěm. Trasa je navíc význačná tím, že ukazuje téměř všechny mikrohabitaty Mohavské poušte, které jsou pro park typické. Právě zde je pravděpodobně i největší koncentrace juk a najdete tady i jedny z mála petroglyfů, které jsou dokladem někdejší přítomnosti původních obyvatel Ameriky.

Pohledy v oáze

Vaší pozornosti by neměla uniknout ani stezka Ryan Mountain, Skull Rock nebo vyhlídkový bod Keys View v pohoří Little San Bernardino Mts. s nadmořskou výškou 1 581 metrů. Je odtud vidět jižní část známého tektonického zlomu San Andreas, Saltonské moře (velké slané jezero ponořené 69 metrů pod hladinu moře) nebo nejvyšší vrchol jižní Kalifornie – San Gorgoni (3 506 m). Dohlédnou se však údajně dá až do Mexika.

V parku je i několik pravých oáz, z nichž nejpůsobivější je Fortynine Palms Oasis, tedy Oáza devětačtyřiceti palem. Nachází se na severním okraji parku a tvoří ji urostlé palmy Washingtonia filifera. Trasa k oáze sice není okružní, ale o to víc můžete obdivovat výhledy, které nabízí. Všude kolem rostou větší nebo menší kaktusy Opuntia basilaris nebo tzv. barelový kaktus (Ferocactus cylindraceus). Při procházení vás ostražitě sledují drobná očka pouštních leguánů čukvala (Sauromalus ater), kteří zde ožírají poslední zelenou vegetaci. Zahlédnout můžete i menšího hmyzožravého leguánka obojkového (Crotaphytus bicinctores) nebo pozoruhodnou gambelii leopardí (Gambelia wislizenii).

Skrytý život a ochrana před žárem

Zdejší úžasná pouštní fauna je většinou dobře skrytá před pouštním sluncem a vysokými teplotami. Zvířata jsou aktivní převážně až se soumrakem a v noci, takže při pohledu na opuštěnou rozpálenou krajinu jsou údaje o pestré přítomnosti mnoha tvorů až překvapivé. V parku bylo zaznamenáno okolo 52 druhů savců – mezi nimi například puma americká, ovce tlustorohá, všudypřítomný sysel běloocasý nebo tarbíkomyš pouštní, která svým skákavým pohybem minimalizuje kontakt s rozpáleným povrchem.

TIP: Pustiny Severní Ameriky: Čtyři druhy pouště

Kromě savců je park domovem pro 250 druhů ptáků, 43 druhů plazů a 3 druhy obojživelníků. Některé z nich preferují prostředí Mohavské, jiné naopak Coloradské pouště. Jejich preference jsou dány mikroklimatickými podmínkami a vegetačním krytem. Tak třeba na jukové porosty je vázáno mnoho druhů ptáků. Největší problém pro ně poušť představuje v období hnízdění, protože při nedostatku stinných míst se jejich snůšky mohou snadno přehřát. Početné zástupy juk s „rukama“ vzepjatýma k nebesům tedy ptákům poskytují ochranu, potravu i příležitost k zahnízdění.

Nejlepší slonovina k vyřezávání hanko – tedy malých razítek, jimiž se Japonci podepisují na vše od formulářů k otevření bankovního účtu až po pracovní smlouvy – se skrývá uvnitř klu. Je totiž ideálně pevná a hlavně bez kazů, jak tvrdí řezbář Hideki Arami, který vede malý obchod v rušné tokijské čtvrti Šibuja. A právě razítka hanko pohánějí v zemi vycházejícího slunce světově největší legální trh se slonovinou. Mnozí Japonci stejně jako zahraniční organizace však vnímají vnitrostátní obchodování s kly coby zlo, jež podporuje pytlačení slonů, a chtěli by jej postavit mimo zákon. 

Přidejte se k nám!

Poté, co Čína předloni zakázala prodej slonoviny na svém území, apelovaly africké státy na Japonsko a Evropskou unii, aby vstoupily do koalice na ochranu životního prostředí a postupovaly stejně. Žádost se měla koncem května projednávat na konferenci Convention on International Trade in Endangered Species (CITES) na Šrí Lance. Velikonoční teroristické útoky v zemi však setkání odsunuly na neurčito.  

Japonská vláda však namítá, že je místní slonovinový trh regulovaný a plně pod kontrolou: Živí jej totiž kly přivezené na souostroví před desítkami let. Někteří představitelé každopádně uznávají, že obchodování se slonovinou kazí státu pověst. Mnoho známých japonských osobností již vyjádřilo nesouhlas s výrobky ze zmíněné suroviny a volají po změně. „Nechci, aby se mě moje děti nebo vnoučata ptaly, zda na Zemi opravdu žili sloni,“ nechal se slyšet ekonomický poradce a profesor Seiičiro Jonekura, jenž se přidal ke kampani organizací WildAid a Tears of the African Elephant.

108 tun problémů

Tiskátka hanko se v Japonsku používají dlouhá tisíciletí, ale teprve v 70. letech 20. století začala vznikat převážně ze slonoviny, protože se věřilo, že tak majitelům přinesou bohatství. Zatímco ekonomika země rostla, každoročně se dovážely tuny klů a většina posloužila právě při výrobě hanko. Podle Environmental Investigation Agency (EIA) zaplatilo za japonská razítka od 70. let životem na 262 tisíc slonů. A jelikož největší poptávka panovala po materiálu z nitra klů, útočili pytláci převážně na největší zvířata a zabíjeli při tom samice, jež často držely pohromadě celá společenství.  

