Jakými kvalitami tehdy musela vynikat evropská šlechtična, aby měla šanci rozpálit srdce patřící Otci vlasti? Karel IV. patřil díky svému původu, majetku a později i titulu císaře mezi nejžádanější evropské ženichy, manželky si proto (přinejmenším ve třech případech) mohl vybírat. A ačkoliv dobové obrazy mohou být zavádějící, na všechny jeho ženy je radost pohledět. Karel měl očividně rád blondýnky, neboť všechny jeho manželky mají světlé vlasy a snad i jemné rysy a stejně tak štíhlou postavu. 

Manželka č. 3

Také hlavu Anny Svídnické kromě císařské koruny zdobily lokny dlouhých blonďatých vlasů. Byla velmi křehké postavy, ale zároveň vysoká, měřila na dobu nezvyklých 167 centimetrů. Mladá manželka prý disponovala velmi bystrým intelektem. Vzhledem k tomu, že ji Karel za svou pojal v mladém věku čtrnácti let, mohl mít významný dopad nejen na její vzdělávání, ale především na výchovu a formování charakteru. Inteligence spojená s pokorou, hluboké náboženské přesvědčení v kombinaci s půvabnou tváří – jednoduše vytvořila dokonalá manželka pro Otce vlasti.

Annu si Karel bral čistě z pragmatických důvodů. Ostatně dříve ji obratem zaslíbil svému sotva narozenému synovi – a když ten zemřel, pojal ji za manželku sám. Věnem, jako jediná dědička, mu přinesla strategicky významné Svídnicko.

Harmonický vztah

Karel se jako zralý muž zamiloval do dospívající krásky, jí zase, typicky pro daný věk, imponovalo jeho charisma v kombinaci s moudrostí a vyzrálostí. Dobové kroniky mluví o Karlově hluboké lásce k mladé manželce. Dokonce ji údajně miloval více, než lidmi zbožňovanou Blanku z Valois. Roky spolu tvořili stabilní a harmonický pár. Anna po jeho boku stála a sdílela s ním období největšího lesku a slávy. Karel získal titul císaře Svaté říše římské, postavil Karlštejn a budoval i novou Prahu. Anna mu dala tři děti a z toho dlouho očekávaného a vymodleného syna.

TIP: Všechny ženy Karla IV. Politické intriky i skutečné lásky otce vlasti

Císař si s Annou plánoval dlouhou a spokojenou budoucnost, osud ale rozhodl jinak. Smrt třetí manželky tedy Karla pochopitelně hluboce zasáhla. Bez ženy ale proslulý Lucemburk vydržel jen necelý rok.

S rychlým rozvojem moderních vzdušných sil koncem 30. let musely armády začít hledat nové protiletadlové zbraně, jež by sloužily k přímé obraně vojsk proti nízkoletícím a střemhlavým strojům. Do té doby běžně používané pěchotní kulomety svou kadencí již přestávaly stačit, a proto se konstruktéři zaměřili na vícehlavňové zbraně.

Komise vybírá

US Army měla ve výzbroji výborné kulomety Browning M2 ráže .50 (12,7mm) a proto začátkem roku 1942 vypsal Úřad pro vyzbrojování americké armády nový projekt na vícehlavňový protiletadlový komplet využívající těchto zbraní. Komise nakonec vybrala konstrukci firmy W. L. Maxson se sídlem v New Yorku. Otočná věž se dvěma kulomety M2 s těžkými hlavněmi (heavy barrel – HB), umístěná na polopásovém vozidle M3 dostala označení M33 a prošla zkouškami. Komise komplet prohlásila za vyhovující, ale armáda ještě požadovala navýšení palebné síly, a tak přišel Úřad pro vyzbrojování s požadavkem na čtyřhlavňovou variantu, která dostala ofi ciální označení M45 a její vývoj byl svěřen stejné firmě. 

