Když do Evropy přivezli prvního australského ptakopyska, mnozí ho považovali za podvrh. Prazvláštní čtvernožec sice v mnohém připomínal savce, jenže snášel vejce a zdobil ho zobák nápadně připomínající kachní. Jak podezřelé stvoření! Teprve přibývající množství exemplářů veřejnost přesvědčilo, že jde o skutečné zvíře. Na druhou stranu je třeba přiznat, že opatrnost byla na místě, což dokládá mnoho jiných, už prokazatelně podvržených živočichů, jako byl třeba slavný humanoid „nondescript“, kterého v roce 1824 přivezl Charles Waterton ze svých cest po Jižní Americe. Jak se ukázalo, hlava dokazující existenci opočlověka byla patrně jen přemodelovanou hlavou vřešťana. Své místo v této podivuhodné historii mají i rostliny, zejména pak ty, které si údajně s gustem pochutnávaly na lidském mase.

Zelená smrt

Asi nejznámějším zástupcem této sorty krvelačných rostlin je zmiňovaný lidožravý strom z Madagaskaru. Ona zpráva v New York World byla patrně první zvěstí o jeho existenci. Údajně vycházela z dopisu, jenž byl publikován na stránkách německého odborného časopisu a jejím původcem byl Karl Leche, slovutný botanik a objevitel stromu, který pojmenoval Crinoida Dajeeana. Dopis pak poznámkami opatřil Lecheho neméně proslulý kolega Dr. Omelius Friedlowsky.

Strom se dle popisu podobal asi 2,5 metru vysokému ananasovníku s tmavým, značně tvrdým a neolistěným kmenem. Jediné, asi 3,5 metru dlouhé a mrtvolně zelené listy, jež se podobaly listům agáve a sahaly až na zem, vyrůstaly ze samé špičky kmene a jejich zrohovatělé konce připomínaly kravský roh. Na vršku kmene bylo jakési květní lůžko, do nějž se vyměšovala čirá a velmi sladká tekutina, jež měla otravné a tlumící účinky. Pod okrajem lůžka vystupovaly horizontálně jakési úponky a nad nimi bylo šest bílých, téměř průhledných makadel, která směřovala k nebi a čile se pohybovala.

Leche byl svědkem toho, jak ke stromu přistoupili domorodci z kmene Mkodů a jednu z žen násilím donutili, aby vyšplhala na vršek kmene a podivné tekutiny se napila. Makadla rázem ožila a omotala se jí kolem krku a končetin. Nešťastnice chvíli křičela, ale jak se jí zmocnily i pevnější úponky, bylo slyšet už jen zoufalé chrčení. Krev kanoucí z jejího těla se míchala se sladkou tekutinou a tuto směs, jež stékala po kmenu na zem, příslušníci kmene zachytávali a pili. Následovaly hrůzostrašné a odpudivé orgie. Leche strom studoval dalších tři týdny, přičemž našel i několik menších exemplářů a sledoval, jak jeden z nich pozřel lemura.

Jedna velká bouda

Článek si získal velkou pozornost a zkazky o lidožravém stromu se objevily na stránkách řady jiných periodik. Přestože se brzy ozvaly i skeptické ohlasy, trvalo bezmála 14 let, než v roce 1888 vyšel na stránkách magazínu Current Literature článek Fredericka M. Somerse, jenž celou zprávu prohlásil za hoax a za jejího autora označil jistého Edmunda Spencera. Tomu byla pro historku údajně předobrazem obyčejná mucholapka podivná, leč vyhnaná do obrovitých rozměrů. Jak se navíc ukázalo, v příběhu bylo vymyšlené téměř vše, od jmen badatelů po název domorodého kmene. Nicméně Somersův text drobet zapadl, a jakmile bylo semínko jednou zaseto, zpráva o ďábelském stromu se šířila dál. V následujících desetiletích po něm dokonce, avšak bezvýsledně pátralo několik nadšených výzkumníků.

Historka se tak zařadila po bok jiných podobně úspěšných mystifikací, kterých se v 19. století objevila celá řada a mezi něž lze počítat třeba pozorování rozvinuté civilizace na Měsíci (Great Moon Hoax) či objev kanálů na Marsu, i když v druhém případě se nejedná o pravověrný hoax, neboť jeho strůjci svým pozorováním opravdu věřili. 

Zřejmě jen velmi málo lidí se může „pochlubit“ podobně košatým rejstříkem trestů jako čtyřiačtyřicetiletá Jennifer Armstrongová z Irska. U soudu se tato superecidivistka může cítit jako doma – ostatně za svůj život si vyslechla již 648 rozsudků.

Ten poslední se týkal krádeže láhve vína, shodou okolností se zmíněného deliktu měla Jennifer dopustit jen dva dny po propuštění z vězení, kde strávila 16 měsíců. Za svou kariéru recidivistky si připsala desítky odsouzení za drobné krádeže, výtržnictví, napadení a veřejné opilství. Poslední porušení zákona „vyneslo“ Jennifer „jen“ veřejně prospěšné práce. 

