19. října 2017 astronomové objevili objekt známý jako ʻOumuamua, z něhož se vyklubal první známý návštěvník Sluneční soustavy, který přiletěl z okolního mezihvězdného prostoru. Postupně se ukázalo, že je velmi zajímavý, ať už jde o jeho neobvykle protáhlý tvar, výjimečnou trajektorii či další parametry.

Právě podivnosti mezihvězdného návštěvníka vedly část odborníků k úvahám, že by mohlo jít o umělý výtvor. ʻOumuamua podle nich mohl být kosmickou lodí, kterou vyslala nějaká vzdálená cizí civilizace na průzkum okolních planetárních systémů. Podle nové analýzy to ale přesvědčivě vypadá, že ʻOumuamua je objektem přirozeného původu.

Záhada, ale nikoliv mimozemská

Astronom Matthew Knight z americké University of Maryland a jeho kolegové přiznávají, že něco podobného jsme ve Sluneční soustavě ještě neviděli. Načervenale zbarvený objekt ʻOumuamua rozhodně zůstává záhadou. Kosmická loď to prý ale určitě není, i když je to podle badatelů zábavná představa.

TIP: Co přineslo hledání rádiových signálů mezihvězdného návštěvníka 'Oumuamua?

Knight s kolegy dali dohromady veškeré dostupné informace o mezihvězdném návštěvníkovi, které se nám během jeho krátkého průletu Sluneční soustavou podařilo zjistit. Nakonec došli k závěru, že to mimozemská loď se vší pravděpodobností není. Kromě toho také předpovídají, že podobných objektů budeme objevovat více. Klidně bychom prý mohli vystopovat tak jednoho mezihvězdného návštěvníka ročně. Jejich výzkum by nám mohl přinést cenné informace o planetárních systémech v této části vesmíru.

Řada dámských kosmetických výrobků Deoco se v Japonsku stala obrovským hitem poté, co výrobce uvedl na trh kosmetiku s příměsí „tělesné vůně mladých žen“.

Příběh této kosmetické řady se začal psát v loňském roce, kdy společnost Rohto Pharmaceutical oznámila, že úspěšně izolovala dvě vonné chemické sloučeniny zvané Lactone C10 a C11. Pro tyto sloučeniny je podle expertů firmy typické, že je v největší míře produkují mladé ženy. S postupujícím věkem žen údajně produkce těchto sloučenin klesá, přičemž po 35. roce života klesá významně.

TIP: V tomhle vám reklama nelhala: Deodoranty opravdu posilují vnímání mužnosti u žen

Vonnou esenci objevili vědečtí experti společnosti Rohto v rámci studie zahrnující 500 žen všech věkových kategorií. V oděvech mladších žen identifkovali zvláštní sladkou vůni. Pozdější výzkum ukázal, že vůně je produktem dvojice laktonů (esterů hydroxykarboxylových kyselin).

Nová řada kosmetiky založená na těchto sloučeninách se v Japonsku stala velkým hitem a příjmy společnosti byly o 60 % vyšší, než se očekávalo. Aktuálně patří značka Deoco k nejprodávanějším a nejoblíbenějším mezi ženami po třicítce, velké oblibě se ale těší i mezi muži.

V jedné z nejodlehlejších částí Íránu, v pohoří Kope Dág (Kopet Dag) při hranici s Turkmenistánem, najdete rozsáhlé chráněné území. Počátky ochrany přírody tu sahají až do doby posledního šáha, do roku 1969. Výměra tehdejší malé rezervace se za čtyři desítky let značně zvýšila a dnes zabírá plochu přes 700 km².

Ochrana přírody po íránsku

Tradice ochrany přírody je v Íránu skutečně dlouholetá, svou historickou obdobu má ve vymezených královských lovištích, jakýchsi „oborách“. Ani za posledního íránského šáha se na středověkých principech péče o přírodu příliš nezměnilo. Ještě v 70. letech minulého století ochrana vzácné zvěře v šáhem uznaných rezervacích znamenala také neomezené lovecké možnosti pro panovníka, jeho široký dvůr a zahraniční návštěvy.

Jak to se stavem zvěře dopadlo po islámské revoluci, lze snadno uhodnout. Mezi lid se dostala spousta zbraní a střeliva a touha napodobit svrženého šáha byla víc než lákavá. Na několika místech tak nenávratně zanikl výskyt velkých sudokopytníků. Teprve v posledních letech se stavy divokých zvířat opět zvyšují a díky introdukci se rozšiřuje i počet jejich útočišť. Jedním z nich je národní park Tendooreh (čti tendure).