Výrobce připravil dvě základní verze nové zbraně – jednu v taženém provedení a druhou na obrněném polopásovém transportéru. Sériově se vyráběly obě varianty, i když postupně dostala přednost ta samohybná. V následujících měsících a letech pak docházelo k různým vylepšením, především v zapojení elektrických rozvodů a montáží interkomu, ale hlavní díly zůstávaly stále stejné. V průběhu roku 1942 armáda testovala také pásovou verzi kompletu na podvozku lehkého tanku Stuart, ta ale zůstala jen ve stadiu prototypu. 

Základy konstrukce

Střelecká otočná věž byla svařena z ocelových profilů a její přední část disponovala pancéřováním, jež chránilo střelce před projektily z pěchotních zbraní. Původně byly v projektu navrženy i svislé pancéřové plechy chránící zásobníky a nabíječe při přebíjení, nicméně kvůli zvýšení rychlosti otáčení věže se používaly spíše výjimečně. Hlavní výzbroj tvořily čtyři kulomety M2 ráže 12,7 mm HB ve verzi TT (turret type – věžový typ).

Každá zbraň měla svůj zásobník na 200 nábojů připojený z levé nebo pravé strany. Nabíječi přitom museli být fyzicky zdatní, neboť jeden plný zásobník vážil asi 40 kg. Během střelby se tito muži zdržovali v krytu a přistupovali ke zbrani až na povel střelce, jinak jim totiž hrozilo zranění rychle se pohybujícími hlavněmi, které neměly nijak omezený odměr. Náměr se pohyboval mezi –10 až 90° a při nabíjení se zbraň sklápěla do vodorovné polohy, aby se nabíječům usnadnilo založení nových zásobníků.

Podvozek s točnou měl velmi jednoduchou konstrukci. Skládal se z obdélníkového svařovaného rámu, zdvojené tažné tyče s okem a čtyř (později dvou) kol. Na přepravu kompletu stačil běžný armádní džíp, nebo jej do vleku mohlo vzít jakékoli jiné vozidlo s tažným zařízením. Podvozek byl vybaven i brzdovými a směrovými světly. V rozích rámu se nacházely opěrné sloupky, které zajišťovaly dostatečnou stabilitu kompletu při střelbě.

Zkušenosti – základ úspěchu 

Při přípravě zbraně k palbě se přívěs odpojil od tažného vozidla, obsluha ručně vysunula opěrné sloupky a zajistila je tak, aby byl celý komplet pokud možno ve vodorovné poloze. Následně střelec spustil benzinový generátor, napájející elektrický rozvod kompletu, a dva dobíjející šestivoltové akumulátory, sloužící jako nouzový záložní zdroj. Poté nabíječi zkontrolovali uložení zásobníků, vyjmuli z nich konce nábojových pásů a založili je do zbraní.

TIP: Střední tank M3 Lee: Staromódní americký obrněnec

Střelec zaujal svoji pozici na sedačce ve věži, připoutal se bezpečnostními pásy a zapnul hlavní spínač pro pohyb věže. Tím oživil celý pohonný systém a komplet začal reagovat na pohyby ovládacích rukojetí. Vzhledem k tomu, že ve věži bylo málo místa, nacházel se hlavní vypínač pod bezpečnostním krytem, aby střelec při nastupování náhodně nezavadil o rukojeti a nedošlo k nečekanému pohybu věže. Po kontrole nabití zbraní a pohybu věže v obou osách byl komplet připraven k boji.

Pokračování v úterý 6. srpna

Kolem supermasivní černé díry v srdci Mléčné dráhy, známé jako Sagittarius A*, obíhá v těsné blízkosti mnoho hvězd. Některé z nich čeká rozervání gravitací nebo dokonce pohlcení černou dírou. Jiné mají zase kvůli vlivu nesmírné gravitace jinou barvu. A někdy dojde i k tomu, že supermasivní černá díra jako ohromný gravitační prak vypálí hvězdu na cestu ven z Mléčné dráhy.

Právě to se podle vědců přihodilo hvězdě s označením S5-HVS1. Mezinárodní tým vědců zjistil, že se tahle hvězda pohybuje extrémní rychlostí 1 017 kilometrů za sekundu. Takovou rychlostí by urazila vzdálenost mezi New Yorkem a Sydney za 15,7 sekundy. Aby se hvězda v naší Galaxii pohybovala tak velikou rychlostí, tak ji předtím muselo něco urychlit.

