Je známou skutečností, že dle tehdy platného dvorského protokolu nebyl sňatek hraběnky Žofie Chotkové s arcivévodou a následníkem rakousko-uherského trůnu Františkem Ferdinandem, jenž směl pojmout za ženu jen příslušnici panovnické dynastie, považován za rovnorodý. Proto ani jejich děti nepatřily do dynastie Habsburků, neměly nárok na císařský trůn a vévodkyni bylo dokonce zapovězeno vystupovat při oficiálních příležitostech veřejně po boku svého muže. Tento zdánlivě nedůležitý detail však definoval dramatické následky sarajevského atentátu více, než se může na první pohled zdát.

Hraběnka na druhé koleji 

Vévodkyně zažívala v souvislosti se svým „nízkým“ původem  od císařského dvora celou řadu ústrků, a tak se v létě 1914 rozhodla využít právo na pocty, které musely být dle platných vojenských řádů prokazovány choti každého generála. K nim mimo jiné patřil i nárok na společné cestování v kočáře či automobilu. Letní sarajevská neděle 28. června 1914, vyhrazená pro slavnostní jízdu městem, tak měla být dnem Žofiina vzdoru a velkého osobního triumfu.

Na svátek svatého Víta (srbsky Vidovdan) připadá výročí potupné porážky Srbů Turky na Kosově poli roku 1389. Podivuhodnou ironií osudu se jednalo také o 14. jubileum svatby následnického páru. Na Vidovdan v roce 1914 netrpělivě čekalo také sedm rozhněvaných mužů: Muhamed Mehmedbašić, Nedeljko Čabrinović, Trifun Grabež, Vaso Čubrilović, Cvjetko Popović, Danilo Ilić a konečně Gavrilo Princip. V Srbsku vyškolení a vyzbrojení atentátníci měli předem vytipovaná místa podél předem známé cesty následníka trůnu ulicemi města. 

Prostor pro konspirační teorie?

Důrazné varování před následníkovou cestou do Bosny přišlo už 5. června 1914, kdy srbský diplomatický zástupce v Rakousku Jovan Jovanović referoval o možnosti atentátu říšskému ministru financí a civilnímu guvernérovi Bosny a Hercegoviny Leonovi Bilińskému. Ten však této výstrahy nedbal, snad v obavě z možných konfliktů se svým vojenským protějškem polním zbrojmistrem Oskarem Potiorkem, který hrdě prohlašoval, že má situaci v zemi zcela pod kontrolou.

Nakonec tak došlo na slova sarajevského vládního komisaře a policejního velitele Edmunda Gerdeho, jenž navrhoval nezveřejňovat z bezpečnostních důvodů program dříve než těsně před jeho začátkem, což by ztížilo případným útočníkům přípravy k atentátu. K tomuto preventivnímu kroku však nedošlo, naopak se dopřálo sluchu sarajevskému starostovi Fehimu Čurčićovi, který obyvatelům nařídil, aby své domy stojící okolo trasy předem náležitě vyzdobili.

A aby smůly nebylo málo, na rozdíl od císařovy návštěvy v roce 1910 nezajišťovala nyní arcivévodovu bezpečnost armáda, nýbrž jen zhruba 150 policistů a detektivů narychlo povolaných Gerdem. Potiorek totiž prohlašoval, že vojáci mají po manévrech zašpiněné uniformy, bude ale spíše pravda, že nehodlal dopřát Žofii vyšších poct, než přikazoval protokol. Odpovědní činitelé tak atentátníkům jejich úkol už více usnadnit nemohli. 

Smůla po cestě

V úterý 23. června 1914 opustil arcivévoda s chotí zámek v Chlumu u Třeboně a v běžném kupé rychlíku I. třídy zamířil do Vídně. Jízdu vlastním salonním vozem znemožnilo zadřené ložisko, navíc František Ferdinand nevystupoval jako následník trůnu, nýbrž jako generální inspektor veškeré ozbrojené moci v hodnosti generála jezdectva a admirála. Z hlavního města se vypravil vlakem do Terstu, tentokrát už sice zvláštním vozem, ale stále se smůlou v patách – v důsledku poruchy elektroinstalace si po cestě musel svítit svíčkami.

Pokračování: Svatovítská neděle v Sarajevu: Atentát na Františka Ferdinanda d’Este (2)

Cesta dále pokračovala bitevní lodí Viribus Unitis k ústí Neretvy, kde přestoupil na motorovou jachtu válečného námořnictva Dalmat, která ho dopravila proti proudu řeky do asi 20 km vzdáleného Metkoviće. Tam ho přivítal Potiorek a arcivévoda pokračoval vlakem do Mostaru a konečně dorazil k cíli své cesty – lázeňskému městečku Ilidža u Sarajeva. Žofie, jež nesměla vstoupit na palubu válečné lodi, cestovala z Vídně přes Uhry.

Dne 27. října 1915 apaticky pozorovala skupina 27 mužů potápějící se loď, kterou uvěznily ledové kry. Většina z nich byla šťastná, že jsou z paluby pryč – loď totiž plavidlo připomínala jen vzdáleně. Muž se širokým obličejem a plochým nosem však jejich úlevu nesdílel. Byl to sir Ernest Henry Shackleton, vůdce Královské transantarktické expedice, jež se po ztrátě lodi Endurance stala pouhým snem, který již nebylo možné uskutečnit. Před Shackletonem stál ovšem nový, mnohem obtížnější úkol: Zajistit, aby se všichni jeho muži bezpečně vrátili domů.

Ernest Henry Shackleton se narodil v Irsku v hrabství Kildare 15. února 1874. Rané dětství prožil na londýnském předměstí, kam se s otcem Henrym odstěhovali po katastrofální neúrodě brambor, která v Irsku vyvolala hladomor. Plánoval studia medicíny, nakonec však v sedmnácti letech nastoupil do služeb obchodní společnosti North Western Shipping Company. Tvrdý námořnický život poznal velmi záhy, při dopravě ledku z chilského Valparaisa do Anglie. Náročná služba ho ovšem vůbec nezlomila a již po pěti letech získal hodnost námořního důstojníka. V pouhých čtyřiadvaceti se pak stal důstojníkem Britského královského námořnictva.

Dobývání jižní točny

Na přelomu 20. století pomalu vrcholil boj o dosažení jižního pólu. V roce 1900 také Shackleton narazil na leták, v němž britský polárník Robert Falcon Scott hledal dobrovolníky pro svou Národní antarktickou expedici. 

