„Tak to je lítostka, jenže někdo jí říká indiánský tuřín, a slyšela jsem děti, jak ji říkají panáček na kazatelně. Nikdy se jejího kořene nedotkni jazykem, určitě by tě pálil jako oheň. Jak se nějakému klukovi dostanou do ruky, hned se do toho musí zakousnout. To víš, že to nikdá neudělá dvakrát. Indiáni vyvařují z kořene jed a pak kořen jedí; bodejť že je to lepší než umřít hlady!“ (E. T. Seton: Dva divoši)

Krasavice s nebezpečnou sebeobranou

Stejně jako většina árónovitých rostlin, i lítostky mají poměrně složitě stavěné květenství – palici obalenou toulcem. Květenství některých druhů jsou velice atraktivní, proto patří k žádaným zahradním rostlinám. U nás jsou, až na několik výjimek, poměrně citlivé na přezimování. S nejodolnějšími druhy, které je možné bez problémů pěstovat i v Česku, se seznámíte v tomto díle atlasu.

TIP: Odpadkové ekosystémy překvapují aneb Neuvěřitelná fakta o nových ekosystémech

Všechny druhy lítostek obsahují rafidy – drobné ostré krystalky šťavelanu vápenatého. Ty chrání rostliny proti vetřelcům, jimž způsobují velmi nepříjemný, palčivý a bolestivý pocit způsobený mechanickým poškozením sliznic. Lítostky v sobě navíc mají saponiny a malé množství alkaloidů. Mnohé druhy se používají pro léčivé účely nebo jako potravina, protože důkladným sušením, vařením nebo máčení ve vodě se rafidy rozpouštějí.

Lítostka trojlistá (Arisaema triphyllum)

U tohoto druhu byly popsány tři poddruhy, které se liší velikostí, tvarem a zbarvením toulce. Indiáni hlízy vařili nebo je krájeli na velmi tenké plátky. Poté je až několik měsíců sušili a když hlízy ztratily jedovatost, jedli je jako bramborové lupínky, nebo mleli na mouku. Čerstvé hlízy, šťáva z listů či krátce sušené hlízy se také používaly v domorodé medicíně při léčbě kožních zánětů, pro vykašlávání a jako antikoncepční prostředek.

Lítostka amurská (Arisaema amurense)

Květenství tohoto druhu je podobné jako u lítostky trojlisté, s nímž bývá lítostka amurská často zaměňována. Lze je však snadno rozlišit podle listů. Vyluhované a vařené hlízy sloužily v době nouze jako potravina a tento druh hraje významnou roli v tradiční čínské medicíně. Požívá se samostatně nebo ve směsi se zázvorem jako protibakteriální a protiplísňový prostředek, jako lék pro odkašlávání, proti revmatismu, křečím a na uvolnění svalů. Rovněž našel využití jako pomocný prostředek při léčbě nádorů.

Lítostka dračí (Arisaema dracontium)

K tomuto druhu se vztahuje citát v úvodu stránky. Jedná se o poměrně mohutnou rostlinu, jejíž hlíza může mít v průměru až 8 cm. Indiáni používali sušené hlízy při léčbě gynekologických problémů a astmatu.

V řecké mytologii se v porovnání s náboženstvími jiných dávných civilizací setkáváme s nápadným antropomorfismem: Zatímco Aztékové či Keltové ztotožňovali své bohy s přírodními jevy i nebeskými tělesy a zdůrazňovali tím svou bezvýznamnost, Řekové je vnímali jako bytosti podobné lidem. Členové řeckého panteonu se navíc dopouštěli stejných chyb a selhání. 

Osudy starověkých bohů se po generace předávaly ústní tradicí a dodnes o nich se zájmem čteme. Méně se však ví, jak vypadal reálný náboženský život tehdejších Řeků.

Lidská oběť v bájích a pověstech

V komunikaci s bohy přikládali Řekové největší význam právě oběti, přičemž přinášeli dary těm z nich, které si právě chtěli naklonit. Například mořeplavci si tak předcházeli vládce moří Poseidona, pro vojáky byl zas důležitý Ares, bůh války. Dlouho se předpokládalo, že Řekové rituálně obětovali pouze zvířata: Ženy předkládaly bohyním samice, zatímco muži žádali o přízeň bohů oběťmi samčího pohlaví. 