TIP: Potrhlý milionář čelí obvinění z krádeže zboží za necelých sedm tisíc

Celkem strávila Jennifer Armstrongová za mřížemi 27 let, přičemž z 648 zaznamenaných odsouzení se 88 týkalo drobných krádeží a 216 veřejného opilství. Mezi ženami tak rozhodně aspiruje na titul nejpilnější kriminálnice. Do absolutního rekordu jí ale ještě něco chybí – třiašedesátiletý Patrick Ryan z Accringtonu v anglickém hrabství Lancashire jich má na svém kontě dokonce 668. 

Přípravy na provoz futuristické technologie vysokorychlostního transportního systému hyperloop jsou v plném proudu. Podílí se na nich i společnost Virgin Hyperloop One, za kterou stojí Richard Branson. Ten společně se zástupci Saúdské Arábie oznámil, že v západní části země vybudují doposud nejdelší testovací trať hyperloopu.

Až bude hyperloop v plném provozu, měl by vozit pasažéry i náklad ve vakuových tubusech téměř rychlostí zvuku. Virgin Hyperloop One v současnosti provozují v Kalifornii testovací trať o délce 500 metrů. S testovací kabinou tam dosáhli rychlosti 387 kilometrů za hodinu.

TIP: Bransonův Virgin Hyperloop One vybuduje testovací dráhu v Indii

Trať v Saúdské Arábii bude mít délku 35 kilometrů, takže nabídne mnohem více prostoru pro důkladné testování technologie hyperloopu. Dráha by měla vést severně od města Džiddy, v místech, kde vyroste nový městský komplex King Abdullah Economic City. Součástí testovací trati bude i výzkumné a technologické zařízení, které by mělo podpořit rozvoj technologií v této oblasti světa. Virgin Hyperloop One si od této trati slibuje, že upoutá pozornost investorů v zemích Perského zálivu.

V minulosti se uvažovalo i o jiných lokalitách - ve hře byla například slovenská Bratislava, francouzské Toulouse, nizozemský Delft nebo Skandinávie.

Existence hvězd je obvykle příliš dlouhá na to, abychom ji zachytili celou během jednoho lidského života. Astronomové mají ale někdy štěstí, a podaří se jim zachytit hvězdu, která právě prochází nějakým klíčovým okamžikem své historie. Právě to se nedávno podařilo týmu australských a maďarských odborníků, když pozorovali umírajícího rudého obra.

Jde o hvězdu jménem T Ursae Minoris (T UMi), která se nachází v souhvězdí Malého medvěda, ve vzdálenosti asi 3 tisíce světelných let. Hvězdě je teprve 1,2 miliardy let, čili její věk odpovídá asi čtvrtině stáří Slunce. Přesto už umírá, protože její hmotnost představuje dvojnásobek hmotnosti Slunce. A velké hvězdy stárnou mnohem rychleji, než ty malé.

Umírání T Ursae Minoris

Meridith Joyce z australské Australian National University a její spolupracovníci zjistili, že T Ursae Minoris právě prochází přechodnou a krátkou fází proměnného červeného obra. Hvězda do této fáze vstoupila před pár miliony let, když vyčerpala své hvězdné palivo. Teď T UMi prochází intenzivními pulzy, během nichž se mění velikost hvězdy, její jasnost i teplota.

TIP: Rudý veleobr Betelgeuse: Hvězda, která by pozřela většinu Sluneční soustavy

Nejde přitom jenom o světelnou show. Pulzující umírající hvězdy, jako je právě T UMi, vyplivují do vesmíru záplavu materiálu s prvky, jako je uhlík, dusík, cín nebo olovo. Joyce s kolegy také tvrdí, že představení je už skoro u konce. Během posledních let totiž se tahle hvězda stmívá, zmenšuje a ochlazuje. To znamená, že červený obr již velmi brzy v poslední křeči odfoukne své vnější vrstvy a zanechá po sebe mlhovinu a bílého trpaslíka.

Tmavý stín kopce před maskou mého džípu se začíná zřetelně prodlužovat. Neklamné znamení, že den už toho má plné zuby a chystá se předat práci temné sestře noci. Jsem v soukromém parku východně od přelidněného jihoafrického Johannesburgu a jako mnohokrát dřív se znovu divím, jak najednou zmizí dálnice, sloupy vysokého napětí, malebné vesničky nebo kontrastní plechové boudy slumů. Mám namířeno na místní ranč, který se pyšní velkými chovatelskými úspěchy nosorožců bílých (Ceratotherium simum, podle českého názvosloví se v češtině správně nazývají nosorožci tuponosí). Majitelům se podařilo prodat do dalších soukromých parků, nebo dokonce vrátit zpět do divoké přírody, už několik těchto vzácných mohykánů Afriky, bez nichž si černý kontinent nedokážeme ani představit. Chovatelská stanice na území o rozloze našeho hlavního města se chlubí vždy pěti až sedmi zvířaty.

Hledání obrů savany

Rokliny a údolí podél cesty střídají jako had se vlnící kopce, které za chvíli opět přecházejí do kameny lemovaného kaňonu s malou říčkou. Před hodinou jsem minul obrovské stádo buvolů kaferských, vzácných antilop koňských a dokonce důstojnou antilopu Derbyho, která je největší antilopou na světě. Přesto nezastavuji a pokračuji dál. Na ranči je záchranná stanice lvů, ale ani ta není mým dnešním cílem.

