Když v polovině třicátých let minulého století švédské námořnictvo zadalo firmě AB Bofors vývoj lehkého kanónu určeného k protiletadlové obraně plavidel, nikdo netušil, že se začíná psát historie nejlepšího protiletadlového děla střední ráže následujících desetiletí. Zrod nového kanónu však nebyl jednoduchou záležitostí. Automatickou funkci u děl střední ráže dosud nikdo prakticky neověřil, ale konstruktéři švédské zbrojovky odvedli vynikající práci. Po řadě pokusů a zkoušek společnost Bofors předvedla v roce 1931 prototyp a další dva roky probíhal náročný program zkoušek. Řešilo se provedení lafety pro pozemní variantu děla a upravovaly se drobné nedostatky, které se projevily při střeleckých a jízdních zkouškách. 

V mnoha armádách

V roce 1933 byl proces testování a střeleb úspěšně ukončen zařazením zbraně do arzenálu švédského námořnictva pod názvem 40mm automatický kanón M 32. Pro zahraniční zákazníky byla zbraň nabízena pod označením Bofors 40 mm L/60. Protože se jednalo o bezkonkurenčně nejlepší protiletadlový kanón světa, výrobce ho v předtuše velkého exportního úspěchu velmi aktivně nabízel. První objednávka přišla od holandského námořnictva, které si v roce 1934 pořídilo pět dvouhlavňových stanovišť pro křižník De Ruyter.

V roce 1935 následovala objednávka belgické armády a ve stejném roce si automatické kanóny Bofors objednalo také Finsko a Norsko, kde se později rozeběhla i jejich licenční výroba. V tomto roce první zbraně v pozemní variantě zařadila do své výzbroje i domácí švédská armáda. Dalším zájemcem se stalo Polsko, které se snažilo kvůli vzrůstající hrozbě ze strany nacistického Německa i Sovětského svazu modernizovat a posílit své protiletadlové dělostřelectvo. Poláci proto rovnou zakoupili licenci na výrobu. 

Do Československa?

Právě polská armáda, která měla ve své výzbroji více než 300 kusů 40mm boforsů, použila tuto zbraň jako první i v boji. Především na vrub kanónů vz. 36, jak byla v Polsku děla označena, připadá nejvíce sestřelených německých a později i sovětských letadel. Není bez zajímavosti, že 40mm kanóny Bofors měly v roce 1938 posílit i výzbroj československé armády. Když se nezdařil vývoj automatické protiletadlové zbraně ve Škodovce, obrátilo se ministerstvo národní obrany na Polsko s žádostí o prodej kanónů z licenční výroby probíhající ve zbrojovce ve Starachovicích.

Poláci ale odmítli, a tak čs. vojenská správa začala jednat přímo se zbrojovkou Bofors. V létě 1938 Československo objednalo osm děl spolu s právy na licenční výrobu, která měla probíhat ve Škodovce. Po Mnichovu ale došlo ke stornování celého kontraktu, a proto se naši dělostřelci se 40mm kanóny setkali až v roce 1942. Bezesporu nejslavnější kapitolou v historii zbraně se stala její služba v řadách britské armády, letectva a námořnictva. V roce 1937 došlo k objednávce prvních kanónů stejného vzoru, jaký si objednalo Polsko, a zároveň byla podepsána dohoda o licenční produkci děl v Británii.

Britský upgrade

Na ostrovech se pak děla vyráběla pod označením QF 40 mm Mark I. Zbraně sloužily především k protiletadlové obraně pozemních vojsk, chránily však i letecké základny a důležité cíle v zázemí. V Británii došlo také k dalšímu vývoji a zdokonalení kanónu, přičemž výsledná verze dostala označení Mark III a stala se standardní armádní protiletadlovou zbraní. Produkce neprobíhala pouze na území Spojeného království, ale stovky děl vznikly i ve zbrojovkách v Kanadě a Austrálii, přičemž armády a námořnictva obou zemí kanóny Bofors také s úspěchy používaly.

O oblibě a účinnosti těchto zbraní nejlépe svědčí fakt, že Britové se s boforsy nejnovějších variant rozloučili až v osmdesátých letech. V řadách britské armády se s kanóny QF 40 poprvé setkali také naši dělostřelci. V květnu 1942 byl Československý pěší prapor 11 – Východní reorganizován na Čs. lehký protiletadlový pluk 200 – Východní.

