Až doposud byla ztráta zraku pro pacienta obvykle definitivní diagnózou. Rozvoj medicínských technologií ale přináší nové možnosti, které mohou pomoci v beznadějných případech. Američtí vědci a lékaři nedávno vyvinuli unikátní systém Orion, který slouží jako vizuální protéza pro slepé pacienty. 

Systém Orion tvoří videokamera, která je připojená k brýlím. Tato videokamera posílá obraz elektrodám, které má pacient implantované přímo ve vizuálním centru mozkové kůry. Tímto způsobem vizuální protéza zcela obchází optické nervy, které u některých slepých pacientů nefungují.

TIP: Nová léčba kmenovými buňkami vrátila zrak dvěma pacientům

Vývoj zařízení je prý teprve na počátku. Už teď ale má za sebou velmi úspěšný test se šesti slepými pacienty, kterým Orion částečně navrátil zrak. Vizuální protéza v současné podobě neposkytuje vidění srovnatelné se zdravým člověkem. Ale slepí lidé s Orionem uvidí alespoň tvary a obrysy velkých ploch, jako třeba chodník nebo okno. Pro slepého člověka je to neuvěřitelné zlepšení situace. Vědci jsou zároveň optimističtí a doufají, že se jim s podobnou technologií podaří vrátit slepým lidem plnohodnotný zrak.

Své první tetování si dnes 86letý Doc Price pořídil, když mu bylo pouhých 13 let. Nešlo o nic hluboce komplikovaného – na paži se nechal vytetovat slovo „matka“.

„Když jsem tetování ukázal doma rodičům, táta se mě jen zeptal, proč jsem si raději nenechal vytetovat „otec,“ vzpomíná Doc s úsměvem na své seznámení s inkoustem pod kůží. 

„Sám jsem začal tetovat, když mi bylo zhruba 20 let. Pořídil jsem si tehdy za 7 liber krásný mosazný strojek. Mými prvními zákazníky byli především kamarádi a známí, dost zákaznic jsem ale měl i z řad prostitutek,“ popisuje Doc své tatérské začátky. „Byl jsem v podstatě nadšený samouk.“

Hlouběji do světa zdobení kůže pronikl v Japonsku, kde se setkal i ikonou tatarského světa – Američanem Edem Hardym a japonskou legendou a tatarským mistrem Caso Orgorim, u nějž se do značné míry „vyučil řemeslu“. Vyzkoušel si ale všechny tatérské styly – od japonského kabuki, přes tradiční polynéské techniky až po současné moderní styly. Kromě tetování se věnoval i bojovým sportům. Úspěšně se účastnil japonského šampionátu v kendó. 

Do Evropy se Doc vrátil v 60. letech – nejprve zakotvil v Chathamu nedaleko Londýna, později ale zamířil do Plymouthu, kde si otevřel tetovací salon na Union Street. Šlo o rozhodně šťastnou volbu – salon zde totiž funguje i po 50 letech. „Jsem už takový inventář zdejší ulice,“ říká o sobě pyšně.

TIP: Dvanáctiletý tatér z Panamy: Míč a počítačové hry vyměnil za tetovací strojek

Za svůj bohatý tatérský život zažil hodně zvláštních přání a situací. V době, kdy byly populární čínské znaky za ním přišel muž, který se nechal na krk vytetovat jméno své přítelkyně. Ukázalo se ale, že ve skutečnosti jde o čínský zápis pro Windows 7. A jakou nejbizarnější zakázku dělal? „Jeden muž mě požádal, abych mu na záda vytetoval jeho poslední vůli,“ říká s úsměvem tatérský kmet. „Jeho přání jsem mu pochopitelně splnil, a pokud vím, pochovali ho i s poslední vůlí na zádech.“

Mentální anorexie je obvykle považovaná za duševní nemoc, která spočívá v dramatickém odmítání potravy a často rovněž v nadměrném cvičení, kvůli zkresleným představám o svém těle. Podle nového genetického výzkumu to ale nemusí být celá pravda. Ukazuje se, že toto onemocnění má kořeny v metabolismu a v tělesných pochodech.

Anorexie může vyvolat řadu zdravotních problémů, včetně velice závažných stavů. Souvisí s poruchami trávení nebo třeba se ztrátou svalové hmoty, která pak následně zvyšuje riziko selhání srdce. Proto vědci intenzivně zkoumají příčiny, které vedou k rozvoji anorexie. Možných faktorů je přitom celá řada.

