Mike Mulane: Příběh (ne)obyčejného astronauta

16.12.2018 - Tomáš Přibyl

Z hlediska významu, historie či statistik by se „Mike“ Mullane mohl jevit jako zcela řadový astronaut. Voják, který úspěšně prošel testy NASA, zúčastnil se tří letů raketoplánem, nic nezkazil… Pokud byste však vzali do ruky jeho autobiografii Riding Rockets, zjistili byste, že zdání klame

<p>Mike Mullane na palubě raketoplánu Discovery</p>

Mike Mullane na palubě raketoplánu Discovery


Reklama

Na podzim roku 1976 se Mike Mullane nudil. Ležel v nemocnici, neboť si při katapultáži z letounu F-111 naštípl krční obratel. Aby se nějak zabavil, listoval novinami a padl mu při tom do oka jeden článek: NASA hledá astronauty. A hledá jich hodně, protože půjde o tým určený pro lety na raketoplánech.

Mullane přihlášku podal a domníval se, že tím celá věc skončí – ale neskončila. V NASA usoudili, že by se jim člověk s jeho kvalifikací a životopisem mohl hodit, a tak jej pozvali k lékařským prohlídkám a pohovorům. Zároveň měl od posádkového lékaře přivézt svoji dokumentaci. Mike už přemýšlel, že všechno vzdá a zavolá do Houstonu, že si kandidaturu rozmyslel: domníval se totiž, že se záznamem o naštípnutém krčním obratli nemá nejmenší šanci výběrem projít. Pak ale zjistil, že je lékařská dokumentace ve složce na volných nečíslovaných listech. „Připadal jsem si jako politik, kterého pověřili dozorem nad volební urnou. Zkrátka jsem ze složky vyndal stránky, které by mohly vyvolat otázky, na něž jsem nechtěl odpovídat,“ vzpomínal později.

Prvního února 1978 pak stál společně s dalšími 34 kandidáty v Houstonu na pódiu při prezentaci před novináři. Když představitel NASA četl jména adeptů, Mullane se třásl. „Čekal jsem, že až dojde ke mně, zarazí se a oznámí, že je v seznamu chyba a že se tam Michael Mullane ocitl omylem.“ Nestalo se tak – a novopečený astronaut mohl zahájit výcvik.

Dopis bez odpovědi

Richard Michael „Mike“ Mullane se narodil 10. září 1945 ve Wichita Falls v Texasu, ale za své rodné město považuje Albuquerque v Novém Mexiku. Jeho otec byl totiž vojákem, takže se často stěhovali – a právě v Albuquerque strávil Mike většinu dětství. Už jako malého jej fascinovaly rakety a kosmické výpravy. Dokonce počátkem 60. let napsal do NASA dopis, v němž vysvětloval, že pokud mají Američané slabší rakety než Rusové, neměli by se k vesmírným misím připravovat dospělí astronauti, nýbrž děti. A hned se nabídl jako vhodný kandidát. Odpovědi se však nikdy nedočkal.

V šestnácti letech si každopádně udělal pilotní licenci, načež nastoupil do armády. V roce 1967 pak absolvoval vojenskou techniku při US Military Academy ve West Pointu a o osm roků později i letecké inženýrství při Air Force Institute of Technology. Mezitím od ledna do listopadu 1969 uskutečnil jako operátor zbraňových systémů 134 bojových letů ve Vietnamu a poté sloužil čtyři roky ve Velké Británii.

Mezi vyvolenými

Při výběru mezi astronauty měl v rámci psychologického testu počítat od sta dolů po sedmi, ale z nervozity udělal chybu. Když si ji uvědomil, navrhl, že to zkusí znovu. Psycholog odmítl s tím, že není třeba. „Ale počítat po jedné umím docela dobře, kdybyste měl zájem,“ snažil se Mullane ještě zachránit situaci. „Byl jsem si jistý, že mě nevyberou. V podstatě jsem ukradl část lékařské dokumentace a nedokázal jsem odečítat po sedmi. Nemohlo mi projít, abych dvakrát napálil organizaci, která poslala člověka na Měsíc.“

Šestnáctého ledna 1978 začala NASA obvolávat více než dvě stě kandidátů, kteří předtím absolvovali pohovory a testy v Houstonu. Někomu zástupci vesmírné agentury jen poděkovali za zájem, jiným nabídli účast v programu raketoplánů. Zprávy o tom, že došlo ke jmenování nových astronautů, zaznívaly v rozhlase a v televizi. Dokonce unikla i některá jména – například šesti vybraných členek oddílu. 

Mullane byl jako na trní, ale telefon zůstával němý. Už se pomalu smiřoval s tím, že nepatří mezi vyvolené, a tak se vydal do práce na základnu Mountain Home – tam ho však zastihl vzkaz od manželky: „Volal ti nějaký pan Abbey z NASA, máš se mu ozvat.“ George Abbey byl ředitelem letových posádek, a když se Mullane konečně dovolal na uvedené číslo, uslyšel ve sluchátku jeho hlas: „Máte pořád ještě zájem zařadit se mezi astronauty?“ Okamžitá odpověď zněla: „Ano, pane. Rozhodně bych rád dorazil do Houstonu.“ Ve svých pamětech Mullane dodal: „Co jsem to jen řekl? Rád bych měl práci Hugha Hefnera. Za možnost stát se astronautem bych zabíjel.“

Léta čekání

Následovaly roky tvrdého výcviku a hlavně nejistoty. Projekt raketoplánů se zpožďoval a v NASA čekalo na příležitost přes padesát kandidátů: mnozí z nich už od 60. let, kdy se na ně nedostalo v rámci programu Apollo. „Nikdo z nás nevěděl, podle čeho se posádky vybírají. Ale nakonec to bylo asi dobře. Kdyby nám řekli, že poletí ten, kdo nejdéle vydrží pod vodou, do deseti minut by se všichni kandidáti utopili,“ vzpomínal Mullane.