Populace chobotnatců prudce klesala, proto padl v roce 1989 zákaz mezinárodního obchodování se slonovinou – nezasáhl ovšem domácí trhy například v Číně nebo v Japonsku. Druhá jmenovaná země se odmítla slonoviny vzdát a vylobbovala si dva jednorázové nákupy z východoafrických zásob v letech 1999 a 2008. Během druhého obchodu se do obou uvedených států dostalo 108 tun slonoviny a podle ochránců přírody se jednalo o katastrofální selhání. 

Výmluvy a sabotáž

První generální tajemník CITES Peter Sand nepochybuje, že se za zmíněným prodejem ukrylo dramatické zvýšení ilegálního obchodu se slonovinou v Číně a s ním související nárůst pytláctví. V roce 2016 se CITES usneslo, že všechny domácí trhy s kly, které nějakým způsobem napomáhaly ilegálnímu lovu či obchodování, musejí být ukončeny. Japonsko však samo sebe označilo za výjimku, neboť na jeho území kolovaly dávno zakoupené zásoby. Zároveň stát tvrdil, že neexistují důkazy o dovozu slonoviny z nově ulovených zvířat. 

Podle expertů sice v tomto ohledu země vycházejícího slunce nelže, ale zároveň nenabízí dostatečná bezpečnostní opatření. Drahocenná surovina odtud ilegálně proudí do Číny, a přiživuje tak tamní černý obchod. „Skutečnost, že se japonský trh odmítá změnit, výrazně podrývá čínskou snahu vymýtit na svém území obchodování se slonovinou,“ tvrdí Tomomi Kitade z organizace TRAFFIC. „Japonský kontrolní orgán navíc v současnosti nedokáže zajistit, aby se na ostrovy nedostávala ilegální slonovina.“  

Nezastavitelní pytláci

Než majitelé své zboží v Japonsku prodají, musejí kly registrovat na příslušném úřadě, kde mimo jiné uvádějí rok získání slonoviny. Pytláci však opatření snadno obcházejí: Přesvědčí někoho ze svých známých, aby podepsal prohlášení o vlastnictví suroviny před rokem 1989. Vláda proto od letošního července začne k registraci vyžadovat také ověření stáří materiálu uhlíkovou metodou, jež odhalí čerstvě ulovenou kořist. Problém tkví v tom, že se nařízení vztahuje pouze na celé kly, takže obchodníkům je stačí jednoduše rozřezat na menší části. 

„Každý pokus o kontrolu nad obchodem se slonovinou se dá velmi snadno obejít,“ dodává Allan Thornton z agentury EIA. „Japonsko je v tomto ohledu úplně mimo mezinárodní komunitu.“ Podle Masajukiho Sakamota ze společnosti Japan Tiger and Elephant Fund se mezi roky 2011 a 2016 podařilo na cestě z ostrovní země do Číny zadržet 113 lodí pašujících slonovinu o celkové hmotnosti přesahující dvě tuny: Přitom pouhých sedm zátahů zorganizovali Japonci – zbytek nelegálního zboží zachytila druhá zmíněná velmoc. 

Nemůžeme couvnout 

The Elephant Trade Information System, který pro CITES sleduje pohyb ilegální slonoviny, vyhodnotil japonská opatření k hlídání suroviny jako velmi slabá a přirovnal zemi ke Konžské republice: Pokud policie na souostroví objeví nepovolený náklad klů, obvykle nenásleduje žádné soudní stíhání a tresty jsou velmi mírné. 

Snaha udržet domácí trh se slonovinou jde přitom ruku v ruce s odmítnutím zákazu lovu velryb: Japonci si své počínání ospravedlňují tím, že příroda se má využívat udržitelným způsobem a žádné zvíře by nemělo být zcela chráněno. Někteří byrokraté mají pocit, že kdyby země couvla v případě klů, zpochybnila by své stanovisko vůči velrybám. Nicméně novinář Tecudži Ida tvrdí, že několik vyšších představitelů ministerstva životního prostředí by rádo vidělo domácí trh se slonovinou uzavřený. 

Špatná pověst Japonska 

V červenci 2020 se má v Tokiu konat letní olympiáda a japonská asociace hanko už nyní nabádá své členy, aby sportovní událost využili naplno. Ačkoliv lze razítka vyrábět ze dřeva, z buvolích rohů či titanu, budou řezbáři turistům velmi pravděpodobně nabízet luxusní produkty ze slonoviny. Anonymní dotazník loni odhalil, že až polovina výrobců hanko plánuje během olympiády prodávat slonovinová razítka, protože je turisté ze země odvezou. 

Hideka Morimoto z ministerstva životního prostředí uznal, že „slonovinový problém“ pověsti státu škodí. Zároveň však dodal, že nejprve chtějí počkat, zda se na obchodu dostatečně projeví výše zmíněné změny, jež začnou platit v červenci. Teprve v opačném případě přijdou na řadu tvrdší opatření. „Jelikož je japonský trh se slonovinou největší na planetě, doufáme, že se země co nejdřív zařadí mezi ostatní státy, které postavily obchodování s kly mimo zákon,“ uvádí zakladatel organizace WildAid Peter Knights a dodává, že by si tím Japonsko zajistilo uznání celého světa. 

Kouření tabáku a diskutování ve zvláštních místnostech se pěstovalo nejdříve v Nizozemí. „Tabákové pokoje“ se poté postupně staly součástí mnoha barokních šlechtických sídel po celé Evropě. V dobovém tisku byly v roce 1685 popsány takto: „Nyní i obyvatelé Slezska konzumují tabák mnohem více než jejich předci, a to jak urození, tak neurození, nicméně spíše proto, aby si ukrátili dlouhou chvíli než ze zdravotních důvodů. V mnoha místech zakládají jistá tabáková kolegia, kde platí zvláštní zákony a řády, potom sbírají popel, z něhož nechávají pro kolegium vyrábět sklenice na památku.“

Povinné kouření

Na pruském dvoře mělo tabákové kolegium specifické postavení. Za prvního pruského krále Fridricha I. se jednalo o důstojná sezení v královských rezidencích, která byla svázána etiketou a byla svolávána „v přesvědčení, že užívání tabáku je dobré proti všemu zlému ve vzduchu“. V tabákovém kolegiu se kombinovala zábava s dobročinností. Kouření bylo povinností, neúčast bylo nutné vykoupit peněžním darem na dobročinné účely.