O lidských obětech existuje jen pár zmínek, leccos však napovídají literární záznamy. V legendě o Prometheovi přinesl syn Titánů lidem oheň, za což jej bohové přikovali ke skále a orel mu každý den vyrval játra, která přes noc opět dorostla. Prometheus se tak obětoval pro lidstvo. V jiném příběhu usmrtil nestvůrný Minotaurus s tělem člověka a hlavou býka každý rok sedm panen a sedm mladíků z Athén, dokud jeho řádění nezarazil hrdina Theseus. Podle vědců mohou právě takové náznaky vypovídat o vztahu původních obyvatel Peloponéského poloostrova k lidským obětem.

Vlčí hora promlouvá

Hmatatelným důkazem by se pak mohl stát například rok starý objev z hory Lykaion (v překladu „hora vlků“). Z literárních pramenů ji známe jako rodiště nejvyššího boha Dia a na jejím vrcholku se kdysi měla nacházet svatyně, kde se prý vykonávaly i krvavé lidské oběti. Řekové údajně věřili, že kdo tam obětuje Diovi a maso zemřelého pozře, změní se ve vlka. 

Archeologové v místě obětního ohniště skutečně kromě zbytků popela a zvířecích kostí našli i lidské ostatky. Velmi pravděpodobně patřily mladému chlapci, který zemřel upálením. Pokud badatelé domněnku potvrdí, budeme možná muset obraz vzdělaných, kultivovaných a na svou dobu nesmírně vyspělých Řeků mírně upravit. 

Jordánské městečko Al Jaya, ležící v jižní části země, na dohled izraelské hranici, nejspíš nenajdeme v cestovatelských průvodcích. Změnit se to ale snaží čtyřiašedesátiletý Mohammed Al Malaheem, který zde od roku 2011 provozuje patrně nejmenší hotel na světě. Jeho mini hotel je skutečně jedinečný - vybudoval jej totiž z vyřazeného VW Brouka.

„Al Jaya je mým domovem, zde jsem se narodil a prožil jsem zde celý svůj život. Myslím, že je to velmi krásné místo a snažím se přispět k jeho zviditelnění na cestovatelské mapě světa,“ popisuje podnikavec Mohammed, kterému místní přezdívají Abu Ali, své cíle. 

Ostatně o zajímavosti není v této části Jordánska nouze – jen pár kilometrů od Aliho mini hotelu se nad městem Shoubak tyčí středověký křižácký hrad Montreal, vybudovaný ve 12. století. Se svou nadmořskou výškou přes 1 300 metrů jde o jedno z nejvyšších míst země.

Nocleh v maličkém autíčku je určený maximálně pro dvě osoby. Za noc s tradiční snídaní (kterou prý připravuje jeho žena) si Abu Ali účtuje 40 jordánských dinárů (v přepočtu zhruba 1 200 korun). Recepci si tento svérázný hoteliér vybudoval z přilehlé jeskyně, ve které se nachází i sprcha a malý obchůdek se suvenýry.

Astronomové objevili dvojici masivních a hyperzářivých galaxií, které právě před našima očima splývají. Celé se to odehrává ve vesmíru, který je starý téměř 13 miliard let.

Podle Dominika Riecherse z Cornellovy univerzity, který vedl tato pozorování, je objev hyperzářivé galaxie, kde se horečnatě rodí hvězdy, vždy pozoruhodným zážitkem. Ale objevit dvojici takových galaxií najednou, která ještě navíc splývá, tak to už je teprve něco.

Splývání extrémních galaxií

Dotyčný pár galaxií, který nese označení ADFS-27, pozorujeme v souhvězdí Mečouna (Dorado) na jižní polokouli. Je od nás vzdálený asi 12,7 miliardy světelných let a podle všeho jde o nejvíce extrémní pár splývajících galaxií, jaký jsme zatím našli.

TIP: Hlavním motorem tvorby hvězd ve vesmíru je splývání galaxií          

Galaxie, které badatelé pozorovali pomocí soustavy radioteleskopů ALMA, jsme zachytili ve velmi mladém věku. Jsou staré maximálně pár set milionů let. Po splynutí se z těchto galaxií stane anebo již vlastně před miliardami let stal, úctyhodný galaktický gigant.

