Hlavní centrum amerického filmového průmyslu vzniklo právě tady z řady důvodů, mezi které nepochybně patří okolní nádherné scenerie, ale i pláže Tichého oceánu a zasněžené vrcholky Sierry Nevady. Asi nelze nevzít v úvahu i tvrzení, že tady slunce svítí „prý“ 350 dní v roce, což umožnilo vyměnit složitě budované skleněné haly za přirozené osvětlení. Dalším důvodem stálého usídlování jak producentů, tak i herců, byla paradoxně dostatečná „vzdálenost“ od vynálezce filmové kamery a kinematografie – Thomase Alvy Edisona, který se odhodlaně soudil s každým, kdo při natáčení neoprávněně použil jeho patenty.

Postupně se hlavní tepnou Hoolywoodu stala Prospect Avenue (dnešní Hoolywood Boulevard) doplněná další ulicí Sunset Boulevard. K hlavním „památkám“ tady náleží kino Grauman’s Egyptian Theatre, postavené v roce 1922. Zde se ve stejném roce odehrála první hollywoodská filmová premiéra. Další takovou významnou budovou je dnešní kino Man’s Chinese Theatre (Čínské divadlo), které zahájilo promítání v roce 1927. Zde se také původně od roku 1929 udělovaly ceny filmové akademie, které známe pod označením „Oscar“. 

Příběh jednoho nápisu

Patrně nejvyhledávanějším pohledem na tomto místě je proslulý monumentální nápis na jižním svahu kopce Mount Lee v Griffith Parku v Los Angeles. Málokdo ovšem ví, že se původně jednalo o reklamu realitní kanceláře (v tu dobu prý stála neuvěřitelných 21 000 dolarů). Nápis osvětlovalo kolem čtyř tisíc žárovek. Za jedním písmenem „L“ byl dokonce ukrytý domek, v němž bydlel jakýsi „správce“ nápisu, který měl za úkol denně kontrolovat stabilitu písmen a vyměňovat vadné žárovky. Jednotlivá písmena jsou 14 metrů vysoká a celková délka nápisu je 110 metrů. 

Původní nápis „Hoolywoodland“ měl ve své době především marketingový účel. Ve 20. letech se totiž přilehlé pozemky nacházely v nedobrém stavu a podle místní tradice tím, že ubrali poslední část názvu, chtěli zdejší obchodníci s půdou zatraktivnit a zviditelnit místo pro potenciální kupce. Současný nápis už ale není původní, ten totiž vlivem povětrnostních podmínek zchátral, proto byl v roce 1970 nahrazen novými „literami“.

Kde sny končí 

Nápis vždy lákal odvážlivce, aby se na některá písmena vyšplhali. Není to ale jednoduché, protože sem nevede žádná silnice ani schůdná stezka. Přesto se o to pokusila řada odvážlivců, pohříchu spíše však se sebevražednými úmysly. V roce 1932 zde spáchala sebevraždu mladá herečka Peg Enntwisle. Nedlouho po ní ji následovali další lidé, většinou neúspěšní či odmítnutí herci, kteří byli buď zklamáni životem, neúspěchem či hořkou pravdou krutého Hoolywoodu. Místo se tak začalo stávat symbolem nesplněných snů a nedosažené slávy, jako ona pověstná rubová stránka onoho amerického hollywoodského snu.

TIP: Když se sen mění v Barrandov: Filmové ateliéry nám záviděla celá Evropa

V minulosti nápis přilákal i řadu vtipálků – před dvěma lety se tak nápis Hollywood přes noc změnil na Hollyweed. Žertík neznámého vtipálka souvisel se změnou zákonů povolujících v Kalifornii rekreační užívání marihuany. 

Na Falklandských ostrovech žije pět druhů tučňáků, z nichž nejběžnější je tučňák skalní. Tento druh se vyskytuje na několika oblastech jižní polokoule, ale nejhojněji je zastoupen právě kolem pobřeží nejjižnější části Jižní Ameriky a na Falklandech. Proto bývá označován jako samostatný poddruh – tučňák skalní jižní (Eudyptes chrysocome chrysocome). Patří k rodu Eudyptes, což v překladu ze staro-řečtiny znamená dobrý potápěč. Tím tučňák skalní nepochybně je, má ovšem i další schopnosti, které by od něj člověk určitě neočekával.