Extrémně rychlé hvězdy

V tomto případě je nejvíce pravděpodobným viníkem právě naše galaktická supermasivní černá díra. Podle výpočtů se hvězda, která je jinak průměrnou hvězdou, jakých je v Galaxii spousta, těsně po vystřelení gravitací černé díry pohybovala rychlostí asi 1 800 kilometrů za sekundu. Došlo k tomu asi před 4,8 miliony let. Od té doby hvězda postupně zpomaluje a dnes je ve vzdálenosti asi 30 tisíc světelných let od Sluneční soustavy.

TIP: Hvězda na útěku: Hubble pozoroval hvězdu vystřelenou před 540 lety

Extrémně rychlé hvězdy jsou vzácné a vždy mají velmi zajímavou historii. V řadě případů je na cestu „odpálila“ exploze supernovy jejich hvězdného partnera ve dvojhvězdě. Některé z těchto hvězd v Mléčné dráze zase ve skutečnosti pocházejí z okolních galaxií, z nichž k nám díky své velké rychlosti přiletěly. 

O sběratelský kousek usilovali zájemci z celého světa, nakonec ale uspěl nejmenovaný britský sběratel. Zvítězil s nabídkou 28 500 liber, s různými poplatky ale za knihu zaplatil celkem 34 200 liber (v přepočtu zhruba 965 tisíc Kč). Šlo o jeden z 500 kusů, které tvořily první vydání knihy Harry Potter a kámen mudrců z roku 1997.

Tyto dnes velmi ceněné výtisky lze rozpoznat podle dvou typografických nedostatků: Na zadní obálce je v názvu díla pravopisná chyba a na straně 53 je v seznamu čarodějnického vybavení dvakrát uvedena položka „jedna kouzelnická hůlka“.

Poklad z výprodeje

„Většina knížek z toho prvního vydání putovala do škol a knihoven. Jsou extrémně vzácné,“ uvedl Jim Spencer z aukční síně Hansons. Předchozí majitel čerstvě vydraženého výtisku jej zakoupil při výprodeji v knihovně u svého bydliště. „Koupil jsem ji společně se třemi nebo čtyřmi dalšími jako čtení na dovolenou asi před 20 lety. Tehdy jsem se nad tím nijak nezamýšlel. Knížku jsem přečetl, vlastně jsem přečetl celou sérii o Harrym Potterovi, pak jsem ji na léta odložil do skříňky,“ uvedl zástupce aukční síně..

TIP: Poklad z blešího trhu: Fotka za 10 dolarů může sběrateli vynést miliony

„Když náš klient tu knihu před lety koupil za jednu libru, nikdo si neuvědomoval, jak obrovský globální dopad budou příběhy o Harrym Potterovi mít,“ řekl Spencer. Podle Hansons už se letos jeden z původních výtisků prvního dílu prodal za 28 000 liber, jiný, podepsaný autorkou J. K. Rowlingovou, dokonce za 68 000 liber.

Pokud bychom brali Bibli doslovně, pak by o starověkém rituálním upalování dětí Kanaánců pro božstvo jménem Moloch nebylo pochyb. A například nedokončené obětování Izáka během Abrahamovy zkoušky bychom mohli chápat jako symbol odtržení se od tohoto pohanského kultu. Objevují se však také názory, že dětské oběti představují jen zveličený rituál pomyslné očisty, který nekončil smrtí nemluvněte. Kde tedy leží pravda a o čem svědčí archeologické nálezy?

Král hanby

Původně řecky psaný Nový zákon zmiňuje Molocha pouze jednou, a to ve Skutcích apoštolských, kde slouží coby připomínka hříšného uctívání Izraelity v dobách putování pouští po odchodu z Egypta. Hebrejská Bible používá místo pozdější řecké varianty „Moloch“ výraz „Molek“, což znamená „král hanby“. Termín vznikl spojením souhlásek slova „melek“ neboli „král“ a samohlásek z „bošet“, tedy „hanba“. Sousloví Molocha jednoznačně odsuzuje coby hříšnou modlu. 