Hlavní zápletkou Dumasova románu jsou intriky kardinála Richelieu, který chce zničit královnu Annu Rakouskou, manželku francouzského krále Ludvíka XIII. V tom mu vydatně pomáhá jeho pravá ruka hrabě Rochefort a tajemná kráska Milady de Winter. Královna ovšem tajně miluje vévodu z Buckinghamu a na důkaz lásky mu daruje dvanáct diamantových přívěsků, tedy šperk, který dostala od krále. Této poněkud choulostivé situace se Dumas chytl jako klíště…

Mladý, krásný, oblíbený

Pravda, Dumasův výklad historie se nese v rovině beletrie, nicméně vychází ze skutečných událostí, k nimž došlo na sklonku třetí dekády 17. století. Ludvíka XIII. romanopisec vylíčil jako loutku v rukou kardinála Richelieu, skutečnost ovšem tak jednoznačná rozhodně nebyla.

Do románu se dostal jako jeden z hlavních hrdinů George Villiers, první vévoda z Buckinghamu, anglický politik a dvořan, oblíbenec krále Jakuba I. V průběhu jeho vlády se rychle stal jedním z nejmocnějších mužů Anglie a za vlády Jakubova nástupce Karla I. v podstatě řídil politiku země. Pocházel ze starobylé venkovské šlechtické rodiny, počítající svůj původ již od počátku 13. století. Jeho životopisci zdůrazňují, že v mládí nebýval příliš dobrým studentem, ale vynikal pohledným zjevem i dobrou fyzickou kondicí. To se tehdy ve šlechtické společnosti nosilo více, než vznešenost ducha. Vzdělání si nakonec přece jenom doplnil - v letech 1610 až 1612 při svém pobytu ve Francii.

Jakub I. měl pro mladého George Villierse pochopení, brzy se z něj stal králův blízký přítel. Vévoda z Buckinghamu byl pro Jakuba nepochybně sexuálně přitažlivý, ovšem zda Villiers „opětoval“ jeho fyzickou náklonnost se nedá jednoznačně posoudit. Řada historiků spíše tvrdí, že vévoda královy sexuální nabídky odmítal. Tuto úvahu lze opřít i o fakt, že Buckingham měl za manželku Kateřinu Mannersovou, dceru hraběte z Rutlandu a zplodil několik dětí. Samozřejmě, to nemusí znamenat, že nebyl jinak sexuálně orientovaný…

„Krásný George“ dobře věděl, jak je na něm Jakub I. závislý. Začal toho patřičně využívat. Poměrně rychle zbohatl. Postavil si skvostný palác, který naplnil řadou skvostných uměleckých předmětů včetně obrazů tehdy nejproslulejších evropských mistrů. Utrácel jako zběsilý, jeho „kunstkabinet“ dlážděný mramorem se měl stát nejkrásnějším sálem v království.

Jakub si nesporně uvědomoval, že vévoda ho využívá, byl však již příliš vyčerpán a příliš nad věcí, aby se vzepřel. Na konci dlouhé zimy 5. března 1625 ho postihl těžký záchvat třídenní zimnice, a brzy bylo zřejmé, že se blíží jeho konec. Vládu předal svému synovi Karlovi. Buckingham patřil i k jeho přátelům. Jeho vliv dokonce vzrostl!

Spolu a sami?

V květnu roku 1625 přicestoval už coby Karlův ministr do Paříže, aby sjednal smlouvu o spojenectví mezi Anglií a Francií a dohodl podmínky sňatku svého krále s Henriettou Marií Bourbonskou, sestrou Ludvíka XIII. Úkol nijak jednoduchý, neboť kardinál Richelieu nebyl spojenectví Francie s Anglií příliš nakloněn. Krále zase rozčilovalo vévodovo extravagantní chování. Jediné pozitivum Buckinghamovy mise tedy tkvělo v dohodnutí sňatku mezi oběma urozenými lidmi. Vracel se zpět do Anglie, ovšem nejen s bourbonskou princeznou. Svou švagrovou až na francouzské poběží doprovázela právě čtyřiadvacetiletá královna Anna Rakouská. S Villiersem, který byl tehdy považován za ideál mužské krásy, se setkala už v Paříži a samozřejmě jí lichotil jeho obdiv. Ráda s muži flirtovala. A vévodovi to imponovalo.