Shackleton se přihlásil a již v březnu 1901 vyplouval vstříc Antarktidě. Spolu se Scottem a dalším účastníkem výpravy, doktorem Edwardem Wilsonem, vyjeli na psích spřeženích ze základny v McMurdově zálivu 2. listopadu 1902. Jejich cílem bylo proniknout co nejjižněji. Po sedmi týdnech však saně obrátili – další postup by totiž znamenal příliš velké riziko. Vysílení a téměř bez jídla se vydali na bezmála dvouměsíční cestu zpět k lodi, k níž se dostali na smrt vyčerpaní.  

Neuplynulo však ani pět let a Shackleton opět stanul na antarktické pevnině, s cílem překonat výsledky předchozí výpravy. Vrozená tvrdohlavost mu totiž nedovolila vzdát se svého snu. V prosinci 1908 tak stanul na stejném místě, kam se dřív dostal se Scottem. Jenže po dvouměsíčním pochodu, kdy ho od jižního pólu dělilo pouhých 156 kilometrů, musel kriticky zhodnotit své šance – a na smrt unavená a hladová posádka je již neměla příliš vysoké. Zvítězil v něm pocit odpovědnosti za členy výpravy a zavelel k návratu. Projevila se tak jeho typická povaha: Vždy volil postup, který pro jeho muže představoval nejmenší riziko. Tato příhoda možná přispěla k tomu, že ho po jeho návratu povýšili do šlechtického stavu.

Amundsenovo prvenství 

Sladkou odměnu v podobě historické nesmrtelnosti za dosažení jižního pólu však dobrodruh stále nezískal. A z dobytí jižní točny se nakonec radoval norský badatel Roald Amundsen, který tam stanul 14. prosince 1911. Až po návratu domů se Amundsen dozvěděl, že jeho rival Scott dosáhl nejjižnějšího místa jen pár dní po něm. Na zpáteční cestě však Scottova výprava zkrachovala a zemřela hladem, přičemž sám Scott spolu s dalšími dvěma přeživšími, mezi kterými byl i dr. Wilson, umřeli jako poslední, vzdáleni pouhých 17,5 kilometru od zásobovacího skladu.

TIP: Výzkumníci objevili ovocný koláč z výpravy Roberta Scotta k Jižnímu pólu

Shackleton tak přišel nejen o možnost stanout jako první muž na jižním pólu, ale zároveň i o dva dobré přátele, se kterými sám zakoušel útrapy v království ledu a sněhu. Téměř okamžitě po obdržení zprávy o dobytí jižní točny začal spřádat plány na největší a také poslední možnou velkou výpravu, která se tam dala naplánovat: Předsevzal si přejít napříč antarktickým kontinentem od Vahselova zálivu na severozápadě přes jižní pól až k McMurdově stanici na jižním výběžku u Rossova moře. 

Sám si tehdy poznamenal: „Nahlédneme-li na věc z citového hlediska, je to poslední velká polární expedice, kterou lze uskutečnit. Bude to významnější cesta než jen na pól a zpět a cítím, že dosáhnout tohoto cíle je posláním Britů, neboť jsme byli poraženi v souboji o severní pól a poraženi v prvním souboji o jižní pól. Teď již zbývá největší a nejobtížnější část z cest – a tou je překonání kontinentu.“

Pro plánovanou Královskou transantarktickou expedici polárník sám vybral a zakoupil loď, kterou pojmenoval „Endurance“, tedy „vytrvalost“. Jednalo se o jedno z nejmodernějších plavidel svého druhu, které bylo celé zhotoveno expedici na míru a vyrobeno ze dřeva schopného odolávat drsnému prostředí. Z londýnského přístavu loď vyplula 1. srpna 1914 a již 5. prosince téhož roku opustila poslední kotviště na ostrově Jižní Georgie nedaleko antarktické pevniny.

V ledových kleštích 

Prvním cílem expedice se stalo dosažení Vahselova zálivu. Aby se k němu loď dostala, musela překonat Weddellovo moře – místo, které během zimního období permanentně zamrzá a během antarktického léta se mění na plochu plnou nevyzpytatelně se pohybujících ker a kanálů. Endurace si razila cestu skrze tyto vody až do 19. ledna 1914, kdy vplula mezi osudné kry. Ty ji zachytily a postupně sevřely, až mezi nimi zcela uvízla. Podle slov jednoho z námořníků byla „zamrzlá jako mandle uprostřed tabulky čokolády“. Po několikadenním čekání a s blížící se polární zimou dal Shackleton rozkaz přezimovat na lodi a vyčkat do jara, kdy začnou kry opět povolovat.

Posádku čekala víc než půlroční tryzna v krutých mrazech. Teploty klesaly až k −30 °C, což však muži poměrně obstojně přečkávali v podpalubí Endurance. Ovšem 24. října 1915 ledová kra, která jejich loď uvěznila, praskla a začala na trup tlačit jako obří kleště. Přesně šest dní dokázala loď odolávat obrovskému tlaku, načež svůj boj vzdala a klesla ke dnu. Tím se začala psát zcela nová kapitola Královské transantarktické expedice. Novým cílem se stalo přežít v ledové pustině a vrátit se domů. Shackleton si do deníku zapsal: „Modlím se k Bohu, abych celou posádku dostal v bezpečí zpět do civilizace.“

Risk jménem Sloní ostrov 

Jedinou šancí expedice bylo doufat v příznivý proud, který by hnal kru, na níž uvízli, severozápadním směrem k pevnině. Podle plánu měli muži ve chvíli, kdy by se začalo moře rozevírat, nastoupit do trojice člunů, které zachránili z Endurance, a vylodit se na nejbližších březích jakékoliv pevniny. Byl to riskantní plán, ale Šéfovi, jak muži Shackletonovi přezdívali, nakonec s pořádnou dávkou štěstí vyšel.

Cestování na kře si ovšem na všech členech posádky vybralo svou daň. Potýkali se s nedostatkem jídla, narušenou morálkou, všudypřítomnou vlhkostí a nudou. Útrapy trvaly až do března, kdy se kra zmenšila natolik, že muži museli nastoupit do člunů a zesláblí veslovat k nejbližší pevnině. Celé dny se prodírali promáčení ledovými vlnami s omrzlinami v obličeji a decimováni vředy způsobenými slanou vodou. Neměli možnost se jakkoliv zahřát, ze spánku je neustále vytrhávalo naklánění člunu a příděly jídla se zmenšily jen na pár sucharů a kostek cukru za den. Po několikadenní plavbě se jim však povedlo dosáhnout břehů Sloního ostrova, nehostinného místa zmítaného polárními vichřicemi. To jim ovšem po 497 dnech od vyplutí připadalo jako malý ráj. 

