V sobotu 13. července vynesla ruská nosná raketa Proton-M do vesmíru observatoř, která bude hledat tajemství vesmíru v oblasti záření vysokých energií. Po měsících odkladů proběhl start z kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu přesně podle plánu. Observatoř je ve vesmíru a její dva teleskopy se brzy pustí do práce.

Mise Spektr-RG (Spektrum-Röntgen-Gamma) je společným projektem ruské agentury Roskosmos a německé agentury DLR. Observatoř teď zamíří do Lagrangeova bodu L2, v němž se vyrovnávají gravitační síly Slunce a Země. Díky této pozici spotřebuje observatoř na svá pozorování jen minimální množství paliva. Spektr-RG čekají tři měsíce nezbytných příprav a kalibrací přístrojů. Pak pojede naostro.

Observatoř pro rentgenový vesmír

Na observatoři jsou dva rentgenové zrcadlové teleskopy. Ruský teleskop ART-XC bude pozorovat rentgenové záření o vyšších energiích až k 30 keV, zatímco německý teleskop eROSITA (Extended Roentgen Survey with an Imaging Telescope Array) byl navržený k pozorování rentgenového záření o energiích 0,5 až 10 keV. Spektr-RG nahradí svého staršího předchůdce Spektr-R, o který Rusko přišlo letos v lednu.

TIP: Poslední ruský vesmírný teleskop Spektr-R přestal komunikovat

Od observatoře Spektr-RG se čekají velké věci. Podle agentury Roskosmos by observatoř měla detekovat 100 tisíc kup galaxií, 3 miliony supermasivních černých děr, desítky tisíc galaxií s bouřlivou tvorbou nových hvězd, oblasti s vesmírnou plazmou a řadu dalších zajímavých vesmírných objektů. Teleskop by také mohl objasnit tajemství temné hmoty a temné energie, které dohromady tvoří asi 96 % vesmíru. 

Čtyřiadvacetiletá Serina Wolfeová z Buffala nechala v restauraci spropitné ve výši 5 000 dolarů. Samotná útrata přitom činila jen 55 dolarů a 37 centů. To, co z počátku vypadalo jako velkorysé gesto, se ale nakonec ukázalo jako obyčejná pomsta.

Útratu Wolfeová zaplatila kartou svého přítele, přičemž ten o jejím počínání neměl nejmenší ponětí. Ze strany podařené přítelkyně šlo o pomstu za banální spor o letenku do New Yorku, kterou jí přítel odmítl zaplatit.

TIP: Štědré spropitné: Káva a zákusek stál nepozornou Rusku 160 tisíc

Poté, co podvedený Michael Crane zjistil, že mu z účtu zmizela větší částka, ohlásil zneužití karty. Policie následně ženu obvinila z krádeže a soud rozhodl o jejím vzetí do vazby a stanovil kauci 1 000 dolarů. Zda servírce zůstane velkorysé spropitné zatím není jasné, je však téměř jisté, že by v takovém případě musela škodu zaplatit štědrá dárkyně.

Rok 1812 znamenal pro Francii politickou katastrofu. Napoleonovo tažení do Ruska skončilo drtivou porážkou, jež zemi i její spojence stála nejlepší jednotky a předznamenala konec napoleonských válek. Zničující konflikt měl dopad na celý stát, který pohltily nepokoje, chudoba a obavy o budoucnost. 

Psal se tentýž rok, když si tříletý benjamínek rodiny Braillů ve francouzském Coupvray hrál v dílně svého tatínka mistra sedláře. Otec na pár minut vyběhl – snad aby se dozvěděl novinky ohledně Napoleonova tažení. Malá chvíle, po kterou zůstal chlapec o samotě, rozhodla o jeho osudu: Louis vzal do ruky šídlo, s nímž chtěl vyhloubit otvor do jedné z kůží. Jenže nástroj se hochovi vysmekl a ošklivě mu poranil oko. 

Přestože ho matka urychleně odvedla k lékaři a hned druhý den jej odvezli na operaci do Paříže, rozvinutí nemoci se už nepodařilo zabránit. Do rány se dostala infekce a postupně se rozšířila i do druhého oka. Chlapec strávil dlouhé týdny v agónii a lékaři dokázali jen tlumit jeho bolesti. Přežil, ale do dvou let úplně přišel o zrak. 

Radost sluchem 

Kombinace jeho šťastné a veselé povahy s pokrokovým přístupem rodičů však způsobily, že Louis kvůli postižení na svět nezanevřel – právě naopak. Díky až nakažlivé radosti ze života a vlídnosti k ostatním si rychle nacházel přátele a lidé jej měli rádi. Stal se také oblíbencem abbého Jacquese Palluyho, který do Coupvray přišel roku 1816. Nejprve zvídavého chlapce vyučoval sám a později mu navzdory tehdejším zvyklostem zařídil vstup do vesnické školy. 