Když se průvod během cesty zastavil v Amiensu, nechal se večer 16. června strhnout svou pýchou. Královna se procházela se svým doprovodem, Villiersem a dalším anglickým velvyslancem v biskupských zahradách. Stmívalo se. Když se pak na krátký čas ocitla s vévodou zcela sama, osmělil se a chtěl ji strhnout do náručí. Zakřičela. Ať už v hněvu, z překvapení nebo z obezřetnosti… Okamžitě se seběhli ostatní, k ničemu dalším nedošlo.  Kompromitující okamžik však v podání svědků nabýval barvitých rozměrů. Mluvilo se i o tom, že se Buckingham pokusil královny násilím zmocnit.

Každopádně odtáhl jako zpráskaný pes. Podruhé se poněkud lehkomyslně nechal unést emocemi při loučení v Abbeville. Skrytý za záclonkou kočáru jí šeptem vyznával lásku a prosil ji o odpuštění. Nereagovala nijak vstřícně, ale také bez příkrého odmítnutí. V městečku zůstala na noc, druhý den se vracela do Paříže. Její švagrová pokračovala dál – do Anglie. Jenže skandálek měl mít i třetí dějství. Buckingham se totiž po několika hodinách jízdy k pobřeží zčistajasna obrátil a hnal koně zpět do Abbeville. Vtrhl do královniny ložnice. Na kolenou a s něžnými slovy líbal závěsy její postele. Ani tehdy jej nevykázala s hanbou…

Byla ještě nějaká jiná setkání? Tajná? Došlo i na milování? Nejspíš ne. Lze ovšem soudit, že milostným citem zahořeli oba a vévoda měl nepochybně v plánu se znovu do Francie vrátit.

Flirtující královna

Ale vraťme se k příčinám… Soužití Ludvíka XIII. se španělskou infantkou Annou Rakouskou vždy neslo nemalé problémy. Čtrnáctiletý ženich do svazku vstoupil totálně nepoučený a nezkušený. Princova nelítostná matka Marie Medicejská však trvala na okamžitém naplnění manželství… Traduje se, že dvořané ho indiskrétními žertíky vyděsili už před tím, než vstoupil do ložnice své novomanželky. Podle očitých svědků byli ponecháni v ložnici asi dvě hodiny svému osudu a zda se tam „dělo“, co se v takových okamžicích mělo „dít“, se vlastně neví. Zlí jazykové tvrdili, že na šokující zážitek Ludvík nikdy nezapomněl. Po další čtyři roky do komnat své stejně staré manželky odmítal vstoupit.

Čím více se jí stranil, tím více vyhledával společnost mladých mužů. Sice po určité době přece jenom pochopil, že by potřeboval dědice, nicméně po tak dlouhé sexuální pauze se o dítě s Annou snažili neúspěšně. Královna několikrát potratila. Naposledy si nešťastnou událost přivodila vlastní neopatrností, když se zúčastnila taneční soutěže a uklouzla na naleštěných parketách. Měla sklon flirtovat s muži a oni rádi podléhali jejím úsměvům. Neustále jí hrozilo, že ji král zapudí. Navíc si i během války, kterou Francie vedla s jejím rodným Španělskem, dopisovala se svým bratrem Filipem. Tím krále rozhněvala natolik, že se od ní trvale odloučil a vykázal ji na zámek Chantilly.

Konec ambiciózního krasavce

Ať už se v červnu 1625 aférka mezi královnou a britským velvyslancem zvrhla v regulérní nevěru, či nikoli, ti dva se už nikdy nesetkali. V anglickém parlamentu se proti vévodovi, který v podstatě řídil politiku svého krále, začala zvedat vlna odporu. Ocitl se v nebezpečí. To v létě 1628 sice poněkud zesláblo, ale tiché klepy o tom, že je spojen s ďáblem, se šířily i nadále.

Anglické vojsko se tou dobou připravovalo na vpád do Francie. K Villiersovi se čím dál častěji dostávaly zprávy o intrikách proti jeho osobě. Podceňoval je, aniž by tušil, že zakrátko dojde k  tragedii.