Bez šance na úspěch

Nikdo z posádky však stále nebyl v bezpečí, protože ke Slonímu ostrovu lodě nepřiplouvaly. Po osmi dnech na pevnině se proto Shackleton vydal na další riskantní výpravu. V malém člunu se čtyřmi dalšími muži zamířil k Jižní Georgii, ostrovu vzdálenému asi 1 287 kilometrů, ke kterému vedla cesta přes nebezpečný Drakeův průliv. Díky rozvaze a velkému kusu štěstí jeho plán opět vyšel a pětice mužů brzy spočinula na malé oblázkové pláži Kings Haakon Bay na Jižní Georgii.

Poté, co dopluli do zálivu, nebylo již možné použít poničený člun bez kormidla, aby se dostali do nejbližší velrybářské stanice. Shackleton tedy rozhodl, že se s třemi muži vydá napříč vnitrozemím do několika desítek kilometrů vzdálené velrybářské stanice Stromness. Tento pochod před nimi nikdy nikdo neabsolvoval a šance na úspěch byly mizivé.

Ve vesnici všichni znali příběh o nebohých polárnících, kteří odsud před lety vypluli a zemřeli kdesi v Antarktidě. Jaké to bylo překvapení, když se v šest hodin odpoledne zjevila trojice mužů v otrhaném oblečení s dlouhými vlasy a vousy a jeden z nich se představil jako Ernest Shackleton, vůdce Královské transantarktické expedice. 

Poslední cesta

Psal se 30. srpen 1916, když první z mužů na Sloním ostrově uviděl přibližující se loď s Ernstem Shackletonem na palubě: muže, který tento ostrov opustil před 90 dny a jemuž se nakonec povedlo dopravit celou svou posádku do bezpečí. Žádná velká sláva se však nekonala. Psal se rok 1917, Británie byla již třetím rokem ve Velké válce a ztratila statisíce mužů. 

Veškerá námaha a strádání si na Shackletonově zdraví vybraly svou daň. Ačkoliv mu vláda nabídla několik diplomatických a vojenských misí, žádná z nich nebyla příliš úspěšná. Začal pít víc, než bylo pro jeho tělo únosné, a odpočinku si nijak nedopřával. Nakonec v roce 1921 přišel s nápadem na další antarktickou výpravu, která měla být jeho poslední. 

TIP: Tajemství lodi HMS Terror: Tragédie Franklinovy polární expedice

A poslední se také stala – už při mezipřistání v Rio de Janeiru utrpěl Shackleton infarkt, ale odmítl se nechat vyšetřit. Když v roce 1922 dorazila loď na ostrov Jižní Georgie, bylo jeho tělo před kolapsem. Polárník se slabosti rozhodl vzdorovat po svém – ještě větším množstvím alkoholu. Pátého ledna 1922 ho skolil další masivní infarkt, ze kterého už se neprobral. Jeho hrob se nachází právě tam, blízko místa, které jej celý život přitahovalo. 

Shackletonovu osobnost asi nejlépe vystihl jeden ze členů posádky lodi Endurance, který si zapsal: „Pro roli vědeckého vůdce mi dejte Scotta, pro rychlé a efektivní cestování Amundsena, ale když se nacházíte v beznadějné situaci, kdy se zdá, že není cesty ven, poklekněte na svá kolena a modlete se, ať vám pošlou Shackletona.“ 

Představuje-li něco noční můru architektů dlouhodobých pilotovaných cest Sluneční soustavou, je to nutnost chirurgicky řešit akutní zdravotní problémy posádky. V současné době platí jediné – co nejrychleji evakuovat postiženého na Zemi. Z Mezinárodní vesmírné stanice jde řádově o hodiny, než se astronaut dostane do péče kvalifikované zdravotnické síly. Při dlouhodobých misích to však nebude možné a akutní chirurgické výkony bude muset provádět trénovaný člen posádky přímo v kosmu.

TIP: Jaká zdravotní rizika podstoupí člověk při cestě na Mars?

Kosmická operace s sebou ponese riziko v mnoha ohledech. Jednak se na palubě stísněné lodi nikdy nebude nacházet kompletní chirurgická výbava, i když tento problém by mohl vyřešit dnes už dostupný 3D tisk. Další komplikaci znamená stav beztíže. Nejenže bude nutné tělo pacienta pevně připoutat k operačnímu stolu, ale veškeré uniklé tělní tekutiny roznese ventilace po celém plavidle, což je krajně nebezpečné, neboť mohou obsahovat množství nebezpečných patogenů. Řešením by se tak mohla stát hermeticky oddělená operační místnost, kompletní zakrytí pacienta a další nákladná opatření.

První opravdu rozsáhlé procesy s čarodějnicemi začaly někdy před polovinou 15. století. Odhaduje se, že do konce 17. století, kdy se už situace zmírnila, v Evropě popraveno pro čarodějnictví dvě stě tisíc lidí! České země tak zůstávaly proti čarodějnickému šílenství poměrně odolné. Ve velkém stylu propukly jen na Jesenicku a Šumpersku. Pod taktovkou nechvalně známého inkvizitora Jindřicha Bobliga z Edelstadtu probíhaly několik let, ale více než bojem s černou magií byly následkem převážně jeho osobních ambicí a pravděpodobně nepříliš vyrovnané osobnosti.   

Skutečně podivné rituály

Ubožáci, kteří skončili na hranici, většinou nebyli k takto kruté smrti odsouzeni za samotné čarodějnictví, ale za vážnější zločin, který s ním měl souviset – většinou za vraždu nebo travičství. Záleželo na povaze soudce, postavení obviněného i na časovém období, kdy se proces odehrával. V šestnáctém století plamenům unikla například jedna děvečka z Nymburka, která z mrtvoly oběšence uřízla palec. Slyšela totiž, že když se dá oběšencův palec do sudu s pivem, bude v hospodě tolik návštěvníků, kolik se jich chodí dívat na popravy. Místní šenkýřka Maruše pak skutečně zašila palec do pytlíku s kořením a dala jej do sudu s pivem, které nalévala hostům a také sama pila. 