Pro Louisovy skvělé výsledky nakonec rodičům navrhl, aby chlapce poslali do Královského ústavu nevidomé mládeže v Paříži, který tam teprve roku 1785 založil bohatý filantrop. Jednalo se však o neutěšené místo: V chátrající šedivé budově nedaleko Seiny na hocha čekala prostá železná postel se slamníkem a dvěma vlněnými přikrývkami. Skříně nahrazovaly výklenky ve zdi, kam si chráněnci ukládali rance se svými věcmi. 

Školu pro mladé nevidomé navštěvovala toho času asi stovka žáků a učitelé bez zrakového postižení je vzdělávali v gramatice, matematice, počtech, zeměpisu a hudbě. Studenti však používali žalostně málo knih, k ruce měli jen tři druhy svazků ve čtrnácti exemplářích, a všechny byly navíc psány v reliéfní latince – tedy normálním písmem vytlačeným či vyrytým do tvrdého papíru. Základní vyučovací metodou tak zůstávalo prosté memorování. 

Úplně nový kód

Tehdejší ředitel školy si potřebu nového písma uvědomoval, a vyvíjel proto vlastní systém – byl však spíš experimentální a nikdy se nezačal používat masově. Zásadní obrat nastal v roce 1820, kdy ústav navštívil kapitán Charles Barbier: Chtěl vedení i žáky seznámit se svým vynálezem, který původně vytvořil pro potřeby francouzského dělostřelectva, jež ho ovšem odmítlo. Jednalo se o hmatové bodové písmo, které by mohli vojáci číst i za tmy. Kód vzniklý jako fonetický přepis latinky využíval dvě svislé řady po šesti bodech, tedy dvanáct bodů pro jednu slabiku či hlásku. 

Zatímco u ostatních vyvolal Barbierův vynález spíš vlažné reakce, Louis jím byl nadšený, ba přímo posedlý. Začal systém podrobně studovat a brzy dospěl k závěru, že je třeba jej zdokonalit. K jeho hlavním nevýhodám podle chlapce patřilo, že ho nevytvořil zrakově postižený: Dvanáctibodové písmo je pro slepce příliš složité a špatně se čte, především proto, že jednotlivé hlásky jsou delší než bříško prstu. 

Otázka, jak vše zjednodušit, mladíkovi doslova nedávala spát. Za probdělých nocí vytahoval dřevěnou destičku či karton a bodec, aby se pokusil nevýhody Barbierova kódu odstranit. Místo původního fonetického přepisu jazyka chtěl znaky použít přímo pro zápis písmen francouzské abecedy a kvůli velikosti bříška prstu zredukovat počet bodů z původních dvanácti na polovinu. Barbier však jakékoliv změny kategoricky odmítl.

Přelomová mřížka 

Braille se tedy rozhodl vytvořit vlastní verzi bodového písma. Kromě 42 písmen a hlásek ve francouzštině musel najít ještě znaky pro interpunkční znaménka a číslice. V šestibodové škále se mu nakonec podařilo sestavit 63 znaků, jež dohromady dávaly ucelenou soustavu hmatového slepeckého písma. Stalo se tak roku 1824, kdy bylo nadšenému vynálezci pouhých patnáct let. Chlapec přitom propichoval body do tvrdého papíru šídlem – stejným nástrojem, který jej kdysi připravil o zrak.

Téhož roku zasvětil do svého vynálezu přítele Gabriela a později i další spolužáky. Písmo se ústavem bleskově šířilo a ředitel mladíkovi povolil, aby jeho základům vyučoval některé mladší studenty. V roce 1827 pak vyšel první text přepsaný v Braillově kódu: sbírka studií a esejí o francouzštině s názvem Gramatika gramatik. O rok později obohatil Louis svůj výtvor bodovým kódem pro zápis hudby a povýšil na post učitele.  

První příznaky nemoci 

V roce 1834 ukončil Braille hudební vzdělání, získal práci varhaníka a zdálo se, že jeho život nabral příznivý směr. Jenže mladého muže stále častěji trápily záchvaty slabosti, závratě i dušnost. Vyšetření potvrdilo zlou předtuchu: Nakazil se nevyléčitelnou tuberkulózou, zřejmě v důsledku špatných hygienických podmínek ve zchátralé budově školy. 

Braille si nemoc nechtěl připouštět a náročné povinnosti nijak neomezil. Když však přišel první záchvat a chrlení krve, odjel do rodné vesnice a přes prázdniny se částečně zotavil. Jenže po návratu ho čekalo nemilé překvapení: Ředitel školy byl propuštěn a jeho místo zaujal dřívější zástupce, ambiciózní Pierre Armand Dufau. 

