Svět, který nás obklopuje, není jenom nějakou pasivní kulisou. Jídlo, kterým se živíme, nápoje, které pijeme, ale také vzduch, který dýcháme, se doslova otisknou do našich těl, v podobě atomů a jejich izotopů, které se stávají naší součástí. Platí to pro všechny obratlovce, po celou historii této velmi košaté a pestré větve života.

Současně to také znamená, že s potřebnými znalostmi a trochou šikovnosti můžeme z těl obratlovců či jejich fosilních pozůstatků odvodit, jak vypadalo prostředí, v němž žili. Geochemička Dingsu Fengová z německé Univerzity Georga Augusta v Göttingenu a její kolegové si posvítili na izotop kyslík-17, s jehož pomocí nepřímo odvodili hladinu oxidu uhličitého v atmosféře během druhohor.

Zuby, kyslík a oxid uhličitý

Pozoruhodný výzkum, který uveřejnil vědecký časopis PNAS, vycházel z toho, že dávné klima na Zemi úzce souviselo s obsahem oxidu uhličitého v atmosféře, který je ale obtížné určit. Vědci naštěstí vědí, že hladinu oxidu uhličitého lze odvodit z množství kyslíku-17, které lze zjistit třeba analýzou skloviny fosilních zubů.

Fengová s kolegy použili při výzkumu zuby různých dinosaurů, včetně T. rexe, jejichž fosilie pocházejí z období jury a křídy. Díky nim například zjistili, že v pozdní juře byla hladina oxidu uhličitého kolem 1 200 ppm (částic na milion) a v pozdní křídě asi 750 ppm. Bylo to podstatně víc než dnes, kdy je hladina oxidu uhličitého v atmosféře asi 430 ppm.

Odborníci se domnívají, že vysoký obsah oxidu uhličitého v atmosféře souvisel s mnohem intenzivnější vulkanickou aktivitou, než jaká probíhá dnes. Některé zuby dinosaurů obsahují tolik kyslíku-17, že to odpovídá velmi vysokým hodnotám hladiny oxidu uhličitého, zřejmě během rozsáhlých sopečných erupcí s ohromným množstvím vyvřelé lávy v době, kdy tito konkrétní dinosauři žili.

Image

Čtěte také

Katastrofy, které změnily svět: Výbuch sopky Tambora změnil globální klima

Ve Sluneční soustavě má své magnetické pole řada objektů, a to jak planet, tak některých měsíců. Uvedená pole mohou vznikat díky různým mechanismům, obvykle spojeným s procesem tzv. dynama. V současné době se vědci domnívají, že je jeho chod možný, pokud se v nitru tělesa pohybuje elektricky vodivý materiál. 

Kromě Slunce, o jehož magnetismu není pochyb, obklopují vlastní magnetická pole i některé planety. Magnetosféra Země je nejspíš generovaná rotací tekutého železo-niklového jádra a hraje důležitou roli v ochraně našeho domova proti dopadům sluneční aktivity. Také všechny plynné a ledové obry obklopují magnetosféry, vznikající v jejich tekutých nitrech. Magnetosféra Jupitera dokonce představuje největší kompaktní objekt Sluneční soustavy a její ohon sahá až k dráze Saturnu. 

Magnetická pole Jupiteru a Saturnu jsou velmi organizovaná, zatímco v případě Uranu a Neptunu už méně – zřejmě proto, že se utvářejí v mělčích vrstvách nitra. Ostatní oběžnice mají daná pole velmi slabá, lokalizovaná, většinou s původem v horninách. Vlastní magnetické pole překvapivě generuje i Jupiterův měsíc Ganymed, a to nejspíš podobným mechanismem jako Země. Další satelity velkých planet, kupříkladu Europa, Io či Titan, zesilují magnetismus mateřských těles ve slaném podpovrchovém oceánu.