Starý zákon pak o Molekovi mluví v souvislosti se zákazem lidských, konkrétně dětských obětí: Kdokoliv z Izraelců by mu daroval někoho ze svých potomků, musel zemřít. Pokud by takový člověk nebyl potrestán smrtí, Bůh sám by ho vyobcoval ze společenství lidu i se všemi, kdo ho „ve smilstvu s Molekem“ následovali. V dalších knihách se mimo jiné říká, že kdo by „provedl svého syna či dceru ohněm“, toho má Hospodin „v ohavnosti“.  

Sveden svými ženami

První kniha Královská – součást Starého zákona – uvádí, že se také král Šalomoun pod vlivem svých často rouhačských žen odklonil od modly otců, a na hoře naproti Jeruzalému dokonce Molekovi vystavěl posvátné návrší. Ve svazku se o svatostánku mluví jako o ohyzdné modle Amónovců, kteří byli jedním ze sousedních kmenů Izraelitů a jejichž království se rozkládalo na území dnešního Jordánska.

Druhá kniha pak odkazuje na událost, kdy judský král Jóšijáš přikázal svému veleknězi očistit jeruzalémský chrám i jiná místa v okolí od pozůstatků modloslužby a rituálů bohu Baalovi a bohyni Ašéře. Zničeno bylo také posvátné návrší naproti Jeruzalému a zkáze neunikl ani jakýsi Tófet v Údolí syna Hinómova. 

Ohnivá gehenna

Slovo „tófet“ znamená v překladu z aramejštiny „ohniště“ a v židovském prostředí označovalo místo, kde se prováděly zápalné oběti. Proslulý Tófet v Údolí syna Hinómova sloužil k obětování dětí Molekovi a zřejmě fungoval až do zmíněné Jóšijášovy reformy v 7. století př. n. l. Z názvu lokality později vznikl hebrejský výraz „gehenna“, označující peklo coby místo, kde se o posmrtný trest stará věčně planoucí oheň. 

Biblické popisy Molekova kultu se velmi podobají řeckým záznamům o zápalných dětských obětech ve městě Kartágo: Antičtí autoři zmiňují upalování dětí jako formu obětování titánu Kronovi, kterého ztotožnili s hlavním kartaginským bohem Baalem – stačila jim k tomu nejspíš paralela s mýtem, podle nějž Kronos spolkl vlastní ratolesti. 

Obětování „nižších“ dětí

Je sice pravda, že se ohledně tvrzení antických autorů vyrojily pochybnosti: Skeptici oponovali, že informace o dětských obětech mohly být smyšlené nebo je zveličila římská propaganda po punských válkách. Podle jejich teorie šlo Římanům o to, vylíčit nepřítele co nejkrutěji a nejbarbarštěji. Pozdější archeologické nálezy však praxi dětských obětí v Kartágu potvrdily.

Řecký historik Kleitarchos popsal ve 4. století př. n. l. obětní praktiky ve městě jen velmi stručně: V jeho středu prý stála bronzová socha Krona a její ruce sahaly až k roštu, na němž se plameny zmocňovaly dětí. Otevřená ústa skulptury prý navíc vypadala, jako by se krutému osudu obětí cynicky smála. 

O existenci bronzového Krona v Kartágu informoval také Diodoros Sicilský v 1. století př. n. l.: Kromě velmi podobného popisu vyprávěl příběh o jedné z vojenských porážek města, po níž tamní šlechta uvěřila, že rozhněvala bohy, protože místo vlastních dětí obětovala ratolesti z nižších společenských vrstev. Prohřešek se pak pokoušela odčinit jednorázovým upálením dvou až tří stovek potomků z nejlepších rodin. 

Modla se sedmi komorami

Také Plutarchos později psal, že v Kartágu docházelo k dětským obětem. A ti, kdo vlastní potomky neměli, si je prý kupovali od chudých lidí. Před obětním místem bylo údajně slyšet hlasitý zvuk fléten a bubnů, aby křik dětí nedosáhl k uším přihlížejících. Zmíněný řecký historik a filozof žil ovšem až na přelomu 1. a 2. století, a nutně tak čerpal z jiných zdrojů. 