Proti Luftwaffe

Tato jednotka se skládala ze tří praporů po čtyřech rotách a výzbroj tvořilo 36 kanónů Bofors, které se naši vojáci naučili ovládat v rekordním čase. Již po dvou měsících od zahájení výcviku pluk s velkým úspěchem absolvoval ostré střelby a byl přeřazen k bojovým jednotkám. Jeho prvním úkolem se stala obrana haifského a bejrútského přístavu. Naši dělostřelci si počínali velmi dobře, a proto jim byl následně svěřen odpovědný úkol na frontě. Od 1. ledna 1943 se pluk podílel na obraně přístavu Tobruk.

Dokončení: Nestárnoucí protiletadlový kanon Bofors: Strašák pilotů Luftwaffe (2)

Díky výborně připravenému plánu palebných přehrad se jim podařilo odrazit řadu německých náletů a dosáhli i několika sestřelů. V červnu po zhroucení sil Osy na africkém bojišti následovalo zrušení pluku a vojáci byli převezeni do Británie. Tam došlo k reorganizaci naší jednotky na obrněnou brigádu, v jejíž sestavě působila i protiletadlová baterie vyzbrojená kanóny QF 40. Děla, která si formace přivezla do osvobozené vlasti, pak sloužila až do počátku padesátých let. 

V kalifornském Hawthornu se nedávno odehrála dlouho očekávaná show. Technologický vizionář Elon Musk představil svůj nový elektrický náklaďák Tesla Semi.

Osmnáctikolový náklaďák Tesla Semi uvedl přítomné v úžas. Podle představených statistik by měl prázdný Semi zrychlit z nuly na 100 km/h za pouhých 5 sekund. To nejsou hodnoty pro náklaďáky, ale pro sportovní vozy. Ještě větší dojem udělalo to, že plně naložený Semi, který uveze přes 36 tun nákladu, zrychlí z nuly na 100 km/h za 20 sekund.

Náklaďák budoucnosti

Užaslí posluchači pak už jenom vstřebávali informace o tom, že plně naložený Semi ujede na jedno nabití téměř neuvěřitelných 805 kilometrů. Tradiční dieselové náklaďáky přitom v 80 procentech případů jezdí k cílům vzdáleným méně než 400 km, takže by to Semi zvládl na jedno nabití tam i zpět. A kdyby to nestačilo, tak rychlé dobití poskytně během 30 minut náklaďáku Semi dost energie na další cestu až 644 km dlouhou.

TIP: Tažení elektromobilů pokračuje: Společnost Tesla představila svůj Model 3

Třešničkou na dortu je pak to, že náklady na provoz elektrického náklaďáku Tesly jsou významně nižší, než náklady na provoz dieselových nákladních aut. Jejich éra se již asi blíží ke konci.

Stále častěji se setkáváme s programy, jež mají za cíl chránit rozmanité druhy živočichů a rostlin, popřípadě je navracet do vybraných lokalit, odkud už dávno vymizely. Lidé se mnohdy ptají, proč je takové počínání důležité, a od vědců se jim obvykle dostává poněkud neurčitých odpovědí odkazujících na potřebu „větší biodiverzity“, která je nezbytná pro správné fungování ekosystému. 

Jakým způsobem se však zmíněná rozmanitost podílí na stabilitě přírody? Jaký význam může mít záchrana či návrat jednoho druhu? Takové otázky jsou běžným námětem teoretických studií, nicméně příroda se vždycky nechová tak, jak to předpovídá sebekomplikovanější počítačový model – a nejlepší odpovědi nakonec poskytuje její pozorování.

Strádající bobři

Jeden z ukázkových příkladů, jak může poměrně malý zásah do ekosystému spustit lavinu dalších změn, se odehrál v posledních dvaceti letech v Yellowstonském národním parku v USA. Hlavním aktérem se stal vlk obecný, který se sice kdysi v rezervaci vyskytoval, potkal ho však podobný osud jako jeho soukmenovce na řadě dalších míst: V 20. letech minulého století z parku pod tlakem lovců zcela zmizel. Ačkoliv bylo území chráněné už od roku 1872, vládní program na kontrolu predátorů vlky vyhubil. Jenže právě zmíněný živočich zastával roli významného, i když nikoliv jediného predátora yellowstonských jelenů, kteří se tak bez přirozené regulace začali nerušeně množit. 

Zároveň se samozřejmě zvyšovalo množství potravy, kterou zkonzumovali – čímž trpěly zejména mladé rostlinky různých druhů topolů a vrb, rostoucí kolem tamních vodních toků. Následně proto dramaticky poklesly stavy těchto stromů, jež jsou přitom obzvlášť v zimě velmi důležitým zdrojem potravy pro místní populaci bobrů. Přemnožení jelenů tudíž pocítili i tito hlodavci a jejich společenství v oblasti se zmenšovala, až nakonec v roce 1995 zůstala v parku jediná aktivní kolonie.