Ctižádostivý zastánce tradičních hodnot Braillovo písmo nesnášel a rozhodl se jej z osnov úplně vymýtit. Studentům ho zakázal používat, porušení trestal ranami holí přes prsty a všechny svazky přepsané do inovativního kódu nechal spálit. Jako hlavní námitku proti vynálezu uváděl, že jeho užíváním ztratí slepci kontakt s vidícími. Braille vydal několik publikací na svou obranu a poté se uchýlil k milované hudbě. 

Nečekaný obrat 

V únoru 1844 se slepecký ústav definitivně přestěhoval na ulici Boulevard des Invalides. Během slavnostního otevření, kterého se zúčastnil i nemocný Braille, zazněla jedna novinka: Preferovaným písmem školy se stane jeho šestibodový systém. Ředitele Dufaua totiž o kvalitě vynálezu přesvědčil asistent Gaudet a nepřítel se jako zázrakem proměnil v podporovatele nové metody. 

TIP: Literatura psaná hlasem: Jak vypadaly knihy před vynálezem knihtisku?

Od roku 1847 se používal tiskařský lis, který umožňoval vydávat knihy ve slepeckém písmu. Kód se tak šířil po Evropě a postupně dobyl svět. Sám vynálezce podlehl v roce 1852 tuberkulóze, a největších milníků svého výtvoru se tedy nedožil: O dva roky později přiznalo francouzské ministerstvo Braillovu písmu status oficiálního vzdělávacího nástroje pro potřeby slepců a roku 1878 jej mezinárodní kongres v Paříži přijal coby primární systém zápisu pro nevidomé. 

Písmo jako binární kód

Braillovo písmo představuje netradiční příklad dvojkové soustavy neboli binárního kódu, využívajícího pouze číslice 0 a 1. Jeho znaky tvoří mřížka šesti bodů, uspořádaných do obdélníku ve dvou řadách po třech. Na každém místě se bod buď vyskytuje, nebo ne. Podle kombinatorických principů lze potom kódovat 64, respektive 63 znaků, jelikož úplně prázdný znak odpovídá mezeře. 

Člověk je velmi mladým a vlastně ještě poměrně novým druhem na této planetě. Naše rozvinutá kultura je v širším pojetí stará kolem třiceti tisíc let, v užším však jen pár tisícovek roků. V porovnání s délkou lidského života je to stále hodně dlouhá doba, ale proti miliardám let, které nás dělí od vzniku Země a života na ní, neznamenají tato čísla skoro nic. Stačí si uvědomit, že první buňky vznikly už před nějakými čtyřmi miliardami let. Složitější mnohobuněčný život pak existuje přes miliardu let a obratlovci poprvé plavali v mořích nejstarších prvohor před více než půl miliardou let.

Dnes se obecně předpokládá, že to byli teprve mladopaleolitičtí lovci (cca 40–10 tisíc let př. n. l.), kteří před geologicky zcela nedávnou dobou poprvé vzhlédli k hvězdné obloze a byli schopni žasnout nad krásou tohoto světa… Stalo se tak po stovkách milionů let předchozího vývoje, vyplněného jen intelektuální prázdnotou a nesmírně pomalým pokrokem ke stále dokonalejším formám života.

Jenže bylo to tak doopravdy? Jsme to skutečně až my, lidé, kteří dokázali vytvořit civilizaci a vyspělou formu kultury? Byla cesta k rozvoji intelektuálních schopností nastoupena až na samotném sklonku mladších třetihor? Proč nám – počítáno od prvních člověku podobných tvorů - stačilo „pouhých“ několik desítek milionů let, zatímco dinosauři se celé stovky milionů let nehnuli z místa? 

Před nástupem savců ovládali suchozemské ekosystémy naší planety dinosauři. Tito velmi úspěšní plazi se vyvíjeli mnohem déle než my a v dnešním světě nemají obdobu nejen co do rozměrů. Nejednou se přitom objevil názor, že nebýt jejich katastrofického vyhynutí, způsobeného dopadem meteoritu na konci křídy (před cca 65 miliony let), mohla jejich evoluční pouť nerušeně pokračovat i v průběhu „věku savců“. Nebo snad ještě dříve? Mohli těsně před svým zánikem dostat také šanci? 

Dinosauroidé

Tematika vysoce inteligentních, kulturně vyspělých dinosaurů (neboli dinosauroidů) je stará již mnoho desetiletí. Je logické, že koncept rozvinuté dinosauří civilizace, vzkvétající ještě před jejich vyhynutím, poprvé rozpracovali autoři fantastické literatury. Stalo se tak už v první polovině minulého století. Vědci se této vysmívané a znevažované myšlence dlouhodobě vyhýbali. První krok udělal až počátkem osmdesátých let kanadský paleontolog Dale Russell (* 1937), tehdy kurátor paleontologických sbírek obratlovců v National Canadian Museum v Ottawě.

