Noční obloha v prosinci: Prozkoumejte tajemnou Miru a mlhovinu Lebka

Na začátku prosince budou ve výhodě pozorovatelé, kterým nedělá problém si přivstat. To nejzajímavější bude totiž k vidění zrána: 4. prosince, letos potřetí a naposledy, zakryje Měsíc otevřenou hvězdokupu Plejády v souhvězdí Býka. Do úplňku bude v tu chvíli zbývat pouhých 20 hodin. Takřka zcela osvětlený měsíční disk začne stálice Plejád „pohlcovat“ přibližně ve 4:15, přičemž ty poslední opět vydá až o 2 hodiny a 15 minut později.

Ranní Merkur

S koncem úkazu přesuňte svou pozornost těsně nad jihovýchodní obzor, kde bude v souhvězdí Vah zářit Merkur. V jeho případě se ovšem nemusíte omezovat pouze na jedno pozorování, neboť zůstane dobře viditelný po celou první polovinu měsíce. Nejsnáz pak planetu spatříte okolo 7. prosince, kdy se ocitne v největší západní elongaci, v úhlové vzdálenosti 21° od Slunce, a její jasnost dosáhne −0,4 mag. V dalších dnech bude ještě mírně zjasňovat, současně se však začne přibližovat k jihovýchodnímu horizontu. Její viditelnost tak bude den za dnem horší a s koncem třetího prosincového týdne přestane být pozorovatelná.

Naopak po celý prosinec budou hvězdné nebe zdobit dva planetární obři: Znatelně jasnější Jupiter s −2,6 mag naleznete v Blížencích, přičemž se nad obzor vyhoupne již krátce po setmění a na nebi zůstane až do rozednění. Slabší Saturn s 1 mag potom setrvá na obloze jen v první polovině noci, a to v souhvězdí Vodnáře. 

První proměnná hvězda

Saturn vás také spolehlivě navede do sousedního souhvězdí Velryby, které během prosincových večerů kulminuje nepříliš vysoko nad jižním obzorem. Mořský gigant má i na nebi úctyhodné rozměry, výraznými hvězdami nicméně neoplývá – tři nejnápadnější mají jasnost mezi 2 a 3 mag. Navíc jedna z nich letos na podzim potemněla natolik, až se ztratila z dohledu. Nese označení Omicron Ceti, ale pro své velmi nevšední chování si vysloužila latinské přízvisko Mira neboli „podivuhodná, výjimečná“.

Psal se srpen 1596, když zmíněná stálice upoutala pozornost německého luteránského pastora Davida Fabricia. Jeho hlavní cíl přitom tvořil Merkur: Astronom chtěl studovat pouť planety oblohou a k blízké Omicron Ceti hodlal vztahovat její pohyb. Ke svému nemalému údivu přitom zjistil, že hvězda v průběhu následujících tří týdnů znatelně zjasnila, načež ovšem následoval pro změnu pokles jasnosti – a to dokonce tak razantní, že s nástupem října stálice z nebe nadobro zmizela.

Fabricius se domníval, že pozoroval novu, tedy „novou a dočasnou“ hvězdu, kterých tehdejší astronomové znali už několik. Jenže později přišlo další překvapení: V únoru 1609 Omicron Ceti opět zářila na nebi! Aniž to tehdy Fabricius tušil, stal se objevitelem vůbec první proměnné hvězdy. Své poznatky si naštěstí nenechal pro sebe, a tak se stálice ocitla pod bedlivým dohledem dalších pozorovatelů.

Mira pouhýma očima

Polský astronom Johannes Hevelius jí v roce 1662 věnoval dokonce celý spisek, v němž ji poprvé nazval Mirou. A o rok později určil Francouz Ismaël Boulliau i periodu jejích světelných změn: Na základě systematických pozorování dospěl k závěru, že maximální jasnosti dosahuje vždy po 333 dnech – což byl vynikající výsledek, neboť reálná hodnota činí 332 dní. V období tzv. maxima se její jasnost pohybuje okolo 3,5 mag, a občas dokonce atakuje i 2 mag, načež zhruba 200 dní opět klesá a v minimu může hvězda potemnět na 8–10 mag. Tehdy je asi 1 600krát slabší než v maximu a spatřit se dá pouze v dalekohledu. Následuje přibližně 100denní nárůst jasnosti do dalšího maxima a tím se završí jeden cyklus.

Nejspíš už tušíte, jak je na tom Mira v současnosti. Na přelomu října a listopadu prošla minimem, a přestože od té doby trvale zjasňuje, v prosinci se dostane teprve na hranici viditelnosti pouhýma očima. Situace se zlepší až s nástupem nového roku a maximální jasnosti se u Omicron Ceti pravděpodobně dočkáme v únoru.