Dominantní horu nebo spíš kopec, který se tyčí do výšky šesti set metrů nad mořem, jsem objel po klikatých cestičkách, obepínajících jej jako bronzový had paži snědé mulatky. Soukromý park tady není až tak hustě zalesněný a široká údolí jsou velmi přehledná. Přesto pořád nemůžu objevit obrovská zvířata, která se na tři dny mají stát objektem mého pozorování.

Zastavuji auto u úpatí kopce. Tohle místo jsem si nevybral náhodou. Už v minulých letech jsem tady vždy našel pár nosorožců, kteří se společně se slábnoucím sluncem vraceli zpět na náhorní plošinu, aby na jejích rozlehlých pastvinách strávili další noc.

Osobní obrněná garda

Zdá se, že tohle místo je opravdová „nosorožčí jistota“. V trávě se objevil první roh. Samice, která vede svou skupinu se zvednutým čenichem, větří. V jejím teritoriu se sice pohybují nanejvýš zbloudilí šakali, ale stejně se má na pozoru. Reflexy divokého zvířete nikdy nespí. Statná vůdčí samice se pravděpodobně nikdy nesetkala s obávaným lvem, ale slyší jej každou chvíli. Jen několik set metrů opodál za elektrickými ohradníky jsou totiž obrovské výběhy desítek lvů a řev smeček nenechává žádného obyvatele parku v klidu.

Startuji auto a posunuji jej o pár metrů blíž. Skrz vysokou ostrou trávu nevidím, kolik nosorožců vlastně přichází, ale chci je zachytit z čelního pohledu. V zásadě jim stavím jednodílnou vozovou hradbu. Samice ucítila pach auta a nepokojně trhla hlavou. Za jejími zády se objevuje hlava dalšího nosorožce a pak ještě jedna. Skupinu uzavírá čtvrtý kolos.

Stádečko mě začalo obezřetně obcházet, a jakmile první dvě samice vystoupily z trávy na prašnou cestu, pochopil jsem jejich mimořádnou ostražitost. Uprostřed celé skupiny, pravděpodobně pod nohama třetí mámy, se na drobných nožkách loudalo nosorožčí batole. Drobek seskočil z půlmetrového srázu, zabalancoval a sotva se udržel na všech čtyřech. Pak se hrdě napřímil, zatřepal hlavou, zavětřil a rázně vykročil k mému autu. Pyšný a sebejistý tvoreček šel zkontrolovat cizího vetřelce. Důstojně si vykračoval k podivnému bílému zjevení a možná si chtěl svým sotva pučícím rohem vyzkoušet sílu. Troufal si hodně. Vždyť měl hned za zády legii obrněnců, která by při náznaku ohrožení svého chráněnce srovnala mou „káru“ do úhledné plechovky.

Hon za vlastním stínem

Před nosorožci se rozprostírala pastvina s jediným stromem, který z posledních sil odolával náporu drsné kůže. Denní drbání a škrábání nosorožčích gigantů mu příliš neprospívalo a bylo jen otázkou času, kdy jej obři srazí k zemi. Se zapadajícím sluncem a slábnoucím dechem dne začalo batole ožívat. Únavné horko dávalo zabrat starým a zkušeným poutníkům savan, natož sotva odrostlému mláděti, které se ukrývalo ve stínu své matky. Poslední dlouhé paprsky barvily oranžovými konečky těla nosorožců do odstínů, které dělaly ze všedních pohledů neopakovatelné scenérie. Stín sotva osmdesát centimetrů vysoké nosorožčí drobotiny se začal pomalu protahovat a počátečního údiv vystřídalo hravé nadšení. Miminko začalo se vší kuráží prohánět onu protivnou, černou a dlouhou kopii sebe sama a snažilo se ji nabrat nepatrným růžkem.

„Co si to dovoluješ!“ jakoby si říkal malý nosorožec: „Pořád za mnou takhle lozit! No počkej, já ti dám!“ A při tom neohrabaném skotačení a pronásledování zákeřného stínu narazil vší svou stokilovou silou do matky. Drobek nečekanou ránu neustál, podlomily se mu zadní nohy a spadnul na zadek. Matka jen mrskla uchem a po očku na malého nezbedníka káravě pohlédla. V koutku mohutné tlamy se jistojistě pousmála. Trpělivost a láska matek ke svým ratolestem je bezmezná a obr náraz snad ani nepocítil.

Nosorožec nikdy neví

Otřesené batole ještě chvíli posedávalo a po ráně do matčina boku úplně zapomnělo na hru s vlastním stínem. Atraktivitu této kratochvíle navíc překonal příchod dalších obyvatel parku – prazvláštního zarostlého tvora na dvou nepochopitelně dlouhých nohách. Na pastvinu přišel pštrosí samec se dvěma partnerkami. Mladý nezbedník je zřejmě neviděl poprvé, ale pro jistotu využil jako obranný val tělo své matky. Vykukoval zpoza obrovského zadku a přihlížel, jak se pštrosi dělí o čerstvou šťavnatou zeleň s nosorožčími býložravci.