Image

Čtěte také

Magnetické pole Měsíce se před 2,8 miliardami let obnovilo, aby pak zase zmizelo

Velká dravá hvězdice trnová koruna žije v teplejších mořích prakticky po celém světě a její strava se kromě drobných rybek skládá téměř výhradně z korálů: Vstřikuje do jejich schránek trávicí enzymy a rozpuštěné je nasaje do žaludku. Každá z nich přitom při jednom krmení pokryje zhruba 160 centimetrů čtverečních korálů, a za rok tak zlikviduje i šest metrů čtverečních korálových útesů – což znamená pro celý mořský ekosystém ohromný problém.

Krabi zasahují

Populační cykly hladových hvězdic pozorují vědci již dlouho. Pracují například s měnícími se podmínkami v mořích či s faktem, že mají trnové koruny jen velmi málo přirozených nepřátel. Nedávná studie ovšem ukázala, že se při regulaci populací hvězdic mohou stát velmi užitečnými pomocníky i drobní krabi obývající korálové útesy.

Výzkumníci z Australian Institute of Marine Science v čele se Svenem Uthickem využili nově vyvinuté techniky environmentální DNA, jejíž zdroj v mořských vzorcích mohou tvořit biologické materiály jako výměšky či kožní buňky. Ve vnitřnostech sedmi druhů krabů ulovených na více než tisíci kilometrech Velkého bariérového útesu přitom našli jasné důkazy, že jejich jídelníček zahrnuje i zmíněné hvězdice.

Cílem jsou mláďata

Drobní krabi se s dospělými hvězdicemi samozřejmě nemohou měřit. Nicméně „kouzlo“ tkví právě v tom, že se živí jejich mláďaty. Někteří jich podle vědců dokážou pozřít až dvacet denně, a velká krabí skupina tak může přirozeně zastavit nárůst populace hvězdic dřív, než zvládnou korály poškodit.

Experti na ochranu korálových útesů se dosud soustředili především na dospělé hvězdice a na udržení jejich vlivu pod kontrolou. Zaměření na mláďata tak ukazuje nové možnosti. Bližší zkoumání totiž skutečně potvrdilo, že oblastem hojného výskytu krabů se velké invaze hvězdic vyhýbají. V budoucnu proto chtějí badatelé podrobněji prostudovat krabí populace, jejich pohyb a stravovací zvyklosti.

Pro zdraví útesů

Objev rovněž připomíná, že útesy utvářejí složité ekosystémy s množstvím drobných, možná ještě neobjevených ochránců, kteří zajišťují jejich stabilitu. Také oni však potřebují zdravé a rozmanité prostředí. Vědci proto zdůrazňují, že je nezbytné korálové útesy aktivně chránit, zejména v oblastech intenzivního rybolovu. Právě vytvoření vhodných podmínek pro život krabů a jiných malých tvorů může být do budoucna mnohem efektivnější než velkoobjemový lov dospělých hvězdic.

Image

Čtěte také

Nečekané souvislosti: Invazní krysy mění chování ryb na korálových útesech

Tajemství úspěchu nádorů v jejich zkázonosném díle spočívá do značné míry v tom, že se dovedou vyhnout útoku imunitního systému pacienta. V průběhu času se ukázalo, že rakovinné buňky využívají celou řadu triků, jimiž mohou imunitní systém obejít. Jedním z těchto triků je, že buňky nádorů „navěsí“ na svůj povrch molekuly kyseliny sialové. Tyto molekuly slouží jako účinná výstraha pro imunitní systém, že mají dotyčnou buňku nechat na pokoji, což normálně slouží jako obrana před přílišnou aktivitou imunity. 

Za přípravu molekul kyseliny sialové je zodpovědný enzym ST8Sia6. Stává se ale, že nádorové buňky vyrábějí většího množství tohoto enzymu a v důsledku toho jsou celé ověšené molekulami kyseliny sialové. Proto je imunitní systém ignoruje.