Zázrak v Yellowstonu

V tomtéž roce se však díky biologům vlk do Yellowstonu vrátil: 12. ledna 1995 bylo do tamní přírody vypuštěno prvních osm jedinců odchycených v národním parku Jasper v kanadské Albertě. Do konce roku 1996 pak následovalo ještě dalších 23 šelem. Vlci se v rezervaci velmi rychle zabydleli a jeleni opět čelili dávnému nepříteli. Následující vývoj událostí ovšem překonal i ty nejdivočejší představy. 

Stavy jelenů se sice nesnižovaly nijak překotně, kvůli přítomnosti vlků se však sudokopytníci nezdržovali na území parku v tak velkých skupinách jako dřív. Výskyt predátora je navíc přinutil být stále v pohybu, přičemž neměli dost času zcela zdecimovat mladé stromky. Díky obnovené populaci vrb i topolů posléze vzrostl počet bobrů – a z jedné kolonie jich bylo za dvě desetiletí hned devět.

TIP: Jak mohly v krátké době zmizet dva druhy vlků? Mohou za to genetici

Hlodavci vytvořili nové hráze zadržující vodu, načež vznikly větší vodní plochy, potažmo nové biotopy vhodné pro další živočichy, například ryby. Vzrostlé stromy poskytly útočiště nejrůznějším ptákům. Z mršin jelenů pak těžili orli, krkavci či kojoti. Vypuštění několika desítek vlků mělo zkrátka na celý ekosystém neuvěřitelný dopad.

Je všechno jinak?

Popsaný vývoj se stal záhy námětem mnoha populárních textů, dokumentů, odborných studií i vědeckých diskusí. Ne všichni totiž souhlasili s tím, že se kýžený efekt dostavil pouze v důsledku návratu vlků. Podle kritiků byl proces komplikovanější, a pozdější výzkumy navíc ukázaly, že se stromy nezotavují tak rychle, jak se původně zdálo. 

V časopise Nature vyšel v roce 2014 komentář, který tvrdí, že se na vztahy v přírodě nemůžeme dívat zjednodušeně tak, že si určíme nějaký pevný bod (například vlky), odkud vychází kontrola. Naopak, systém je hluboce provázaný a reguluje se navzájem a ve všech částech souběžně.

Prérijní inženýři

Klíčové druhy pro kontrolu ekosystému navíc není nutné hledat pouze mezi krvelačnými predátory – mnohdy totiž tuto rozhodující funkci plní i býložravci. K často citovaným příkladům patří severoameričtí psouni, kteří představují zásadní druh tamějších prérií, a to hned z několika důvodů. V první řadě vytvářejí velké populace a kvůli hojnému výskytu se stávají hlavní kořistí pro mnoho místních dravců, například pro jezevce, tchoře, lišky či dravé ptáky. V norách, jež si psouni budují, zas hnízdí rozmanitá zvířena – drobnější šelmy, nebo i někteří opeřenci. 

Zmínění hlodavci rovněž upravují porost, který roste v okolí jejich kolonií: Trávu udržují nízkou – snad proto, aby se v ní nemohl ukrýt případný predátor – a navíc dokážou ovlivňovat její druhové složení. Klíčící bylinky, jež nemají rádi, vykusují a uvolňují tak prostor vítanějším druhům. Lokality, kde se psouni vyskytují, jsou tudíž atraktivní pro další býložravce, například pro bizony či jiné sudokopytníky.

Kráčející vládci savan

Čím jsou psouni pro americký Yellowstone, tím jsou pro africké savany sloni. Rádi totiž pojídají malé stromky, například akácie, a jejich apetit zajišťuje v dané oblasti přežití typických trav a stromů, které by jinak „zarostly“. Travnaté lány navíc představují důležitý zdroj potravy pro pasoucí se zvěř – antilopy, zebry a mnoho dalších, jež jsou pro změnu vítanou kořistí lvů, gepardů či ostatních šelem. Specifické podmínky v savanách přitom vyhovují také četným drobnějším hlodavcům. 

TIP: Nepostradatelné cesty sloních architektů: V čem tkví důležitost afrických tlustokožců

Nedávno publikovaná vědecká studie dokonce odhalila, jak významnou roli hrají afričtí sloni v životním cyklu mnoha menších živočichů – ti totiž přežívají v „bazéncích“, které vznikají ve šlápotách chobotnatců zaplněných vodou. Majestátní tvorové rovněž produkují značná kvanta trusu, jímž jednak hnojí savanu, ale nadto roznášejí semena různých rostlin a poskytují potravu broukům, kteří se živí výkaly. 