Stáda ve skalním labyrintu

Tenur nebo tendur v kurdštině znamená pec. Spleť úzkých skalnatých hřbetů a hřebínků se stržemi a roklemi nejspíš lidem připomínala soustavu pecí, vyhloubených otvorů z hlíny, v jakých obyvatelé Íránu dodnes připravují chlebové placky. Krajinný ráz je opravdu pozoruhodný. Kaňony jsou pokropené křivolakými korunami jalovců, přitom nelze mluvit o lese, nanejvýš velmi řídké lesostepi. Na svazích návštěvníka čeká záplava tulipánů, mečíků, kosatců, sternbergií a dalších bylin, které všechny vyrůstají z cibulek. Už dávno není poznat, že se tu dřív hojně páslo. Na loukách uprostřed kotlin mezi vysokými stvoly divizen a trnitými polokoulemi astragalů a kamenných mechů se to hemží stovkami syslů a křečků.

Díky své morfologii, nadmořské výšce kolem dvou tisíc metrů a stepnímu rázu klimatu celé představuje území ideální místo pro uchování celé řady vzácných živočichů. Jde o neobydlenou lokalitu, a protože pastevectví je silně omezeno skoro na celém území, můžete tu potkat endemické kozorožce, antilopy, orly a supy kroužící nad krajinou. Kromě nich není problém narazit také na až stohlavá stáda divočáků. Zákaz konzumace vepřového v muslimském Íránu totiž vyvolává doslova přemnožení těchto zvířat. Dalším významným druhem je arakal, muflonu podobný druh horské ovce (Ovis orientalis, ovce kruhorohá), považovaný za jeho předka. Stáda tu dosahují největší početnosti v Íránu. Zdejší berani jsou nejtěžší a mají nejdelší rohy.

Na konci perského světa

Celá širší oblast je zajímavá také tím, že většinu obyvatel netvoří Peršané, ale Kurdi. Málo se ví, že je sem v 17. století poslal šáh Abbás I. z dynastie Safíjovců. V době rozkvětu středověké Persie měli strážit neklidnou hranici proti bojovným Turkmenům. Desítky tisíc se jich sem nedobrovolně vydalo z opačného konce říše a už tady zůstali – dnes tvoří spolu s afšárskými Turky, Turkmeny a perskou menšinou pestrou národnostní směsici tohoto cípu Íránu. Zatímco na perskojazyčné Íránce narazíte hlavně ve městech, venkov a zvlášť odlehlá pohoří jsou doménou minorit, často ještě nomádů.

Cesta k horám-pecím měla pro nás ráz až mýtického putování. Za poslední vesnicí se odvážně vlní nekonečné serpentiny, z nichž se otevírá pohled na chaotický reliéf: neproniknutelnou změť desítek strmých dolin, paralelně jdoucí srázy a útesy z vrstevnatého vápence. Vrásové pohoří Kopet Dag tu dosahuje šířky dobrých sto kilometrů. Takto dramaticky dříve končilo území perských šáhů, dnešní Írán – za divokým horstvem se již otvíralo území mytologického a odedávna nepřátelského Turánu (dnešní Turkmenistán), s nímž bylo podle legend Íráncům souzeno svádět nekonečný zápas.

Ohně proti levhartům

Na okraji nedostupného místa nás vyvrhl autobus náboženského kroužku. Rozjaření muži odříkali chronologii imámů a k tomu neméně bravurně české fotbalisty. Zapalte si oheň, zněla jejich poslední rada: na ochranu před vlky a levhartem, nebo jen na pár hrnků čaje, abyste vydrželi krutou horskou noc.

Plameny z diviznových stvolů, jediné dosažitelné topivo, šlehají dlouho do noci z kamenné pícky. Široko daleko jsme tu jediní lidé, ale společnosti se dočkáme předtím, než převládne soumrak. Na skalní římse vytuším stádo antilop. Dlouho postojí v pozoru, než zmizí za srázem. Dravci, kteří krouží nad námi, asi budou orli královští, hned několik ptáků rozpřáhlo obří křídla nad ztichlou horskou dolinou. Nejdramatičtější setkání se zvěří ale zažijeme časně ráno. Stádo divokých prasat v počtu několika desítky šedých zvířat se postaví kolmo ke mně. Už už se chystají rozběhnout, ale nakonec se naštěstí otočí, přeběhnou měkké sedlo a zmizí v údolí.