Méně štěstí měla jistá Marta Doležalová. Ta byla obviněna nejprve z vraždy svého pána – což přiznala s odůvodněním, že ji často bil. Až později vyšlo najevo, jakoby jen tak mimochodem, že také připravovala s dalšími ženami různé prášky ze spálených zvířecích těl. Případ se časem rozrost do obřího skandálu s údajným využíváním těl mrtvých novorozenců pro účely černé magie a více než dvacet žen skončilo na hranici. Byl to první případ masové popravy čarodějnic v českých zemích. 

Ďáblova třetí bradavka

Čarodějnice a čarodějové byli ti, kteří zaprodali svou duši ďáblu výměnou za zisk magických schopností. Těchto temných sil pak využívali primárně ke dvěma účelům – škození jiným lidem a páchání hromadných a často dost bizarních sexuálních orgií na nejpodivnějších, údajně rituálních místech. 

Tyto magické schopnosti měl každému čarodějníkovi propůjčovat démon. V ženských případech se takový démon nazýval inkubus, mužům zase sloužila démonka sukuba. Bosorky a bosoři pak čerpali svou divotvornou moc právě s intimním stykem s tímto démonem. Za propůjčování magických sil stejně jako za chlípné radovánky musela čarodějnice svému démonovi platit. A platba byla v nejposvátnější, životadárné tekutině – krvi. Démon prý sál bosorce krev skrze takzvané signum diabolicum – ďáblovo znamení. To byla jakási třetí bradavka, která mohla být umístěna kdekoliv po těle. Od jiných bradavic a nežitů se vyznačovala tím, že byla necitelná a po propíchnutí nekrvácela. Inkvizitoři podobná znamení aktivně hledali - jejich nález se rovnal přímému důkazu o hříšném spojení obžalovaného s ďáblem. 

Tortura a anonymní udavači

Pro obvinění z čarodějnictví nebyly třeba příliš pádné důvody. Často stačilo pouze anonymní udání. Obětí se nejčastěji stávali lidé, kteří se od svého okolí něčím lišili, nebo se jen někomu znelíbili. Snadným cílem byly porodní báby, kořenářky nebo různí mastičkáři, protože jejich léčení mohlo pro nezasvěceného snadno jako čarodějnictví vypadat. Chuďasové a žebráci byli také snadným terčem, protože se za ně málokdo postavil. A v neposlední řadě bylo velmi jednoduché obvinit osobního nepřítele nebo konkurenta a takto si s ním vyřídit účet.

TIP: Nekalé rejdy čarodějnic: Jak se čarodějnické kouzlení proměnilo v sabat?

Doznání k čarodějnictví se z obviněných dostávalo různými způsoby. Nejzavedenější praktikou byly tři stupně tortury, kterým ovšem předcházely další dva přípravné stupně: pobyt ve vězení a prezentace mučicích nástrojů. Ať už čarodějník přestál či ne toto hrůzné divadlo a po něm i palečnice, španělskou botu a skřipec, smrti se většinou nevyhnul. Kromě signa diabolica se za další nezvratný důkaz považovalo svědectví deseti a více svědků (často anonymní, či také vynucené torturou). Vrcholkem zrůdného procesu tedy byla smrt v plamenech, či v případě smířlivého soudce či významné spolupráce s tribunálem, na popravčím špalku. 

Už v dávné minulosti věděli místní lidé o nápadném jeskynním portálu v krasovém kaňonu Suchý žleb. Ti nejodvážnější vstoupili i do chodeb a rozlehlých prostor, jež z portálu vedly dál do nitra země. Lidé vybavení nedostatečným osvětlením ovšem mohli snadno zabloudit a o jeskyni se šířily četné legendy. Skutečnost skrytou uvnitř hory přitom nebylo potřeba nijak přikrašlovat. V této části Moravského krasu totiž byly objeveny mnohé okouzlující partie, z nichž je dnes velká část zpřístupněna veřejnosti. Návštěvníky zde čekají mnohá překvapení a prostory Kateřinské jeskyně ukrývají nejeden nevyřešený otazník krasového podzemí.

Největší z císařských jeskyň

Není přesně známo, kdy do Kateřinské jeskyně vstoupili prví lidé. Archeologické nálezy odkryté v druhé polovině 19. století Dr. Jindřichem Wankelem však napovídají, že prosvětlenou sluj v portálu využíval člověk již v neolitu. V moderní době popisuje jeskyni Jan Nepomuk Soukop. Krásným jazykem z roku 1858 líčí stále živý obraz: „K západu na konec pouti uchystáno cestovateli ještě jedno překvapení v jeskyni Kateřinské, ačby se zdálo, že po tolika procházkách podzemních mysl téměř již ustála. Nizounkým vchodem přichodí se do ohromné dvorany, jež k nejrozsáhlejším i nejvyšším se řadí ze všech jeskyň našeho císařství. V prostředku této prostory zdvihá se takořka celý kopec balvanů z klenby spadených, jež bez ladu a skladu v pusté směsici nahromaděny jsou. Z toho vrchu nejdokonaleji se objevují velikánské rozměry děsné jeskyně, kteráž jinak sem a tam i pěknými útvary krápníka se honosí, a to proto, že zřídka kdy navštěvována bývá, jelikož z cesty leží. Ku vysvětlení jejího jména sluší ještě podotknouti, že prý za dávných časův jistá děva Kateřina zbloudivši v jeskyni, zpáteční cesty více nenalezla a bídně zahynula. Až podnes nebylo by radno bez vůdce tam se odvážiti...“

Uvězněni ve tmě

Ze zkušeností dalších objevitelů je patrné, že Soukopovo varování bylo zcela na místě. V roce 1876 navštívil jeskyni archeolog Kliment Čermák s místním průvodcem Kučerou. Výprava probíhala bez problémů až do okamžiku, kdy průvodci začala dohořívat lojová svíce. Znalec jeskyně zpanikařil, začal zmateně pobíhat a nemohl najít chodbu ven. Oba průzkumníci pak byli nuceni strávit hororových 20 hodin v úplně tmě. Teprve pak je objevila záchranná výprava.