TIP: Hladomor z druhé světové války mají Nizozemci stále ještě v genech

A prsty v tom má i genetika. Zjistil to mezinárodní tým vědců, kteří zkoumali geny 16 992 pacientů s anorexií, ve srovnání s geny 55 525 lidí bez této choroby. Výzkum zahrnoval dobrovolníky ze 17 zemí světa. Vědci našli celkem 8 genetických mutací, které jsou výrazně spojené s anorexií. Některé z nich souvisejí s psychikou, ale část těchto mutací se týká metabolismu.

Ukazuje se, že lidé, kteří jsou postižení anorexií, mají ve svém genetickém kódu mutace, které snižují vnímání pocitu hladu, a tím umožnují pacientům s anorexií extrémní hladovění. Výzkum ale také naznačuje, že je možné mentální anorexii včas diagnostikovat – přítomnost objevené mutace totiž podle vědců značí větší náchylnost člověka k anorexii.

Dva skandinávské státy, Švédsko a Finsko, se přinejmenším formálně přidržují své neutrality, přestože fakticky stále více spolupracují s NATO. Naopak zbývající tři, tedy Norsko, Dánsko a Island, se řadí mezi zakládající členy Aliance a díky své geografické poloze mají zásadní význam pro její bezpečnostní politiku.

Norsko navíc disponuje nepříliš početnými, ale velice dobře vycvičenými a moderně vybavenými ozbrojenými silami. Ty dnes v Evropě tvoří zvláštnost z hlediska personálu, jelikož od roku 2015 patří Norsko do krátkého seznamu zemí, kde povinnou vojenskou službu absolvují také ženy. 

Vytoužená neutralita

Norsko v současné podobě existuje od roku 1905, kdy jeho parlament zrušil téměř století trvající unii se Švédskem. Právě konflikty s tímto sousedem v minulosti velmi přispěly ke zformování norské národní identity a tradice ozbrojených sil. Oslo trvalo na své neutralitě, jež mu dovolila držet se mimo první světovou válku a obchodovat se státy na obou stranách. Jeho armáda měla charakter celonárodní milice a v míru čítala šestici divizí, kde sloužilo celkem přes 100 000 osob, ale kvůli politickým sporům v zemi v roce 1940 nedošlo včas k vyhlášení mobilizace.

Nacistické Německo ignorovalo norskou neutralitu a zahájilo invazi, přičemž mu hodně pomohli i norští sympatizanti v čele s Vidkunem Quislingem, jehož jméno se poté stalo synonymem pronacistického kolaboranta. Jenže zachování neutrality stejně nebylo reálné, jelikož svoje invazní plány by ze strategických důvodů na norském území realizovali i Britové, které Němci zkrátka jen předběhli.

Výhody NATO

Seveřané pokračovali za pomoci Londýna v odboji a mezi jejich nejdůležitější činy se zařadila sabotáž továrny Norsk Hydro, která výrazně zpomalila nacistický jaderný program. Po kapitulaci Říše se norští vojáci v menší míře podíleli na okupaci poraženého Německa a jejich země se roku 1949 stala zakládajícím členem NATO, neboť místo neutrality vsadila na vojenskou spolupráci se západními demokraciemi.

Vzhledem ke své poloze muselo království budovat především silné námořnictvo a letectvo, nezapomínalo však ani na pozemní síly a v případě nouze mohlo mobilizovat až 13 brigád. Po studené válce ale nastala velká redukce, která zrušila řady útvarů a základen. Měnil se ovšem celý charakter norské armády, jelikož od spíše statických vojsk pro konvenční obranu teritoria se přecházelo k silám rychlé reakce, schopným podílet se i na zahraničních misích a čelit novým hrozbám, přestože prioritou má zůstávat obrana domácího území. 

Povolávák i pro ženy 

Výzvám třetího tisíciletí odpovídá také skutečnost, že Norsko jako jedna z mála zemí NATO nezrušilo povinnou vojenskou službu, a dokonce v roce 2015 sáhlo k velmi neobvyklému kroku, když ji rozšířilo i na ženy. Tato povinnost je ale spíše formalitou, protože počet mladých Norů mířících k odvodům několikanásobně přesahuje potřeby vojska, a tak do armády reálně nastupují jen ti, kteří skutečně mají zájem. Každoročně je tak odvedeno víc než 60 000 mužů a žen, ale službu jich absolvuje jen něco přes 9 000.