TIP: Muškytýr d'Artagnan: Skutečný příběh jedné z největších románových postav

Dne 23. srpna 1628 se na něj v Portsmouthu vrhl atentátník a bodl ho dýkou do prsou. Buckingham byl na místě mrtev. Odstranění nejmocnějšího muže v Anglii se ukázalo děsivě jednoduché. Nedotknutelný oblíbenec obou králů, adorovaná hlava početné rodiny, vzývaný, milovaný, respektovaný, ale i obávaný a nenáviděný vévoda skončil svůj život rukou zpola pomateného puritánského důstojníka Johna Feltona. Ten mimochodem pod Buckinghamovým velením bojoval u La Rochelle a jeho motivy k vraždě nebyly nikdy objasněny.

Karel atentát snášel velmi těžce. Vévodovo mrtvé tělo nechal pohřbít v Londýně a postaral se o jeho vdovu i děti. Zavražděním Buckinghama se uzavřelo nejen jedno období anglických dějin, ale i jedna kapitola „stuartovské rodinné historie“.

Američtí vědci uskutečnili zajímavý experiment, v němž pomocí relativně jednoduchého genetického zásahu vytvořili vrubounovitého brouka, který má uprostřed čela třetí složené oko. Na snímku z elektronového mikroskopu připomíná fantastickou nestvůru.

TIP: Výzkum regenerace obojživelníků a ryb přináší naději i pro lidské pacienty

Vědci k tomuto experimentu dospěli náhodou. Zjistili, že když při zárodečném vývoji těchto brouků „vypnou“ gen orthodenticle (otd), tak výslední brouci nejen přijdou o rohy vprostřed čela, ale mají namísto nich třetí složené oko.

Podobné experimenty přispívají k pochopení vzniku a vývoje složitých znaků a orgánů. Získané poznatky bychom mohli časem uplatnit při výrobě umělých orgánů pro transplantace. 

Není žádným tajemstvím, že si člověk se svým psem může vytvořit emotivní vztah, který předčí vztahy s většinou ostatních lidí. V takovém případě pak chlupatý přítel může pomoci se stresem, úzkostí či depresí.

Podle nového lékařského výzkumu je vztah se psem ohromným přínosem i pro pacienty s HIV. Ukázalo se, že lidé v této situaci, kteří mají psa, propadají depresím o 300 procent méně pravděpodobněji, nežli pacienti bez psa.

TIP: Rozumějí psi lidským povelům? Podle nového výzkumu rozhodně ano!

Lidé s touto životu nebezpečnou, a stále ještě nevyléčitelnou chorobou, často trpí těžkými psychickými stavy. Zároveň platí, že se špatnou náladou se zrychluje postup onemocnění HIV. Psi tedy pacientům s HIV významně prodlužují život.

Veřejné mínění v Saúdské Arábii formují v drtivé většině názory mladých – internetové generace, která má rozhled a touží po společenské reformě. Alespoň si to myslí 32letý korunní princ Mohamed bin Salmán, jenž zemi řídí pod záštitou svého otce. V současnosti přitom sází na podporu tzv. mileniálů, tedy lidí narozených a vyrůstajících na přelomu tisíciletí. 

Saúdská Arábie zůstávala jediným moderním státem, který zakazoval ženám usedat za volant. Zrušení zmíněného omezení pak jistě značnou část tamní populace popudilo. Předpokládá se ovšem, že daleko víc obyvatel s rozhodnutím souhlasí. 

Vyplatí se princi riskovat? V zemi, kde je svobodný projev názoru vzácný, se jen těžko určují následky podobně vážných kroků. Průzkum z roku 2014 nicméně ukázal, že v otázce řízení žen se místní populace dělí „půl na půl“. Mohamed přitom hodlá zajít ještě dál a slibuje, že společnost oživí díky „odvážným“ reformám. Změny čekají mimo jiné ekonomiku království – a řadě lidí se příliš nezamlouvá, že by si měli mírně utáhnout opasky.