Rakovinný trik ve službách medicíny

Virginia Shapirová z výzkumné a univerzitní nemocnice Mayo se rozhodla vypůjčit si tento za normálních okolností zákeřný trik nádorových buněk a použít ho pro dobrou věc – konkrétně k léčbě diabetu 1. typu. 

Diabetes 1. typu je důsledek autoimunitního procesu, při kterém imunitní systém těla omylem napadá a ničí beta buňky slinivky břišní, které produkují inzulín. To vede k nedostatku inzulínu a neschopnosti těla efektivně regulovat hladinu cukru v krvi. Co kdyby ale tyto buňky byly chráněné stejně jako buňky nádorů?

Shapirová a její tým tento nápad úspěšně vyzkoušeli na speciálních laboratorních myších, které slouží jako model lidského diabetu 1. typu. Vědci jim geneticky upravili beta buňky tak, aby produkovaly enzym ST8Sia6. Aktivaci enzymu mohli zapnout nebo vypnout pomocí běžného antibiotika doxycyklinu, čímž získali kontrolu nad načasováním účinku.

Výsledky vědce ohromily. Pouze 6 % geneticky upravených myší dostalo cukrovku. U kontrolního vzorku to bylo 60 %. Beta buňky těchto upravených myší zůstaly funkční i v po 300 dnech a i když se v těle objevily autoimunitní protilátky a „agresivní“ T-buňky, beta buňky zůstaly neporušené.

Imunitní maskování

Zásadní výhodou této metody je, že imunitní systém jako celek zůstal funkční – potlačení imunity proběhlo pouze lokálně v oblasti slinivky. Enzym ST8Sia6 nezničil útočné buňky, ale změnil lokální prostředí tak, že buňky přestaly být cílem.

I přes skvělé výsledky vědci upozorňují, že uvedený postup má k medicínskému využití velmi daleko. Myší modely jsou od lidských pacientů velmi vzdálené a stejný postup nemusí u lidí vyvolávat stejnou reakci imunitního systému. Zatím také není jasné, zda dlouhodobá produkce enzymu ST8Sia6 nemá nežádoucí vedlejší účinky. Podrobnosti inovativního postupu při léčbě diabetu vědci popisují v odborném časopisu Journal of Clinical Investigation.

Image

Čtěte také

Inverzní vakcíny by se mohly stát průlomem v léčbě autoimunitních onemocnění

Jezdectvo patřilo v meziválečné době k chloubě polské armády. Byli to právě kavaleristé, kteří během polsko-sovětské války 1919–1921 nesli na svých bedrech větší tíhu bojů. A protože SSSR (se svými širokými pláněmi nejen na západě země) se jevil nadále jako potenciální nepřítel, naznala polská generalita, že je záhodno tento druh vojska nadále rozvíjet.

I když si generálové uvědomovali skutečnosti, že vzhledem k masovému rozšíření a vývoji kulometů zřejmě zlaté věky jezdců pominuly, přesto je považovali za důležitou mobilní součást svých sil. Počítalo se s nimi spíše jako s pěšáky, kterým měl kůň sloužit jako přepravní prostředek. 

V roce 1934 rovněž došlo ke zrušení pík jako zbraně, šavle však (jako doplňková zbraň vedle karabiny) zůstala. K 1. září 1939, disponovala armáda Rzeczpospolité celkem 11 jezdeckými brigádami (každá o zhruba 7 000 mužích), což činilo zhruba 8 % početního stavu celých ozbrojených sil.

Rodí se legenda

A jak vlastně mýtus o boji kavaleristů vznikl? V den zahájení Fall Weiss, tedy 1. září 1939 došlo ve večerních hodinách v Pomořansku u vsi Krojanty ke střetu 18. hulánského pluku (Pomořanské jezdecké brigády) s postupujícími Němci od 20. motorizované divize.