Klemens Wenzel von Metternich pocházel ze staré porýnské šlechtické rodiny a po vzoru svého otce vstoupil do rakouských diplomatických služeb. Během napoleonských válek se vyšvihl na post ministra zahraničí a podstatnou měrou se podílel na uspořádání Evropy po roce 1815. Jako zastánce monarchismu a konzervativismu a nepřítel revoluce, nacionalismu i liberalismu se stal pro svobodomyslné lidi „strážcem Grálu reakce“ či „démonem Rakouska“. Před událostmi 1848 byl dokonce nucen složit úřad kancléře a uprchnout do Čech.

Návrat do rakouské metropole

Vídeňská vláda si po potlačení revoluce mohla dovolit vstřícné gesto vůči bývalému státníkovi, v listopadu 1850 zrušila zabavení jeho majetku a přiznala mu roční penzi ve výši 8 000 zlatých. Metternich ještě několik měsíců čekal, že ho císař František Josef I. vyzve k návratu domů. Když mu došlo, že pyšný monarcha nic takového neudělá, zaslal mu pokornou žádost, že by se chtěl jako soukromá osoba vrátit do vlasti.

V září 1851 se kancléř nastěhoval zpět do svého vídeňského „Zimního paláce“ na Rennwegu. Tuto rezidenci v historizujícím stylu si nechal postavit ještě před revolucí. Přestože byla během revolučních zmatků vypleněna, většina uměleckých skvostů zůstala zachována. Zimní období trávil kníže v hlavním městě, kde se jeho sídlo stalo oblíbeným společenským centrem. 

Ale po svém návratu už Metternich na politiku nikdy nezískal reálný vliv. Nikdo ho neposlouchal a nedbal jeho rad. O to více všechny kritizoval a nikoho nechválil. Svého nástupce Schwarzenberga například označil za nemravného a lehkomyslného diplomata a ministra Bacha za „mladého kluka, který píše úkoly a něco se naučil“.

Léta v Čechách

Na jaře a v létě odjížděl kníže na svá česká panství. Plaské panství, bývalý klášter, zakoupil Metternich v roce 1826. Významně podpořil hospodářský rozvoj regionu, neboť zde zřídil železárnu, která produkovala strojní, užitkovou, funerální a uměleckou litinu. Část komplexu nechal naopak přebudovat na obyvatelný zámek.

Metternich se v Plasích těšil velké vážnosti. Svědčí o tom i fakt, že když se po zrušení patrimoniální správy v roce 1850 konaly první volby do obecního zastupitelstva, zastupitelé zvolili za starostu právě knížete. Bývalý kancléř se cítil potěšen a volbu přijal, ale z praktických důvodů delegoval své pravomoci na prvního radního. Jakmile se o tom dozvědělo okresní hejtmanství, vypsalo na pokyn z Vídně nové volby, z nichž vzešel jako starosta zmíněný první radní.

Léto trávil Metternich nejraději na Kynžvartu, zámku nedaleko Mariánských Lázní. Panství patřilo jeho rodině již od 17. století. Přestavbu v klasicistní luxusní sídlo financoval z půjčky, kterou mu výhodně poskytl bankovní dům Rothschildů. Vyplatilo se to oběma stranám, jelikož si kníže pořídil moderní sídlo a bankéř získal rakouské občanství i titul. Na Kynžvartu se kníže cítil velmi šťastný. Po návratu z exilu zde psal svou autobiografii a sestavoval edici „dokumentů z pozůstalosti“. Pořádal hostiny a hony, ač sám nikdy nelovil.

Na českých panstvích se Metternich věnoval i svým potomkům. Největší radost měl ze syna Richarda, nadějného diplomata. Též si velmi oblíbil vnučku Paulinu hraběnku Sándorovou, která ho navštívila i v londýnském a bruselském exilu. Osud tomu chtěl a Paulina se zamilovala do svého o osm let staršího strýce Richarda. V roce 1856 se za něj provdala a z kancléřovy vnučky se tak stala i jeho snacha. Richard a Pauline šli ve stopách svého předka. Richard se stal velvyslancem v Paříži, jeho žena vlivnou přítelkyní francouzské císařovny Evženie a známou mecenáškou.