Jeden z historiků popsal Fridrichovu spokojenost s tímto setkáváním: „(…) dějiny nám vyprávějí o lesku jeho dvora a jeho tabákovém pokoji, kde téměř zapomínal na tento lesk a odkládal královskou korunu, aby si mohl nasadit noční čepec a vyměnil žezlo za fajfku.“

Za vlády jeho syna Fridricha Viléma I. prodělalo tabákové kolegium zásadní změnu, a to k horšímu. Ženy byly z účasti vyloučeny a dvorská etiketa téměř zrušena, takže kupříkladu nikdo nemusel vstávat, když vstoupil král, a každý směl říci, co chtěl.

Téměř každý večer se monarcha scházel ve spartánsky zařízených místnostech, převážně na zámku v Berlíně, Postupimi nebo ve Wusterhausenu (dnešní Königs Wusterhausen) s malou skupinou (do dvanácti členů) generálů, plukovníků, úředníků, diplomatů a případných hostů. Na rozdíl od tabákového kolegia Fridricha I. se zde nesetkával jen užší okruh dvořanů, kteří se chtěli uvolnit a pobavit. Na dvůr „vojáckého krále“ do tabákového kolegia přicházeli i měšťanští intelektuálové, takže myšlenkové bohatství raného osvícenství krále obohacovalo. Podněty, které získal na tabákových kolegiích, také zohledňoval ve svých rozhodnutích. 

Při kouření tabáku a pití piva se neprobíraly pouze politické záležitosti, morálka, výchova či náboženství, ale také se četly noviny, žertovalo se o ženách a stále dokola se vyprávěly válečné historky. Kouřilo se z dlouhých holandských keramických fajfek a pšeničné pivo Duckstein se pilo ze speciálních pivních sklenic. Pouze výjimečně se rozlévala pálenka nebo víno. 

Milovaný Wusterhausen

Fridrich Vilém I. nerad pobýval v pompézním Berlínském zámku, takže jak mohl, odjížděl do Postupimi nebo ještě lépe na svůj obzvláště oblíbený zámeček Wusterhausen. Zde každoročně trávil podzimní loveckou sezónu od konce srpna do začátku listopadu. Královská rodina ho musela doprovázet. Nejstarší dcera Vilemína si ještě dlouho poté stěžovala na tamější prostou kuchyni a na stolování venku. Panovník se zde ale cítil skvěle, přes den panoval, střílel koroptve nebo jeleny a na večer svolával tabákové kolegium.

Museli se ho účastnit i královi synové, kteří však trpěli otcovými výbuchy zlosti a zesměšňováním. Kultivovaný, intelektuální, uměnímilovný a citlivý korunní princ, který byl později nazýván Fridrich Veliký, neměl zámek Wusterhausen nijak v lásce, nenáviděl přísná pravidla svého otce a o tabákovém kolegiu složil i básničku: „Z tabáku jsem se ulil, jinak bych se asi udusil, člověk se tam řádsky nudí, neb se jen o prkotinách mluví.“

Manželka Fridricha Viléma I., královna Žofie Dorotea prožila dětství v uměnímilovné hannoverské rezidenci, jež se tolik lišila od polovojenského a šetrného berlínského dvora. Po boku sice věrného, ale despotického manžela se nikdy nepřizpůsobila pruským tradicím a stála v čele probritské „strany“. V její rezidenci Monbijou, která proslula na rozdíl od Wusterhausenu vybranou společností a nádhernými slavnostmi, se tabákové kolegium nikdy nekonalo. 

„Veselí radové“

Kolegií se pravidelně účastnili také někteří učenci, zvaní „veselí radové“, kteří byli na dvoru materiálně závislí. Tento posměšný název získali podle titulu nejvyšších a nejváženějších úředníků – tajní radové. „Veselé rady“ zvali na kolegia jako odborníky, nicméně je často povzbuzovali k nadměrnému požívání alkoholu a disputacím, které k pobavení ostatních přítomných nezřídka končily hrubými vtipy nebo dokonce potyčkami a pěstními zápasy. 

Král miloval v tabákovém kolegiu ztřeštěné žerty. K nejoblíbenějším patřila židle s napilovanýma nohama či vpuštění cvičeného medvěda do sálu. Kdykoliv se mu podařilo opít cizího prince do té míry, že bezvládně padl pod stůl, vyvolávalo to salvy smíchu. Fridrich Vilém I. pociťoval odpor k vědám, o nichž se domníval, že by jeho poddané jen příliš zjemnily a udělaly z nich bábovky. Svědčí o tom i případ prezidenta Akademie věd, dvorského historiografa a profesora, barona Jakoba Paula von Gundlinga. V tabákovém kolegiu, kde ho pověřili předčítáním novin, kvůli své ješitnosti a afektovanosti brzy ztratil respekt. Začali si z něj tropit žerty, které postupně přerostly v sadistické kousky. Například mu nasadili paruku z kozlích chlupů a usadili ho do kočáru taženého osly, voly a velbloudy. Každý večer ho pak opíjeli. Jednou oblékli šimpanze do stejných šatů, jaké nosil baron, a vydávali opici za jeho syna. Neváhali mu zazdít vchod do domu či propašovat medvídě do postele.