Poláci (kterým se prý v rukou blýskaly šavle) se doslova vrhli na agresory ve snaze zbrzdit jejich postup a poskytnout tak svým spolubojovníkům čas na stažení. Němci prý vskutku zůstali překvapeni a situaci vyřešila až německá obrněná vozidla, která pálila ze svých kanonů a kulometů a donutila polské kavaleristy k ústupu.

Italský výmysl

Ohledně ztrát i přesnějšího průběhu boje panují dodnes neshody, lze pouze s jistotou říci, že útočící muži utrpěli o něco vyšší ztráty než Wehrmacht a přišli i o velitele pluku plk. Kazimierze Mastalerze. Němci však vytušili propagandistický potenciál této akce a druhý den přivedli na místo uvedené šarvátky italské reportéry. Ukázali jim těla padlých kavaleristů a namluvili jim, že polská jízda zde vyjela s šavlemi a píkami proti německým tankům.

Italové poté měli údajně jako první zvláštní zprávu o boji v Pomořansku. Němci o události natočili rovněž film, který protivníkovo jezdectvo zesměšňoval a dále tento mýtus šířil oficiální cestou. Právě důkladnou propagandistickou „masírkou“ Berlína se tato událost (s upravenými údaji) přetavila v nepravdivou legendu, která – byť ji už dříve různí autoři několikrát vyvrátili – v povědomí veřejnosti silně zakořenila a udržela se téměř do dnešních dnů.

Image

Čtěte také

Druhá světová válka očima účastníků: Vzpomínky na polské tažení

Řecká mytologie je krutá a vynalézavá, když přijde nějaký smrtelník neuctívá božstva tak, jak si přejí. Mínos byl jedním z dědiců krétského trůnu, ale aby skutečně mohl usednout jako vládce, musel jeho snahy potvrdit bůh moří Poseidon. Mínos se modlil, aby mu na znamení přízně seslal sněhobílého býka. A tak se také stalo. Měl ho poté božstvu s díky obětovat, jenže zvíře vypadalo tak vznešeně a půvabně, že ho zatoužil vlastnit. Poté „ošidil“ Poseidona nějakými zástupnými obětinami, jenže to netušil, co tím na sebe přivolává. Bůh se samozřejmě rozzlobil. A spolu s Afroditou vymyslel i trest. 

Lidožravá bestie

Se vší zlomyslnou krutostí do celého plánu zakomponoval i královu manželku Pásifaé. Bohyně lásky způsobila, že se královna do býka zamilovala se vší slepou vášní. Jenže jak naplnit svou touhu? Požádala, aby jí proslulý athénský stavitel Daidalos vyrobil dřevěnou a uvnitř dutou krávu s patřičným otvorem na jistém místě. Schovala se do ní, aby se s ní v této podobě mohl spářit. Po čase porodila malou zrůdu. 

Dítě mělo lidské tělo, ale hlavu býčka. Pojmenovali ho Asterius – hvězda. Snažila se ho kojit, ale čím více rostl, tím méně mu její mléko stačilo. Brzy ji začal ohrožovat, neboť ho sužoval nenasytný hlad. Jenže co mohl tento nepřirozený kříženec člověka a zvířete vlastně jíst? Ukázalo se, že si dokáže pochutnat jen na lidském mase…

Mínos požádal o radu věštírnu v Delfách. Dozvěděl se, že má pro lidožravou bestii vystavět obří labyrint, v němž by mohla žít a lovit své oběti. Volba padla opět na vynalézavého Daidala. Nedaleko Mínova paláce v Knóssu pak vyrostlo bludiště chodeb. 

Athény na scéně 

Jenže kde brát potravu pro zrůdného potomka? Shodou okolností se tehdy Mínův syn Androgeus účastnil Panathénají, her k poctě bohyně Athény. Vítězil, což nedokázali žárliví Athéňané zkousnout, a tak ho zákeřně zavraždili. Jiná verze dokonce přidává jistou dávku pikantérie, když athénský vládce Aigeus přinutí mladíka porazit krétského býka, bývalého milence jeho matky. Dopadne to opačně – zvíře udupe nešťastného Androgea. Mínos hodlá smrt syna pomstít. Vytáhne proti Athénám a porazí je. Coby tribut mu pak musejí Athéňané každých sedm let poslat sedm mladíků a panen. 