TIP: Láska mocného kancléře: Kněžna Zaháňská dala Metternichovi košem

Někdejší kancléř zemřel 11. června 1859 ve svém vídeňském sídle, aniž by své potomky obdařil posledními státnickými slovy. Jeho ostatky byly převezeny do Plas a uloženy do rodinné hrobky. Básník a dramatik Christian Friedrich Hebbel o jeho skonu poeticky napsal: „Náš starý kancléř již také odešel na onen svět. Připadá mi, jako by se hodiny Evropy rozbily.“ A měl pravdu. Starý svět se pomalu přibližoval ke katastrofě na frontách Velké války a pro Metternicha jako aristokrata v politice i životě v něm již nebylo místa. 

Superzemě 55 Cancri e je sice také terestrická, čili kamenná planeta, jinak se naší domovské planetě nepodobá. Je asi dvakrát větší než Země a svou hvězdu 55 Cancri A, která je podobná Slunci, obíhá ve velmi těsné vzdálenosti. Jeden oběh okolo ní zvládne za méně než 18 hodin.

Taková exoplaneta je samozřejmě extrémně rozžhavená a její povrch nepochybně plave na lávě. Na přilehlé straně planety ke hvězdě dosahují teploty neuvěřitelných 2 300 °C, na odvrácené straně je to jenom o něco lepší, s teplotami kolem 1 400 °C.

Lávový svět s téměř pozemskou atmosférou

Pekelný svět 55 Cancri e, který pozorujeme v souhvězdí Raka, ve vzdálenosti asi 40 světelných let, teď pořádně překvapil odborníky. Renyu Hu z Laboratoře tryskového pohonu NASA v kalifornské Pasadeně a jeho kolegové totiž zjistili, že navzdory extrémním podmínkám je atmosféra 55 Cancri e ve skutečnosti velmi podobná naší atmosféře na Zemi.

TIP: Extrémní superzemě 55 Cancri E je jako jedna velká sopka

Badatelé k tomu dospěli pozorováním záření, které se odráží od atmosféry exoplanety. Nejlepším vysvětlením pozorovaných změn jasnosti je podle nich atmosféra, která obsahuje dusík, vodní páru a kupodivu i kyslík. Je ovšem o poznání hustší, než atmosféra pozemská. Astrobiologové jsou z této zprávy jistě v šoku, protože na první pohled zcela neobyvatelná planeta má atmosféru prakticky stejnou, jako náš obydlený svět. O to těžší teď bude hledat případné planety se životem.

Jsou elektronické cigarety lepší nebo horší pro zdraví, nežli cigarety tradiční? O tom se v poslední době velmi intenzivně debatuje, často s rozporuplnými výsledky. Tábor příznivců e-cigaret teď postihla špatná zpráva.

Podle nového výzkumu amerických odborníků totiž může být kouření e-cigaret rizikové pro nastávající matky. Ukázalo se, že e-cigarety vyvolávají defekty u vyvíjejících se zárodků žab. Na žábách se takové věci testují kvůli tomu, že v některých ohledech jsou žabí embrya podobná těm lidským.

TIP: Výzkum kouření: Robot s plícemi na čipu si zapaluje jednu cigaretu za druhou

V obdobných případech ještě samozřejmě není jisté, že na lidské zárodky budou mít e-cigarety stejně problematické účinky. Prostředí při experimentu do detailu neodpovídalo situaci, když by e-cigaretu kouřila těhotná žena. Každopádně je ale na místě velká obezřetnost a další detailní výzkum.

Johana Peřková byla na první pohled prostá žena chudých rodičů Ludmily a Václava Peřkových. Narodila se v Suchdole nad Lužnicí v květnu roku 1703. Více než čtyři dekády, po které můžeme sledovat její příběh, však prozrazují, že její životní osudy nebyly nějak výrazně svázány dobovými konvencemi. Přesněji řečeno - její osud je do značné míry v rozporu s rozšířenými představami historiků o tom, jak vypadal život prostého člověka v první polovině 18. století.

Ukradené šaty

Johana strávila mládí v rodném Suchdole, kde našla živobytí u tamních sedláků jako děvečka. Psal se rok 1726 a jakoby mávnutím kouzelného proutku se život mladé ženy docela změnil. U sedláka, kde sloužila, totiž vzala nemalé množství šatstva a spěšně opustila obec. Po cestě se stalo něco neočekávaného. Místo toho, aby byla tato mladá žena s nápadným rancem chycena a odvedena k nebližšímu ramenu spravedlnosti, venkované od ní rádi koupili za velmi levný peníz šatstvo, které nesla. Ze strany Johany se přitom nejednalo o žádný podomní obchod. Záhy se ještě do rodné vsi vrátila pro další textil.