Desítky tisíc sousedů

Při cestě za přírodou Falklandských ostrovů jsem se těšil na několik živočišných druhů, z nichž asi nejvytouženějším objektem mého zájmu byl tučňák skalní (Eudyptes chrysocome). Poddruh tučňák skalní jižní hnízdí na většině subantarktických ostrovů, přičemž na Falklandských ostrovech žijí v udávaných 35 koloniích téměř dvě třetiny světové populace. Počet tučňáků v jedné kolonii může přitom dosáhnout až desítky tisíc jedinců.

V hnízdní sezoně se tučňák vrací do stejné kolonie, kde si postaví jednoduché hnízdo a obvykle se páří se stejným jedincem jako v minulém roce. Zajímavé je, že klade dvě vejce, první mnohem menší vejce většinou odloží a teprve z druhého se po přibližně 36 dnech vylíhne mládě. Po 70 dnech krmení oběma rodiči se mladí tučňáci vydávají na moře a osamostatní se. Hnízdní sezona trvá od září do ledna, po osamostatnění mláďat a přepeření tráví tučňáci přibližně půl roku na moři.

S mačkami a cepínem

Většinu času na moři hledá tučňák potravu při hladině, ale dokáže se potopit až do hloubky sto metrů. Po návratu na souš pak musí k místu svého hnízděni často absolvovat až několik stovek metrů skrz kolonii. To je úctyhodná vzdálenost, zejména když uvážíme, že kolonie se většinou nacházejí na svažitých kamenných polích nad příkrými skalními útesy. Od hladiny moře přitom tučňák vystoupá i sto a více výškových metrů. Solidní fyzický výkon má chvilkami přímo akrobatické prvky.

Pro pohyb na skalách je tučňák solidně vybaven. Na rozdíl od ostatních tučňáků překážky nepřekonává klouzáním po břiše nebo nemotorným lezením, pomáhajíc si při tom zakrnělými křídly, ale jejich přeskakováním. Pokud by se při zdolávání příkrých skal a skalních lavic snažil pohybovat chodeckým houpavým způsobem jako jiné druhy, neměl by při jejich zdolávání moc šancí. Jeho dolní končetiny totiž měří jen pár centimetrů. Jsou ale posazeny blízko k ocasu a tím pádem je těžiště tučňáka výrazně vpředu, což mu při zdolávání strmých skal velmi pomáhá. Při skocích se jistí dopředu nataženým krkem se zakřiveným zobákem, který mu slouží jako podpora a zároveň jako cepín při zlézání zledovatělých skal. Velká chodidla s blánami jsou uzpůsobena pro pohyb ve vodě, ale má na nich také silné drápy, které slouží jako pomyslné horolezecké mačky a stabilitu na namrzlých skalách ještě zlepšují.

Skokani a milovníci padající vody

Určitě nejdramatičtějším okamžikem je pro tučňáka při návratu z moře výskok na pevninu. Celá akce začíná přinejmenším 100 až 200 metrů před útesy, když tučňáci plavou na hladině a zřejmě především kontrolují, zda jim v poslední fázi návratu nebo na pobřeží nehrozí nějaké nebezpečí. Poslední překážkou může být především tuleň leopardí (Hydrurga leptonyx), který vyčkává u pobřeží a tučňáky loví. Poté, co tučňáci vyhodnotí, že je vše v pořádku, se střídavým rychlým „letem“ těsně pod hladinou a výskoky nad hladinu přiblíží k útesům. Poslední výskok nad hladinu v ideálním případě zakončí přistáním na nohou nebo na břiše na úpatí skalnatého útesu.