Při třetí „platbě“ se dobrovolně přihlásí athénský princ Théseus. Než aby někdy vládl městu, které takto poníženě posílá své mladé na smrt, to se prý raději pokusí zrůdu přemoct a vše ukončit. Dorazí s ostatními na Krétu, kde se do něj šíleně zamiluje Mínova dcera Ariadna. Aby svou lásku zachránila, pomůže mu zorientovat se v labyrintu – pomocí klubka nití nalézt cestu zpět. 

Théseus umí bojovat a brzy se monstrum topí ve vlastní krvi. Princ poté urychleně ujíždí s ostrova a Ariadnu bere s sebou. Jenže na ostrově Naxos ji prostě vyloží a míří dál. Některé varianty příběhu milosrdně dodávají, že dívka sama ve snu spatřila, že právě na Naxu ji čeká její pravý ženich – bůh Dionýsos. A zůstala dobrovolně. 

Doma v Athénách se Théseus stává králem. Na smluvené znamení, které mělo jeho otci už zdálky signalizovat, jak vše dopadlo, totiž zapomněl. Aigeus si tak zoufal nad synovým osudem, že vrhl do moře a utopil. Inu, důvěřuj, ale prověřuj… 

Varování 

Každopádně si Athény (a nejspíš i Kréta) oddychly, že se krvelačného monstra zbavily. Stejně jako v mnoha jiných bájích totiž nešlo o samotného Mínótaura, ale o trest pro jiné. Míšenec, který by se dobrovolně nikdy nenarodil, tak byl stejnou obětí bohů, jak ti, které pro svou obživu zabíjel. A protože veškerá mytologie je dílem člověka a jeho (mnohdy symbolického) uvažování o světě, můžeme se jen ptát, proč jsou kulisy tohoto příběhu varujícího před nerespektováním vůle a přání bohů, tak bizarně kruté a zvrácené.

Starověké Řecko mělo pro toto chování i vlastní termín: hybris. Označoval člověka, který se navenek chová pyšně a domýšlivě. Svým arogantním chováním tak překračuje hranici vymezenou lidskému pokolení a vyvolává tím trest bohů, který postihne celou společnost…

Přečin krále Mínoa byl za takovou hybris považován. Není to ovšem jediné vysvětlení. Historikové v 19. století považovali Mínótaura za personifikaci slunce a mínojskou variantu ničivého boha Baala či Molocha, kterému Féničané obětovali své děti. Se slunečním bohem s býčí hlavou se pak královna Pasífaé spojila nikoli za trest, ale během důležitého posvátného obřadu…

Image

Čtěte také

Erós a Psýché: Příběh strastiplné pouti za věčnou láskou

Stephenson 2 je pozoruhodná otevřená hvězdokupa v souhvězdí Štítu. Mimo jiné je proslulá tím, že obsahuje větší počet červených veleobrů, tedy extrémně velkých a zářivých hvězd, které směřují ke konci své životní dráhy. Tyto hvězdy jsou jinak vzácné a vždy stojí za pozornost. Jeden červený veleobr z hvězdokupy Stephenson 2 ale tentokrát astronomy doopravdy překvapil.

Mark Siebert ze švédské Chalmersovy technické univerzity v Göteborgu a jeho tým studovali veleobra DFK 52 a s pomocí soustavy radioteleskopů ALMA objevili gigantickou bublinu plynu a prachu, která ho obklopuje. To by samo o sobě nebylo až tak zvláštní. Červení obři občas vyvrhují v ohromných erupcích a výtryscích svůj materiál do okolního vesmíru, a ten je pak obklopuje.