TIP: Zoufalství pruského kancléře: Proč chtěl Bismarck vyskočit v Mikulově z okna?

Gundling se pokusil uprchnout, ale byl chycen a odsouzen k smrti za dezerci. Po jeho omilostnění účastníci kolegia vyprovokovali souboj, při němž mu soupeř sestřelil paruku z hlavy. Fyzicky udolán a psychicky zlomen zemřel v padesáti osmi letech. Jeho „přátelé“ se nezastavili ani před „posvátností“ smrti a pohřbili ho v sudu od vína.

Konec tabákového kolegia

V důsledku nezdravého životního stylu a dědičné zátěže trápily „vojáckého krále“ záchvaty dny. Zemřel 31. května 1740 v 51 letech ve velkých bolestech na vodnatelnost. Svému synovi a následníkovi zanechal přísně organizovaný a centrálně spravovaný stát, značný válečný poklad ve výši deseti milionů tolarů a vycvičené vojsko o 80 000 vojácích, kteří byli díky svému drilu v Evropě jedineční. K tomu král zakládal nemocnice, chudobince a zavedl povinnou školní docházku. Jeho nástupce, Fridrich II. však nenáviděl kouření tabáku, sám dával přednost šňupacímu, takže tradici pořádání tabákových kolegií na pruském dvoře ukončil.

Zní to snadně: Zkřižte nohy, posaďte se na zem, a pokuste se opět postavit bez pomoci rukou či kolen. Zkuste to a zjistíte, že to není tak jednoduché. 

Toto cvičení na „sedání a zvedání“ vzniklo za účelem předvídání úmrtnosti u lidí středního věku a starších. Test sestavil tým vedený brazilským lékařem Claudiem Gil Araújem, který provádí výzkum v oblasti cvičení a sportovní medicíny, a byl představen v Evropském časopisu kardiovaskulární prevence (European Journal of Cardiovascular Prevention) v roce 2012. Od té doby pravidelně vyplouvá na povrch v médiích nebo na internetu a pokaždé vzbudí obavy ze smrti v mnoha lidech, kteří se nedokážou z podlahy zvednout (napříč věkovými skupinami). Rozhodli jsme se zjistit, zda jsou obavy těchto lidí opodstatněné.

Prostý a jednoduchý pohyb

Test vyžaduje, aby testovaná osoba ve stoji překřížila nohy a snížila se na podlahu do sedu, a to bez pomoci rukou, kolen, ramen nebo boků. Pokud se zvládnete ze sedu na podlaze i postavit, opět bez pomoci zmíněných tělesných partií, získáváte skóre plného počtu 10 bodů (5 bodů za sednutí, 5 bodů za postavení). Pokaždé, když si vypomůžete zakázaným kloubem nebo končetinou, ztrácíte bod. 

Vědci zkoumali 2 002 dospělých ve věku od 51 do 80 let, a poté je sledovali až do úmrtí daného účastníka nebo do uzavření studie, čili v mediánu 6,3 roku. Za tu dobu zemřelo 159 lidí – a pouze dva z nich měli plné skóre 10 bodů. Riziko úmrtí účastníků s nejnižším skóre 0–3 bylo pětkrát až šestkrát vyšší než u těch s 10 body.

„Je dobře známo, že aerobní kondice je silně spojená s mírou přežití, ale naše studie ukazuje, že udržovat vysokou úroveň tělesné flexibility, svalové síly, koordinace a poměru výkonu k tělesné hmotnosti se hodí nejen k vykonávání běžných denních činností, ale má příznivý vliv i na délku života,“ uvedl Araújo v tiskové zprávě v roce 2012.

Život v rovnováze

Test je dobrým ukazatelem síly nohou a svalového korzetu, ale také rovnováhy. Starší dospělí jedinci s dostatečnou svalovou silou a pružností totiž s menší pravděpodobností upadnou. A podle Centra pro kontrolu a prevenci nemocí jsou právě pády hlavní příčinou úmrtí v důsledku neúmyslného zranění u věkové kategorie 65 let a více. 

Co když ale test nezvládnete? Jste odsouzeni k záhubě? Měli byste se připravit na brzkou smrt? Na nedávném večírku jsme otestovali přibližně tucet přátel ve věku 35 až 40 něco let a odhalili jsme, že v takovém případě by si asi polovina z nás měla před smrtí dát záležitosti do pořádku, a to hezky rychle. 

Naštěstí se zdraví člověka (a délka života) netýká jen schopnosti udělat test na sedání a zvedání, ale je zde ještě řada dalších proměnných. Je důležité si pamatovat, že výsledky studie jsou nejrelevantnější pro lidi ve stejné věkové skupině jako u subjektů testu, 51 let a starších – což v diskusi často zanikne. Většina lidí s nejnižším skóre v testu spadala do věkové kategorie 76–80 let, což je skupina, která obecně trpí sníženou pohyblivostí a koordinací. Výzkum také neodhalil příčinu smrti u těch 159 úmrtí ve sledovacím období po testu. Měli bychom předpokládat, že všichni tito účastníci zemřeli na komplikace v důsledku pádu místo kardiovaskulární choroby či rakoviny? Pro takové tvrzení nemáme jistotu. 

Není to úplný výmysl 

„Toto cvičení slouží jako jedna metoda screeningu úbytku svalové hmoty u jednotlivce v procesu stárnutí, známého jako sarkopenie,“ vysvětluje Greg Hartley, prezident Akademie geriatrické fyzioterapie (Academy of Geriatric Physical Therapy) a odborný asistent na Millerově lékařské fakultě při Univerzitě v Miami. „Úbytek svaloviny vede k dalším problémům s pohyblivostí, což snižuje kvalitu života,“ dodává. 