Často je ovšem zpětná síla příboje smete zpět do moře a oni vše opakují. Člověk má pocit, že hlavně poslední fáze v příboji na útesech musí být pro tučňáka hodně stresující, zejména pokud ji musí několikrát opakovat. Tučňák se však i po hodně drsném a nepovedeném přistání na kamenném útesu otřepe a pokračuje dál na cestě do kolonie. Občas je možné pozorovat, že zřejmě hlavně mladí tučňáci si závěrečnou etapu přistání na útesech nacvičují. Je to pro ně určitá forma hry.

TIP: Drsný život v kolonii tučňáků patagonských

Další zajímavou součástí zvyků tučňáka skalního je tendence vyhledávat na skalních útesech drobné vodopády nebo místa, kde skapává voda. Tam mají ve zvyku smývat si slanou vodu nebo se zbavují nečistot z kolonie. V kolonii The Rookery na Saunders Island nabízelo jedno takové místo výborné příležitosti k pozorování. „Sprcha“ se totiž nacházela na zajímavé skalní lavici, která byla těžce přístupná jak lezecky, tak orientačně. Jen zřejmě ti nejzdatnější nebo nejzkušenější tučňáci se na ni dostali. Jak je vidět, i mezi celoživotními skálolezci jsou jak amatéři, tak kovaní profesionálové.

Devatenáctiletá Číňanka Tang z Čchung-čchingu a její kamarádka se rozhodly, že si vyzkouší, která má lepší fyzičku. Začaly dělat dřepy a kontrolovaly se prostřednictvím videohovoru. Jak tento dívčí závod dopadl sice nevíme, víme ale, že obě skončily s vážnými komplikacemi v nemocnici.

Dívky zvládly okolo tisícovky dřepů. Tang proto nebylo divné, že ji druhý den bolely nohy. Bolest připisovala fyzické zátěži z předchozího dne. Třetí den se jí ale výrazně přitížilo – po ránu už byla bolest nesnesitelná a nebyla schopna ani ohnout nohy v koleni. Na toaletě navíc zjistila, že její moč se podezřele tmavá – obrátila se proto na pomoc lékařů.

Ti ji diagnostikovali rhabdomyolýzu – tedy stav, při kterém dochází k rychlému rozkladu tkáně příčně pruhované svaloviny. Příčinou rhabdomyolýzy bývá poškození svalů hrubou silou, například při rozmáčknutí svalu při zranění, přetížení při nadměrném tělesném výkonu. 

TIP: Aby ušetřila, jedla jen instantní nudle. Skončila s účtem z nemocnice

Rozpadem svalové tkáně ale dochází k uvolnění nebezpečných látek do krevního oběhu, přičemž některé z nich, například myoglobin, jsou škodlivé pro ledviny a mohou způsobit jejich selhání. Ve vážných případech může být onemocnění smrtelné.

Tang i její kamarádce, která skončila v nemocnici se stejným problémem, lékaři pomohli a z nepříjemného onemocnění se i ke svému mladému věku zvládla zotavit. Jak ale ukazuje příklad dvojice čínských dívek, ani cvičení není radno přehánět…

Je to sotva pár dnů, co vědci navrhli, abychom čelili globálnízměně klimatu masivním vysazováním stromů. Vycházeli přitom ze satelitních snímků, na nichž vyčetli, že by bylo na Zemi možné zalesnit ještě 9 milionů čtverečních kilometrů půdy. Tyto stromy by podle nich mohly pojmout velké množství uhlíku, který se nyní pohybuje v atmosféře v podobě skleníkového plynu.

Jak se zdá, v Etiopii vzali doporučení vědců dost vážně. Už jenom proto, že tam za posledních 100 let přišli o naprostou většinu původních lesů – podle zprávy OSN byla Etiopie zalesněná z 35 procent, v roce 2000 to byla už jen čtyři procenta.

Etiopská vláda v těchto dnech oznámila, že jejich země dosáhla neobyčejného rekordu. Podařilo se jim vysadit neuvěřitelných 353 milionů stromů za jediný den. Etiopie sice náleží k zemím s početným obyvatelstvem, i tak je to ale úctyhodný úspěch. Dosavadním držitelem rekordu byla Indie, tedy země, která je třikrát větší a má třináctkrát početnější obyvatelstvo, kde vysadili za den přes 66 milionů stromů.