Tak se odehrál přerod prosté venkovské ženy ve zlodějku. Johanu však zakrátko přece jen chytili strážci zákona na třeboňském panství a odvedli ji do rodné vsi. Tato její první „kauza“ zůstala nepotrestána – také proto, že ukradené věci se vrátily k původním majitelům. Největší strach měla Johana z reakce své matky. Krátce po tomto extempore opustila mladá žena rodné třeboňské panství, aby se tam již nikdy nevrátila.

Období klidu

Další dekáda jejího života plynula v běžném rytmu každodennosti. Do Johanina života ovšem vstoupili muži. Ač jich bylo několik, na počátku třicátých let porodila své jediné dítě, syna Matěje. S ostatními souložníky (tak zněla dobová docela přiléhavá terminologie pro Johaniny více méně dočasné partnery) žila tu kratší, tu delší dobu ve volném vztahu. S malým Matějem pak putovala po Táborsku ode vsi ke vsi, Johana tu nacházela příležitostnou práci nejrůznějšího druhu, zatímco synek zůstával zpravidla u nějakých známých. Mladá žena nebyla vrácena na Třeboňsko, ani pro ni z tohoto panství nevyslali eskortu.

Každodennost na venkově první poloviny 18. století se vyznačovala řadou nepsaných principů a zvyků. Ne všechny jsou pro dnešního racionálního člověka pochopitelné. Johana se tu projevila jako bystrá inteligentní žena, která většinu svých dočasných partnerů přehrávala. Tehdy se také zrodila legenda o tom, že je vlastně docela bohatá dědička podílu na jednom jihočeském mlýně. Aby zmátla potencionální pronásledovatele, změnila si své jméno a začala si říkat Kateřina. Tak uplynulo celé desetiletí od jejích prvních kriminálních deliktů.

Vzali si, co potřebovali

Psal se rok 1736, když se Johana seznámila s o deset let mladším Matějem Čeňkem a tato dvojice se začala při svých putováních jižními Čechami živit krádežemi všeho druhu. Když dostali chuť na vepřové, neváhali ukrást odrostlejší sele a odnést ho dvě desítky kilometrů kamsi do lesů, kde si jej upekli. Prošli přitom desítkami vesnic, urazili stovky kilometrů, a přesto je nikdo nezastavil, ač se nejednou obohatili o ranec šatstva či jiné ukradené věci, například jablka. Vozili je na jakémsi dvojkoláku. Tato anabáze nakonec přece jen skončila dopadením. Dvojice byla chycena krátce po jednom z jejích kriminálních kousků. Čeněk byl nuceně odveden do armády a Johana odsouzena na půlroku nucených prací – odkud však po několika dnech uprchla.

A opět nastala jakási „temnota“ v Johanině životě, kdy se ztrácí z našeho pohledu. Ovšem ještě po létech si dokázala docela vybavit, ve kterých vesnicích a městečkách žila, u koho a čím se živila a kde se v tu dobu nacházel její malý syn. O něho se v rámci svých možností dobře starala, ač většinou pobýval u cizích lidí.

Do docela všedního běhu dnů prosté ženy poté vstoupil Josef Kaňka, její osudový partner. Stalo se to v roce 1742. Johana měla tehdy bezmála čtyřicet let a nový „souložník“ byl opět o dekádu mladší. Kaňka, který se projevoval jako poněkud prostší muž, se do Johany zamiloval a po létech dokonce tvrdil, že ho Peřková očarovala a dala mu napít nápoj lásky. Ve skutečnosti se patrně jednalo o kombinaci jeho představ a fyzické závislosti na Johaně.

Vykradené kostely

Dvojice, budící pozornost takřka na první pohled, působila opět zejména na Táborsku. Zde také došlo k zásadní změně vztahu Johany k drobným kriminálním deliktům. Protože s Kaňkou potřebovali stále prostředky pro vlastní živobytí a také pro Johanina syna, obrátili svou pozornost k venkovským svatyním, které se staly cílem několika jejich nájezdů. V tomto bodě však končila pomyslná hranice drobných krádeží.

Dvojice se ocitla na půdě těžkých zločinů, za které jí hrozil už trest smrti. Snad si to i Johana tak trochu uvědomovala, neboť docela záměrně nekradli cennější věci, aby na sebe příliš neupozornili. Ale také proto, že Johana nevěděla, jak by s těmito předměty naložila a kde by našla kupce.

A tak kradli zejména chrámová roucha a jiné textilie, které při svých návštěvách kostelů v nočních hodinách nalezli. Pro tyto specifické kusy textilu odbyt našli. A kupujícím nevadilo, že jsou našpiněné, pokapané od vosku a podobně. Ale nejen to - z jednoho mešního roucha dokonce ušila Peřková Kaňkovi jakousi košili. A on ji běžně nosil, aniž se obával, že někdo pozná, že jde o ukradený kus výrazně barevné látky, kterou si museli pamatovat návštěvníci příslušného kostela.