Kliment Čermák pak svůj zážitek opublikoval v Časopisu Lumír. Z jeho bezpochyby hlubokých zážitků je vhodné uvést alespoň úryvek: „Upadl jsem mezi kameny a narazil v pádu o hranu; nedbaje strašné bolesti drápu se na kamenitou stráň. Kučera zamotav se upadl na obličej. Běžíme do nějaké chodby a po chvíli poznáváme, že je to tatáž chodba, z které jsme začali nešťastný svůj návrat.“

„Kučera upírá na mne tupě vypoulené oči a jeho třesoucí se ruka udržovala jen stěží prskající oharek. Znova nazpět do sálu, napravo první, druhou, třetí chodbou, opět se drápeme na hromadu balvanů, která se stala pro mne opravdovou Golgotou. Skok na skok, pád na pád, až jsem nadobro zapadl do hluboké propadliny. Ležím tu s poraněnou rukou bolestně sevřen a vidím, jak Kučera vytřepává z připálené ruky dohořívající rozlitý oharek. Nato rozestřela se kolem nás čirá tma, mne obešla celá hrůza temnosti.“

„Věčná tma nás obemkla, pohřbené zaživa v útrobách země. Plížili jsme se po hlasu k sobě, až jsme na sebe narazili. Kučera uchopiv mne levicí, hmatal mi na obličej a hrdlo a při tom vzýval všechny svaté na pomoc.“

Smrt ukončila průzkum

Na začátku 20. století začaly probíhat průzkumy v koncových partiích Hlavního dómu, jenž byl až do roku 1925 největší známou jeskynní prostorou v České republice. Průzkum odstartoval mlynář Rubeš, který své práce konzultoval s profesorem Karlem Absolonem. Po ne zcela vyjasněných sporech však nakonec na podzim roku 1909 učinil významné objevy sám Absolon a jeho pracovní skupina. Nová Kateřinská jeskyně je zcela překvapila mimořádně krásnou krápníkovou výzdobou. Necelý rok po objevu byla elektricky osvětlena a zpřístupněna veřejnosti.

I během provozu pokračovaly v Kateřinské jeskyni další výzkumy. V roce 1936 objevil profesor Absolon v jednom z komínů nahromaděné kostry pleistocénních medvědů, kteří do jeskyně zřejmě propadli z povrchu. Zajímavé byly i další speleologické průzkumy v několika časových etapách. Koncové části celého systému směřují dále k propasti Macocha a badatelé byli přesvědčení, že oba krasové útvary jsou fyzicky propojeny. Kateřinská jeskyně totiž v dávných dobách fungovala jako jeden z vývěrů řeky Punkvy. Dalšímu pokračování směrem k Macoše však brání obrovský neprostupný balvanitý zával nazývaný Dantovo peklo. Absolonova pracovní skupina toto místo objevila a zkoumala v letech 1940–1941, ale závalem se nikomu nepodařilo prostoupit. Během průzkumů však bylo objeveno horní patro Kateřinské jeskyně směřující zpět k východu. Když zde roku 1941 zahynul jeden z Absolonových spolupracovníků Jan Němec, byly průzkumné práce ukončeny.

Krápníkový poklad a nevyjasněná tajemství

Krápníková výzdoba Kateřinské jeskyně byla zčásti poznamenána zřícením stropů za vzniku velkých prostor. Staré krápníky byly pohřbeny pod sutěmi a pouze na stěnách se dochovaly nejstarší krápníkové formy v podobě sintrových náteků a ojedinělých stalaktitů a stalagmitů. V částech, kde strop zůstal na původním místě, se však dochovala bohatá a unikátní krápníková výzdoba. Jedná se především o úsek nové Kateřinské jeskyně za Hlavním dómem. Dominantou těchto prostor jsou hůlkové stalagmity a stalagnáty seskupené v tzv. Bambusovém lesíku. Díky příhodným podmínkám (stálý skap z relativně malé výšky) tyto krápníky vyrostly až do třímetrové výšky, přičemž mají po celé délce tloušťku jen 2–4 centimetry. Bambusový lesík proto logicky patří mezi nejpozoruhodnější podzemní partie Moravského krasu. Za zmínku stojí také barevně nasvětlený útvar dotvořený sintrovými náteky, jemuž se říká Čarodějnice. Tato přírodní socha je symbolem celé jeskyně.

TIP: Pod zemí i na povrchu aneb Světoznámým územím Moravského krasu

Kateřinská jeskyně patří díky své historii, krasové morfologii i krápníkové výzdobě k významným podzemním prostorám České republiky. Otázkou pro budoucnost zůstává problematika jejího pokračování. Speleologové se snažili do jednoho z bílých míst v podzemí Moravského krasu proniknout z opačné strany – z jedné větve systému Punkevních jeskyní. Díky tomu sice byly učiněny další významné objevy jeskynních prostor, ale jejich podstatná část mezi Kateřinskou jeskyní a Macochou zůstává stále zastřena tajemstvím.

Informace o provozní době Kateřinské jeskyně a dalších 13 zpřístupněných jeskyních České republiky najdete na stránkách www.caves.cz.

Mořské dno ukrývá pozoruhodné věci. V Baltském moři vydalo perfektně zachovalý vrak renesanční lodě. K objevu došlo už vlastně v roce 2009, kdy se vrak objevil na sonaru švédských vědců. Nedávno se k vraku dostali britští mořští archeologové a prozkoumali ho pomocí podmořských robotů.

Loď se podle všeho potopila v 15. nebo na počátku 16. století. Vrak je z valné části zachovalý. Na palubě jsou ještě děla, z nichž některá jsou stále ještě v palebných pozicích, jako by měla každou chvílí vystřelit. Na palubě lodi je i malý člun, který sloužil k přepravě posádky mezi lodí a pevninou.

TIP: Hlubiny Černého moře vydaly nejstarší známý kompletní vrak lodi

Objevená loď pochází z doby Kryštofa Kolumba a Leonarda Da Vinci. Podle odborníků je vzhledem ke svému stáří po pěti stoletích na mořském dně výjimečně zachovalá. Klíčovou roli v tom zřejmě sehrála chladná, a zároveň jen málo slaná voda Baltského moře. Vypadá téměř jako kdyby se potopila včera.

Moderní deskové hry představují fenomén. Zatímco historií prověřené klasiky jako šachy a go mají pevné jádro fanoušků, jejich antická strohost z nich nedělá právě ideálního společníka pro skupinu dobře naladěných kamarádů u piva či pro rodinu, jež si chce užít chvíle strávené pohromadě. Milovníkům kolektivní zábavy dlouhé roky nezbývalo než sáhnout po Monopolech nebo po silně inspirované české verzi známé jako Sázky a dostihy. Trvalo až do 80. let minulého století, než si celého neobjeveného kontinentu někdo povšiml. 