Veleobr s rekordní bublinou

V tomto konkrétním případě ale vědce zarazily rozměry objevené bubliny. Rozprostírá se do vzdálenosti asi 1,4 světelného roku od červeného veleobra a je tím pádem největší svého druhu v celé Mléčné dráze. Obsahuje tolik hmoty, že by to vyvážilo celé naše Slunce. Pokud by byl veleobr DFK 52 ve stejné vzdálenosti od Sluneční soustavy jako velmi podobný Betelgeuse, zmíněná bublina by zabrala zhruba třetinu rozlohy Měsíce v úplňku.

Badatelé se ve své studii, kterou zveřejnili na preprintovém serveru arXiv, domnívají, že bublinu kolem červeného veleobra DFK 52 vytvořila tajemná exploze před zhruba čtyřmi tisíci lety. Pro Sieberta a jeho kolegy je záhadou, k čemu vlastně tehdy došlo. Musela to být nesmírně energetická a dramatická událost, aby se při ní uvolnilo tolik hmoty a hvězda to přežila.

Vlastně není příliš jasné, jak mohl veleobr vyvrhnout tolik hmoty, a přitom neexplodovat jako supernova. Jednou z možností podle vědců je, že DFK 52 je vlastně dvojhvězda, podobně jako Betelgeuse, a skrytý hvězdný průvodce napomohl vzniku bubliny. Osud veleobra je každopádně zpečetěn. Během příštího milionu let exploduje jako supernova a postará se o fantastickou kosmickou show.

Image

Čtěte také

Vesmírné drama: Astronomové pozorují bolestné výkřiky velké umírající hvězdy

Na konci letošního července došlo k extrémně silnému zemětřesení u východního pobřeží Kamčatky. Jeho epicentrum se nacházelo v Pacifiku, asi 119 kilometrů od pobřežního města Petropavlovsk-Kamčatskij. Zemětřesení o magnitudu 8,8 se stalo šestým nejsilnějším zemětřesením v historii měření a rozpoutalo vlny tsunami.

Několik hodin po zemětřesení došlo k erupci sopky Ključevskaja, která je s výškou 4 750 metrů nad mořem nejvyšším vrcholem Kamčatky a od epicentra zemětřesení je vzdálená asi 600 kilometrů. U tohoto vulkánu to ale není zase tak neobvyklá věc. Ključevskaja je nejaktivnější sopkou Kamčatky a jednou z nejaktivnějších sopek světa. Soptí prakticky neustále.

Erupce spící sopky

Odborníky nicméně zaujala jiná erupce, k níž došlo nad ránem v neděli 3. srpna. Ani ne poloviční Krašeninnikova sopka (1 850 m n. m.), která je vlastně dvojitým stratovulkánem, vybuchla po zhruba po 475 letech. Její předešlá erupce se odehrála kolem roku 1550 rovněž po období klidu, které trvalo několik set let.

Podle Olgy Girinové, vedoucí týmu pro monitorování sopečné aktivity v Kamčatce, se jedná o mimořádně významnou událost. Sopka byla považována za vyhaslou, nebo přinejmenším hluboce spící.

Na Kamčatce se v posledních dnech odehrála celá řada zajímavých geologických událostí a vědci určitě stráví řadu let jejich studiem. Jak na svých stránkách uvádí Geologická služba USA, silná zemětřesení (zhruba o magnitudu 6 a vyšším), mohou vést k vulkanickým projevům, včetně plnohodnotných sopečných erupcí, byť jsou takové erupce vzácné.

Náhoda, nebo příčina?

Je v tom ale háček. Musí jít o sopky, které jsou v podstatě k takové erupci připravené. Musí být plné magmatu schopného erupce a musí být „natlakované“, aby došlo k výtrysku materiálu z vulkánu. Podle vědců je možné, že velké erupce fungují podobně, jako když zatřesete lahví s perlivým nápojem. Dojde k uvolnění plynů rozpuštěných v magmatu a sopečné erupci.