TIP: Šedesátiletý Bangladéšan již půl století vysazuje každý den jeden strom

Jaký vliv bude mít etiopský rekord na snahy o zlepšení situace s klimatem? Je to slibný začátek, ale zatím jde jenom o kapku v moři. Podle optimistkých předpokladů přežije asi polovina vysazených stromů. Vědci odhadují, že ke zmíněnému zalesnění planety by bylo nutné vypěstovat asi 500 miliard dospělých stromů. Akcí, jako byla ta v Etiopii bychom proto pořebovali zhruba tři tisíce.

Odborníci americké agentury NASA z týmu nového vesmírného teleskopu TESS (Transiting Exoplanet Survey Satellite) nedávno objevili tři nové exoplanety v planetárním systému, který je od nás vzdálený 73 světelných let. Podobné zprávy slýcháváme v poslední době často, ale tento objev byl pro astronomy z řady důvodů velmi vzrušující.

Například objevené planety jsou vesměs takové, jaké ve Sluneční soustavě neznáme. Pro vědce je proto systém, který nese jméno TOI-270 a nachází se v jižním souhvězdí Malíře, hotovým planetárním Disneylandem, v němž mohou obdivovat celou řadu neobvyklých věcí.

Klidný trpaslík s minineptuny

Exoplaneta TOI-270b je zřejmě kamenná superzemě o poloměru 1,2 Země, zatímco exoplanety TOI-270c a TOI-270d, poloměru 2,4 a 2,1 Zemí, jsou nejspíše takzvané minineptuny či subneptuny, kterým se také někdy říká plynní trpaslíci.

Na rozdíl od Sluneční soustavy jsou si tyto planety dost podobné svou velikostí. Astronomové přivítali především objev dvou minineptunů, protože takové exoplanety bývají považovány za mezičlánek ve vývoji planet mezi kamennými planetami a ledovými obry, jako je třeba právě Neptun či Uran.

TIP: Úspěch dobrovolníků: Amatérští vědci objevili superzemi v obyvatelné zóně

Všechny tři planety systému TOI-270 obíhají velmi blízko u hvězdy. Protože ale jejich hvězdou je červený trpaslík, nepanuje na těchto planetách tak pekelné horko, jak by se mohlo zdát. Planeta TOI-270d se dokonce nejspíš nachází v obyvatelné zóně soustavy, i když je tam podstatně více teplo než na Zemi.

Vědce velmi zaujalo také to, že červený trpaslík TOI-270, jehož hmotnost odpovídá 40 procentům Slunce, je ve skutečnosti dost starý. To znamená, že je s velkou pravděpodobností velmi klidný. To by velmi usnadnilo následné pozorování planet a také zvýšilo šance na to, že přinejmenším TOI-270d bude obyvatelným světem.

Vývoj vakcíny proti viru HIV komplikuje fakt, že nejde o jeden virus. Ve skutečnosti jich je celá řada a navzájem se liší různými vlastnostmi i svou nebezpečností. Mezi vědci, kteří bojují proti viru HIV, má jeden kmen tohoto viru obzvláště špatnou pověst. Říkají mu „Death star“, čili „Hvězda smrti“, protože se zdá, že je naprosto nezničitelný.

Nezničitelná Hvězda smrti

Teď by se to ale mohlo změnit. Tým amerických vědců vyvinul netradiční vakcínu proti HIV, která Hvězdu smrti spolehlivě likviduje, a spolu s ní i další velmi odolný kmen viru HIV. Prozatím funguje u laboratorních zvířat a oproti většině dosavadních experimentálních vakcín proti této zákeřné chorobě poskytuje dlouhodobou ochranu po jediné injekci. Výjimečná je tato vakcína rovněž v tom, že chrání proti dvěma kmenům HIV zároveň.

Běžné vakcíny obvykle využívají k aktivaci imunity při očkování kousek viru, čímž cílí na buňky imunitního systému. S virem HIV je problém v tom, že se velmi rychle replikuje a mutuje, takže je těžké ho imunitně „zasáhnout“.