Biblické zmínky o Molochovi a dětských obětech rozváděli ve svých spisech i středověcí židovští učenci. Například francouzský rabín Šlomo ben Jicchak v 11. století napsal, že Molochovu mosaznou modlu lidé roztápěli odspodu a do jejích rozpálených rukou posléze vložili dítě. Kněz potom hlasitě bubnoval, aby přehlušil křik ratolesti. Jiný rabínský text podrobně líčí, že modla byla dutá a rozdělená na sedm částí: Do jedné nasypali mouku, do druhé vpustili hrdličku, následovala ovce, beran, tele, vůl a konečně do sedmé vložili dítě. Uvnitř rozehřáté sochy se pak všechno spálilo.

Očištěni Sluncem

Učenci raného novověku sice obecně přijímali biblické zprávy o dětských obětech jako hodnověrné, ale už tehdy zaznívaly názory, že mohou nést pouze symbolický význam. Například anglický filozof a právník John Selden v eseji z roku 1617 uvedl, že hebrejská fráze „projít ohněm Molocha“ možná odkazuje spíš na očistný rituál než na lidskou oběť. Oxfordský učitel John Spenser napsal roku 1686 na dané téma významnou studii, v níž poprvé prezentoval pozdější vlivnou a rozšířenou teorii, že se Moloch uctíval jako sluneční božstvo, a spojení s žárem tak vyplývalo z podstaty hvězdy.

Řada autorů ztotožňovala biblického Molocha s hlavními punskými bohy Baalem či Kronem. Souvislost dětských obětí v Kartágu s Molochem však ještě v 19. století vycházela spíš z autority antických textů než z výsledků archeologických výzkumů. Oproti tomu německý protestantský teolog Friedrich von Baudissin roku 1874 tvrdil, že je jméno Moloch fénického původu, a nikoliv tedy hebrejského či asyrského. Praxe dětských obětí se měla do fénické kolonie Kartágo přenést z města Týros na území dnešního Libanonu, kde obětovali tamnímu bohu Baalovi. Za vlády židovského krále Achaba v 9. století př. n. l. se prý kult fénického Baala dostal mezi Izraelity a ohlas našel i v hebrejské Bibli. 

Archeologie vysvětluje

Na počátku 20. století začala názory vědců na starověké dětské oběti konečně ovlivňovat archeologie: Irský badatel Robert Macalister nalezl v Kanaánu – v oblasti dnešní Sýrie, Libanonu, Palestiny a Izraele – důkazy o obětování dětí z pozdní doby bronzové. Začátkem 20. let minulého století odhalil francouzský výzkum v Kartágu množství uren, jež obsahovaly zvířecí i dětské kosti. Archeolog a orientalista René Dussaud tam dokonce identifikoval vyobrazení dětské oběti na stéle ze 4. století př. n. l. Také chrám v jordánském Ammánu z 13.–15. století př. n. l., který v roce 1966 odkryl a prozkoumal Australan John Hennessy, ukazoval na existenci zápalných zvířecích a lidských obětí. 

Archeologický výzkum v severní Africe, na Sicílii a Sardinii, tedy v oblasti někdejší Kartaginské říše, odhalil pohřebiště dětí a zvířat nejméně u devíti sídlišť. Přímo v Kartágu byl potom objeven jeden z největších dětských hřbitovů na světě: Tamní terakotové urny obsahují dětské a zvířecí ostatky, které prošly žehem. Hroby pak označují kamenné stély se symboly a nápisy, jež hovoří o obětování punskému bohu Baalovi a jeho manželce Tanit. Na základě analýzy kostí a zubů však část odborníků zastává názor, že se na hřbitově pochovávaly děti, které zemřely přirozenou cestou.

TIP: Vyznavači krvavých bohů: Lidské oběti v krutém světě Aztéků 

Uvedené přesvědčení ovšem v posledních letech vyvracejí analýzy, podle nichž na pohřebišti převládají ostatky novorozenců mladších než tři měsíce. Jejich věk tak neodpovídá předpokládanému vzorci úmrtnosti ve starověku ani teorii o možné epidemii. Nelogické by byly i nápisy na stélách, podle nichž rodiče dítě věnují bohu, aby je vyslyšel a požehnal jim. Je nemyslitelné, že by obětovali již mrtvého či nemocného potomka. 