Skrytá Lebka

Kromě Miry však souhvězdí Velryby ukrývá i další objekty, jež si od astronomů vysloužily zvláštní označení nad rámec strohých katalogových zkratek. Všechny přitom patří k méně nápadným, a tudíž i méně známým klenotům hvězdného nebe. Za zmínku určitě stojí planetární mlhovina Lebka neboli NGC 246. Cesta k ní začíná zhruba uprostřed mezi hvězdami třetí a čtvrté velikosti Éta a Ióta Ceti. V daných místech natrefíte na další dvojici o něco slabších stálic Fí 1 Ceti a Fí 2 Ceti, které dělí úhlová vzdálenost 1,5° a pod tmavou oblohou se dají spatřit i pouhýma očima.

Pokud si jejich spojnici představíte jako základnu rovnostranného trojúhelníku a zamíříte od ní k jihu směrem k nápadné Beta Ceti, narazíte ve vrcholu onoho trojúhelníku právě na Lebku – tedy v případě, že použijete dalekohled s objektivem o průměru alespoň 80 mm. Lebka má totiž jasnost pouhých 10,4 mag a úhlový průměr 4′, proto jí sluší spíš větší přístroje, zatímco v těch menších se její vzhled omezí na drobnou okrouhlou mlhavou skvrnku. Snáz ji zaregistrujete pomocí tzv. bočního vidění, popřípadě s využitím speciálního mlhovinového filtru, který potlačí jas hvězdného pozadí.

S rostoucím průměrem objektivu pak bude stále zřejmější, že Lebka obsahuje i několik hvězd s jasností 11–13 mag. Až na jednu s ní ovšem nesouvisejí, jen se do ní promítají. Ona výjimka dosahuje jasnosti okolo 12 mag a ukrývá se přibližně ve středu mlhoviny. Jde o bílého trpaslíka, extrémně horké a superhusté jádro dávno zaniklé hvězdy podobné Slunci. Ta před šesti tisíci let odhodila své vnější vrstvy, čímž dala vzniknout rozpínající se mlhovině. 

Oko jehly

Za pozorovatelskou výzvu pak můžete považovat objekt s neobvyklým jménem Oko jehly – neboli galaxii NGC 247. Na obloze se nachází nedaleko již zmíněné stálice Beta Ceti, necelé 3° směrem na jih, přičemž její jasnost činí pouze 9,1 mag a úhlový průměr dosahuje zhruba 20′ × 6′. S identifikací hvězdného ostrova vám pomůže slaboučká stálice desáté velikosti, která zdobí jeho jižní okraj. NGC 247 má podobně jako skutečné oko jehly velmi protáhlý tvar, což ostatně naznačují i uvedené úhlové rozměry. Její zahlédnutí si ovšem žádá dokonale temnou oblohu a dalekohled s objektivem o průměru alespoň 100 mm, ideálně však víc. Jinak se zmíněná galaxie stane onou pomyslnou jehlou v kupce sena… 

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Střelce, 21. prosince v 16:03 SEČ vstupuje Slunce do znamení Kozoroha; nastává zimní slunovrat, začíná astronomická zima.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný v první polovině prosince nízko nad jihovýchodem
• Venuše – nepozorovatelná
• Mars – nepozorovatelný
• Jupiter – viditelný takřka celou noc mimo večer
• Saturn – viditelný v první polovině noci
• Uran – viditelný většinu noci kromě večera
• Neptun – viditelný v první polovině noci

Zajímavé úkazy v prosinci 2025

• 4. prosince – téměř úplňkový Měsíc projde přes otevřenou hvězdokupu Plejády v Býkovi; začátek úkazu zhruba ve 4:15, konec okolo 6:30 nízko nad severozápadem; po levé straně pozorovatelný i Aldebaran z Býka
• 7. prosince – setkání Měsíce, Jupitera a Polluxe z Blíženců na noční obloze; nejblíž si budou v brzkých večerních hodinách hned po východu nad severovýchodní obzor, kdy se shromáždí na ploše okolo 6,5° (Měsíc téměř mezi Jupiterem a Polluxem)
• 7. prosince – Merkur v největší západní elongaci, 21° od Slunce
• 9. prosince – ubývající Měsíc poblíž Regula ze Lva na nočním nebi
• 10. prosince – zákryt Regula ze Lva ubývajícím Měsícem na denní obloze nad západem; začátek zákrytu asi v 8:45 při levém horním (osvětleném) okraji Měsíce, konec okolo 9:31 při pravém horním (tmavém) okraji
• 13. prosince – v noci vrcholí aktivita meteorického roje Geminid
• 14. a 15. prosince – úzký srpek ubývajícího Měsíce poblíž Spicy z Panny na ranním nebi
• 26. prosince – seskupení Měsíce v první čtvrti, Saturnu a Neptunu v první polovině noci; Měsíc se Saturnem si budou nejblíž (3,8°) v okamžiku jejich západu za západní obzor okolo 23:00; Neptun viditelný pouze v dalekohledu, asi 3,6° severovýchodně od Saturnu

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.