TIP: Úspěch kmenových buněk: Lékaři zbavili druhého pacienta na světě viru HIV

Vakcína proti Hvězdě smrti funguje jinak. Obsahuje upravené viry AAV, které mají jako náklad syntetický protein eCD4-Ig. Ten napodobuje některé součásti viru HIV. Nová vakcína se píchá do svalu, kde viry AAV předají svůj náklad svalovým buňkám očkovaného. Když dojde infekci HIV, částice viru HIV se navážou k proteinům eCD4-Ig ve svalových buňkách, což je následně zneškodní.

Berlín toho za poslední století pamatuje víc než dost: Býval hnízdem neřestných kabaretů, centrem nacistické říše i terčem bombardování a později ho silná zeď rozdělila na východní a západní část. Dnes je to metropole s jizvou na duši a také místo, které chce znovu žít – naplno a svobodně.  

V berlínských ulicích vás na první pohled zaujme rozmanitá architektura: Vedle historických činžovních domů, okázalých správních budov a prosklených staveb budoucnosti je lemují panelové oltáře komunistického nevkusu. Stejně tak se rozmanitost promítá v oblékání – módní diktát „co se nosí“ jako by v Berlíně neexistoval. Setkat se tak můžete s bělovlasým staříkem v latexových šortkách a síťovaných punčochách, s Asijcem v baletní sukýnce i s dívkami neurčitého věku v neforemných bundách s temně černým make-upem. 

Techno a slazený čaj   

Kreuzberg coby někdejší čtvrť vyznavačů punku kdysi rozděloval město na východ a západ. Po pádu Zdi se však proměnil v místo, kde je normální být divný nebo prostě jiný. Vedle sebe tam žijí mladé rodiny, punkové princezny, umělci, homosexuálové, přistěhovalci i lidé s alternativním stylem. 

V ulicích proslavených nočním životem sídlí restaurace a kluby s nejasnou otevírací dobou, ale i kavárny a obchody nabízející vintage módu. Každé úterý a čtvrtek má pak na břehu Landwehrkanalu od jedenácti dopoledne až do večera otevřeno turecký trh. Čtyři dlouhé řady stánků s ovocem, zeleninou i orientálními sladkostmi ve vás nejspíš vyvolají pocit, že jste se ztratili na Velkém bazaru v Istanbulu. Zboží je levné, obchodníci se překřikují a hromady granátových jablek, svazečků koriandru, vyzrálých mang a melounů nádherně voní. V nedalekých bistrech servírují tureckou snídaňovou specialitu menemen, s tradičním pečivem simit sypaným sezamem. Podává se k němu slazený čaj z dvoupatrové konvice: Nahoře je silný temný nápoj a dole horká voda.    

Park místo letiště 

V místě kdysi vybombardovaného vlakového nádraží vyrostlo působivé Deutsches Technikmuseum. Poznáte ho bezpečně podle letounu DC-3 Dakota zdobícího střechu budovy, jemuž se přezdívá „rozinkový bombardér“. Právě těmito stroji zásobovali Spojenci během berlínské blokády západní část města, když ji Sověti v roce 1948 odřízli a chtěli tamní obyvatele nechat vyhladovět.

Tempelhof coby jedno z někdejších letišť západního Berlína sloužíval jako frekventovaná dopravní křižovatka, s výhodnou polohou nedaleko středu města. Možná i proto se již Adolf Hitler rozhodl, že ho nechá přebudovat na ústřední vzdušný přístav nacistického Německa. Dnes se tam kvůli nevyhovujícím podmínkám už nelétá, uvědomělí zastupitelé ovšem rozhodli, že se z parcely nestane developerský projekt za miliardy, nýbrž městský park. Zelená plocha rozlohou dokonce překonává slavný newyorský Central Park a je otevřená veřejnosti k piknikům, společenským hrám, pouštění draků i jízdě na kole či kolečkových bruslích.   