Pštros evidentně nepovažoval dvoutunové kolosy za hrozbu, ale nepočítal s „agresivitou“ nového přírůstku. Mladík se totiž po několika chvilkách osmělil a nabyl přesvědčení, že toho dlouhána je třeba pokoušet. Groteskními krůčky přiskakoval blíž k nažloutlým nohám vysokého ptáka a výpady hlavou se jej snažil zastrašit tak, jak to určitě viděl u matky. Vždy se přiblížil, zvedl hrdě do výšky svůj pidiroh, pevně se rozkročil a hodil hlavou na stranu. Vzápětí uskočil zpět, protože člověk (nosorožec) nikdy neví.

Až se pštros utrhne

Sledovat mláďata obřích tvorů, jakými nosorožci bílí bezpochyby jsou, je nevšední událost. V divoké přírodě jsou samice velmi obezřetné. Ačkoli se denně setkávají s člověkem poskakujícím v autě a jeho výtvory – asfaltovými cestami a ostnatými dráty, které oddělují dobytek – přece se jen se snaží dostávat do jeho blízkosti co nejméně. Jakmile se v divočině přiblížíte k matce s mládětem, ta okamžitě tlačí drobečka co nejdál od podezřelého tvora s fotoaparátem. Pozorovat nosorožčí dorost delší čas je proto vždy malý zázrak a já jsem si jej plně vychutnával.

Po několika sebejistých výpadech se mladík odhodlal udělat krůček navíc a čenichem se snad i dotknul hrubých nohou opeřence. Starý a zkušený pštros už dlouho trpěl mladíkovu drzost, ale teď se rozhodl zakročit. Přerušil poklidné vyzobávání vypadlých semínek a vyždibování prvních výhonků zelených kořínků, zvedl hlavu, prohnul krk, otočil se k pokušiteli a uštědřil mu ránu zobákem do čela.

To bylo nářku. Mladík úlekem málem upadl a malé nožičky sotva stačily zavalitému tělíčku, které pádilo zpět do bezpečí matčina pozadí. Jak to jen šlo, nasoukal se malý nosorožec pod mámu a vystrašeně po očku pozoroval obávaného netvora, který mu tak ublížil.

V bezpečí i ve spánku

Drobek po chvíli zapomněl na „výprask“ a začal prohánět pštrosí samice. Možná mu připadaly menší než samec, nebo se obrnil kuráží a vyrazil do protiútoku. Mladík machroval a zpestřoval život nejen pštrosům, ale i zebrám, které přišly blíž k čerstvé trávě. Napadal dokonce i drobné zemní veverky, které jej chvíli pozorovaly a zmizely v noře, aby malého nosorožce vzápětí překvapily za jeho zády.

TIP: Nekrmte paviány! Jsou to velmi nebezpečná zvířata

Tmavý stín pohltil pastvinu a s přibývajícím časem začaly nosorožčí siluety šednout a téměř splývat s pozadím. Neustálými donquijotskými boji s pomyslnými nepřátelsky naladěnými větrnými mlýny se znavilo i naše batole a s hlubokým odfrknutím se svalilo vedle podřimující matky. Bylo vyčerpáno, unaveno, zničeno. Nekonečný „boj o přežití“ v představách tvorečka snícího svůj svět jej připravil o poslední zbytek energie. S klidným vědomím, jak to všem pěkně nandal, může mladý nosorožec sladce spát.

Kdyby se znovu ukázal ten podivný dlouhonohý tvor, může klidně dál s funěním pochrapovat. Vedle stojí a polehávají jeho tety a především matka, skála jeho jistoty. A to je ochranka, jakou si hned tak někdo dovolit nemůže.

Dětství neměla malá Markéta příliš jednoduché. Matku sotva poznala a ani se svou macechou neměla příliš mnoho příležitostí se sblížit. A její otec sám? Byl to sice důstojný pán, ale více než péče o panství nebo mladší dceru ho bavilo popíjení s přáteli, dlouhé vyjížďky na koni a ani o peníze se příliš nestaral. Toužil po dědici, po synovi, ale osud mu ho nedopřál. Zbyla mu jen Markéta. O její budoucnost se postaral, to ano, ale hlavně protože znamenala další možnost, jak si rozšířit vlastní panství a moc.  

Dětská nevěsta

Výhodný sňatek, to je ono! To ostatně čekalo valnou většinu urozených dcer. A kdo byl tím vyvoleným? Dalo by se říci, že to mladičká tyrolská hraběnka dotáhla na velmi významnou partii. Jejím ženichem neměl být nikdo jiný, než mladší bratr Karla IV., Jan Jindřich Lucemburský. 

Na rozdíl od skvělého manželství Karla s Blankou se ale v tomto případě zamilované pohledy dvou mladých rozhodně nekonaly. Ostatně nebylo se příliš čemu divit. Když se pár v roce 1327 poprvé uviděl, bylo Markétě jedenáct let a jejímu snoubenci pouhých sedm. Nejen, že si neměli co říct, ani to nebylo možné. Neovládali žádný společný jazyk. Vzájemné sympatie se také nedostavily, když měli zůstat o samotě, seděli každý v jiném rohu místnosti. Neměli se rádi, nebyli přáteli ani partnery. Vlastně si byli navzájem úplně lhostejní a podobně to mělo zůstat i v dalších letech. Velkolepá svatba se odehrála v září roku 1330 a po ní se každý vrátil zpět domů si užívat sladkých dětských let. 