V roce 1982 vytvořil Russell koncept dinosauroida – výsledek hypotetických evolučních pochodů, které by působily na rychlého a dravého běžce druhu Troodon formosus. Pokud jde o mozkovnu, je troodon přeborníkem mezi neptačími dinosaury. Jeho mozek byl zřejmě až šest a půl krát větší, než orgán dnes žijícího, stejně hmotného krokodýla. Tento asi dva metry dlouhý dravec žil v období svrchní křídy a možná se dožil i samotného konce druhohorní éry před 65,5 miliony let. Není tedy divu, že si jej Russell vybral pro své úvahy jako modelového dinosaura. Paleontolog přitom vycházel z vlastního výzkumu a zjištění, že velikost mozku těchto dinosaurů měla v průběhu geologického času vzestupnou tendenci. Přestože byl stále ještě velmi malý ve srovnání s lidským nervovým centrem, pokrok byl podle Russella více než patrný.

Mozek jako lidský

Russell dále uvažoval v čistě hypotetické rovině (pravda, na vědce až příliš v rovině spekulací). Představil si, že neptačí dinosauři na konci křídy nevyhynuli a vyvíjeli se další desítky milionů let. Jeho troodon by se této „šance“ s gustem chopil a pokračoval směrem k rozvíjení svých intelektuálních schopností, abstrakce, sofistikovaného myšlení a nakonec i kultury v užším slova smyslu. Zkrátka k pravé dinosauří civilizaci.

Objem mozkovny tohoto dinosauroida by dnes podle jeho propočtů činil asi 1 100 cm3, tedy jen o pětinu méně než u průměrného moderního člověka. Russell si také povšiml stavby přední končetiny troodona, která podle jeho názoru umožňovala manipulaci s předměty díky přítomnosti vratiprstu (jakým je lidský palec). Další předností (zřejmě v noci a za šera lovícího troodonta) byly dopředu namířené oči – tedy podobně jako u člověka.

Ještě v roce 1982 navázal Russell spolupráci s výtvarníkem Ronem Seguinem a vznikl dnes již proslulý model dinosauroida, majícího vzhled dvounohé vzpřímené humanoidní bytosti s některými dinosauřími rysy. Matně zelený tvor měl podle paleontologova záměru obrovské oči, zkrácený čenich, ústa bez rtů a tříprstou ruku s vratiprstem. Genitálie měly být interní a nevyčnívat z těla, pro rozvoj velkého mozku u mláďat však byla třeba placenta (a tedy pupek na břiše). Pochopitelně nebyly přítomny žádné mléčné žlázy, dinosauroidi by tedy krmili své mladé předem natrávenou potravou, podobně jako to běžně dělají ptáci. Rovněž jako ptáci se měli podle Russella dorozumívat – pípáním, cvrlikáním a celou další paletou zvuků. 

TIP: Zpátky do minulosti: Jak vypadalo hvězdné nebe nad hlavami dinosaurů?

U obecné veřejnosti vzbudil děsivě vyhlížející dinosauroid o velikosti nedospělého člověka velký ohlas a zájem. Dodnes je tento neexistující tvor často zpodobňován a nechybějí ani nesmyslné ohlasy, že se k nám dinosauroidi vracejí v létajících talířích (podoba mezi modelem a obecnou představou vzhledu „ufonů“ je skutečně značná).

Přes všechny spekulace a zbožná přání je však přežití dinosaurů hluboko do třetihor velmi nepravděpodobné. Savci projevili mnohem lepší schopnost adaptovat se na nenadálé změny a to je také důvod, proč jsou to oni a ne plazi, kdo nyní dominuje planetě Zemi. 

Na sklonku druhohor v období křídy se na území dnešní severozápadní Číny odehrálo malé drama. Šikovný opeřený dinosaurus, který byl blízce příbuzný dnešním ptákům, ulovil tehdejší ještěrku a vcelku ji spolkl. Brzy po tom dinosaurus zahynul a otiskl se do kamene i se svou poslední kořistí.

Tím dinosaurem byl Microraptor zhaoianus. Jeho asi 120 milionů let starou fosilii nedávno vykopali v Jeholu, nesmírně bohatém čínském nalezišti rozmanitých fosilií ze spodní křídy. Nález mikroraptora je sám o sobě velkou událostí, paleontologové ale ke svému překvapení v útrobách tohoto mikroraptora objevili ještě další fosilii. Doposud byly objeveny jen tři fosilie mikroraptora se zbytky potravy, což byli ptáci, savci a ryby.

TIP: Zhongjianosaurus yangi: V Číně objevili jednoho z nejmenších dinosaurů

Uvnitř nové fosilie mikroraptora vědci nalezli ještěrku. Ukázalo se, že jde o dosud neznámý druh, který dostal jméno Indrasaurus wangi. Jmenuje se podle indického boha Indry, kterého dle védské mytologie během bitvy spolkl drak. Pozice ještěrky ve fosilii mikroraptora napovídá, že raptor nejprve spolkl hlavu ještěrky, podobně jako mnozí dnešní predátoři.