Postmoderna v ulicích

U slavného Dada Falafelu, kousek od Oranienburger Strasse, bývá fronta snad neustále. Přesto se na arabskou smaženou klasiku s cizrnovou pomazánkou určitě vyplatí počkat – patří totiž k nejlepším ve městě. 

Okolní ulice představují ráj kavárenských povalečů a milovníků postmoderny. Tamní nezávislé galerie nabízejí současné umění, které si lehce spletete se sutinami a výstavu omylem zaměníte za vyklízení nepořádku po rekonstrukci. Nikomu to však nevadí, jak vysvětluje extravagantně oblečený majitel módní značky Riana a Nina: Nejvíc kousků sice prodá v zahraničí, ale nemít butik v Berlíně? To by prý byla sebevražda. 

Internet zakázán 

V The Barn Cafe platí striktní zákaz surfovat na internetu či pracovat. Vytáhnout počítač, tablet nebo telefon je proti filozofii podniku, podle níž se na kávu musíte zkrátka pořádně soustředit. Ještě nedávno dovnitř nesměly ani malé děti. Kavárna má vlastní pražírnu a k jejím specialitám patří výborný banánový moučník. 

Nedaleko se nachází opulentní Nová synagoga a nádraží Berlin Friedrichstrasse. V dobách rozděleného města tam ležel jediný hraniční přechod, a místo tak bývalo bedlivě sledované: Právě tudy totiž přecházeli špioni z Východu na Západ. 

Do galerie v krytu

Berlíňané umějí přijímat odkaz své divoké architektonické minulosti s noblesou a nadhledem. Navzdory nepříliš líbivému designu se ve všech panelových domech v centru bydlí – tedy pokud se v nich během rekonstrukce nenašel rakovinotvorný azbest.  

Na Reinhardtstrasse lze po on-line rezervaci navštívit galerii moderního umění Boros Foundation. Sídlí v bývalém protileteckém krytu, který pojal až dva tisíce lidí. Po válce ho soudruzi využívali jako obří ledničku pro tuny kubánských pomerančů, po pádu Zdi zas v jeho útrobách duněla jedna z nejhlučnějších techno diskoték ve městě. Dnes má kryt proražená malá okénka a majitel si na střeše vystavěl luxusní byt. Objekt po rekonstrukci funguje také jako originální galerie.     

Metropole na dlani 

Za dobrého počasí se v Berlíně nejlépe zorientujete pohledem z výšky, například z věže Kollhoff na náměstí Potsdamer Platz. Stojí hned vedle moderního centra Sony, kde sídlí mimo jiné filmové muzeum s expozicí o Marlene Dietrichové. Před bombardováním metropole se přitom v místě nacházel luxusní hotel Esplanade, kde pravidelně pobýval i Charlie Chaplin. Jako na dlani budete mít město také z vyhlídkové plošiny hotelu Park Inn na náměstí Alexanderplatz, kde dnes tepe nákupní i kulturní srdce Berlína. 

TIP: Berlín ukazuje světu, jak může vypadat moderní město

A pokud se dopředu zaregistrujete na zhruba 45minutovou prohlídku budovy Říšského sněmu, dostanete se i na její střechu, kterou slavný architekt Norman Foster přetvořil na zrcadlovou vyhlídkovou terasu. Na tomtéž místě přitom v roce 1945 vznikla ikonická fotografie sovětských vojáků, vyvěšujících vlajku nad dobytou metropolí. 

Vesmír dokáže překvapit. A to i ten velmi blízký, o němž si myslíme, že už je víceméně prozkoumaný. Platí to i pro nedávné setkání naší planety s velmi těsně prolétajícím asteroidem.

Dotyčný asteroid, který dostal označení 2019 OK, byl objeven teprve zhruba před měsícem, vědci ale až téměř do poslední chvíle nevěděli, jaká je jeho přesná trajektorie. Problém byl v tom, že se k nám asteroid blížil od Slunce a byl tím pádem téměř neviditelný.