Američan žijící ve městě Marlborough našel svůj byt po příchodu v lepším stavu, než v jakém jej zanechal: Neznámý „lupič“ ustlal postele, vysál, a dokonce umyl záchod. Jako navštívenku navíc na místě zanechal origami růži na roli toaletního papíru.

TIP: Nahý protest: Svérázná pomsta ve sporu o podobu plotu

Ačkoliv Nateovi v podstatě prokázal laskavost, majitele zrovna nepotěšilo, že se mu někdo prochází po bytě bez jeho vědomí. Přivolal proto policii, která prý podobný případ ještě nezažila. Jako jedno z mála možných vysvětlení se nabízí, že Nate nechal otevřený zadní vchod a do jeho domova omylem zavítala úklidová služba.

Bionicky vylepšení lidé jsou oblíbenou rekvizitou sci-fi příběhů. Pomalu se ale stávají skutečností. Američtí vědci a inženýři vyvinuli robotické kontaktní čočky, které dokážou přibližovat obraz. K přiblížení stačí dvě mrknutí oka a po dalších dvou zase vrátí původní obraz. V budoucnu by se podobné čočky mohly stát základem vylepšeného strojového vidění pro kyborgy.

Zmíněné čočky jsou nejnovějším úspěchem měkké robotiky, která vyvíjí roboty z měkkých materiálů, jejichž chování se blíží živým organismům. Měkcí roboti jsou obvykle řízení manuálně nebo předem připraveným programem, robotické čočky jsou ale jiné. Využívají unikátní rozhraní mezi strojem a přirozenými elektrickými signály lidského oka.

TIP: Technologie přírody: Jaké je vlastně rozlišení lidského oka?

Samotné čočky tvoří dvě vrstvy elektroaktivního polymeru, mezi nimiž je napuštěná slaná voda. Součástí čočky je pět elektrod, které detekují aktivitu oka a rozpoznají elektrické signály, které doprovázejí mrknutí. Design čoček zatím není perfektní, už teď je ale jasné, že mají velký potenciál. Mohly by se stát součástí zrakových protéz, brýlí se zoomem nebo třeba technologií dálkově řízených robotů.

Mezi nejzajímavější události srpnového nebe bude patřit maximim meteorického roje Perseid, které letos připadá na noc z 12. na 13. srpna (k vidění bude ale řadu týdnů před tímto datem a i po něm). V tento den vstoupí Země na své cestě kolem Slunce do proudu drobných prachových částic, které se v minulých staletích uvolnily z jádra komety Swift-Tuttle. Některá tato tělíska zamíří přímo k Zemi a při průletu atmosférou se rychle ohřejí a vzápětí vypaří. My pak zahlédneme světelný doprovod takového zániku – meteor.

Slzy svatého Vavřince

V případě proudu prachových částic z komety Swift-Tuttle se nám zdá, že padající hvězdy vylétají jakoby ze souhvězdí Persea a právě proto se jim říká Perseidy. První záznamy o jejích průletech pochází z Číny z roku 36 našeho letopočtu. Čínští, japonští i korejští hvězdáři je pak sledovali několik dalších století. Také v našich zemích se srpen zapsal jako měsíc „hojnosti padajících hvězd“. A to především kolem 10. srpna, kdy se vzpomíná na svatého Vavřince.

Odtud název „Slzy svatého Vavřince“. Tento italský mučedník byl jedním z církevních hodnostářů, kteří strážili majetek v Římské říši. Jelikož ale všechno rozdal chudým, byl za trest popraven císařem Valeriánem. Od té doby prý padají z nebe jeho třpytivé slzy.

Letos však situaci silně ovlivní takřka úplňkový měsíční kotouč, jehož intenzivní svit sledování slabších meteorů znemožní. Budeme se tak muset spokojit pouze s těmi nejvýraznějšími, jichž lze očekávat jen několik do hodiny. Meteory je nejlepší sledovat jen očima a vleže. Ideální je přitom místo co nejméně poznamenané světelným znečištěním, z něhož přehlédnete maximální část oblohy.