Pokračování: Strážce Severního moře: Ozbrojené síly Norského království (2)

Tito branci v kterékoli chvíli tvoří zhruba třetinu celého stavu norských vojenských sil. Základní služba trvá 12 měsíců a po odchodu do civilu je záložník pravidelně povoláván také na obnovovací výcvik. Propouštění ze zálohy nastává ve věku 35, 44, 55 nebo 60 let, což závisí na funkci a hodnosti. Se zálohami pro aktivně sloužící útvary se ale nesmí zaměňovat domobrana (Heimevernet), jež představuje samostatně fungující organizaci dobrovolníků se silou asi 45 000 osob. Člení se do menších jednotek, které zpravidla odpovídají obcím a primárně se podílejí na jejich obraně, přestože se dobrovolníci mohou ucházet i o působení v zahraničních misích. V případě války by měla tato síla přejít na partyzánský způsob boje.

Evropská unie buduje svůj vlastní autonomní globální družicový polohový systém Galileo. První ze satelitů byl vypuštěn na oběžnou dráhu v roce 2011. Kompletní sestava 30 satelitů systému Galileo by měla pracovat v plném provozu již v roce 2020, pokud to nepřekazí nějaké nepředvídané okolnosti.

A takové věci se občas stávají. Agentura European Global Navigation Satellite Systems Agency (GSA), která má na starost systém Galileo, a která sídlí v Praze, v těchto dnech oznámila, že od pátku 12. července postihl systém výpadek. Podle vyjádření GSA je za výpadek zodpovědný technický incident, který se týká pozemního zařízení systému Galileo.

Výpadek navigace systému Galileo

Systém Galileo je od prosince 2016 v pilotním provozu. Zařízení, které používají Galileo, mohou být přepnuta na GPS navigaci, dokud se problém nevyřeší. Incident podle GSA vedl k výpadku navigačních služeb. Funkce pro pátrání a záchranu, která pomáhá lidem na moři či v přírodě v nouzi, zůstala podle dostupných informací zachovaná.

TIP: Galileo má problém: Atomové hodiny evropských satelitů selhávají

Galileo má v tuto chvíli na oběžné dráze 22 satelitů. Až bude v kompletní sestavě, měl by se tento systém stát civilní alternativou k americkému navigačnímu systému GPS a ruskému systému GLONASS. Evropští plánovači ale nezastírají, že v budoucnu by Galileo měl hrát roli v nezávislosti evropských vojenských systémů. 

Životní tempo moderního světa se zrychluje, a vytváří tak stále větší tlak i na přepravní průmysl. Letecká doprava je sice rychlá, ale drahá; lodě plují pomalu a vnitrozemní zásilky nedoručí; železnice není dost pružná a hodí se spíš k velkokapacitní přepravě. V mnoha ohledech je proto stále nejvýhodnější spoléhat na kamiony. 

Problém spočívá v tom, že se zájemci na post řidiče nákladních vozů zrovna nehrnou – platy nejsou nijak závratné a šofér stráví daleko od rodiny často celé týdny. Například podle americké asociace řidičů by dopravní společnosti v USA ocenily až o 60 tisíc „kamioňáků“ víc, než je jich aktuálně k dispozici. Podobné komplikace trápí také Evropu: Výzkumná agentura Transport Intelligence zaměřená na logistiku tvrdí, že k uspokojení současné poptávky by po starém kontinentu muselo jezdit o 150 tisíc kamionů víc. 

Vzdálený pozorovatel

Řešení by mohla přinést samořiditelná nákladní auta. Velký pokrok v oblasti samočinné dopravy nově učinila švédská společnost Einride, která nejen zkonstruovala vlastní autonomní vozidlo, ale zároveň jako první v historii získala povolení k jeho testování na veřejných komunikacích.

Její speciální kamion, který nemá ani kabinu pro řidiče, dostal název T-Pod a podle některých prý tvarem připomíná helmy imperiálních vojáků z filmové ságy Hvězdné války. Hmotnost plně naloženého vozidla se může vyšplhat až k 26 tunám, pohání jej elektřina a okolí sleduje systémem kamer, senzorů a radarů. Zrak ovšem propůjčuje také operátorovi, který T-Pod hlídá u vzdálené konzole a v případě potřeby nad ním může okamžitě převzít kontrolu – v budoucnu by takový dozorčí mohl mít na starosti i deset vozů naráz. 

Sto metrů naostro

Maximální rychlost vozidla dosahuje 85 km/h, nicméně v době testování, jež potrvá až do roku 2020, mu úřady z bezpečnostních důvodů dovolily „uhánět“ pouze 5 km/h. Dráha, po níž se T-Pod pohybuje, totiž vede také po běžné silnici: Náklaďák vozí zboží ze skladu do přepravního terminálu po trase dlouhé 300 m. Během cesty absolvuje pět pravotočivých zatáček a 100 metrů jezdí spolu s ostatními vozidly po normální komunikaci. Pokud se osvědčí, čeká ho nasazení do komerčního provozu. 