Milost od císařovny

Tyto aktivity trvaly bezmála rok, než byli opět při jedné krádeži dopadeni. A tehdy nastala poněkud zvláštní situace. Městské ani panské (vrchnostenské) soudy na jihu Čech nechtěly dvojici soudit a přehazovaly si ji doslova jako horký brambor. Dokonce ani vrchnostenská kancelář třeboňského panství, kde byla Johana pořád evidována jako místní poddaná, neprojevila žádnou aktivitu k tomu, aby si vyžádala Johanu k potrestání.

Nakonec dvojice skončila v městské šatlavě v Soběslavi a čekala docela dlouho na soud. Ten vynesl přísný rozsudek. Oběma navrhoval trest smrti s tím, že mohou požádat panovnici Marii Terezii (vládla 1740–1780) o milost. I stalo se.

Opět s docela dlouhým časovým odstupem milost přišla. Johaně Peřkové byl změněn hrdelní trest na dvouletý trest nucených prací v pražské káznici. Její partner, který nebyl pro své zdravotní handicapy schopen vojenské služby, dostal trest nižší. Z jara roku 1745 byla Johana odvezena do hlavního města, a její stopy zde končí. Kdoví, jaké prožila tato žena další osudy. Utekla z káznice? Polepšila se? To už nezjistíme.

Vědci v rámci projektu s výmluvným názvem Sónar Calling GJ273b (česky Sónar volá exoplanetu GJ273b), ve spolupráci s odborníky METI (Messaging Extraterrestrial Intelligence) a španělským institutem IEEC (Institute of Space Studies of Catalonia) odeslali zprávu k obyvatelné planetě GJ 273b ze souhvězdí Malého psa.

TIP: Měli bychom aktivně hledat mimozemské civilizace, nebo se jich bát?

Ve dnech 16. až 18. října letošního roku (2017) skupina Sónar poslala do vesmíru vzkaz tvořený souborem signálů. Vědci k tomu použili anténu zařízení EISCAT (European Incoherent SCATter Scientific Association) v norském Tromsø.

Vzkaz pro svět Luytenovy hvězdy

Tato zpráva míří k přesně určenému cíli, kterým je exoplaneta GJ 273b, superzemě o velikosti 2,9 násobku naší Země. Jde o nadějný svět, protože se nalézá v obyvatelné zóně, takže by tam, čistě teoreticky, mohl existovat život podobný našemu.

TIP: Obrácená optika: Jak by mimozemšťané poznali, že na Zemi existuje život?

Cílová planeta obíhá kolem červeného trpaslíka GJ 273, kterému se rovněž přezdívá Luytenova hvězda. Tento planetární systém se nachází v souhvězdí Malého psa a je od nás vzdálený asi 12,4 světelných let. Exoplaneta GJ 273b je nejbližší známý potenciálně obyvatelný svět, který je viditelný ze severní polokoule. Pokud se na cílové planetě skutečně nachází inteligentní život, odpověď by mohla dorazit zpátky na Zemi asi za 25 let.

Ne všichni jsou ovšem stejně optimističtí. Podle nedávné studie vědců z Cornellovy univerzity se odpověď na otázku, zda jsme ve vesmíru sami, nedozvíme dříve než za 1 500 let.

Žraloci bílí, známí též jako žraloci lidožraví, jsou jako stroje na zabíjení. Dorůstají se délek kolem 6 metrů, jsou vybaveni ostrými zuby, citlivými smysly a mohou plavat rychlostí až 56 km/h. Kdo by se někomu takovému mohl postavit?

Přesto letos vyplavuje moře na pláže Jihoafrické republiky další a další mrtvoly těchto žraloků. Všichni tito žraloci měřili přes 3 metry a nesli známky poranění. V jejich těle vždy zela velká díra, která se táhla od prsních ploutví směrem k ocasu.

TIP: Aligátoři mají na jídelníčku žraloky: A platí to i v opačném gardu

Viníkem v tomto případě nejsou lidé. Obávané a poslední dobou i dost ohrožené a zranitelné žraloky bílé v této oblasti loví dobře sehraná tlupa kosatek. Právě kosatky jsou známé tím, že se jako jediní predátoři kromě člověka dovedou postavit velkému žraloku a duelu na život a na smrt zvítězit. Pro kosatky je typické, že se v různých oblastech světa specializují na různý typ kořisti. A jak se zdá, v jihoafrických vodách si oblíbily adrenalinový lov žraloků bílých.