Dnes, po neskutečné „deskoherní“ explozi, která se odehrála počátkem nového tisíciletí, je nový kontinent z velké části objeven: Má svoje milované ikony, jež se hrají stále dokola, ideové války, zatracované nedodělky a také hvězdné autory, z nichž jediný úspěšný titul dokázal udělat dolarové milionáře. Firma Research and Markets předpovídá, že v roce 2023 dosáhne hodnota trhu s deskovými hrami 12 miliard dolarů. Jde sice jen o desetinu částky, kterou má ve stejném období zaznamenat trh s počítačovými hrami, pokud ovšem uvážíte, že pro hraní „deskovky“ nestačí si jen o samotě zapnout počítač, jedná se o ohromný úspěch. 

Deskové hry jsou populární i přesto – nebo právě proto –, že vyžadují nemalou duševní energii: Je třeba přečíst pravidla zachycená často na desítkách stran, zapamatovat si je, najít si čas na setkání s jinými lidmi a tato pravidla je zas naučit. Zůstává vlastně s podivem, že se deskovým hrám v době pasivní zábavy tak daří. 

Něco pro každého

Chcete budovat zahrady, železnice nebo pěstovat víno? Můžete. Hodláte prolézat hluboké podzemní nory a masakrovat v nich skřety a draky? Do toho. Toužíte vést coby německý generál „bleskovou válku“ na východní frontě nebo nahánět partyzány v džunglích Kolumbie? Užijte si to. A co chránit svět před šířením smrtelných nemocí? Není problém. Můžete si dokonce zvolit experiment v podobě vyšetřování vražd, vzniku molekulárního života před miliardami let nebo simulace vývoje lidské řeči od pravěkých dob. Nic není nemožné. Deskové hry dnes zahrnují tak široké spektrum témat, že neexistuje nikdo, kdo by si nemohl vybrat podle chuti. 

„V posledních dvaceti letech jsme zažili obrovský pokrok. Z deskovek se stává v podstatě mainstreamová rodinná zábava, jak to známe ze sousedního Německa. Zatím sice za sousedy pořád zaostáváme, ale deskovky hraje čím dál víc lidí,“ myslí si Martin Hrabálek z vydavatelství REXhry. S tím souhlasí i Michal Ekrt z nakladatelství Blackfire: „Obrovsky narostl počet her, které se lokalizují a dostávají se na český trh. Objevila se spousta specializovaných prodejen, nabízejících zákazníkům pomoc s výběrem. Navíc dokážou obstarat ty nejlepší hry z celého světa, jež se třeba nikdo nerozhodl lokalizovat, takže nezávisejí na českých distributorech.“ 

Podle Ekrta dnes lidé také mnohem přesněji vědí, co chtějí: „Zákazníků je víc a jsou vzdělanější, mají přístup k informacím na internetu, kde vzniklo množství blogů, koná se také víc festivalů. Hry typu Dixit, Dobble nebo Krycí jména už zná skoro každý.“

Stovky a tisíce

Německo je pro deskové hry zemí zaslíbenou. Každoročně se tam koná největší festival tohoto druhu na světě: Loni na něj do Essenu zamířilo 190 tisíc lidí a číslo každý rok roste. Jedná se o vyvrcholení sezony – už proto, že vydavatelé na akci tradičně křtí nové hry a uvádějí je na trh. Loni takto předvedli přes 1 400 titulů a další stovky krabic představili na americkém Gen Conu. Doslova v přímém přenosu pak mohou sledovat, jak velký zájem panuje, a také odhadovat, jak si která deskovka povede. 

Samozřejmě, zájem v Essenu nepředstavuje vždy stoprocentně spolehlivý barometr a roli hrají i chutě dané země. „Není problém získat licenci zahraniční hry – problém je s ní potom zaujmout Čechy. Ne vždy lze popularitu cizího titulu přenést na český trh a také obráceně se občas přihodí, že se daná hra těší daleko větší oblibě lokálně než globálně. Třeba her ze sérií Brainbox a Bang! se u nás prodalo vzhledem k velikosti trhu obrovské množství,“ vysvětluje David Rozsíval ze společnosti Albi. 

Menší, levnější hry vládnou světu. Je snadné je sbalit na cesty nebo do hospody a lehce je pochopí i ti, kdo se jinak v podobné zábavě příliš nevyžívají. Podle vydavatelů lze o úspěchu mluvit, pokud se těch menších prodají v Česku desítky tisíc kusů. Nemá-li ovšem hra už v prvních měsících dobrý start, nejspíš brzy zapadne.  

Na trh vstupují kolosy

Ačkoliv trh roste, zvyšuje se současně i přetlak nabídky, byť se do češtiny přeloží jen zlomek toho, co na světě každoročně vychází. „Podobně jako u PC her spadne často novinka za dva či tři měsíce do slev a postupně trh opustí. Vychází jich v poslední době tolik, že obchodníci ani zákazníci nemají šanci se zorientovat, a mnoho her, i když jsou třeba dobré, si zkrátka své fanoušky nenajde,“ objasňuje Michal Ekrt. A Martin Hrabálek souhlasí: „Popravdě, spousta kvalitních her zůstane spíš zapomenuta. Pokud dnes titul nenabízí pěknou grafiku, má to většinou těžké. I když existují výjimky. Je pár skutečně dobrých a úspěšných her, které postrádají hezký háv – třeba Mars: Terraformace. Tomu se velmi daří.“ 

Graficky uměřené deskové hry s dřevěnými komponenty mají nyní těžký život. V posledních pěti letech se totiž objevil nový fenomén: kolosální produkce. Obrovité, až devět kilogramů vážící bedny plné dokonalých miniatur, stovek karet a herních plánů, jež obvykle zaberou celý jídelní stůl, představují velké lákadlo. Vizuální orgie však také něco stojí – obvykle je třeba si připravit dva až čtyři tisíce korun. Dřív by většina hráčů nebyla ochotna podobnou částku za „pouhou“ deskovku dát. Ale časy se mění. 

„Trend u náročných her je zkrátka takový, že se obsah krabic nafukuje a zkvalitňuje a úměrně tomu rostou i ceny. Vydat v češtině třeba Gloomhaven by bylo ještě před pár lety nemyslitelné, ale nyní trh vyspěl natolik, že i taková hra u nás může vyjít a zabodovat. Samozřejmě však podobné tituly tvoří jen zlomek naší celkové produkce,“ uvádí Rozsíval z Albi. Pokud se takových her prodají dva tisíce, dá se prý mluvit o úspěchu. 