Když se berou děti

Život však nečeká a jako první zavolal Markétu. Pět let po svatbě jí bylo už osmnáct. Sice se od ní očekávalo, že se bude věnovat hlavě aktivitám a povinnostem manželky, ale ona se místo toho vydala na cestu mnohem složitější. Cítila, že otci docházejí síly, a jelikož neměl mužského potomka, všechny povinnosti měly přejít na ni. Tedy – měly by přejít na jejího manžela, ale v tom Markéta oprávněně neviděla žádnou skutečnou podporu. Začala se sama učit všemu, co patří k vládnutí. Byla rozhodná, samostatná a odhodlaná, takže když Jindřich Korutanský v roce 1335 nechal Markétu osiřelou, byla už skvěle připravena postarat se o rodové državy. Byla v nejlepších letech - plná síly a energie. 

Kromě toho však přišel také věk na to, aby začala žít se svým manželem. Jenže zde přichází kámen úrazu. Jan Jindřich trávil čas daleko raději proháněním jakékoli jiné sukně a své choti si nevšímal. Vedle bystré a chytré Markéty také nevypadal jako kdovíjaký myslitel nebo elegán, a ani se příliš nesnažil chytrost nebo eleganci předstírat. Ostatně – když začal žít se svou paní, bylo mu sotva šestnáct let.

A zatímco Markéta vládla rodné zemi, on rozhazoval peníze, pil a často odjížděl i na několik dnů na lovy nebo pitky s přáteli. Přesto se choval, jako by mu celé panství pařilo. Dokonce do z Čech poslal pro své rádce, kteří se všemožně pletli Markétě do vladařských záležitostí. Trvalo pět let, než jeho ženušce definitivně došla trpělivost.  

Manželské intriky

Byl listopad roku 1341. Jan Jindřich opět vyrazil kamsi do lesů s kuší v ruce. Jenže při návratu nachází dveře zamčené. Markéta prostě zabarikádovala celý hrad a odmítla pustit manžela dovnitř. Podobně vykázala ven veškeré české služebnictvo, které si Jan Jindřich přivedl s sebou. Překvapený manžel se marně snažil dostat dovnitř. A když se rozhodl přenocovat v dalších nedalekých hradech, k jeho překvapení ani tam nenalezl otevřené brány. A přestože nakonec ubytování našel a nemusel trávit chladnou noc pod širým nebem, jeho manželská ješitnost byla důkladně pocuchána.

Jak si to Markéta vůbec mohla dovolit? Vyhnat právě jeho, Jana z velkého a slavného rodu Lucemburků! Ani uražená hrdost, ani pošklebky od okolí však nebyly ničím, s čím se Markéta ještě vytasila. Obvinila Jana, že je impotent – že vůbec není schopen pohlavního styku. To znamenalo, že spolu nikdy nemohli žít jako manželé a jejich svazek tudíž neplatí.  

To bylo už moc nejen na jejího chotě. Do celé situace se vložil sám Karel IV., který dokonce poslal do Tyrolska vojsko. Markéta byla za svůj kousek nějakou dobu v domácím vězení, rozhodně ji to však nezastrašilo. Jednou se pro něco rozhodla a byla ochotná nést jakékoliv následky. 

Pyskatá hraběnka

Každému bylo jasné, že manželství s Janem Jindřichem nemá budoucnost. Veřejným prohlášením o impotenci a zapuzením manžela však Markéta navíc způsobila jak církevní, tak mezinárodní skandál, a spory, které vyvolala mezi mocnými šlechtickými rody, ještě dlouho rezonovaly v celé střední Evropě. V této době také získala svou nelichotivou přezdívku - Maultasch, doslova pytlová huba. Její rty nejspíš byly poměrně velké, ale tato přezdívka se zrodila spíš v hlavě jejího poníženého manžela. Ostatně, mocní Lucemburkové dlouho nemohli přenést přes srdce, že jim, dá se říci, dala na frak mladá a nevycválaná holka z Tyrolska. 

Kam s nechtěným šlechticem?

Markéta měla spoustu problémů, ale také odhodlání z nich vybřednout. To Jan Jindřich sklidil hlavně notnou dávku posměchu. Rychle se rozkřiklo, jak si nedokázal udělat doma pořádek, a jak s ním vyběhla paličatá ženuška. Naštěstí v Čechách zůstal klid a zavržený choť dostal útulek na Moravě. Většinu času pak trávil tím, že se snažil všem dokázat, že impotentem rozhodně není – zvládl se hned čtyřikrát oženit a zplodit sedm manželských dětí!

TIP: Lvice a Rytíř: Proč zkrachoval vztah Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského?