Bývalí členové speciálních bojových jednotek se mezi astronauty těší zvláštní úctě a mají výsadní postavení. Vyprávět by o tom mohl William Shepard, který přišel do jejich oddílu v roce 1984 – shodou okolností také z jednotek SEAL. Byl expertem na podvodní demoliční práce a brzy po jeho nástupu do Houstonu se začala mezi ostatními astronauty šířit zpráva, že během jedné z tajných operací zabil protivníka holýma rukama.

Těm, kdo se odvážili zeptat, v žertu odpovídal: „Samozřejmě to není pravda. A navíc to bylo nožem.“ Po letech vzpomínal: „Vím, že o mně takové zvěsti kolovaly. Šlo ale přesně o ten typ informací, který není možné vyvrátit. Na počátku jsem se proto tvářil, že je neslyším, protože to podobným historkám dodávalo na důvěryhodnosti.“

Z Afghánistánu do Houstonu

Obdobné zkazky se o dvě dekády později šířily také o Christopherovi Cassidym. Narodil se 4. ledna 1970 v Salemu ve státě Massachusetts, ale za své rodné město považuje York v Maine. V roce 1993 získal bakalářský titul z matematiky na Naval Academy a o sedm let později i titul M.Sc. neboli Master of Science (český ekvivalent Ing. či Mgr.) na prestižním Massachusetts Institute of Technology. Ještě předtím však nastoupil k námořnictvu, kde se poté dostal až do speciálních jednotek SEAL (viz Jednotky Navy SEAL). V jejich barvách následně absolvoval čtyři půlroční operační nasazení, z toho dvě v Afghánistánu.

Rozhodně však neseděl ve štábu u psacího stroje, protože z té doby má Bronzovou hvězdnou medaili s „V“. Jde o čtvrtou nejvyšší americkou bojovou medaili a zmíněné „V“ znamená, že byla udělena za mimořádnou chrabrost (anglicky „valor“). Pro úplnost: Cassidy ji získal dvakrát. Dále si vysloužil prezidentskou citaci, což je odměna udělovaná za statečnost, odhodlanost a příkladné chování během plnění náročného úkolu v těžkých a nebezpečných podmínkách – a s lepšími výsledky než ostatní jednotky či jednotlivci, kteří se do úkolu zapojili. Detaily neznáme: Ví se jen tolik, že Chris citaci získal za devítidenní operaci v jeskynním komplexu Zhavár Kili na afghánsko-pákistánských hranicích. V květnu 2004 jej pak přijali mezi astronauty NASA.

Astronaut číslo 500

V únoru 2006 dokončil základní výcvik a v tomtéž roce se stal v řídícím středisku tzv. CAPCOMem (z anglického „CAPsule COMmunicator“), tedy tím, kdo hovoří s posádkami kosmických lodí. Zmíněná funkce je historicky vyhrazena astronautům, neboť prošli stejným výcvikem jako jejich kolegové „nahoře“, uvažují stejně jako oni a dokážou se s nimi nejlépe domluvit. Nejde přitom jen o čestnou pozici – CAPCOMem se nestává automaticky každý astronaut: Musí pro to mít jisté předpoklady.

Na Vánoce roku 2007 pak dostal Cassidy ten nejkrásnější dárek: Jmenovali jej do letu Endeavour STS-127. Když raketoplán 15. července 2009 odstartoval, byli na jeho palubě kromě tří zkušených veteránů také čtyři nováčci. Jednalo se o podstatnou informaci, protože před tímto letem se počet lidí, kteří kdy překročili práh vesmíru, zastavil na čísle 497. Osoba, jíž náležel čestný titul „pětistý člověk ve vesmíru“, se tedy nacházela na palubě. Zbývalo zjistit, kdo to je…

Pokud bychom zvažovali pořadí podle funkcí v posádce (velitel – pilot – letový specialista číslo 1 – letový specialista číslo 2, …), pak by se oním šťastlivcem stal Thomas Marshburn. Kdybychom se však na věc podívali čistě technicky, potom by šlo o jednoho z dvojice Marshburn a Timothy Kopra. Na horní palubě sice seděli nováčci Cassidy a Douglas Hurley, ale raketoplán mířil do kosmu „vzhůru nohama“ – takže astronauti v dolní části stroje pokořili pomyslnou stokilometrovou hranici nad Zemí o tisícinu sekundy dřív. Posádka se ovšem k situaci postavila jinak: V demokratickém hlasování rozhodla, že titul pětistého člověka ve vesmíru získá právě Cassidy.

Chuck Norris na ISS

Úkolem Endeavouru STS-127 bylo dopravit na ISS poslední část japonského segmentu stanice. Mise zahrnovala i pět výstupů do otevřeného prostoru – mimochodem, naposledy v programu raketoplánů –, přičemž tří z nich se zúčastnil Cassidy. Při letu padl také rekord: Poprvé v historii kosmonautiky se na jedné stanici potkalo 13 osob (šest členů stálé posádky a sedm lidí z raketoplánu).