Možná srážka se Zemí

V roce 1862 američtí astronomové Lewis Swift a Horace Parnell Tuttle objevili kometu, která se pohybovala na stejné dráze jako proud Perseid. Romantické představy byly pryč. Perseidy jsou drobné prachové částice, které cestou kolem Slunce trousí právě tato kometa. Výpočty přitom naznačují, že vlasatice 15. září roku 4479 prolétne těsně kolem Země. Dokonce existuje velmi malá pravděpodobnost, že se kometa Swift-Tuttle promění v tu největší Perseidu, tedy že se srazí se Zemí. Pokud by k tomu došlo, byla by to drtivější katastrofa než v případě vyhynutí dinosaurů.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Lva, 23. srpna ve 12:02 SELČ vstupuje Slunce do znamení Panny.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný od poloviny srpna nízko nad severovýchodem
• Venuše – nepozorovatelná
• Mars – nepozorovatelný
• Jupiter – viditelný v první půli noci
• Saturn – viditelný téměř celou noc kromě rána
• Uran – viditelný téměř celou noc kromě večera
• Neptun – viditelný po celou noc

Zajímavé úkazy v srpnu 2019

• 9. srpna – seskupení Měsíce, Jupitera a jasné stálice Antares ze souhvězdí Štíra na večerním nebi
• 10. srpna – Merkur v největší západní elongaci (v úhlové vzdálenosti 19° od Slunce)
• 11. a 12. srpna – setkání Měsíce a Saturnu na noční obloze 
• 12. srpna – maximum meteorického roje Perseid (největší aktivity zřejmě dosáhne v brzkých ranních hodinách 13. srpna)
• 24. a 25. srpna – setkání úzkého měsíčního srpku a jasného Aldebaranu ze souhvězdí Býka na ranním nebi nad jihovýchodem

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

V neděli 28. června 1914 se následnický pár František Ferdinand d'Este a Žofie Chotková přepravil po ranní bohoslužbě vlakem do Sarajeva, kde začal program prohlídkou tamějších Philippovićových kasáren. Zatímco arcivévoda přehlížel mužstvo a přijímal hlášení, Žofie musela čekat venku. Zdálky se mezitím ozývala kanonáda. Na Žluté baště nad starou částí města stálo několik děl, která na počest urozených hostí pálila celkem 24 oslavných salv. 

Předchozí část: Svatovítská neděle v Sarajevu: Atentát na Františka Ferdinanda d’Este (1)

Projížďka městem 

Před štábní budovou už stála připravena kolona automobilů. Protože bylo pěkné počasí, nástupnický pár si zvolil pro tuto vyjížďku zcela otevřený vůz svého starého známého, moravského šlechtice Františka hraběte Harracha s jeho osobním řidičem Čechem Leopoldem Lojkou. Šofér měl pro tuto slavnostní příležitost elegantní livrej s páskou se znakem Rakouského dobrovolnického automobilového sboru (RDAS). Do zadní části vozu naproti arcivévodovi a vévodkyni usedli Harrach v uniformě důstojníka RDAS) a po vojensku se ustrojil i Potiorek, který si chtěl vychutnat triumfální jízdu městem s Výsostmi.

František Ferdinand měl oblečenou slavnostní uniformu generála kavalerie, vévodkyně byla celá v bílém s šerpou okolo pasu. Na levé straně vozu vlála zlatá arcivévodská standarta s černým dvouhlavým orlem. Kromě prvního automobilu patřícímu policii měly všechny vozy plátěné střechy, které řidiči kvůli pěknému počasí shrnuli dozadu. K radnici musela kolona urazit od kasáren zhruba tři kilometry, přičemž nejdelší úsek (asi 2 km) vedl po Appelově nábřeží. V průběhu cesty zastavil vůz s následnickým párem krátce před poštovním úřadem, kde Výsosti převzaly dopisy od dětí. Automobily se opět rozjely a František Ferdinand projevil nyní přání jet co nejpomaleji, aby si mohl dopodrobna prohlédnout okolí. Přesně toto atentátníci předpokládali.