Markéta se protivného chotě zbavila, ale také zůstala na celou svou zemi sama. Státním povinnostem věnovala veškerý svůj čas, ale rada zkušenějšího či jen něčí blízkost jí často chyběla. O pomoc s vladařskými povinnostmi nakonec poprosila rodinného přítele Ludvíka Bavora. A nejen to, během vzájemných návštěv si často povídala s jeho synem Ludvíkem. Poprvé zažila skutečné pocity zamilovanosti a radost ze vzájemných setkání. I tento pár k sobě musel hledat cestu postupně, ale Ludvíkovi mladšímu její tvrdohlavost, nebojácnost a bystrost imponovaly. Co na tom, že podle všech řečí nepatřila mezi nejvyhlášenější krasavice? Zájem byl oboustranný, takže nikdo neztrácel čas, dokonce až do té míry, že se Markéta v roce 1342 vdala podruhé bez toho, aby se s prvním manželem oficiálně rozvedla. To středověká společnost neodpouštěla Manželský pár tak musel hned ze začátku čelit dvěma velkým problémům – církevní klatbě za cizoložství a hněvu sousedů, hlavně Lucemburků. 

Konečně láska

Všechno ale nebylo tak černé, jak se to mohlo zdát. Zatímco prvního muže nemohla mladá panovnice ani vystát, svého druhého upřímně milovala. A on ji. Markéta ve svém druhém manželovi našla nejen spřízněnu duši, ale taky moudrého rádce, který ji pomáhal s vládnutím. Teď mohla například v klidu pracovat a nemusela se bát, že zatímco ona majetek shromažďovala, druhá polovina domácnosti se jej snažila stejně rychle utrácet. A mezi prací byl čas taky na lásku. Netrvalo dlouho a hradem se ozval dětský pláč. Markéta porodila čtyři děti, dospělosti se však dožil jen jeden syn. 

Po celé ony roky byla Markéta vyloučena z církve. Klatba trvala a nijak to nevypadalo, že by se měly jak rodinné, tak politické spory urovnat. Přítrž všemu učinil až rozumný Karel IV. V roce 1359 využil svou autoritu a vliv na papeže Inocence VI. k tomu, aby se za svou švagrovou u Svatého stolce přimluvil. 

O tom, že upravený vous hrál významnou roli prakticky od zrodu prvních civilizací, přináší svědectví řada uměleckých děl. Sochy starých Asyřanů žijících v oblasti tzv. úrodného půlměsíce zdobí pečlivě upravený vous, který sestává ze tří až pěti řad nakadeřených kudrlinek, táhnoucích se od ucha k uchu kolem tváře a brady. Také Babyloňané věnovali vousům značnou péči: Poctivě je promazávali olejem, a k úpravě komplikovaných „prstýnků“ používali dokonce speciální kleště a kulmy. Svou chloubu si dávní obyvatelé Předního východu rovněž s oblibou barvili – na černou, ale také oranžovorudou. 

Staří Egypťané si zas s výjimečnou starostlivostí pěstili své bradky: Obarvovali je henou a někdy do nich vplétali zlaté nitě. Zvláštní místo pak zaujímal falešný vous z kovu zvaný „postiche“, který nosili egyptští králové a královny zhruba v letech 3000–1580 př. n. l. K hlavě si jej připevňovali speciální páskou, pod umělou bradkou si ovšem faraonové tvář pečlivě holili – nepravým vousem vzdávali hold bohu podsvětí Usirovi. 

Nástup hladkých lící 

V antickém Řecku představovala ozdoba tváře nejen znamení cti, nýbrž i vytříbeného vkusu. Muži si vous kleštičkami upravovali do jemných kudrlinek a vytvářeli si celou řadu sestřihů. K oholení se většinou přistupovalo, jen když se jednalo o trest. Péči o porost obličeje věnovali značnou pozornost i vojáci, což ovšem skončilo rokem 345 př. n. l.: Tehdy Alexandr Veliký nařídil, aby se všichni válečníci oholili. Obával se totiž, že by mohli nepřátelé jeho muže za vousy chytat, a snadno je tak porazit. 

Mezi běžným lidem přetrval upravený porost tváře až do éry starověkého Říma. Od roku 454 př. n. l., kdy se v ulicích dávné metropole objevilo první holičství, se však postupně prosazoval nový trend – hladký obličej. Je třeba dodat, že zmíněné módě nikdy nepodlehli filozofové a nadále svou chloubu pyšně nosili. 

Pod vlivem kleriků 

Anglosasové se chlubili porostem až do přijetí křesťanství v 7. století, kdy se na jejich území začala po vzoru kleriků šířit móda oholených tváří. Angličtí princové si ovšem uchovali pěstěný vous až do konce 11. století, kdy normanský vévoda a anglický král Vilém I. Dobyvatel ustavil, že se panovníci musejí v souladu s francouzskou módou holit. 

Pod vlivem křižáckých výprav však zmíněná nařízení padla a vous slavil velký návrat. Po čtyři následující staletí se smělo nosit prakticky všechno, podobně jako je tomu dnes – od různých zástřihů po pečlivě oholenou tvář. Nicméně od roku 1535 se s probíhající náboženskou reformací pozornost opět přiklonila k porostu: Protestantští kněží si totiž nechali po vzoru starozákonních proroků rašit bujný plnovous. 