Rozhodnutí podle dohadů

Podle profesora Steffena Hertoga z London School of Economics se princ při svém rozhodování z velké části opírá o dohady. „Řekl bych, že s legalizováním řidiček souhlasí tichá většina, zatímco hlasitá menšina se ostře ozývá proti,“ vysvětluje. Ať už je však reakce jakákoliv, znamená Mohamedovo jednání značný posun vpřed. „Královská rodina se vzdává starého a velmi těsného sepětí se superkonzervativní a dobře organizovanou menšinou,“ dodává Hertog. „Místo toto hledá rozptýlenější podporu, zejména u mladší části společnosti.“

Negativní ohlasy se objevily již po 27. září, kdy byla „novinka na silnicích“ oznámena prostřednictvím vládního zpravodajství. Poté se uskutečnila i tisková konference, konala se však na saúdskoarabské ambasádě ve Washingtonu. Prolomení zákazu řízení, které by mělo oficiálně začít platit od příštího června, se zařadilo mezi nejdiskutovanější témata na sociální síti Twitter: Zazněly mimo jiné obavy, že pokud začnou ženy řídit, zanedlouho se budou také odhalovat, a že rozhodnutí o změnách v království začnou přicházet z Bílého domu. 

Zrádci ve vlastních řadách

„Jako v každé společnosti, i zde se lidé bojí změn,“ vysvětluje Basmah Omairová, ředitelka centra Khadijah Bint Khawilid, které se snaží prosadit ekonomické zrovnoprávnění žen. Právě její iniciativa v roce 2014 odhalila společnost rozdělenou v otázce řízení na poloviny. Dnes však Omairová poukazuje, že v novějších průzkumech se větší procento vyslovilo proti zákazu. „Jakmile změna přejde do praxe a lidé uvidí, že má pozitivní efekt, zvyknou si na ni velmi rychle,“ dodává. 

Zpřístupnění silnic něžnému pohlaví může posílit hospodářský růst až o 1 % ročně. Do roku 2030 by podle výzkumu BI Economics mohla ekonomika království poskočit v přepočtu až o 1,98 bilionu korun – což je jasný argument pro řízení žen. Podle Ayhama Kamela, ředitele Eurasia Group pro Střední východ a severní Afriku, však odpor zcela utišit nelze: „Mezi kněžími i v královské rodině se vždy najdou tací, kteří budou pokroku bránit.“

Nezávislá Arábie 

Vedle společenských reforem naznačil princ také radikální změny, které se dotknou ekonomiky země: K největším patří uvedení státní ropné společnosti Saudi Aramco na akciový trh. Dál Mohamed prolomil i jinak zdrženlivý přístup Saúdské Arábie k diplomacii, když poslal armádu bojovat s rebely v Jemenu. 

Ekonomické změny obecně sklízejí spíš kladné ohlasy, přesto se v některých ohledech zavádějí hůř, protože nízká cena ropy v podstatě zastavila hospodářský růst země. Podle princových vizí by však Saúdskou Arábii nemusely podobné „zádrhely“ v budoucnu tolik sužovat: Stát se má zbavit závislosti na ropném průmyslu i vládních společnostech a spoléhat spíš na soukromý sektor. 

S církví v pozadí

„Ekonomická reforma s sebou nese řadu komplikací,“ vysvětluje Hertog. „Na druhou stranu povolit ženám řízení je mnohem snazší a získá to princi uznání západních zemí.“ Podle britského profesora má Mohamed „dlouhodobou vizi sociálně a ekonomicky liberálního království, z něhož by se mohlo stát centrum regionálních firem, podobně jako se to povedlo Dubaji“.

S víc než 20 miliony obyvatel a dalšími 10 miliony emigrantů je však království v porovnání se svými sousedy v Perském zálivu obrovské. Zavést reformy do praxe a dosáhnout co nejvyšší zaměstnanosti na tak rozlehlém území je proto velmi náročné. Arábie zároveň spravuje nejsvatější místa islámu, což značně posiluje roli církve, která prosazování změn komplikuje – přestože v poslední době již její hlas nezní tak silně. 

Království ideálů

Během loňského rozhovoru vzpomínal princ na mládí u dvora. Když tenkrát přemýšlel nad svou budoucností, viděl se jako člověk se dvěma možnostmi: Buď se zavedeným pravidlům království pokloní, nebo se je pokusí přizpůsobit své vizi a půjde za vlastními ideály jako velcí vizionáři naší doby. Jmenoval tehdy Steva Jobse, Billa Gatese a Marka Zuckerberga, tedy zakladatele Applu, Microsoftu a Facebooku. „Když se budu řídit jejich receptem na úspěch, čeho všeho můžu dosáhnout?“ ptal se Mohamed. Zatím se zdá, že velkých věcí. 