The King's Fall from Edwar Herreño on Vimeo.

V jižní části Utahu, nedaleko od osady Topic, se nachází kaňon neobyčejné krásy. Poměrně známý a hodně navštěvovaný Národní park Bryce Canyon vlastně z geomorfologického hlediska není pravým kaňonem, který vyhloubila řeka. Spíš jde o otevřenou širokou kotlinu. Voda, sníh a vítr tady do vrásněním odkrytých skal vymodelovaly plno zvláštních útvarů – nesčetné sloupy, zdi, minarety a jehly. Mezi věžičkami se objevují i okna a kamenné mosty.

Okolo Růžových útesů

Silně zerodovaný vápencový pískovec v Bryce Canyon je oproti jiným částem Utahu mnohem světlejší. Červená až rezavá barva přechází do jemných růžových tónů, objevují se žlutě zbarvené vrstvy. Místy vypadají skalní útvary jako posypané bílým cukrem. Ne náhodou se této vůbec nejmladší a nejsvrchnější vrstvě Koloradské plošiny říká Pink Cliffs, tedy Růžové útesy.

TIP: "Mrtvá" místa Severní Ameriky aneb Čtyři druhy pouště

Po okraji celé na východ orientované kotliny vede stezka, která spolu s několika vyhlídkovými body – Bryce, Inspiration, Sunset, Sunrise, Fairyland Point – nabízí nádherné pohledy na úchvatný skalní svět. Nejkrásnější útvary se soustřeďují v Bryce Amphitheater. Otevřený kotel je okolo pěti kilometrů široký a hluboký přibližně dvě stě padesát metrů. Okolní náhorní plošinu pokrývá hustý lesní porost. Oblast se nachází v nadmořské výšce dva tisíce šest set metrů, což je už hodně znát na zdejší vegetaci a klimatu.

Od Čínské zdi do Londýna

Vstáváme ještě za tmy a za šera míříme k okraji kaňonu. Zima nám leze za nehty a ještě chvíli trvá, než se slunce vyhoupne nad obzor a krajinu ozáří první teplé paprsky. Pak už se ale teplo rozlije do celého okolí.

Naše sestupy dolů do skalního labyrintu jsou jako cesty do růžové pohádky. Všude kolem obdivujeme zvláštní tvary, z nichž jsou některé i pojmenovány. Například je tu ke spatření Thorovo kladivo, Tiché město, Zeď plná oken, Katedrála, Aligátor nebo Čínská zeď. Skalní most nedaleko okružní stezky Fairyland nápadně připomíná londýnský Tower Bridge.

V jižní části národního parku se nachází další četné vyhlídky na pohádkovou krajinu. Dlouhé stezky napříč růžovými skalami a možnost nocování ve stanu uprostřed panenské přírody lákají do terénu. Je toho tolik, že se sem pořád můžeme vracet a být si jisti, že nám krajina připraví zase nejedno překvapení.

Ohňový útes

Jen pár kilometrů od města Cedar City se nachází menší park Cedar Breaks. Podobně jako v Bryce Canyon, i tady dominují krajině jehlovité skalní útvary. Jedná se o stejnou geologickou vrstvu vytvořenou z vápenatých schránek a ulit měkkýšů, písku a z nanesených říčních sedimentů. Oblast leží v nadmořské výšce okolo tří tisíc metrů. Sníh tady vydrží až dlouho do jara a v červenci jsou zdejší louky posety nejrůznějšími druhy pestrobarevných rostlin.

Vydáváme se na cestu podél šest set metrů hluboké kotliny. Skalní stěny jsou velmi strmé, a proto nevedou dolů do kaňonu žádné stezky. Zdá se nám, že barvy jsou v Cedar Breaks o něco sytější než v Bryce. Škoda jen, že je zamračeno. Na stezce jsme úplně sami. Vychutnáváme si samotu, kocháme se nekonečnými zvlněnými dálkami.

Rychle plující mraky stále tmavnou. Je pozdě odpoledne, poměrně chladno a větrno. Najednou se husté těžké mraky otevřou a zapadající slunce osvítí několik skalních špiček. Pak větší kus a nakonec celou na západ otevřenou skalní stěnu. Kaňon žhne jako oheň a my zůstáváme s úžasem stát – něco takového člověk nevidí každý den. Netrvá dlouho a červená je pryč. Cedar Breaks se velmi rychle noří do tmavnoucího šera. Ještě chvíli postáváme na okraji hluboké kotliny s četnými špičatými skalními útvary. Stále cítíme onen krátký okamžik nepopsatelné krásy, který v nás zůstane navždy.