Podle ruských i zahraničních odborníků může oblast čelit dalším otřesům i erupcím. Kamčatka patří do tzv. Ohnivého kruhu – geologicky aktivního pásu kolem Tichého oceánu, kde se nachází většina světových sopek a dochází zde k častým zemětřesením.

Zatím není jasné, jak dlouho bude sopka aktivní, ani zda dojde k další větší erupci. Výzkum událostí stále pokračuje a vědci sbírají data, která by mohla přinést odpovědi na otázku, do jaké míry jsou současné otřesy a erupce propojeny.

Image

Čtěte také

Otřesy pod masivním vulkánem na Aljašce by mohly ohlašovat brzkou erupci

Provdala se do země, kde sílily protimonarchistické nálady a vraždu panovníka nepovažovali za nic nepatřičného, ba naopak, mnozí ji hodnotili jako záslužnou! A tak se Amélie nevyhnula pohledu do hrobu svých blízkých. 

Asi neudiví, že většinu života strávila v exilu – tento úděl ji ovšem doprovázel už od dětství. Amélie d’Orléans (1865– 1951) totiž pocházela z rodu posledního francouzského krále Ludvíka Filipa Orleánského, kterého smetla revoluce v roce 1848. Narodila se a část svého dětství prožila v Anglii. Rodina čítající osm dětí se mohla do Francie vrátit teprve v sedmdesátých letech 19. století po pádu císaře Napoleona III. a po opětovném vzniku republiky. 

Cesta na výsluní 

Amélie vyrostla do (na dívku) nebývalé výšky. Měřila 182 centimetrů a rozhodně neoplývala velkou krásou. Přesto díky svému původu patřila k žádoucím nevěstám. Poprvé se na veřejnosti oficiálně objevila v roce 1884 na dvoře svého strýce krále Alfonse XII. v Madridu. Ten pravý společenský debut na ni ale teprve čekal. 

Známější se Amélie stala o něco později, když navštívila vídeňský dvůr císaře Františka Josefa I. O cestě aristokratické rodiny samozřejmě referovaly noviny celé Evropy a dívčiny fotografie v nich nemohly chybět. Vzápětí začaly chodit Améliiným rodičům nabídky k sňatku. Tehdy zaujala také pozornost portugalské královny, která noviny „narafičila“ tak, aby si jich všiml její nejstarší syn Carlos. Mladíka Amélie na první pohled zaujala a zakrátko se jel s princeznou seznámit na zámek Chantilly. Brzy poté požádal Améliiny rodiče o její ruku. 

Zasnoubení se slavilo v Paříži a patřilo k velkolepým událostem, jakou Francie už dlouho nezažila. Vyvolalo ovšem velkou nevoli v protimonarchistických kruzích. Brzy poté Améliinu rodinu znovu a tentokrát už napořád vykázali z Francie. 

V nové vlasti 

Amélie odjela do Portugalska vlakem. Podle starých zvyků a na znamení úcty se na hranicích převlékla do modro-bílých šatů, které symbolizovaly portugalskou královskou rodinu. Svatby, která se konala v květnu 1886, se účastnilo nepočítaně korunovaných hlav z celé Evropy. A to i přesto, že Portugalsko už dávno nehrálo prim jako kdysi v dobách zámořských objevů. Nyní šlo o hospodářsky zaostalou zemi potácející se na hranici existenční bídy. 

Amélii přijali na portugalském dvoře dobře. Na nové prostředí si brzy zvykla a naučila se perfektně portugalsky. Přestože bylo manželství původně uzavřeno víceméně z politických důvodů, jevilo se jako harmonické a šťastné. Amélie přesně věděla, co se od ní očekává. Nezklamala. Po necelém roce od svatby – v březnu 1887 – přišel na svět první syn, následník Ludvík Filip. 