Stejně tak bylo ovšem na pořadu dne špičkování s kolegy – a především s šesti prvními ženami v americkém programu astronautů. Muži považovali létání do kosmu výlučně za své pole působnosti a dávali to kolegyním patřičně najevo. Jednou se třeba na nástěnce na chodbě objevil článek jisté lékařky, která vysvětlovala, že ženy budou mít s vyšším věkem větší problémy s odvápňováním kostí ve vesmíru. Ženská ruka k tomu obratem připsala: „Proto by měly astronautky letět v raketoplánu jako první.“ Mužským rukopisem však vzápětí přibyla reakce: „Proto by měla NASA vybírat mladší astronautky.“

Nepovedený start

Mullane se nominace do posádky nakonec dočkal počátkem roku 1983. George Abbey si jej pozval do kanceláře společně s dalšími čtyřmi astronauty (šestý člen se k nim přidal dodatečně): „Podívali jsme se na plán letů. A je čas jmenovat nějaké nové posádky. Neměli byste zájem o STS-41D? Půjde o první misi [nového raketoplánu] Discovery.“

Start byl několikrát odložen, a když pak 26. června 1984 konečně seděla šestice v raketoplánu a začaly nabíhat hlavní motory, automatika proces přerušila. V kabině vládlo napětí: bylo jasně slyšet a cítit, jak se motory rozbíhají – načež ztichly. Jenže přístroje ukazovaly, že jeden z nich stále pracuje. Něco bylo špatně, a přesně to si ve chvíli, kdy sedíte na dvou tisících tun vysoce hořlavých pohonných látek, přejete jako poslední. Navíc o deset minut později vypukl na rampě požár, automatický hasicí systém ho však naštěstí rychle zlikvidoval.

Vzhledem k četným závadám se už dřív zvažovala možnost nouzové evakuace posádek: astronauti by raketoplán opustili a ve speciálních kabinkách zavěšených na laně by absolvovali 370 m dlouhou jízdu do bezpečí. Kabinky musely nabrat co nejvyšší rychlost, aby se od stroje dostaly co nejdřív, proto nebyly nijak brzděny – až na konci dráhy čekala záchytná síť. Popsaný způsob záchrany se ovšem považoval za natolik nebezpečný, že se nikdy neuplatnil. Proto se nakonec řídící středisko rozhodlo evakuovat astronauty mise STS-41D klasicky. Jakmile však opustili raketoplán, uvedl se opět do chodu hasicí systém – tentokrát zbytečně –, takže šestice navíc schytala pořádnou sprchu.

TIP: Vtípky a kanadské žertíky: Když se baví američtí astronauti

Letoun Discovery tak na svoji premiérovou misi odstartoval až 30. srpna 1984. Technicky vzato proběhl let bez větších problémů, nicméně po čase vyšlo najevo, že když astronautka Judith Resniková pracovala s kamerou, zamotaly se jí do motorku přístroje vlasy. Mužská část posádky se dobře bavila až do chvíle, kdy Resniková prohlásila: „Pánové, jestli se tohle někdy někdo dozví, tak vás vlastnoručně vykastruju.“ Mullane k tomu dodal: „Tón, jakým to řekla, nenechával nikoho na pochybách, že to myslí vážně.“

Odmítnutá nabídka

Mike Mullane se pak vydal do kosmu ještě dvakrát: při misích Atlantis STS-27/1988 a Atlantis STS-36/1990. Už před třetím startem se přitom rozhodl, že půjde o jeho poslední. Když potom pořádal v Johnsonově vesmírném středisku rozlučkovou párty, přišel i George Abbey, který se jinak astronautů dost stranil a nenavazoval s nimi užší kontakty. Mullaneovi tam řekl: „Miku, máme teď málo lidí a hodně letů. Kdyby sis svůj odchod rozmyslel, do měsíce tě jmenujeme do další posádky.“

Mullane si však nic nerozmyslel, svoji sbírku tří misí už nerozšířil a po odchodu z americké vesmírné agentury i z armády začal přednášet a psát knihy. Později rozjímal: „Když jsem přišel do NASA, nesnášel jsem veřejná vystoupení. A teď mě živí. Není to ironie?“ 

  • Zdroj textu:

    Tajemství vesmíru 

  • Zdroj fotografií: NASA

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Příchod bělochů znamenal pro indiány šok. Hernán Cortés dobývá Tenochtitlán, hlavní město Aztéků.

Zajímavosti

Počty amerických a kanadských opeřenců se rychle ztenčují.

Věda
Reklama
Revue

Poslední zbytky horských deštných pralesů Sierra Madre v Guatemale a Mexiku jsou domovem mnoha kriticky ohrožených druhů živočichů a rostlin, mezi nimi i guanů horských.

Příroda

Analema složená ze snímků pořízených během roku 2015 ve městě Sulmona ve střední Itálii. Nejvyšší bod „osmičky“ tvoří sluneční kotouč zachycený 21. června, v den letního slunovratu, nejnižší pak 21. prosince, tedy na zimní slunovrat

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907