Hliněná tabulka z istanbulského muzea archeologie ukrývá podle vědců záznam o nejstarší známé předmanželské smlouvě. Podle profesora Ahmeta Berkız Turpa z univerzity v Şanlıurfě (Edessa) obsahuje tabulka ujednání, podle kterého budoucí manželé (Laqipum a Hatala) souhlasí s tím, že nedojde-li do dvou let k naplnění manželství (tedy narození potomka), může se muž obrátit na služby „posvátné prostitutky“. 

TIP: Pokročilá archeologie: Nový objev s pomocí satelitů, dronů a Google Earth

Posvátné prostitutky zvané „hierodules“ byly vlastně otrokyněmi, které společnost využívala jako náhradní matky. Pokud tato náhradní matka porodila chlapce, její služba skončila a byla volná. Opatření mělo za cíl zachovat manželství i v případě, kdy byla žena neplodná. Šlo o důležité opatření, neboť ve starověké monogamní společnosti nebyla neplodnost považována za oprávněný důvod k rozvodu.  

V další části smlouvy je pak podle profesora Turpa uvedeno, že pokud by došlo k rozvodu manželství, je muž povinen zaplatit své ženě necelé 3 kilogramy stříbra. Pokud bude iniciátorem rozvodu žena, musí stejnou částkou vyplatit svého manžela.

Zemřel následník trůnu opravdu v Sarajevu? Právě tak by se mohl ptát příznivec slaboduchých konspiračních teorií, kdyby si pečlivě prohlédl pomník padlých v malé obci Stan nedaleko Hlinska na Českomoravské vysočině. 

Voják, nebo generál?

Pomník sám není ničím neobvyklý – komolý jehlan, zlacené písmo, střízlivé pojetí prosté patosu. Zaznamenána jsou na něm jména šesti padlých z první a jednoho z druhé světové války. Při bližším pohledu na fotografii Františka Navrátila (1888–1915) se však pozorný návštěvník neubrání pocitu, že se nejedná o podobiznu sotva třicetiletého záložáka z českomoravského pomezí, ale někoho úplně jiného.

Ohlodána zubem času, hledí z porcelánové obruby zasazené ve světlé žule do kraje tvář poněkud obtloustlého muže s mohutným knírem a ježkem, který je místo erárního mundůru, popřípadě svátečních šatů, jak je na pomníkových fotografiích zvykem, oděn do honosné generálské uniformy s vyznamenáním Signum Laudis na hrudi.

TIP: Atenát na Františka Ferdinanda d´Este: Událost, která odstartovala konec monarchie

Není pochyb o tom, že se skutečně nejedná o vojína Františka Navrátila ze Stanu, nýbrž o jeho „jmenovce“ arcivévodu Františka Ferdinanda d´Este (1863–1914). Tedy slovy Švejkovy bytné paní Müllerové „toho tlustýho, nábožnýho“, jehož zavraždění se stalo záminkou k řetězci tragických rozhodnutí vedoucích k vypuknutí světového konfliktu, milionům obětí a následkům, s nimiž si Evropa vlastně neví rady dodnes. Hrůzy války dolehly pochopitelně i na české země, byť se jim přímé akce vyhnuly a pomníky padlých téměř v každé obci a městě jsou dnes jejich nejhmatatelnější ozvěnou.

Slavný vs. zapomenutý

Patrně nezjistíme, jak a kdy k záměně fotografií na pomníku ve Stanu došlo. Mohlo jít o nedbalost, neznalost, nebo snad zlomyslnost? Je to koneckonců jedno, zbývá jen pachuť nespravedlivé ironie.

Nešťastný arcivévoda František Ferdinand bývá někdy označován za první oběť Velké války. Okolnosti jeho smrti jsou zdokumentovány minutu po minutě a jeho hrobka v Arstettenu je bezmála poutním místem. Osud Františka Navrátila je však zapomenut – nejspíš již nelze zjistit, jak a kde přesně padl a kde leží jeho ostatky. Pro budoucí generace po něm měla zůstat alespoň jeho tvář zvěčněná na pomníku v rodné vsi. I to málo mu kdosi odepřel.