Nepříjemně blízké setkání

Ve čtvrtek 25. července (2019) se asteroid 2019 OK přiblížil k Zemi na vzálenost pouhých 70 tisíc kilometrů. Jde o zhruba pětinovou vzdálenost k Měsíci a podle astronomických měřítek tak jde o nepříjemně blízké setkání. Kus letící skály měřil podle vědců okolo 100 metrů a byl minimálně stokrát hmotnější, než asteroid, který měl na svědomí incident v ruském Čeljabinsku. Kdyby 2019 OK dopadl na zemský povrch, zřejmě by způsobil silnější explozi, než nejsilnější jaderná puma vyrobená lidstvem. 

TIP: Proč nikdo neviděl Čeljabinský meteoroid? Hrozí nám něco podobného znovu?

Asteroid 2019 OK oběhne Slunce jednou za 2,7 roku. Jeho oběžná dráha je dost eliptická, zasahuje za oběžnou dráhu Marsu, a také se dostává blíže ke Slunci než Venuše. Podle odborníků taková oběžná dráha pro asteroid nevěstí nic dobrého. Prý je jen otázkou času, kdy se srazí s Marsem, Venuší nebo se Zemí. Výpočty zatím naštěstí ukazují, že srážka se Zemí není úplně pravděpodobná, přesto je případ náhlého zjevení asteroidu 2019 OK pro všechny výstrahou, že si na blízký vesmír musíme dávat pozor.

Ačkoliv dnes patří vysoké podpatky především do oblasti ženské módy, původně vznikly pro muže, a navíc pro vojáky. Perským bojovníkům po staletí sloužily na jezdecké obuvi a pomáhaly jim, když se potřebovali napřímit ve třmenech a vystřelit na nepřítele šíp. 

Evropskému dvoru podpatky koncem 16. století poprvé představil perský šáh Abbás I., který se tehdy pyšnil největší jezdeckou armádou světa. Protože chtěl s Evropou uzavřít spojenectví, aby se mohl postavit svému zapřisáhlému nepříteli – Osmanské říši –, vyslal roku 1599 na starý kontinent diplomatickou misi: Zavítala na ruský, německý a španělský dvůr, kde sklidila značný ohlas a vzbudila zájem o orientální kulturu. Ve snaze připodobnit se proslulým perským bojovníkům začali také evropští aristokraté nosit vysoké podpatky, jež se záhy staly symbolem privilegované třídy. 

TIP: Od špiček k podpatkům: 10 000 let evoluce obuvi

K jejich velkým propagátorům patřil například Ludvík XIV., kterému příroda nadělila výšku pouhých 163 cm, takže pravidelně nazouval až 10centimetrové podpatky. Ženy pak po nich hromadně sahaly od 30. let 17. století: Tehdy si dámy začaly stříhat vlasy, nosily klobouky, kouřily dýmky – a k dokonání „maskulinního“ oděvu obuly podpatky, tehdejší symbol mužského světa. 

Po neúspěšných říjnových pokusech Japonců o dobytí ostrova začaly síly Američanů vzrůstat. Odešly sice boji ostřílené, ale značně prořídlé perutě VMF-121 a 223, ovšem dorazily další posily.

Dne 12. listopadu Japonci zahájili novou ofenzivu. V ,,průlivu se železným dnem“ mezi Guadalcanalem a Savem vypukla námořní bitva, když se americké lodě pokusily zabránit ostřelování Hendersonova letiště z nepřátelských bitevních lodí. Druhý den zůstala na místě znehybněná japonská bitevní loď Hiei, kterou pak poslala ke dnu letadla z Guadalcanalu.

Nové nebezpečí

K ostrovu ale mířila další japonská plavidla přivážející pěší jednotky. Na situaci se ze vzduchu chtěl podívat i velitel stíhačů podplukovník Joe Bauer. Pod ochranou dvou dalších stíhačů zaútočil na palubu lodi přeplněnou vojáky, pak se ale objevili japonští stíhači. Rozpoutal se zuřivý souboj těsně nad hladinou moře, a když skončil, Bauer se už z rádia neozval. Nakonec ho spatřili ve vodě, jak na ně mává z nafukovacího člunu v moři.