TIP: V Singapuru jezdí autonomní elektrický autobus od Volva

Největší výhodu a motivaci pro dopravce představuje samozřejmě cena. Provoz T-Podu je o 60 % levnější, než kdyby v kabině seděl řidič – zaměstnavatel ušetří na platu a pojištění. Einride už přijala objednávky od německého řetězce Lidl, švédské dopravní společnosti Svenska Retursystems a pěti dalších velkých spedičních firem. Do konce příštího roku by se po silnicích mělo prohánět nejméně 200 těchto strojů. 

Desetiminutová chůze obtěžovala Španěly natolik, že se ve městě vzmohla iniciativa na zbudování krkolomné, 38 metrů dlouhé skluzavky propojující dvě ulice. Projekt podpořil i starosta a vyčlenil na jeho realizaci v přepočtu 723 tisíc korun.

V den otevření si atrakci chtěla vyzkoušet řada lidí, zájem však opadl, když se dolů přiřítili první odvážlivci. „Můžu potvrdit, že skluzavka v Esteponě stojí za ho*no,“ nechala se slyšet jedna z nešťastnic, která skončila s odřeninami a modřinami na loktech i pozadí. Radnice sice její nehodu označila za ojedinělou, ale „zkratka“ byla pouhý den po zprovoznění uzavřena a momentálně ji testují odborníci na bezpečnost.

Budoucnost dnešních snídaní, obědů a večeří nevypadá příliš růžově. Lidé budou muset jíst, ale jídlo se nejspíš bude měnit. Výrobci pokrmů se budou snažit snižovat zátěž životního prostředí a budou zřejmě přecházet k jiným typům jídel, jako jsou například různé druhy hmyzu. Naši potomci si možná budou pochutnávat na rafinovaně upravených moučných červech, sarančatech nebo cvrčcích.

Hmyz je na jídelníčku už dnes, i když spíše jako lokální pochoutka nebo jídlo pro výstředníky. Vědci ale myslí dopředu a již se intenzivně zajímají o výživnou hodnotu hmyzu, hlavně pokud jde o komerční druhy, z nichž by se v budoucnu mohlo připravovat jídlo ve velkém. Tým italských vědců nedávno zjišťoval, jak je na tom hmyz s obsahem antioxidantů, které jsou prospěšné lidskému zdraví.

TIP: Švábí steaky: Budoucnost stravy je v hmyzím mase z laboratoře

Italové zkoumali antioxidanty ve hmyzích pochoutkách pro skutečné labužníky, včetně štírů, tarantulí, obrovských vodních ploštic mohutnatek, housenek a mravenců. Obsah antioxidantů se u jednotlivých druhů poněkud lišil, vždy byl ale v podstatě srovnatelný s množstvím antioxidantů v pomerančovém džusu. Výhoda hmyzu je zároveň v tom, že oproti tradičním hospodářským zvířatům mnohem méně zatěžuje životní prostředí.

Krásných snímků povrchu Marsu, které pořizuje americká sonda Mars Reconnaissance Orbiter (MRO) svojí kamerou High Resolution Imaging Science Experiment (HiRISE) není nikdy dost. Zvláště když se jí povede zachytit na povrchu něco výjimečného, jako například rover Curiosity, který právě pracuje na rudé planetě.

Sonda MRO vyfotografovala rover Curiosity letos 31. května. Rover je na dramaticky vyhlížejícím snímku pěkně patrný, jako blyštivý podlouhlý útvar. Dokonce jsou patrné i některé detaily konstrukce roveru. Odrazy světla od hladkých povrchů jsou na snímcích kamery HiRISE patrné jako obzvláště jasné body, což je případ i snímku s roverem.

Curiosity v marťanské krajině

Na snímku HiRISE s vylepšenými barvami je patrná dramatická scenerie marťanské krajiny v okolí Curiosity. Severně a severozápadně od Curiosity se táhne hnědý útvar Vera Rubin Ridge. Tam také začínají tmavě šedivé plochy písku, které pak pokračují severovýchodně. Na roveru je patrných několik jasných bodů, které odpovídají jednotlivým odrazům světla od zařízení roveru.

TIP: Na Marsu se objevil nový kráter. A vypadá skvěle!

Curiosity se momentálně nachází na místě, které operátoři roveru pojmenovali „Woodland Bay“. Je to jedna z mnoha zastávek roveru, který se v této době pohybuje v oblasti jílů, přezdívané „clay bearing unit“. Místo leží na úbočí hory Mount Sharp, vysoké pět kilometrů, která se tyčí z kráteru Gale.