Íránský pól mrazu

Přestože je začátek května, probouzíme se do silného mrazu. Drobné lístky divokého jetele jsou zmrzlé na kost a obalené jinovatkou. Tak nás vítá jedno z nejchladnějších míst v Íránu. Mrazy tu pravidelně jdou dlouho do jara a v zimě není až tak výjimečně až -30 °C, vzácně až -40 °C. Při pohledu na mapu je jasné proč.

TIP: Íránská metropole Teherán se propadá o 25 centimetrů ročně

Přestože jsme na stejné rovnoběžce jako jižní Středomoří, asijský kontinent má zcela jiné podmínky. Mrazivý vzduch ze Sibiře se občas přelije přes pohraniční hory a zasáhne hluboko do vnitrozemí iránského severovýchodu. V létě naopak převažují větry od jihu, až na výjimky nezaprší a přes den běžně panují čtyřicetistupňová vedra.

Plísně jsou všudypřítomné. Nejen na Zemi, ale jak se zdá, tak i na oběžné dráze. Na palubě Mezinárodní vesmírné stanice stráví astronauté mnoho času tím, že udržují místní plísně v rozumných mezích a zajišťují, aby se z nich nestala přímá hrozba pro zdraví astronautů.

Plísně jsou ale každopádně dost odolným protivníkem. Potvrzuje to i nový výzkum, podle něhož plísně, které rostou na ISS, mohou přežít i vysoké dávky tvrdého záření. To podle odborníků znamená, že by spory těchto plísní mohly dlouhodobě přežívat i mimo vnitřní prostor Mezinárodní vesmírné stanice.

Neobyčejně odolné plísně

Astrobiologové uspořádali se sporami plísní rodu Aspergillus a Penicillium, které rostou na ISS, sérii experimentů. Ukázalo se, že spory v pohodě přežijí rentgenové záření v dávkách 200× vyšších, než kolik by zabilo průměrného člověka. Spory těchto plísní také s přehledem zvládnou vysoké teploty, ultrafialové záření, působení agresivních chemikálií i sucho.

TIP: Nezvaní hosté: Vědci vystopovali nebezpečné bakterie na palubě ISS

Mikrobioložka Marta Cortesão z německého výzkumného centra a její spolupracovníci po zkušenostech s experimenty upozorňují, že odolnost plísní musíme zohlednit při plánování dlouhodobých pobytů ve vesmíru a především při čištění prostor vesmírných stanic a lodí. Už jsme věděli, že bakterie přežijí dlouhodobé cesty vesmírem, ať už uvnitř kosmických lodí anebo na jejich vnějších částech. Teď je jasné, že plísně to nejspíš zvládnou taky. 

V poslední době si nelze nevšimnout, že kolem nás ubývá hmyzu. Rozhodně si toho všimli i nadšenci z Amatérské entomologické společnosti v německém Krefeldu, kteří věnují hmyzu svůj volný čas již dlouhá desetiletí. Na základě své velmi důkladné zkušenosti s hmyzem v terénu jsou přesvědčeni, že mnoho druhů hmyzu je na nejlepší cestě k vymření.

I když tito dobrovolní milovníci hmyzu nemají rozpočet univerzitních pracovišť nebo velkých výzkumných center, přesto dali dohromady úctyhodný soubor dat. Za dobu svého působení sesbírali více než 80 milionů jedinců hmyzu. V roce 2011 si všimli, že hmyzu nápadně ubývá a dnes jsou si jistí, že problém je velmi vážný.

TIP: Evropská příroda je na pokraji zhroucení: Počty zvířat strmě klesají

Entomologové z Krefeldu v roce 2017 publikovali studii, kde uveřejnili výsledky 27 let sledování hmyzu v 63 německých chráněných územích. Dospěli k závěru, že za tu dobu v Německu došlo k poklesu celkové biomasy létavého hmyzu o 76 procent. Na základě jejich výzkumu i dalších podobných prací odborníci varují, že se dostáváme do bodu, z něhož pro velké množství druhů hmyzu nebude návratu, protože vyhynou. Vymírání hmyzu se přitom velmi dotýká i nás samotných, protože hmyz se z velké části podílí na opylování řady významných plodin.