Na počátku 17. století pak přišel do módy vous zastřižený do špičky, známý jako Van Dyke. Zmíněný styl nese jméno vlámského malíře Anthonyho van Dycka, jenž ho na svých portrétech často zobrazoval. K vytvarování kýžené ozdoby se používala pomáda či vosk a k úpravě pak různé kartáčky a hřebeny. Světlo světa spatřily rovněž mnohé pomůcky sloužící k tomu, aby si porost udržel patřičný tvar i ve spánku.

Po vzoru revolucionářů 

Další rozmach vousů nastal za třicetileté války v letech 1618–1648, ale v následujícím století se móda opět přiklonila k holým lícím. Poslední velká etapa pěstěné chlouby tváře započala na přelomu 18. a 19. století, kdy se vousy staly poznávacím znamením nejednoho revolucionáře. 

Po přelomovém roce 1848 zdobila švihácká bradka či knír nejen muže brojící proti starým pořádkům, nýbrž i panovníky, a v západním světě se proměnila v široce uznávaný trend. Zlatou éru vousu však definitivně ukončila první světová válka. Bujný porost totiž na bojištích překážel, především při používání plynových masek. 

Vousy se vrátily do módy až na přelomu tisíciletí, kdy je přijala za své kultura tzv. hipsterů. Mladíci, kteří si libovali v nejnovějších technologiích a v archaickém stylu oblékání, svou ozdobu brzy zpopularizovali. Následně k ní přilnuli i milovníci švihácké italské módy a blogy o pánském odívání se začaly plnit pány ve skvěle padnoucích oblecích, jejichž image dotvářel hustý udržovaný vous. Dnes je ochlupení tváře na výsluní a nezdá se, že by se oholená epocha měla jen tak vrátit. 

Výhoda v dobách krize 

Proč se popularita vousů napříč časem v cyklech vrací? Jde pouze o pánskou ješitnost a estetiku, nebo snad kníry poskytují nějakou výhodu, dojde-li na hledání partnerek? Podle amerického neurovědce Nigela Barbera tomu tak skutečně je. Barber – jehož jméno mimochodem znamená „lazebník“ – se zaměřil na mužský porost v britské módě mezi léty 1842 a 1971. Zjistil přitom, že muži si vousy pěstují víc v dobách míru, kdy je dost svobodných mladíků, a ženy si tak mohou vybírat. Pánové prý chtějí na „manželském trhu“ působit důvěryhodně a vyzrále a naznačují, že své závazky myslí vážně. 

TIP: Triumfální comeback plnovousu: Jde o trvalý návrat mužského symbolu?

Není to poprvé, co danou myšlenku někdo vyřkl. Již Charles Darwin ve svém díle O původu člověka uvedl hypotézu, že udržovaný vous hraje významnou roli v sexuálním výběru – v procesu, kdy dochází ke zvýhodnění některých rysů jedince v zájmu jeho atraktivnosti pro opačné pohlaví. Je však zmíněná představa pravdivá?

Řada studií na dané téma ukázala, že dnešní ženy skutečně považují muže s vousy za biologicky i společensky zralejší, ale současně za víc agresivní a dominantní – což ne vždy představuje chtěný rys. Jako vítězové vyšli z dámských preferencí coby krátkodobě i dlouhodobě upřednostňovaní partneři muži s odrostlejším strništěm. Zajímavé je, že některé výzkumy ukázaly plně zarostlé pány jako vhodnější otce, zatímco ty s lehce odrostlými vousy jako víc žádoucí sexuální partnery. 

Až na několik experimentálních výjimek fungují náplasti obvykle tak, že prostě jen chrání poškozené místo na těle a nepodílejí se přímo na jeho léčení. Pro nové aktivní náplasti od amerických bioinženýrů to ale rozhodně neplatí. Jsou aktivované tělesným teplem a svým působením napodobují pokožku embryí.

Až do určitého okamžiku vývoje člověka v děloze se totiž na embryu v případě poškození netvoří jizvy. Je to díky tomu, že buňky v pokožce embrya kolem rány tvoří proteinová vlákna, která se následně stáhnou a přiblíží okraje rány k sobě, jako by takovou ránu někdo sešil. Rána se pak embryu zahojí, aniž by se vytvořila jizva.

TIP: Inteligentní náplast, která světélkuje, když se do rány dostane infekce

Aktivní náplast tvoří lepivý alginátový hydrogel, do něhož jeho tvůrci přimíchali nanočástice stříbra a polymer PNIPAm, který reaguje na teplotu prostředí. Pokud teplota přesáhne 32 °C, polymer se zkrátí. Po přilepení na ránu se hydrogelová náplast pevně přichytí kůže. Tělesné teplo náplast ohřeje, díky čemuž se náplast o něco zmenší a stáhne okraje poranění k sobě. Stříbrné nanočástice se během toho postarají o většinu choroboplodných zárodků v ráně.

Jedním z prvních cílů raketoplánů bylo využít zakonzervované kosmické stanice Skylab, která kroužila od počátku 70. let na oběžné dráze Země. Stanice měla získat nový dokovací adaptér a přídavný modul s dvojicí solárních panelů a třemi gyroskopy, jež by nahradily nefungující gyroskopy stanice. Astronauti také měli opravit chladicí systém, odebrat vzorky konstrukce základny pro pozemní analýzy a dovézt na její palubu množství náhradních dílů. 