Zlatý věk dorazil

Podle mnoha publicistů žijeme ve zlatém věku deskovek, na který se bude za několik desetiletí vzpomínat. Kdysi se moderní hry dělily na „eurovky“, vyzbrojené chytrými mechanikami, a tedy i náročné na přemýšlení, a „ameritrash“, kde vládne náhoda, konflikty a divoké vrhy kostkou. Dnes obě kategorie téměř splynuly a neustále vznikají nové a nové způsoby, jak si hrát. Některé hry jsou na „jedno použití“: S tím, jak procházíte různými scénáři, lepíte na herní plochu nálepky nebo trháte karty zemřelých postav, aby se už nemohly vrátit – což přináší skutečně bolestivé okamžiky lidem, kteří své poklady opatrují. Jiné hry přišly s tím, že jsou komponenty v každé krabici namíchané náhodně, takže žádná není stejná.  

TIP: Predátoři zelených stolů: Jak se žije profesionálním hráčům pokeru

Zatím poslední výkřik představuje snaha zapojit do akce mobilní aplikace. Některé z nich pouze přenášejí na počítač nudné propočítávání, jiné se naopak stávají nedílnou součástí herního plánu, protože k němu přidávají virtuální mapy. David Rozsíval je přesvědčený, že tady leží budoucnost hraní: „Pořád se skloňuje, že všechno bude digitální a hry si o to vyloženě říkají. Ale já tomu nevěřím. Digitální a stolní hry si nekonkurují. Naopak se spíš dobře doplňují. A podle našich prodejů budou mít všeobecný úspěch hlavně tituly, u nichž se pobavíte, netrvají moc dlouho a jsou společenské ve smyslu komunikace se spoluhráči. Sázím na všelijaké párty hry, kvízové hry a podobně.“ 

Padesát let po přistání amerických astronautů na Měsíci se NASA podle všeho konečně rozhodla, že se tam vrátí. Zatím ale stále zůstává záhadou, čím se tam vlastně Američané budou zabývat. Představitelé NASA tvrdí, že by první let jejich astronautů na Lunu rozhodně neměl být jenom efektní demonstrační misí.

Jízdní řád už NASA zveřejnila. Američané by měli přistát na Měsíci v roce 2024, což je docela brzy. Už dnes je víceméně jasné, že zamíří na jižní pól naší oběžnice. Lidé tam ještě nebyli a odborníky dráždí zdroje vody, které by se tam měly nacházet. Dlouhodobým cílem NASA na Měsíci je dosáhnout spolupráce se soukromými společnostmi i dalšími státy světa, a díky tomu zřídit trvalejší osídlení lidskou posádkou na Měsíci. Je to dávný sen celého lidstva.

Program Artemis

První pilotovaná mise NASA na Měsíc v jednadvacátém století, mise programu Artemis, bude nicméně krátká, jen na pár dní. Jejím hlavním úkolem bude důkladně prověřit klíčové technologie, tedy především těžkou nosnou raketu, kosmickou loď pro let k Měsíci a zpět, stanici na oběžné dráze kolem Měsíce a nové měsíční skafandry.

TIP: NASA znovu obrací svůj pohled k Měsíci. Plánuje výcvikové kempy a kolonie

Nová generace lunárních astronautů NASA bude vycvičena pro celou řadu vědeckých postupů a experimentů, podobně jako týmy programu Apollo. Robotické sondy a rovery jsou sice velmi šikovné, jejich vědecké výkony se ale stále ještě nedají srovnat s tím, co zvládnou lidští průzkumníci. Podle odborníků lidé například excelují v dobrých a rychlých rozhodnutích v kritických situacích. 

Jako lidé jsme mezi savci v řadě ohledů výjimeční. Paradoxně jde v některých ohledech o věci, bez kterých bychom se rádi obešli. Týká se to například infarktu, který v řadě případů nemá žádnou zjevnou příčinu, jako je například obezita, vysoký tlak, kouření nebo vysoký cholesterol.

Evoluční nevýhoda

Podle nového výzkumu amerických vědců je významnou příčinou infarktů jedna dávná mutace, která postihla naše předky a vypnula jim důležitý gen. Podle některých teorií šlo o mutaci, která chránila naše předky před malárií, ale mohla to být jen nešťastná náhoda.

K této mutaci došlo v lidské linii přibližně před 2 až 3 miliony let a zasáhla gen jménem CMAH, jehož produkt je zodpovědný za výrobu jedné sialové kyseliny, označované jako Neu5Gc. Tuto cukernou aminokyselinu mají v těle prakticky všichni savci s výjimkou našeho druhu. Různé sialové kyseliny jsou jinak v těle běžné a podílejí se na mnoha různých procesech, včetně imunity.

TIP: Zákaz trans tuků se osvědčil: Lidé mají méně infarktů a mrtvic

Když vědci vypnuli zmíněný den u pokusných myší a napodobili tím situaci u člověka, tak myši dvakrát častěji trpěly aterosklerózou, čili kornatěním tepen, která často předchází infarktu. Mechanismus těchto změn zatím není úplně jasný. Zřejmě ale vypnutí genu CMAH a ztráta sialové kyseliny Neu5Gc v těle vede k častějším zánětům, které pak následně zvyšují riziko infarktu. Situace se ještě zhoršuje při konzumaci červeného masa. Takové maso totiž obsahuje velké množství dotyčné sialové kyseliny Neu5Gc, což záněty ještě zesiluje.

Pod šmolkově modrou dubnovou oblohou dopadají první ranní paprsky slunce na rosou smáčené rákosí na břehu rybníka. Labutí pár s vykasanými perutěmi vehementně hájí kout, kde se chystá postavit hnízdo. Na hladině bojují samečci lysek svoje cákavé každoroční bitvy o samičky. Koruny rozkvetlých jív zářící lampičkami rozvitých kočiček hučí tisíci včelami a jen kousek pod sněhobílými oblaky se skřivani předhánějí v tom, kdo zazpívá krásnější part na oslavu nadcházejícího jara. Znenadání se z nejhustšího rákosí ozve kaskáda krátkých, postupně klesajících zvuků, které připomínají chrochtání a kvičení vylekaného podsvinčete. I to je typický jarní hlas našich rybníků.

Běžec po vodní hladině

Chřástala vodního (Rallus aquaticus) je mnohem snadnější slyšet, než spatřit. Je to velmi elegantní a obdivuhodný ptačí druh, který se dokonale přizpůsobil životu v hustých bažinných porostech. Jeho trup je jakoby ze stran zploštělý, což mu spolu s úžasnou mrštností umožňuje bleskurychle zmizet i v tom nejhustším porostu.