První pokus

Jako první spatřil arcivévodu a jeho doprovod u mostu Drvenija Mehmedbašić, u budovy policejního velitelství dále po směru trasy stál Čubrilović, ale ani jeden v sobě nenašel dostatek odvahy k hození granátu. První atentát se tak odehrál až zhruba v 10.25 na Appelově nábřeží nedaleko mostu Čumurija. Nedeljko Čabrinović, který ale zapomněl svoji pistoli v hotelu, vzal vše do svých rukou.

Aktivoval časovou roznětku granátu systému Vasić-VTZ M1904/12 úderem o sloup elektrického vedení, což vydalo hlasitý zvuk připomínající výstřel, a spodním obloukem hodil kouřící předmět na pomalu jedoucí vůz s následnickým párem. Bomba však sklouzla – částečně i díky Lojkovi, který po spatření letícího předmětu okamžitě přidal plyn – po stažené střeše vozu a zůstala ležet na vozovce. Granát Vasić byl konstruován pro výbuch se zpožděním asi 12 sekund od iniciace.

Zfušovaný atentát 

Lojkův vůz dělilo od následujícího automobilu přibližně 30 m, přesto jeho řidič nevyhodnotil nečekanou situaci správně – namísto zastavení pokračoval v pomalé jízdě. Bomba tak explodovala přímo pod ním a zranila asi 16 okolostojících a další dva muže z osádky zasaženého automobilu (hrabě Boos-Waldeck a podplukovník Merizzi). Oba pak dopravil narychlo přivolaný sanitní vůz do posádkové nemocnice. Ušetřen nebyl ani nadporučík Egger v dalším automobilu, jenž mohl hovořit o velkém štěstí. Střepina bomby mu pouze proděravěla čepici.

Pokračování: Svatovítská neděle v Sarajevu: Atentát na Františka Ferdinanda d’Este (3)

František Ferdinand dal příkaz k zastavení vozu a vyslal Harracha, aby posoudil situaci. Jemu v ústrety už běžel nejvyšší hofmistr Rumerskirch s čerstvými informacemi a naléhal, aby kolona pokračovala dále a neposkytovala případným dalším atentátníkům snadný cíl. Čabrinović mezitím skočil do řeky Miljacky a po neúspěšném pokusu o sebevraždu neúčinkujícím jedem jej na druhém břehu zatkli policisté, kteří nenašli odvahu skočit za ním do vody. 

NASA se již podle všeho naplno připravuje na přistání na Měsíci s programem Artemis, k němuž by mělo dojít v roce 2024. Součástí příprav je i intenzivní spolupráce s celou řadou komerčních společností. NASA v těch dnech vybrala 13 amerických společností, s nimiž uzavřela celkem 19 partnerství pro vývoj kosmických technologií.

Jde o technologie pokročilé komunikace, navigace a avioniky, rovněž o pokročilé materiály, technologie pro přistávání na vesmírných tělesech, technologie výroby a konstrukce ve vesmíru, technologie palivových a solárních článků, a také technologie pohonných systémů a paliva.

Tankování na orbitě

Podle odborníků je asi nejzajímavější partnerství pro vývoj orbitálních čerpacích stanic. Podílejí se na něm dvě výzkumná centra NASA – Glenn Research Center v Ohiu a Marshall Space Flight Center v Alabamě, a společně s nimi společnost SpaceX. Pro všechny zúčastněné je to přínosem, jak technologickým, tak i politickým.

TIP: Startup Orbit Fab plánuje čerpací stanice pro satelity na oběžné dráze

Podle odborníků SpaceX je orbitální tankování paliva jednou z největších technologických překážek, které budou muset překonat při cestě na Mars. Vyřešení problému vesmírných čerpacích stanic by přitom bylo užitečné i pro NASA a další vesmírné agentury i soukromé společnosti. Pokud chtějí lidé létat na dlouhé kosmické výpravy, budou muset čerpat palivo ve vesmíru.