TIP: Vesmírný orel roztáhl křídla: První lety raketoplánů (1.)

Jenže provoz raketoplánů se o několik let zpozdil, sluneční aktivita vzrostla, zemská atmosféra zhoustla – a v červenci 1979 Skylab neřízeně zanikl nad Austrálií. První raketoplán přitom vzlétl teprve v roce 1981.

V případě havárie

K nejzásadnějším otázkám, jež s provozem raketoplánů souvisely, patřila záchrana posádky v případě vážných potíží během startu – například při selhání motorů. U lodí Sojuz či Apollo se kabina s kosmonauty, nezávislá na nosné raketě, jednoduše oddělila s využitím záchranné věže či vlastních trysek a přistála na padácích. Jenže u obřího letounu spojeného s raketovými motory nepřicházelo nic podobného v úvahu. 

Během prvních expedic, jichž se účastnilo vždy jen několik astronautů, se spoléhalo na klasická katapultovací křesla. Později však startovaly až sedmičlenné posádky sedící na dvou palubách nad sebou, takže šlo zmíněné řešení stranou. Do kabiny byla tedy zabudována teleskopická tyč, která měla astronauty při opouštění stroje odvést mimo oblast srážky s křídlem. Jenže samy posádky zavrhovaly nouzové seskoky padákem v blízkosti raketoplánu s hořícími motory jako nebezpečné. 

Pokud by letoun zůstal ovladatelný, existovalo po oddělení vnějších motorů a nádrže několik možností nouzového přistání, podle aktuální výšky a rychlosti: Raketoplán se mohl vrátit na floridský kosmodrom, kde vznikla zvláštní ranvej speciálně pro tyto stroje – Shuttle Landing Facility. Dále bylo možné přistát po přeletu Atlantiku v západní Evropě či v Africe; po jednom obletu Země existovala varianta návratu na Floridu nebo do Kalifornie; a jestliže by situace nebyla příliš vážná, mohl být letoun naveden na nižší oběžnou dráhu oproti nominální, načež by se teprve řešil další postup. Popsané situace se souhrnně označovaly Launch Abort Mode neboli „režim nouzového přerušení startu“. 

Na nižší orbitě

Celkem šestkrát nastala nouze už na rampě a start se musel zrušit po zážehu motorů. Únik posádky rychlovýtahem či dlouhou lanovkou se stovkami tun paliva pod sebou naštěstí nebyl nikdy nutný a astronauti zakusili jen zklamání z odkladu mise kvůli detekci závady. 

Launch Abort Mode již za letu byl vyhlášen jen jednou – při startu expedice STS-51-F v červenci 1985. Sedm mužů pod vedením zkušeného Charlese Fullertona se vydávalo na týdenní misi, při níž měl raketoplán Challenger kroužit kolem Země, zatímco v modulu Spacelab v nákladovém prostoru by probíhala vědecká pozorování. Po startu stroj zamířil nad oceán, na východ od Floridy. O 3,5 minuty později přestalo teplotní čidlo v palivovém čerpadle prostředního motoru SSME vysílat údaje. Situace byla nepříjemná, ale druhé čidlo fungovalo, tudíž let pokračoval. 

Aby mohl být raketoplán naveden na správnou oběžnou dráhu, musely motory SSME hořet téměř devět minut; jenže 5 minut a 45 sekund po startu vypovědělo službu i druhé čidlo a motor se z bezpečnostních důvodů automaticky vypnul. Stroj už se však pohyboval relativně vysoko i rychle, proto padlo rozhodnutí přejít do režimu nouzového navedení na nižší dráhu neboli ATO (Abort To Orbit). Zbylé dva motory SSME pak hořely o minutu déle, a Challenger se tudíž nakonec dostal na dráhu, jež byla oproti plánu nižší o 70 km. Každopádně, ostatní systémy pracovaly uspokojivě a navíc raketoplán nesměřoval k žádnému objektu na orbitě – měl plnit úkoly samostatně, nezávisle na konkrétní trajektorii. Mise se dokonce o jeden den prodloužila a posádka zvládla všechny vědecké cíle.

V aukční síni Sotheby's se konala netradiční aukce – pro sběratele a fanoušky bylo připraveno 100 párů sportovní obuvi. Všechny si nakonec odnesl kanadský investor a sběratel aut Miles Nadal. Za 99 párů, mezi kterými byl i například model „samozavazovacích tenisek“, známých díky filmu Návrat do budoucnosti, zaplatil 850 tisíc dolarů (v přepočtu zhruba 19 milionů korun).

TIP: Plakát k filmu Mumie z roku 1932 by mohl vynést 1,5 milionu dolarů

Nejdražší položku v nabídce ale představoval první model běžeckých bot Moon Shoe značky Nike z roku 1972, za který Nadal zaplatil 437 500 dolarů (v přepočtu zhruba 10 milionů korun). Tenisky Moon Shoe byly vyrobeny ručně a představují opravdovou raritu – vyrobeno bylo pouze 12 párů. Vydražený pár je jediný, o kterém se ví, že existuje v neporušeném stavu. Miles Nadal plánuje vystavit tenisky ve svém soukromém muzeu v Torontu.