„Křehkost, síla, svalová hmota, fyzická výkonnost – všechny tyto věci jsou s úmrtností spojeny, ale rád bych všechny upozornil, že korelace není kauzalita,“ říká Hartley. „Jestli má například někdo opravdu špatné koleno a není schopen test v žádném případě zvládnout, tak to neznamená, že kvůli špatnému koleni dříve zemře.“ 

Barbara Resnicková, profesorka a vedoucí katedry gerontologie na Univerzitě v Marylandu, říká, že schopnost zvednout se z podlahy je sice cenná, ale „pro každého je to celkem těžké bez použití rukou“. Selhat můžete jednoduše třeba i na tom, kde máte těžiště. Máte-li máte širší střed těla, postavit se bez použití rukou může být výzva. Ale pokud není tělesná kompozice známkou dalších zdravotních problémů jako například obezity, pravděpodobně na to neumřete. 

Zkouškové období

„Vysoké skóre je znamením, že v daném okamžiku jste v docela dobré fyzické kondici co se svalové síly týče, ale nevěřím, že na základě toho lze předvídat dlouhověkost,“ vysvětluje Resnicková. „Stále je tu faktor genetiky. Někteří lidé jsou zkrátka fyziologicky silnější a koordinovanější než ostatní.“ 

Sedíte na podlaze a strachujete se, protože se nedokážete zvednout? Dobrá zpráva je, že se na tom dá pracovat (kromě případů, kdy trpíte například artritidou nebo problémy se středním uchem) a časem se zlepšíte. „Trénovat můžete každý den – jinými slovy – na test se ‚našprtat‘,“ říká Resnicková. „Souvisí s tím i odolnost a vytrvalost. Budete se dál snažit, nebo se na to prostě vykašlete?“ 

Podle Hartleyho mají lékaři k měření zdravotního stavu a délky života spoustu dalších screeningových nástrojů. Například studie vydaná v únoru 2019 v časopisu Journal of the American Medical Association Network Open měřila zdravotní údaje a kapacitu kliků u 1 104 aktivních mužských hasičů středního věku v průběhu 10 let. Muži, kteří dokázali stále dělat 40 kliků v průběhu těch deseti let, měli o 96 % nižší riziko kardiovaskulárního onemocnění než ti, kteří dokázali udělat méně než 10 kliků.

Po krůčcích do cíle

Délku života dokáže nastínit i rychlost chůze. Studie vydaná v roce 2011 v časopisu Journal of the American Medical Association prokázala, že lidé věkové kategorie 65 a starší, již dokázali jít rychlostí jeden metr za sekundu nebo rychleji, žili déle než ti, kteří to nedokázali.

Podle další odborné práce, jež vyšla v časopisu British Journal of Sports Medicine, se zase ukázalo, že chůze nadprůměrnou rychlostí snižuje riziko úmrtí v důsledku kardiovaskulárního onemocnění o 53 % u všech lidí ve věku 60 let a více. „Jestli přirozeně chodíte rychlostí přes 3 km za hodinu nebo i rychleji, máte mnohem menší pravděpodobnost úmrtí v příštích 10 letech,“ pokračuje Hartley. „Rychlost chůze s mortalitou úzce souvisí.“

Začněte se hýbat

Jakmile se po testu sedání a zvedání odloupnete ze země, využijte hořkou pachuť prohry k motivaci zesílit a zlepšit svou fyzickou kondici. Americké ministerstvo zdravotnictví a sociálních služeb nedávno vydalo nová doporučení fyzické aktivity, v nichž navrhuje, že dospělí ve věku 65 let a starší by měli svých 150 až 300 minut cvičení týdně rozdělit do kratších aktivit zaměřených na rovnováhu, aerobní cvičení a posilování svalů. 

Klíčem je najít zábavnou formu cvičení nebo smysl v činnosti, která se vám možná nelíbí. „Když řeknu pacientovi, aby cvičil pro svoje kardiovaskulární zdraví, tak ho to nemotivuje,“ tvrdí Hartley. „Pacienty motivuje představa, že budou schopní dojít vnoučeti na promoci. Na čem vám záleží? Co chcete dokázat udělat?“

V životě také není nikdy příliš brzy nebo příliš pozdě na to, aby člověk začal cvičit nebo cvičil víc – cvičení prospívá délce života, ať už děláte cokoliv. Zkuste ideálně 30 minut mírného cvičení denně, doporučuje Resnicková. „Vždycky říkám, že mí pacienti si dojdou až do nebe – to je mým cílem,“ uzavírá. 

Ještě než první Apollo s posádkou dosáhlo oběžné dráhy, diskutovala NASA s vládními představiteli o budoucím směřování americké kosmonautiky. Už tehdy bylo jasné, že rakety a lodě „na jedno použití“ jsou sice vhodné pro dobytí Měsíce před koncem 60. let, avšak perspektivu efektivních a rutinních cest do kosmu nenabízejí. Konstruktéři si proto začali pohrávat s myšlenkou, v níž srovnávali vesmírnou dopravu s leteckou – na každý let pasažérů z Paříže do New Yorku se přece také nestaví nové letadlo! A tak se zrodila podobná idea kosmického letounu. 

NASA navíc našla ve vývoji raketoplánu silného spojence – armádu, která jí pomáhala za projekt lobbovat u americké vlády. Pozůstatek tohoto partnerství se odrazil v několika pozdějších misích raketoplánů, kdy se nevědělo příliš mnoho o náplni letu ani o přepravovaném nákladu, protože astronauti plnili zpravodajské úkoly a vypouštěli na orbitě armád ní satelity. 