Můžete si třeba změnit tvář plastickou operací nebo si i spálit prsty, aby z nich nebylo možné přečíst otisky. Existují ale i technologie rozpoznávání osob, které by bylo možné podvést jen s ohromným úsilím, pokud by to vůbec nějak šlo. Jednu takovou technologii teď má k dispozici americké ministerstvo obrany.

Unikátní tlukot

Pentagon nechal vyvinout laserové zařízení, které dokáže na dálku přečíst srdeční rytmus člověka. Systém, který dostal kódové označení „Jetson“ požadovaly americké speciální jednotky. Prozatím jde o prototyp, už teď ale dokáže rozpoznat osoby na vzdálenost zhruba 200 metrů, a to i přes oblečení. Přístroj využívá takzvanou laserovou vibrometrii, která je založená na detekci jemných změn ultrafialového záření, k nimž dochází při pohybu kůže a oblečení kvůli tlukotu srdce.

TIP: Údery života: Je délka života skutečně vyměřena počtem úderů srdce?

Rozpoznávání podle obličeje, zorniček, i podle otisků prstů přináší jisté riziko záměny, protože někteří lidé mají tyto parametry podobné. Tvůrci laserového systému ale tvrdí, že každý člověk má zcela unikátní a dobře rozlišitelný srdeční rytmus. Detekce tlukotu srdce by se tudíž mohla stát velmi slušně spolehlivou metodou detekce osob. 

V oblasti západomexické Guadalajary panovala o víkendu třicetistupňová vedra, když se přihnala bouře a část druhého největšího města Mexika během chvilky doslova zmrazila. Do ulic pětimilionové aglomerace proto musela vyjet odklízecí technika.

Několik městských čtvrtí pokryla silná vrstva ledu po prudké bouřce s intenzivním krupobitím. Na některých místech se vytvořil ledový krunýř vysoký až jeden a půl metru.

TIP: Co se děje s počasím? Máme si na projevy klimatických změn zvykat?

Média informovala o záplavách a vyvrácených stromech, nicméně nejsou hlášena žádná zranění. Úřady uvedly, že živel napáchal škody na dvou stovkách domů a s desítkami aut si ve městě i jeho okolí pohrály přívaly vody.

„A pak se ptáme sami sebe, jestli jsou klimatické změny skutečností. Tohle je dosud nevídaný přírodní fenomén,“ komentoval událost guvernér státu Jalisco Enrique Alfaro Ramírez.

Občanská válka v Libyi začala demonstracemi civilního obyvatelstva inspirovanými událostmi takzvaného arabského jara zahájeného koncem roku 2010. Libyjci začali protestovat proti diktatuře v polovině ledna 2011. Režim reagoval střelbou do demonstrantů, a dokonce nasazením letectva proti bezbranným civilistům. Jen za prvních deset dní nepokojů přišlo podle libyjských zdrojů o život 300 lidí (zahraniční prameny uvádějí až tisíc mrtvých). 

Režim se hroutí 

Demonstrovalo se především ve velkých městech jako Tripolis nebo Benghází, protestující zapalovali policejní stanice a zmocnili se zbraní. Situace dospěla k otevřenému povstání, kdy se na stranu odpůrců režimu přidávaly i některé jednotky ozbrojených sil. Režim tak postupně ztratil kontrolu nad východními oblastmi země, hranici s Egyptem kontrolovali vzbouřenci. Kaddáfí však v rozhovoru poskytnutém západním sdělovacím prostředkům odmítl rezignaci a hrozil, že povstání utopí v krvi.

Dne 21. února se dva příslušníci libyjského letectva pilotující letouny Mirage F1 rozhodli neuposlechnout rozkaz zaútočit neřízenými raketami vzduch–země proti demonstrantům. V přízemním letu (mimo dosah libyjských radarů) zamířili k pobřeží a dále k ostrovu Malta. Na frekvenci maltské služby řízení letového provozu požádali o povolení k přistání na letišti Luqa z důvodu kritického nedostatku paliva.