Během mise Endeavour STS-127 se v letovém manuálu objevila celá řada poznámek na Chrisovu adresu, včetně té, kterou jsme citovali v úvodu. Dokument zmiňoval „nejúžasnějšího astronauta“ Cassidyho třeba v pasáži o možných potížích během letu: Černé na bílém tam stálo, že dokáže vyřešit všechny technické problémy na stanici. Například v případě výpadku elektrického proudu prý bylo možné použít jako náhradní zdroj jeho „oslnivý úsměv“. Pokud by selhala komunikace, pak by jeho „burácející řev“ nahradil rádio. Kdyby vypadlo videospojení, měl si kapitán Cassidy vzít tužku a papír a všechno přesně zaznamenávat rychlostí 400 kreseb za sekundu. Zálohu systému orientace stanice měl zajistit „Cassidy na tréninkovém bicyklu“, ochranu před úlomky kosmického smetí zase jeho „intenzivní podmračený výraz“. A kdyby se vyskytl nějaký neřešitelný problém? I s takovou situací manuál počítal: „Chris to opraví – zřejmě pěstí nebo explozí.“ Na jiném místě stálo, že „Cassidy je v podstatě Chuck Norris nespoutaný gravitací“.

Dramatická vycházka

Chris Cassidy se vrátil do vesmíru 28. března 2013, a to na palubě ruského Sojuzu TMA-08M. Společně s ním letěli na půlroční misi ruští kosmonauti Pavel Vinogradov a Aleksandr Misurkin. Poprvé v historii zamířil Sojuz k ISS po „expresní trajektorii“: Cesta tak místo obvyklých dvou dnů trvala jen šest hodin.

V rámci Expedice 35/36 zažil Cassidy přílet čtyř zásobovacích lodí: evropské ATV-4 Albert Einstein, japonské HTV4 a dvou ruských Progressů. Kromě toho uskutečnil tři výstupy do otevřeného prostoru. Jedenáctého května pak musel s Thomasem Marshburnem vystoupit neplánovaně, protože jeden z chladicích systémů ISS zaznamenal únik čpavku a bylo třeba najít jeho zdroj. Problém sice nedetekovali, ale pro jistotu vyměnili „hlavního podezřelého“ – pumpu. Potíže každopádně ustaly.

TIP: Mike Mulane: Příběh (ne)obyčejného astronauta

Devátého a šestnáctého července čekala Cassidyho dvojice výstupů s Italem Lucou Parmitanem. Ovšem zatímco první vycházka proběhla bez problémů, druhá vešla do dějin: V Parmitanově přilbě se začala hromadit voda a rutinní akce se změnila v boj o život. Přesto se oba astronauti nakonec bezpečně vrátili na ISS. Cassidy má tedy za sebou osm výstupů ve skafandru v celkové délce 31 hodin a 14 minut.

Kam dál?

V roce 2015 se pak stal Chris Cassidy ředitelem kanceláře astronautů NASA v Houstonu: Má tudíž na starosti koordinaci, plánování a řízení všech aktivit, do nichž jsou zapojeni astronauti americké vesmírné agentury. Poměrně nudné označení však zahrnuje i zásadní vliv na výběr a složení posádek, proto se funkce neoficiálně nazývá „šéfastronaut“. Tam vydržel až do roku 2017 a poté se vrátil do běžného „letového“ stavu. Je tak možné, že se do vesmíru ještě někdy podívá...

Ministerský předseda se často setkával i s dalšími osobnostmi, mimo jiné s generálem Čankajškem, Charlesem de Gaullem nebo Josipem Brozem Titem. Povzbuzující projevy pronášel též při osobních inspekcích spojeneckých jednotek v Británii. Před vyloděním v Normandii se pravidelně setkával s vojáky a po skončení první fáze operace se opakovaně objevil i na frontě. 

Výběr spolupracovníků

Svým podřízeným poskytoval premiér plnou podporu, ale v případě neúspěchu v sobě musel nalézt dostatek rozhodnosti k jejich nahrazení. Takto musel lord Halifax odejít z funkce ministra zahraničí na velvyslanectví ve Washingtonu, přičemž na jeho místo nastoupil Anthony Eden. V zájmu vedení války také opakovaně vyměnil vysoké důstojníky v severní Africe – pro nedostatek elánu a energie odvolal generály Wavella i Auchinlecka a velení svěřil do rukou generálporučíka Montgomeryho, který mu imponoval svou bojechtivostí.

Churchill povzbuzoval velvyslance v Jugoslávii Ronalda Campbella, který se v Bělehradě snažil vrazit klín mezi proněmeckého regenta a protiněmecké ministry. Pobízel jej: „Neustále dotírejte, sekýrujte a kousejte. Požadujte audience. Nesmiřujte se s odmítavými odpověďmi.“ Do čela ministerstva letecké výroby prosadil kanadského podnikatele lorda Beaverbrooka, mnohými považovaného za oportunistu.