Kosmický letoun měl umožnit levné a snadné vynášení nákladů a dopravu astronautů na oběžnou dráhu, nakonec se však o tak levné a jednoduché řešení nejednalo. Zásadní zásah stroj prodělal už v roce 1971, kdy NASA zjistila, že potřebuje na vývoj víc peněz, než kolik může reálně získat z vládního rozpočtu. Bylo tedy nutné tyto náklady snížit na úkor financí na provoz. Ačkoliv šlo zdánlivě o špatné rozhodnutí, bez něj by raketoplán zřejmě nikdy nevznikl, a NASA tak volila menší zlo. Vývojové náklady se podařilo srazit o 20 % díky koncepční změně, jež vnesla do hry jednorázovou palivovou nádrž pro start na oběžnou dráhu – padla tudíž znovupoužitelnost celé nosné soustavy. 

První start

Navzdory technickým zádrhelům se podařilo vývoj raketoplánu s menším zpožděním dotáhnout do zdárného konce a dvanáctý dubnový úsvit roku 1981 zastihl americké astronauty Johna Younga a Roberta Crippena v kokpitu stroje Columbia. Startovací rampa 39A na Floridě hostila tedy nově místo obřího Saturnu V pro lunární mise raketoplán s pomocnými motory a palivovou nádrží: Celá sestava vážila přes 2 000 t a dosahovala výšky čtrnáctipatrového domu. V Kennedyho vesmírném středisku se akreditovalo přes 2 700 novinářů z celého světa a na floridském pobřeží dychtivě očekávalo start celkem asi 600 tisíc lidí. 

Young a Crippen zřejmě nastupovali před úsvitem na palubu stroje se smíšenými pocity – bylo to ostatně poprvé, kdy americká vesmírná loď letěla hned při prvním startu s posádkou. John Young ovšem patřil ke zkušeným astronautům. Měl na kontě čtyři mise: Dvakrát letěl s Gemini, obkroužil Měsíc jako pilot velitelského modulu Apolla 10 a nakonec se prošel i po lunárním povrchu coby velitel Apolla 16. Nováček Robert Crippen později s úsměvem vzpomínal na jeho klid a smysl pro humor, takže posádka snad ani příliš velký stres neprožívala. Koneckonců, oba byli již léta zkušebními piloty – a v tomto případě vlastně o nic jiného nešlo. 

Jakmile se rozednilo, motory raketoplánu zaburácely a ohromný kolos zamířil k obloze. Zhruba dvě minuty po startu byly odhozeny dva pomocné motory SRB (Solid Rocket Booster) na pevná paliva, přičemž se jednalo v podstatě o první opravdovou zkoušku znovupoužitelnosti systému: Asi 240 km od kosmodromu čekali ve vodách Atlantiku na dopad motorů námořníci, kteří je poté vytáhli z vln a převezli na pevninu. Technologie SRB totiž umožňovala absolvovat až deset startů. Záchrana vyhořelých raket se zdařila už při premiérové misi. 

Columbia pokračovala na orbitu poháněná vlastními třemi motory SSME (Space Shuttle Main Engine) o 42 milionech koňských sil. SSME se někdy označují jako technologický div světa: Pokud bychom jejich palivová turbočerpadla namířili k nebi, vznikl by vodotrysk o výšce několika desítek kilometrů. Motory při startu čerpaly kapalný vodík a kyslík z vnější nádrže, přičemž objem plaveckého bazénu by jim stačil asi na 25 sekund hoření. Nádrž však musela mít podstatně větší kapacitu, protože nominální doba hoření SSME při startu do kosmu činila necelých devět minut. V uvedeném čase se Young a Crippen dostali do vesmíru a o několik zážehů menších motorů později se Columbia usadila na výchozí dráze ve výšce okolo 240 km. 

Přistání na výbornou

Astronauti měli před sebou celkem 144 cílů orbitálních testů, zapalovali motory, měnili dráhu, zkoušeli hydrauliku a ovládání elevonů a směrového kormidla, pořizovali snímky Země, otevírali a zavírali nákladový prostor, což je nutné pro termoregulaci raketoplánu. Premiérová mise probíhala bezchybně a odměnou pro posádku se stal telefonický rozhovor s tehdejším viceprezidentem USA Georgem Bushem. (Prezident Ronald Reagan s nimi měl mluvit přímo z řídícího střediska v Houstonu, dva týdny před vzletem Columbie jej však postřelil atentátník John Hinckley.) 

Mise STS-1 trvala 54 hodin, astronauti na palubě raketoplánu dvakrát spali. Čtrnáctého dubna nastal čas se vrátit a otestovat všechny přidružené manévry. Columbia se odpovídajícím způsobem natočila a na několik minut zapálila motory proti směru letu. Manévr se odehrál nad Austrálií, mimo spojení s letovou kontrolou; po obnovení komunikace posádka ohlásila, že letí domů. Další, dvacetiminutový „blackout“ si vynutilo působení žhavého plazmatu, jak stroj vstupoval vysokou rychlostí do atmosféry. 

Místo vstupu do atmosféry a ranvej na Edwardsově letecké základně v Kalifornii dělilo bezmála 7 000 km. Columbia se přibližovala z jihu a k nebi vzlétly stíhačky, aby monitorovaly její dráhu, rychlost a stav. Raketoplán dosedal rychlostí asi 350 km/h a neexistovala žádná „druhá šance“. V této fázi už měl totiž několik desítek minut deaktivovány raketové trysky a pohyboval se jako bezmotorový kluzák pod manuální kontrolou velitele Younga. Přistání se však povedlo na výbornou a americká kosmonautika zahájila novou éru. 