Barva opeření vytváří neuvěřitelně ladnou kombinaci, především šedomodrá hruď a břicho v kontrastu s jasně červeným zobákem. Mláďata chřástala jsou roztomilá černá kuřátka na obrovských nohou. V dospělosti jde o ptáka velikosti kosa s dlouhým tenkým nápadně červeně zbarveným zobákem. Stále nápadně dlouhé nohy z něj ovšem činí podstatně většího ptáka. Silné běhy jsou pro chřástala nepostradatelným vybavením. Díky nim dokáže na krátkou vzdálenost přeběhnout i vodní hladinu. Umí také zdatně plavat po hladině jako kachna, ale do otevřeného prostoru se pouští jen velmi nerad.

Agent a stavitel

Málokdo měl možnost pozorovat chřástala vodního ve volné přírodě. A pokud někdo měl to štěstí, bylo to na krátký okamžik, kdy vyplašeného ptáka zahlédl mizet v hustém porostu. Dodnes je to poměrně záhadný pták, o jehož životě mnoho nevíme. Takový tajný agent ptačí říše.

Ornitologové každopádně vypozorovali, že chřástalové na jaře přilétají často už v březnu. Jejich hlasové projevy nejsou zpočátku tak nápadné a hlasité a hnízdo je pečlivě skryté, nejčastěji v rákosové stoličce jen těsně nad vodní hladinou. Jeho dno je jako košík vypletené plochými listy rákosu a ostřice. Při stavbě a posléze i v sezení na vejcích se střídají oba partneři. Nad hnízdem je vždy vztyčena ze stébel rákosu nebo ostřice jakási stříška, aby do hnízda nebylo shora vidět.

Nemilosrdný loupežník i milovník „salátu“

Chřástalové sice patří spíše k nekrmivým druhům ptáků, ale i tak se zprvu oba rodiče musejí o malá kuřátka intenzivně starat. Nejenže jim přinášejí dostatečné množství potravy, ale v noci nebo v chladných dnech je musí chránit před nepřízní počasí. Teprve později musejí mláďata ve všech směrech stát na vlastních nohou.

Potrava chřástalů je především živočišná – drobný hmyz nebo larvy vodních živočichů. Dospělý jedinec ale nepohrdne ani drobnými obratlovci. Nalezené ptačí hnízdo s mláďaty dokáže vyplenit jako zkušený loupežník. Na podzim a v zimě si rád zpestří jídelníček rozmanitou rostlinnou potravou. Hnízdí dvakrát do roka. Ještě v době péče o mláďata z prvního hnízdění snáší samička druhou snůšku.

Přizpůsobivý světoběžník

Chřástal vodní je velmi přizpůsobivý druh. Důkazem je jeho rozšířen po celém starém světě od Islandu a Maroka až po dálný východ. Svědčí mu arktické podmínky stejně jako horka severní Afriky, ruské nížiny i náhorní planiny Tibetu. Cítí se dobře i v subtropických lesích zadní Indie. V takto širokém areálu výskytu byly popsány čtyři poddruhy chřástala vodního.

Celkem bylo po celém světě popsáno 145 druhů chřástalů. U nás kromě již zmiňovaného chřástala vodního žijí ještě další, podstatně vzácnější druhy: chřástal kropenatý, chřástal malý a chřástal nejmenší. K nejbližším příbuzným chřástala, do řádu krátkokřídlých, patří ale např. i lyska černá, slípka zelenonohá nebo také podstatně větší a nápadnější jeřáb popelavý.

Opatrnost starostlivých rodičů

Tvar zobáku i způsob života chřástalů připomíná novozélandského ptáka kiwi. Zobák je i u chřástala, spolu s jeho dlouhýma nohama, dalším nepostradatelným orgánem. Je neuvěřitelné, jak všestrannými způsoby ho dokáže využít. Poslouží mu jako pinzeta, hloubková sonda, držák, jehla nebo třeba hřeben. Slouží k získávání potravy nebo splétání hnízda.

Jak bylo již řečeno, chřástalové jsou velmi pečliví rodiče. O vejce i o mláďata se vzorně starají. Jsou zaznamenána pozorování, kdy opakovaně, například při fotografování hnízda, byly stvoly rákosu poodhrnuty a ohnuty pro lepší snímek. Dospělý pták pak vždy nejprve uvedl vše zpět do původního stavu a teprve potom zasedl zpět na snůšku. Když mají rodiče pocit, že vyrušování překročilo únosnou mez, postaví hnízdo nové a vejce do něj v zobáku přenesou. Při krmení mláďat jsou zase známy případy, kdy příliš velké sousto rodiče mláďatům nejprve „naporcovali“, a teprve poté znovu předložili k pozření.

Letec z nutnosti

Je s podivem, že pták, který tak nerad létá, je v našich podmínkách tažným druhem. Jeho nechuť k pohybu vzduchem se projevuje i v okamžicích ohrožení. Téměř vždy preferuje útěk před vzlétnutím. Česká populace zimuje nejčastěji ve středomoří a také, jak ukázaly výsledky kroužkování, v severozápadní Evropě a Británii. S postupným oteplováním přibývá případů zimování chřástala i v našich podmínkách. Mnohé populace chřástala netáhnou, ale přečkávají zimu v okolí nezamrzajících vod nebo termálních pramenů. Takové případy jsou známé třeba z Islandu nebo severozápadního Polska.

Jak uvidět chřástala

Chřástal vodní je v našich podmínkách běžně se vyskytující ptačí druh. Ke hnízdění mu stačí pár metrů čtverečních rákosu. Pokud ho ale chcete spatřit v jeho přirozeném prostředí, je třeba se obrnit trpělivostí indiánského lovce, vytrvalostí etiopského běžce, vynalézavost středoevropského podvodníka a k tomu se ještě stát rentiérem nebo nezaměstnaným, abyste na všechny ty pokusy ho spatřit měli čas.

TIP: Královny mělkých vod aneb Úchvatné potravní strategie volavek

Nejvhodnější doba je na jaře a na podzim, kdy potravní nabídka není optimální a nutí chřástala opustit útočiště hustých porostů. Nejvhodnější čas je pak brzy ráno nebo v podvečer. Chřástalové jsou ptáci aktivní i v noci. Jejich přítomnost na lokalitě zjistíte snadno. Z rákosí přece zakvičí vyděšené podsvinče!