S charitou narazila 

Brzy si získala i sympatie prostého lidu. Předsevzala si, že zkvalitní jejich život. Navštěvovala humanitární organizace a sama se angažovala i ve vlastních aktivitách. Založila Institut na podporu práv pracujících a Národní ligu boje proti tuberkulóze. U vysoké šlechty a republikánského tisku však naopak tato její bohulibá činnost narazila na kritiku. Považovali její návštěvy chudých za skandální a obviňovali ji z přetvářky. 

Zpočátku bydlel následnický pár v paláci Belém v Lisabonu, pak se přestěhovali do krásného vévodského paláce Vila Viçosa. Zde krátce po přestěhování málem došlo k tragédii, když v pokoji malého prince vypukl požár. Právě Amálie ho na poslední chvíli zachránila. Jenže byla těhotná a zanedlouho předčasně porodila dcerušku, která po několika hodinách zemřela. Od té doby propukly u Amélie zdravotní i psychické problémy, kterých se už nezbavila do konce života.

Proti monarchii 

V roce 1888 převzali Carlos s Amélií plnění královských povinností za vážně nemocného portugalského krále Ludvíka. Ten v říjnu následujícího roku zemřel. Manželé pak v listopadu 1889 přivítali na svět druhorozeného syna Manuela. Úkolem nového panovnického páru bylo zlepšit politickou i hospodářskou situaci v zemi. Král podnikl několik zahraničních cest, jejichž cílem bylo bránit zájmy portugalských kolonií zejména v Africe. V zemi ho během té doby zastupovala Amélie jako regentka. 

Nebylo to pro ni jednoduché. I když se chovala vlídně a ochotně naslouchala lidem a pomáhala jim, revolučním snahám se už nedalo zabránit. Král už dlouho ztrácel na oblibě, republikánská opozice sílila a získávala stále více příznivců ochotných svrhnout krále a nastolit republiku. O násilném odstranění krále se nyní už hovořilo veřejně. 

Příležitost se naskytla 1. února 1908, když se panovník s rodinou vracel v otevřeném kočáře z Vila Viçosa do Lisabonu. Na Palácovém náměstí zaútočili na jejich vůz automatickými zbraněmi dva revoluční republikáni. Krále střelili do krku a na místě zemřel. Starší syn Ludvík Filip, rovněž smrtelně zraněný, ještě dvacet minut bojoval o život. 

Duchapřítomná královna Amélie, která se nacházela v bezprostřední blízkosti atentátníků a jako zázrakem zůstala nezraněna, zachránila život alespoň mladšímu synovi Manuelovi. Začala totiž atentátníky mlátit mohutnou kyticí, kterou bezprostředně před atentátem dostala. I Manuela zasáhla kulka, ale přežil a hned druhý den ho prohlásili portugalským králem.

Kapitulace 

Amélie pomáhala nezkušenému synovi zvládnout nelehkou situaci. Vedla politické rozhovory, předsedala státní radě, koncipovala oficiální dokumenty. Konec monarchie ale nezastavila. V říjnu 1910 se uskutečnily volby, v nichž těsnou většinou zvítězili republikáni. Ti provedli převrat a vyhlásili republiku. Přidala se k nim armáda, a tak musela bezmocná královská rodina kapitulovat a odejít do exilu. Amélie nejdříve využila nabídku svého bratra a žila v Anglii. Posledních třicet let pak strávila ve vlasti svých předků v Chesney poblíž Versailles, kde v roce 1951 zemřela. 

Pohřeb se konal v Paříži a následně i v kostele São Vicente de Fora v Lisabonu. Amélii byly na příkaz diktátora Salazara vzdány pocty jako královně a její tělo bylo uloženo do klášterní hrobky královského rodu Braganza po boku manžela a synů…

Image

Čtěte také

Potupná smrt ve vaně: Vražda tyrana v podání krásné revolucionářky