Po přistání požádali o politický azyl a místní úřady jejich žádosti promptně vyhověly. O dva dny později přišlo libyjské letectvo o další letouny, když piloti dvou Su-22 odmítli útočit na demonstranty a místo toho se katapultovali, zatímco jejich stroje se zřítily do Středozemního moře. Dva stroje libyjského letectva (Su-22 a MiG-23) následně dezertovaly na letiště pod kontrolou povstalců. Jeden z nich si však povstalci později sami sestřelili, když jej omylem považovali za letoun nepřítele. Osádky dalších dvou libyjských vrtulníků dezertovaly do Tuniska, několik jiných strojů se povstalcům podařilo zničit. 

Evakuace cizinců 

Prvními zahraničními letouny, které se angažovaly během libyjské krize, byly transportní stroje, které zabezpečovaly přepravu cizinců z Libye na Maltu. Dne 20. února se jako první zapojilo do evakuace cizích státních příslušníků rakouské vojenské letectvo s letounem C-130 Hercules. Další dva stroje téhož typu spolu s letounem C-27 Spartan dalo k dispozici Rumunsko. Kanada přispěla jedním strojem C-17 Globemaster III a jedním herculesem. C-130 přiletěl také z Francie, Luftwaffe poskytla tři letouny C-160 Transall. 

Na evakuaci zahraničních dělníků, diplomatického personálu a dalších osob se podílela také vojenská plavidla, například britský torpédoborec HMS York, z jehož paluby vzlétal k libyjským břehům vrtulník Lynx, nebo indické plavidlo INS Jalashawi s trojicí vrtulníků Sea King na palubě. Koordinaci letů z Malty do Libye a zpět zabezpečoval stroj AWACS britského letectva.

Záchranu sto padesáti Britů uvízlých na ropných polích hluboko ve vnitrozemí obstaraly vrtulníky Chinook britských zvláštních sil SAS. Jedinou ztrátu v průběhu evakuace zaznamenalo nizozemské námořnictvo 27. února. Toho dne vzlétl k libyjským břehům z paluby fregaty Tromp vrtulník Lynx, který měl vzít na palubu dva civilisty poblíž města Syrta. Po přistání se stroje, jeho osádky i obou pasažérů zmocnili ozbrojenci věrní diktatuře. Civilisté se záhy dočkali transportu na nizozemský zastupitelský úřad v Tripolisu, letce ozbrojenci propustili 11. března, ale vrtulník zbavili všeho, co šlo demontovat (včetně rotorových listů), takže námořnictvu nezbylo než jej odepsat.

Mezinárodní intervence 

Dne 5. března došlo v Benghází k ustavujícímu setkání vedoucí složky povstání nazvané Národní přechodná rada, která se prohlásila za jediného legitimního představitele Libyjské republiky. První zemí, která Radu oficiálně uznala, se stala 10. března Francie. O týden později přijala OSN rezoluci č. 1973 opravňující členské státy k použití síly na ochranu libyjského civilního obyvatelstva, zejména prostřednictvím prosazení bezletové zóny. Rezoluce vylučovala nasazení pozemních sil, takže následnou vojenskou intervenci bylo nezbytné uskutečnit pouze za pomoci letectva a námořnictva.

Vůdčím elementem vojenské koalice proti Kaddáfího režimu se staly letecké a námořní složky ozbrojených sil Spojených států, Velké Británie a Francie. Kromě většiny členských zemí NATO tvořily součást spojeneckých sil také letecké kontingenty Švédska, Jordánska, Kataru a Spojených arabských emirátů. Německo zcela odmítlo účast na vojenských akcích, zatímco některé země podmínily své angažmá v operaci nazvané Odyssey Dawn (Úsvit Odyssey) řadou omezení, například zákazem útoků proti pozemním cílům.

Dokončení: Letecké operace v Libyi (2): Poslední válka plukovníka Kaddáfího (vychází v pátek 5. července)

Jako první se do hlídkování v bezletové zóně nad Libyí zapojila 19. března Francie. Kromě letectva se stíhacími Mirage 2000 a průzkumnými Mirage F1CR se angažovaly také námořní letouny Rafale vzlétající z paluby letadlové lodě Charles de Gaulle. Tankování za letu zajišťovaly letouny C-135, koordinaci bojové činnosti a včasné varování zabezpečovaly stroje E-3 Sentry (letectvo) a E-2 Hawkeye (námořnictvo). Stroje francouzského letectva zpočátku vzlétaly a přistávaly na domovských základnách s nezbytným doplňováním paliva za letu.