Ten se však zasadil o výrazné zvýšení produkce letadel a podle Churchilla sehrál rozhodující roli při záchraně Velké Británie. Výrobu celkově řídil šéf Statistického odboru a premiérův oblíbenec Frederick Lindemann. Ve výčtu dalších osob by šlo pokračovat ještě dlouho. Ministerský předseda si zkrátka na výběru schopných podřízených zakládal a vyžadoval od nich stejné nasazení a zaujetí pro věc, jaké denně prokazoval sám. 

Kontroverzní osobnost 

Válka jej postavila také před řadu těžkých rozhodnutí, která jej donutila chovat se až bezohledně. Šlo například o internaci desetitisíců „nepřátelských cizinců“ narozených v Německu. Ačkoli si uvědomoval, že mnozí z nich pociťovali vůči nacistům nenávist, drastický krok navržený válečným kabinetem odsouhlasil. Dalším příkladem je nařízení z července 1940 o potopení francouzských lodí v severoafrickém přístavu Oran. Britové nemohli dovolit, aby plavidla případně padla do rukou Němců, a když jejich nedávní francouzští spojenci odmítli ultimátum, zahájili palbu.

Winston Churchill si zároveň pamatoval utrpení v zákopech první světové války a varoval před „ztrátou dalšího pokolení“. Lehce pokrytecky ale působí jeho kritika bezohledného bombardování německých měst. Za ničivý nálet na Drážďany nese odpovědnost jeho zástupce Clement Atlee (Churchiil byl tehdy na cestě na Jaltu), ale ve svých vzpomínkách na válku přechází citlivé téma bombardování civilistů jen několika větami.

Dodnes budí silné emoce také nejasnosti ohledně premiérovy role v bengálském hladomoru z roku 1943. Churchill, stejně jako většina jeho současníků, trpěl rasovými předsudky a nepovažoval Indy za rovnocenné. Podle některých autorů schválně neřešil alarmující potravinovou situaci na subkontinentu, aby oslabil hnutí za nezávislost země. Počet obětí se nikdy nepodařilo přesně vyčíslit, ale odhady se pohybují v řádu několika milionů. 

Zachránce svobody

Podpora demokratických hodnot v Británii i v poválečné Evropě se stala s blížícím se koncem války Churchillovým úkolem a posláním. O síle západních demokracií si nedělal žádné iluze, ale přesto prosazoval právo širokých mas na podíl na správě země. Když v srpnu 1941 podepisoval Atlantickou chartu, deklaroval konečný cíl svého válečného vůdcovství. Stala se jím důvěra v demokratické státní zřízení, nutnost jeho zachování a naděje v jeho návrat do zemí, kde bylo nahrazeno totalitarismem.

TIP: S dudami vstříc kulometům: Dudáci britské armády ve Velké válce

Alespoň v části světa se mu povedlo tento cíl naplnit. Důkaz o Churchillově víře v demokracii přinesly prohrané volby v červenci 1945, po nichž přijal rozhodnutí voličů, nestěžoval si na nevděk a v rámci opozice vedl svou stranu až k opětovnému vítězství ve volbách v roce 1951. Churchillova dcera Mary ke konci jeho života napsala: „Vděčím Ti za totéž, zač Ti vděčí všichni Angličané. Totiž za samu svobodu.“ 

Čtyři manželky, které přežil. Dluh šestatřicet milionů dukátů, který nezaplatil. A osm potomků, kteří se už brzy budou ženit a vdávat s dalšími Habsburky. Tak by se dala v rychlosti shrnout vláda Filipa II. Španělského. Náruživý čtenář, milovník architektury a na svou dobu nezvykle vzdělaný muž si po právu vysloužil přízvisko El Prudente – Moudrý. 

Hlavně zplodit dědice 

Filip II. Habsburský jakoby do seznamu šílených panovníků nepatřil. Vybudoval říši, nad kterou slunce nezapadá, zatočil s osmanskými Turky ve Středomoří. A taky málem přišel o celé Nizozemí a postaral se neobratnými manévry o likvidaci vlastního loďstva. Není divu, že svou říši dvakrát přivedl k bankrotu. Proto se základním kamenem jeho světovládných plánů stala sňatková politika, která by jej vytáhla z bídy a znásobila majetek.

Byl věrný tradici svého rodu, a tak svůj první sňatek z rozumu realizuje se svou sestřenicí, Marií Portugalskou. Její nečekaně rychlý skon, který přišel krátce po narození Dona Carlose, dlouho neoplakává. Raději se rozhodne rozšířit své državy další svatbou. Tentokrát o Anglii, když pojme za choť Marii Tudorovnu. 