Velkolepé plány se Skylabem

Aktivity amerických astronautů v kosmu na čas skončily v červenci 1975, poté co odstartovalo historicky poslední Apollo a na oběžné dráze se spojilo s lodí Sojuz. USA přišly touto misí o pilotované plavidlo a musely čekat na zahájení provozu raketoplánů. Jedno eso v rukávu NASA přesto měla – kolem Země kroužila zakonzervovaná stanice Skylab, na níž se v letech 1973–1974 vystřídaly tři dlouhodobé posádky. V červnu 1977 se bývalý manažer programu John Disher obrátil na techniky z Marshallova střediska NASA v Alabamě a požádal je o vypracování studie, jak by bylo možné v budoucnu využít zároveň stanici i raketoplány. A v listopadu téhož roku obdržel výsledky. 

Technici zhodnotili pravděpodobný stav komplexu. Pitné vody i kyslíku se na Skylabu nacházelo dost, solární panely, baterie a rozvody elektřiny snad také ještě mohly sloužit a systémy klimatizace a filtrace oxidu uhličitého měly hlavní komponenty vyměnitelné. Problém by byl zřejmě s gyroskopy, navigační počítač už by nejspíš nefungoval, ovšem hlavní otazník visel nad chladicím systémem – ten vykazoval netěsnosti a úniky již za přítomnosti astronautů a během několika dalších let pravděpodobně zamrzl a popraskal. Otázka tedy zněla, zda jej bude možné přímo v kosmu opravit. 

TIP: Skylab: První americká vesmírná stanice vydláždila cestu k ISS

Závěr byl jednoduchý: V roce 1978 nebo 1979 se měla stanice na dálku znovu aktivovat a řídící středisko mělo zkontrolovat její telemetrii. V případě pozitivních výsledků by ke Skylabu vzlétl raketoplán, přičemž první mise (na kterou již dokonce trénovala posádka) měla být prostá – inspekční oblet stanice a vypuštění pohonného modulu, který by pak astronauti pomocí dálkového ovládání se Skylabem spojili. Následný zážeh by stanici vynesl na vyšší orbitu, a její životnost by se tak prodloužila o pět let. Pohonný modul by posléze odletěl a vyčkal by na parkovací dráze na další úkol v rámci některé příští expedice.

Během několika dalších misí raketoplánů, které by se se základnou již spojovaly, měl Skylab získat nový dokovací adaptér a přídavný modul s dvojicí solárních panelů a třemi gyroskopy, jež by nahradily nefungující gyroskopy stanice. Astronauti také měli opravit chladicí systém, odebrat vzorky konstrukce základny pro pozemní analýzy a dovézt na její palubu množství náhradních dílů. Poté by mohly posádky raketoplánů zahájit na oběžné dráze 30–90denní pobyty. Kosmický letoun s laboratorním modulem Spacelab v nákladovém prostoru by po tuto dobu parkoval u stanice: Soulodí by tak astronautům poskytlo až 460 m³ pracovního prostoru k provádění vědeckých pokusů a výzkumů, při nichž by se využily jednak původní přístroje na palubě Skylabu a jednak nová zařízení přivezená ze Země. Samozřejmostí se mělo stát i budování palubních zásob jídla, oblečení a filmových pásů. V teoretické rovině se nyní pohybujeme zhruba v roce 1986. 

Dokončení: Vesmírný orel roztáhl křídla: První lety raketoplánů (2.) (vychází 28. července)

Následné využití Skylabu po zmíněných úpravách už bohužel musíme ponechat fantazii inženýrů. Ve studii psali o možném připojení nového laboratorního modulu či vnější experimentální palety a údajně bylo také možné vybudovat uvnitř stanice nové podlaží, jež by umožnilo trvalý pobyt až devítičlenné posádky a podporu rozsáhlejších kosmických operací. ISS bychom tak měli už v 80. letech… Jenže provoz raketoplánů se o několik let zpozdil, sluneční aktivita vzrostla, zemská atmosféra zhoustla – a v červenci 1979 Skylab neřízeně zanikl nad Austrálií. První raketoplán přitom vzlétl teprve v roce 1981.

Norská domobrana v minulosti používala především vyřazenou (a tudíž zastaralou) výzbroj od aktivních sil, ale ve 21. století došlo ke změnám a dnes má zpravidla shodné zbraně jako armáda. Základní typ služební pušky tvoří 5,56mm Heckler & Koch HK416, do seznamu běžných typů se řadí též samopaly MP5 a kulomety MG3 či Minimi. Dosluhují 7,62mm automatické pušky AG3, tedy norské licenční kopie německých zbraní G3.

Předchozí část: Strážce Severního moře: Ozbrojené síly Norského království (1)

Transport domobrany i aktivních sil zabezpečují zejména lehké terénní automobily Mercedes-Benz série G, nákladní vozidla značek MAN a Scania a v neposlední řadě také sněžné skútry, čtyřkolky a šestikolky dodávané společnostmi Bombardier a Polaris. 

Obrněnce v Severní brigádě 

Páteř norských pozemních sil představuje mechanizovaná brigáda, zvaná také „Severní“. Patří do ní deset praporů a tato jednotka se stará též o základní výcvik všech branců. Vedle toho má norská armáda rovněž samostatný průzkumný prapor a lehký pěší prapor Královské gardy. Ve službě se nalézá 36 tanků Leopard 2A4 (a dalších 16 kusů je uskladněno), avšak nejdůležitější typ obrněnce reprezentuje švédský CV90 ve verzi CV9030.