Oba zbývající Američané honem spěchali k Hendersonovu letišti, tam přesedli do obojživelného Grummanu J2F a letěli ,,šéfa“ vyzvednout. Už ho však nemohli najít. Dokonce chtěli přistát a počkat do rána, naštěstí tak neučinili, neboť v noci zde propukla další námořní bitva. Po ní už podplukovníka Bauera nikdo neviděl. Posmrtně obdržel nejvyšší vojenské vyznamenání Medal of Honor. 

DeBlancův úspěch 

Po zničení japonského konvoje si Američané na Guadalcanalu mohli oddychnout. Sedm z jedenácti japonských lodí šlo ke dnu nebo muselo otočit pryč od ostrova. Boje ve vzduchu však ještě neskončily. Koncem roku ze zdejších letišť operovaly už čtyři stíhací perutě USMC s wildcaty. Mezi nimi se nacházela i VMF-112, u které létal poručík Joseph DeBlanc. Své skóre otevřel 12. prosince hned třemi vítězstvími a ještě úspěšnější byl 31. ledna 1943, kdy vedl letku osmi wildcatů, které doprovázely 12 střemhlavých bombardérů SBD Dauntless.

Jejich cílem se měl stát konvoj japonských zásobovacích lodí. Na bombardéry se nad konvojem chystala zaútočit dvojice japonských hydroplánů Micubiši F1M a DeBlanc je oba v rychlém sledu sestřelil. Pak se přiřítila skupina zer a DeBlanc poslal do hlubin i jedno z nich. Zůstal ale úplně sám.

Konec nejhoršího 

Později na nezáviděníhodnou situaci vzpomínal: „Řekl jsem si – a dost. Letím domů. Otočil jsem to a na plný plyn vyrazil směrem k domovu. Přitom jsem spatřil další dvě rychle se přibližující stíhačky. Stoupal jsem proti jejich pozvolnému střemhlavému letu. Když mě Japonci uviděli, střemhlavý let vystupňovali. Ještě přitahuju a tisknu spoušť. Zasáhl jsem ho, odletěl mu motor a ještě rotující prosvištěl kolem mne. Něco takového jsem nikdy neviděl. Proletěl jsem troskami přede mnou, slyšel jsem, jak mi narážejí do vrtule a do křídel. Ale nic se mi nestalo, pořád jsem svůj stroj ovládal a motor pořád běžel.

Druhý Japonec ale zaútočil naplno. Musel mě považovat za mrtvého muže, kterého snadno smete z oblohy. Když se na mě vrhl, oba jsme klesali směrem k hladině moře. On ale letěl příliš rychle a oba letouny se ocitly vedle sebe. Japonec se pokoušel napodobit můj manévr a udržet se wildcatu za ocasem. Snažil se, ale nedokázal to. Proletěl těsně kolem mne. Podíval jsem se na něj, on se podíval na mne a jeho tvář bych poznal ještě dnes. Každý, kdo za války někoho viděl a pak ho zabil, ví, o čem mluvím. Na nepatrnou vzdálenost stačila jediná dávka. Ale neradoval jsem se dlouho. Ve chvíli, kdy jsem se podíval na hodinky, tak mi je srazila z ruky japonská kulka! To mě docela vyděsilo. Japonský stíhač pak zasáhl motor a já vyskočil.“

TIP: Král Lampedusy: Příběh pilota, který dobyl italský ostrov bez jediného výstřelu

Podařilo se mu doplavat k pobřeží, to ale ovládal nepřítel. Objevili ho však domorodci a ti ho za pytel rýže vyměnili s Američany. I on obdržel Medal of Honor. Boje pak postupně utichaly. V únoru 1943 do bojových operací vstoupila první peruť námořní pěchoty vyzbrojená moderními F4U Corsair. Ty hrály stále důležitější roli a u jednotek postupně nahradily stárnoucí F4F Wildcat. Ve stejném měsíci si Japonci uvědomili, že cena za udržení ostrova by byla příliš vysoká, a zahájili evakuaci. Letectvo USMC si v těchto bojích vedlo více než dobře a na vítězství mělo významný podíl.