Britové se ale odmítají podvolit Španělům, a výsledkem jsou jen nepříjemnosti. Do třetice se žení s Alžbětou z Valois. Kromě toho, že se tímto svazkem hodlá šibalsky přiblížit francouzské koruně, je celá událost pikantní ještě v jednom ohledu. Nevěsta byla totiž původně přislíbena jeho vlastnímu synovi, kterého nechal uvrhnout do domácího vězení. I tak z Alžběty „vymáčkne“ jen dvě dcery, což je pro zachování španělské habsburské dynastie poněkud málo. Nebohá žena navíc při třetím pokusu o syna umírá během porodu. Filip II. zkusí štěstí ještě jednou. A podaří se! Byť je to s mladičkou Annou Habsburskou, svou vlastní neteří. Konečně mu ale přeje štěstí a dočká se mužského potomka...

Šílenec týrá zvířata i lidi

Ten vymodlený chlapec a dědic se ale nepovedl. Namísto královského trůnu ho kvůli jeho sadistickým choutkám nakonec čekala jen „polstrovaná cela“. Ne že by se do ní Karel Španělský, přezdívaný Don Carlos, dostal neprávem. Říci o něm, že byl duševně velmi nestabilní, by ne plně odpovídalo pravdě. Budoucí kníže z Girony a hrabě z Cervery se prostě choval jako naprostý blázen. Svou bezbřehou agresi si neváhal vybít kdykoliv a na komkoliv.

Díky jeho původu a hlubokým nadějím, které do něj jeho otec, Filip II., vkládal, mu jeho rozmary většinou procházely. Běda každému, kdo by se pozastavil nad jeho nemotorností nebo šouravou chůzí. Špatně totiž pohyboval pravou polovinou těla,  měl deformovaná záda. Neváhal se vrhnout s naostřenými nůžkami ani proti nejbližším známým, natož pak neznámým cizincům. Návaly hněvu se u něj střídaly s melancholií a s přibývajícími lety si nikdo v jeho okolí nemohl být jist životem...

Jak je to možné? 

Když spočítáte všechny své živé i zesnulé prarodiče, měli byste se dobrat číslovky osm. Jenže Don Carlos má jen čtyři. Důvodem bylo, že jeho rodiče byli skutečně blízkými příbuznými, kteří měli společné oba dědečky a obě babičky. Co víc, už tak dost narušené princátko v roce 1562 potká nehoda. Po pádu ze schodů je nutné mu otevřít lebku a Don Carlos na čas ztratí zrak.

TIP: Historie příbuzenských sňatků: Proč incest ničí pokrevní linie

Po uzdravení je snad ještě horší, než byl dříve. Dávno si už nevystačí s týráním zvířátek a jeho sadistické sklony se stupňují. Nejeví zájem o studium nebo dvorskou etiku. Otec jej sice na čas jmenuje členem Státní rady, aby jej přiblížil panovnickým povinnostem, ale nedopadne to dobře. Ani jeho slavnostní jmenování v pořadí dvě stě osmnáctého rytíře Řádu zlatého rouna ho nezkázní. Proto je nakonec uklizen do domácího vězení. Tady střídavě drží protestní hladovku a přejídá se, než po necelém roce zemře. Pravděpodobně na prasklý žaludeční vřed.

Dnešní inkousty míchají ze suchých pigmentů profesionálové, kteří konkrétní obsah směsi samozřejmě znají – nemusejí ho však zveřejňovat, protože se často jedná o výrobní tajemství. Rozsah tetovacích barviv je každopádně obrovský. 

Zatímco některé pigmenty vznikají z přírodních surovin, jiné pocházejí z textilního, či dokonce automobilového průmyslu. Navzdory všeobecnému přesvědčení se tak obvykle nejedná o barviva rostlinná, ale především o soli kovů: například o kovy rtuti (červená tetovací barva), olova (žlutá, zelená, bílá), kadmia (červená, oranžová, žlutá), niklu, zinku, chromu a dalších. Používají se však i antimon, arzen, vápník, lithium, selen či síra.

TIP: Historie pod kůží: Kde a jak vzniklo tetování?

Organizace Joint Research Centre, která poskytuje nezávislé vědecké poradenství pro EU, testovala barviva určená k tetování v roce 2016: Našla při tom i několik nebezpečných látek, včetně polycyklických aromatických uhlovodíků. Daná chemická skupina se běžně vyskytuje v černých inkoustech, obsahuje však karcinogeny, jež mohou z kůže proniknout až do lymfatických uzlin. Rizikovou složku představují i tzv. azo pigmenty, tvořící asi 60 % barevných ingrediencí v tetovacích inkoustech. Ačkoliv jsou po prvním průniku do kůže bezpečné, časem se mohou rozkládat na potenciálně karcinogenní sloučeniny. 

Samozřejmě to neznamená, že je tetování obecně riskantní. Jen je třeba pečlivě vybírat mezi studii a obvykle také platí, že se kvalitnější barvivo promítne i v ceně zákroku.