Armáda provozuje stovku kusů ve standardní podobě bojového vozidla pěchoty a v průzkumné verzi, vedle toho zakoupila také některé specializované účelové modifikace. Pro dopravu pěchoty slouží též 315 pásových transportérů M113, ovšem již v dohledné době má dojít k jejich střídání; mezi favority spadá německý typ FFG PMMC G5. K dispozici je též 75 kolových Sisu XA-186 a XA-200 a okolo 20 obrněných automobilů KMW Dingo 2 a IVECO LMV. Coby hlavní prostředky k ničení tanků se užívají pancéřovky Carl Gustaf a řízené rakety FGM-148 Javelin.

Hračky kanonýrů

Dělostřelectvo vlastní 18 samohybných houfnic M109A3GN ráže 155 mm, ale za ty se má získat náhrada v podobě nejméně 24 jihokorejských zbraní K9 Thunder (první mají dorazit již letos). Norská armáda užívá též okolo dvou stovek minometů, mezi nimiž reprezentují většinu přenosné 81mm zbraně L16. Zhruba 50 minometů je samohybných, jedná se o zbraně ráže 81 a 107 mm na podvozcích obrněnců M113 a CV90. Z důležitých typů techniky je nutné uvést také švédské pásové obojživelné dvoudílné prostředky Hägglunds Bv 206, kterých se ve službě nalézá okolo 1 000 exemplářů.

Norská armáda plánuje též pořízení dalších typů zbraní, například nových kompletů protivzdušné obrany vojsk, začleněných do Severní brigády, která takové prostředky dosud zcela postrádá. Celá brigáda se má reorganizovat, aby dokázala kdykoli zajistit nasazení dvou posílených mechanizovaných praporů, s nimiž se počítá jako s hlavní pozemní silou na „severním křídle“ Aliance. 

Padesátka pětatřicítek 

Norské vzdušné síly zatím spoléhají na americké stíhačky F-16 Fighting Falcon, kterých provozují 57 exemplářů, a to ve verzích F-16AM a F-16BM. Norsko však patří též mezi účastníky projektu stíhačky páté generace F-35 Lightning II a ve zkušební službě již má zavedeno přibližně deset kusů F-35A. Celkem chce pořídit 52 strojů, jejichž nákup spotřebuje více než třetinu celé akviziční části norského obranného rozpočtu kalkulovaného do roku 2025.

V Norsku slouží také protiponorkové hlídkové letouny P-3 Orion v počtu šesti kusů (obměny P-3C a P-3N), jenže také ony se mají dočkat brzké náhrady, a to v podobě pěti letadel P-8A Poseidon. Vzdušnou přepravu zabezpečuje zejména čtveřice taktických transportních letounů C-130J-30 Super Hercules a s norskými znaky operují také dvě letadla Dassault Falcon 20C, jež se starají o elektronický průzkum a boj. Základní výcvik pilotů se odehrává na letadlech MFI-15 Safari, avšak stroje pro pokročilý výcvik Norsko nemá a využívá mezinárodní program Euro-NATO Joint Jet Pilot Training na základně Sheppard v USA.

TIP: Ženy v armádě: Norské dámy v zeleném

Nejvýkonnější typ helikoptéry v Norsku představuje NH90 ve variantě NFH pro protiponorkové hlídkování (osm kusů), dále se užívají pátrací a záchranné Sea King Mk 43B (12 strojů) a konečně víceúčelové Bell 412HP a 412SP (celkem 18 kusů). Lze předpokládat, že norské letouny F-35A budou mít ve výzbroji i nové protilodní a protizemní rakety Kongsberg JSM (Joint Strike Missile), to znamená víceúčelovou modifikaci námořní zbraně NSM. 

Dokončení ve čtvrtek 25. července

Nostradamus, vlastním jménem Michel de Nostredame, se narodil 14. prosince roku 1503 ve městě Saint-Rémy-de-Provence nedaleko Avignonu ve Francii. Tento vpravdě renesanční člověk vystudoval lékařskou vědu, kromě toho se zabýval také filozofií, literaturou, astronomií a především astrologií, s jejíž pomocí sestavoval jakési obdoby dnešních horoskopů. 

Svá proroctví začal Nostradamus publikovat v roce 1555 a shrnul je do jednotlivých sbírek s názvem Centurie. Klíč k jejich interpretaci se již pokoušelo nalézt mnoho autorů, ovšem s velmi rozporuplnými výsledky. Proroctví obohacená mnoha latinskými, řeckými i anglickými výrazy jsou totiž psána velmi archaicky, autor navíc hojně využívá dobových alegorií a mytologických narážek, jejichž dešifrování je dnes velice obtížné. 

Čeká nás nukleární válka?

Nostradamus má dnes, stejně jako před stoletími, mnoho zastánců, ale i odpůrců. Ti argumentují především tím, že pro události, které se již staly, byly verše zpětně záměrně upraveny a zmanipulovány. Při předpovědi budoucnosti se Nostradamovým proroctvím inspiroval například i nacistický ministr propagandy Joseph Goebbels, který z něj vyložil porážku spojeneckých vojsk. Zastánci pravdivosti proroctví zase tvrdí, že Nostradamus správně předpověděl desítky událostí včetně druhé světové války nebo olympiády v Pekingu. 

TIP: Temné proroctví Římského klubu: Konec světa prý nastane již v roce 2040

A co se na nás podle jeho předpovědí chystá pro následující období? Nejprve dobrá zpráva – svět podle něj skončí až v roce 3797. Ovšem mnoho veselého nás jinak nečeká. Podle některých výkladů mají přijít další dvě světové války, provázené navíc nákazou, která vyhubí dvě třetiny světa. Bude prý horší než všechny pandemie, které kdy lidstvo zažily. Prorokův věhlas podpořila Ztracená kniha, objevená v roce 1994, v níž údajně předpověděl teroristický útok 11. září nebo způsob, jakým dojde k zániku světa. Mnozí kritici nicméně považují spis za podvrh.